V letech 1337 až 1453 probíhala mezi Anglií a Francií stoletá válka. Trvala sice ve skutečnosti 116 let, ale byla přerušována příměřími a obdobími relativního klidu. Za některá z těchto přerušení krutých válečných událostí mohli lidé poděkovat morovým epidemiím.
Ve stoleté válce šlo Angličanům o uplatnění nároku na francouzský trůn. Vyhlašovatelem byl anglický král Eduard III. Problémy se však táhly již z 11. století, kdy se anglickým králem stal normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel a právě tím se součástí Anglie stala Normandie. Od té doby se tato dvě království stala antagonisty a docházelo mezi nimi k potyčkám a bojům, především o anglické državy na území dnešní Francie.
1415: Invaze do Normandie
Rok 1415 byl pro některé vyloženě rokem nešťastným. Nejprve upálili v Kostnici Jana Husa a k další tragédii se pak schylovalo s postupujícím podzimem. Blížil se konec delšího období relativního klidu mezi válčící Anglií a Francií. Ještě před tímto útlumem se Francouzům podařilo trochu vytlačit z kontinentu Angličany a ti tak drželi už jen Bayonne, Bordeaux, Brest, Cherbourg a Calais. Ten útlum si však nesmíme idealizovat, místo bojů mezi sebou musela obě království řešit vnitřní problémy v podobě nepokojů a revolt.
Anglický král Jindřich V.
Od roku 1413 kraloval Anglii Jindřich V. Když si v roce 1414 udělal doma pořádek potlačením lollardského povstání, které ještě ani nevypuklo, rozhodl se k cestě do Francie. 14. srpna 1415 dorazilo k břehům Normandie invazní loďstvo (což je mimochodem 193 145 dnů před Dnem D). Otázkou zůstává, a na věky zůstane, počet použitých lodí. Odhady se pohybují od 300 do 1500. Analytici, porovnávající další a lépe zdokumentovanou přepravu anglického vojska o dva roky později, odhadují sílu invazního loďstva použitého v roce 1415 na 700 plavidel.
Z těchto plavidel se na břeh v ústí řeky Seiny vylodilo více než 10 tisíc mužů, z nich bylo až osm tisíc lukostřelců. Zde je třeba poznamenat, že angličtí lukostřelci byli dobře vybaveni i zbraněmi pro boj zblízka, takže i když se masy vojsk dostaly do přímého kontaktu, práce pro ně zdaleka nekončila. A vedle válečníků přijeli i zástupci potřebných služeb, jako řezníci (myšleno zpracovatelé masa jatečných zvířat), ranhojiči, kaplani a v opravdu poslední řadě 15 pěvců hrdinské a rytířské epiky. K tomu je potřeba ještě připočíst koně, nějaký proviant a vojenský materiál, včetně několika děl.
Líbí se vám článek?Hlasujte pro Technet.cz a iDNES.cz v anketě Křišťálová Lupa 2015. Najdete nás v kategorii Zájmové weby a Zpravodajství.   Svůj hlas nám můžete dát do 25. října na adrese http://kristalova.lupa.cz/hlasovani/. |
Jindřich nejprve dobyl blízké město Herfleur. Město mělo silný hradební systém, a tak i s nevelkou vojenskou posádkou oproti síle dobyvatelů dokázalo odolávat déle než měsíc. Bylo ostřelováno děly a vrhacími stroji a jeho obrana byla zlomena 22. září 1415. Větší podíl na ztrátách dobyvatelů neměli obránci, ale úplavice řádící v táboře. Obléhatelé totiž pili rizikovou vodu z řeky tekoucí i pod hradbami, ze kterých tam samozřejmě padalo kdeco.
V Herfleuru nechal Jindřich posádku čítající kolem 1500 mužů. S ostatními se vydal opět na cestu. Síly to byly relativně malé, na dobývání Francie nedostačující. Nemohl se s nimi pouštět do nějakých větších akcí. Mířil tedy do Calais, které v té době Angličanům patřilo, a tam hodlal přečkat zimu. Domů se vrátit nemohl, protože lodě mezitím už dávno odpluly. Ostatně ani mu nepatřily, některé byly najaté, například i z Dánska, majitelé jiných zase byli silou donuceni je pro toto dobrodružství nezištně poskytnout.
Černý den francouzského rytířstva
Vyhladovělí, unavení a střevními příhodami sužovaní Angličané putovali nevlídnou podzimní krajinou směr Calais. Mezitím se na ně už pomalu připravovalo silné francouzské vojsko.
Někteří z francouzských rytířů navrhovali, aby se tažení proti putujícímu Jindřichovi zúčastnil i jejich král Karel VI., zvaný Šílený. Tento plán však neprošel, neboť jak víme, Karel trpěl duševní chorobou, která byla pro podobná dobrodružství limitujícím faktorem. Jeho účast měla být sice symbolická, jenže uhlídejte ho v tom zmatku. V poli by pak nadělal více škody než užitku. Nakonec tuto činnost stejně při boji převzala většina francouzských urozených pánů, jak uvidíme později.
Dne 24. října dorazili Jindřich a jeho muži do Blangy (dnes Blangy-sur-Ternoise). Předsunuté oddíly při výstupu na svah severně od tohoto sídla náhle spatřily mohutné proudy francouzského vojska postupující údolím říčky Ternoise od Saint Pol. Jindřichovi bylo jasné, že již nemá valný význam své vojáky unavovat dalším pochodem (zdaleka ne všichni měli koně), protože šance odpoutat se od francouzských rytířů plných sil zde nebyla.
Angličané se rozprostřeli na vyvýšenině u malé vísky Maisoncelle, mezi Blangy a vesnicí Azincourt, která pak dala bitvě jméno. Probíhající pás zemědělské půdy kolem cesty vedoucí z Blangy směrem do Calais byl v těch místech z obou stran ohraničen hvozdy. Ještě než se odebral Jindřich ke spánku, propustil na svobodu zajatce, aby mu při blížící se bitvě nepřekáželi a neškodili. Ti mu naopak museli slíbit, že pokud bitvu vyhraje, zase se spořádaně vrátí.
Mezitím Francouzi o Jindřichovi také věděli, proto tam ostatně šli. Ale protože se již schylovalo k večeru, rozhodli se s bitvou počkat až na zítra. Utábořili se ve vsích kolem anglického ležení, aby Jindřicha náhodou nenapadlo v noci odejít.
Ranní předbitevní modlitba
Ráno 25. října 1415 se nikomu z Angličanů nevstávalo dobře. Všichni si byli vědomi přesily nepřátel a jejich lepší momentální zdravotní kondice. Ani počasí na náladě nepřidalo. Vytrvalý noční déšť zapříčinil, že nikdo nevstával suchý. Muži hledali útěchu při hromadné ranní mši a pak se chystali k boji.
O poznání lepší nálada panovala u Francouzů. Ti byli odpočatí, najedení a jisti si svým vítězstvím. Plácání se po ramenou či na plocho mečem po přilbicích jen umocňovalo bujarou náladu. Jediné, co jim to mohlo trochu kalit, bylo již zmiňované počasí. Teď si to ještě neuvědomovali, ale právě ten déšť, potažmo tedy rozmoklá půda, se jim měly toho dne šeredně vymstít.
Zajímavost Azincourtu U Angličanů tvořili střelci z luků 5/6 z celkového počtu mužů. U Francouzů kušníci netvořili ani 1/6. |
Angličané sešikovali své vojsko na vyvýšenině, kde přečkali předchozí noc. Jejich počty jsou vyčísleny v rozmezí od čtyř tisíc do 15 tisíc mužů. Vzhledem k udávanému počtu vojáků při vylodění a následným ztrátám budou blíže pravdě ty nižší odhady. Druhá strana zaujala výchozí pozice na úrovni vsi Azincourt, počty mužů jsou udávány v neskutečném rozpětí od 10 tisíc do 200 tisíc. Moderní odhady pak uvádí 12 tisíc až 36 tisíc mužů, tyto údaje o poznání zredukovalo předchozí rozpětí, ale žádnou velkou přesnost nám to stejně nenabízí. Musíme pouze přijmout fakt, že Francouzi měli výraznou až několikanásobnou převahu, jak je všeobecně udáváno.
Bitva se tedy bude odehrávat na již zmíněném pásu zemědělské půdy mezi lesy. Jindřich vyčkával na své vyšší pozici, pro obranu za tohoto stavu více udělat nemohl. Jeho střelci z dlouhých luků zaujali trojúhelníkové formace, mezi nimi stály útvary pěších zbrojnošů.
Francouzský velitel, konetábl Karel z Albretu, by nejraději bitvu ještě odložil. Věděl, že čas hraje pro něj. Angličané by ztráceli síly už jenom tím, že by bez zásob potravin nečinně seděli na palouku. Urození páni v jeho vojsku však neměli stání, chtěli se už už vrhnout do bitvy. Proto selhal i kontáblův plán, kdy střed formace měli tvořit rytíři na koních, po stranách rytíři pěší a před nimi měli v první fázi bitvy zaujmout pozice střelci z kuší. Na křídlech celé této formace měly být houfce tvořené panoši rytířů na nejlepších koních. Jejich úloha měla být rozhodující, měli zaútočit jako první a zakousnout se do boků Jindřichovy sestavy.
A co ten Žižka?V Rakouské národní encyklopedii se v roce 1837 objevila zmínka, že se bitvy u Azincourtu zúčastnil na Jindřichově straně Jan Žižka. Pravděpodobně odsud pak vychází několik anglických encyklopedií, kde je totéž zmiňováno. Naši zastánci podporují teorii nepřímými důkazy. V době bitvy i kolem ní se v tuzemských pramenech nevyskytuje o Žižkovi ani zmínka, jako kdyby se do země propadl. Zrovna tak kupodivu chybí jeho pečeť na protestní nótě českých a moravských pánů proti upálení mistra Jana Husa. A nakonec porovnávají podobné taktické podmínky s bitvou u Sudoměře. Bohužel to nic nedokazuje. Jistě víme pouze to, že nevíme kde v té době Žižka vůbec byl a co tam vlastně dělal. |
V hlavě to měl konetábl srovnané dobře, ale když došlo na věc, utvořil obvyklou tří-liniovou formaci: předvoj, jádro a zadní voj. Všechno panstvo urozené se nahrnulo do předvoje, protože nikdo nechtěl přijít o lehké vítězství. A jak se tísnilo těchto dle odhadů až 8 tisíc rytířů vpředu, vytlačili dozadu střelce z kuší, kteří tak byli v podstatě k ničemu. A zadním vojům tvořeným panoši (ti měli zůstat blízko svého pána a pomáhat mu v boji a umírání, ale zkrátka se tam nevešli), bojovníky neurozenými a žoldáky, neměl kdo velet. Každý rytíř chtěl být u Angličanů jako první.
Mezitím Jindřich před svými bojovníky pronesl bojovou řeč a nezapomněl zdůraznit, že Francouzi každému zajatému lučištníkovi useknou tři prsty. Což samozřejmě nebyla pravda, ale bojové nasazení střelců to právě zvýšilo.
Pak dlouho nechápající Angličané sledovali, co se to dole děje za manévry. A začali sestupovat nepříteli v ústrety, ještě než se tento dokázal vůbec srovnat. Když byli ve vzdálenosti asi 250 metrů, začali lučištníci posílat na překvapené Francouze jednu salvu šípů za druhou.
Rytíři na koních vyrazili proti lučištníkům, aby je smetli z povrchu Země. Jenže předchozí déšť rozbahnil pole tak, že koně, ale i opěšalí rytíři, se terénem pohybovali jen stěží. Pro zkušeného lučištníka není rozdíl mezi stojícím či pomalu se pohybujícím cílem. Rytíři padali jeden po druhém. Ale jsou i jiné výklady, dle kterých je význam dlouhých luků v této bitvě přeceňován. Podle nich se většina rytířů dostala až ke střelcům a tito lehcí vojáci je opět masakrovali pro jejich nepohyblivost v hlubokém blátě, tentokrát ovšem dýkami, sekerkami a jinými zbraněmi pro boj zblízka. Někteří je tloukli i palicemi na zatloukání kůlů. Ať tak či tak, dlouhé luky možná až tak velkou roli při této bitvě nesehrály, ale lukostřelci určitě ano. Byl to masakr, černý den francouzského rytířstva.
Král Jindřich V. vyobrazený jako neohrožený rek při bitvě u Azincourtu.
Dalším velkým neštěstím, vedle stavu půdy, byl úzký prostor bojiště ohraničený lesními porosty. Už jen ten sám o sobě znemožňoval smysluplné manévrování útočníka i za suchého počasí. V každém případě prostředí bojiště bylo velkou výhodou lehčích Angličanů.
Mohutný předvoj z urozených hlav přestal existovat. Do podobné nezáviděníhodné situace se pod náporem protivníka dostávala i prostřední linie. A ti další muži už neměli šanci výsledek bitvy obrátit, mnozí byli navíc bez jakéhokoliv velení bezradní. Bitva byla u konce.
Nejlépe z poražených dopadli ti, kterým se podařilo prchnout. Zranění neměli pěkný osud, ti těžce zranění se doráželi, dokonce i ti vlastní. A pak zde byli zajatci, jejich situace se zpravidla časem řešila formou výkupného, a tak byli relativně spokojeni. Tak to fungovalo v předchozích bitvách. Tady se však krátce po boji roznesla zvěst, že další čerstvé francouzské síly dorazily do oblasti a chystají se k útoku. Jindřich tedy nařídil většinu zajatců rychle zabít, naživu směli být ponecháni pouze ti urození, kde případná výška výkupného stála za riziko si je během útoku jejich krajanů ponechat. Tato tragédie byla zbytečná, žádný nepřítel se neblížil.
Celkový počet mrtvých bitvy u Azincourtu se vyčísluje na straně poražených od šesti do 10 tisíc mužů, na straně vítězů mělo padnout 200 až 600 mužů.
Anglická národní zbraňDlouhý anglický luk byl efektivní zbraní středověku, jak svými technickými parametry, tak taktikou nasazení. Kdy a kde první přímý dlouhý luk vznikl, není známo, ale bylo to už v dobách starověkých, dávno před Kristem. V pozdějších dobách se podobné zbraně objevily na více místech severní Evropy nezávisle na sobě. Angličané se k němu dostali při dobývání Velšského království ve 12. století, kde byli překvapeni jeho účinností. Luk se proto také nazývá velšský. Angličané pak ve větším množstvím nasazovali střelce s dlouhými luky do své armády. Dokonce se stalo povinností poddaných cvičit se ve střelbě z luku, samozřejmě v neděli, když nemuseli do práce. Délka luku byla kolem 180 cm (některé i přes 2 m) a vyráběl se zpravidla z tisového dřeva, často dováženého z Itálie a Španělska (anglický tis byl zřejmě příliš tuhý, protože v chladném podnebí rostl pomaleji). Tětiva byla z konopných provazců. Šípy dlouhé asi 90 cm byly z borovice nebo břízy, hrot ocelový a stabilizační plošky z husích brk. Vycvičený lučištník dosahoval rychlosti mířené střelby 6 šípů/min, nemířené do davu až 12 šípů/min. Při akci měl šípy zabodnuté v zemi před sebou, použít se tak daly mnohem rychleji, než kdyby je musel lovit z toulce. Středověké prameny hovoří o maximálním dostřelu přes 300 metrů, účinný však byl do 200 m. Na 100 m pronikaly kroužkovou zbrojí, na kratší vzdálenost i plátovou. Uváděny jsou případy, kdy šíp prorazil brnění, projel tělem rytíře, sedlem a ještě se zabodl do koňského hřbetu. Pro recyklátory, působící na bojišti po boji, tak z celé sestavy utvořil komplikovaně rozebíratelný celek. |
Počty vojáků ani popis událostí nemají pevnou oporu v dobových pramenech, ty se často v těchto parametrech rozchází, a to kolikrát i markantně. Francouzské kroniky například nadsazují ztráty Angličanů a svoji porážku dávají do souvislosti s vytrvalými dešti, naopak anglické zdroje počty svých mrtvých minimalizují a o počasí se zpravidla ani nezmiňují. A proto ber, milý čtenáři, tento článek jako oddychové nedělní čtení a připomínku významné středověké bitvy, ne jako přesný popis historie.
Zdroje a použitá literatura:
|
