Vítězství německých pancéřových křižníků v bitvě u Coronelu bylo z velké části zaviněno podceněním nepřítele, kterého se dopustila britská Admiralita. Ta trpěla ničím neodůvodnitelným dojmem, že se může dopouštět vcelku jakýchkoliv pochybení ať už taktického, nebo strategického charakteru a nakonec se všechno stejně v dobré obrátí.
„Velká Británie měla pověst vládkyně moří,“ napsal se sarkasmem pro Němce poněkud netypickým ve svých pamětech admirál Reinhard Scheer. „Ale o tomto faktu opomněla viceadmirála von Spee před bitvou u Coronelu informovat.“
Výsledkem bylo zničení anglických pancéřových křižníků Good Hope a Monmouth. Zahynuly stovky námořníků včetně kontradmirála Christophera Craddocka. Porážka u Coronelu byla po úniku Goebenu a masakru, který způsobila ponorka U-9 mezi křižníky Jeho Veličenstva u holandského pobřeží dalším veřejným zpochybněním postavení Velké Británie coby první námořní velmoci. Byla to urážka volající po odplatě.
Zastavte je!
Staronový první lord Admirality admirál John Fisher pověřil prestižním úkolem zastavit a zničit eskadru viceadmirála von Spee muže, který nesl odpovědnost za chybná rozhodnutí vedoucí ke katastrofě u Coronelu. Viceadmirál Doveton Sturdee byl uvolněn za svého místa v Admiralitě, vztyčil vlajku na bitevním křižníku Invincible a začal shromažďovat síly, proti kterým Východoasijská eskadra neměla šanci přežít. Vedle Invincible tu byl další bitevní křižník Inflexible.
Britský bitevní křižník Invincible
Obě lodě byly schopny dosáhnout rychlosti 26 uzlů a jejich hlavní výzbroj tvořilo po osmi dělech ráže 305 milimetrů. Pancéřové křižníky Maximiliana von Spee, vlajkový Scharnhorst a jeho sesterská loď Gneisenau, byly pomalejší a nesly hlavní výzbroj složenou z osmi děl ráže 210 milimetrů. S trochou obratnosti mohl Sturdee svého protivníka rozstřílet, aniž by se vystavil palbě. Ale aby tak mohl učinit, musel se nejdříve dostat z válečného přístavu Plymouth do jižního Atlantiku.
Cesta mu trvala téměř měsíc. Jeho bitevní křižníky kvůli enormní spotřebě paliva pluly rychlostí, která málokdy překročila jedenáct uzlů.
Von Spee měl tou dobou úplně jiné starosti. Dne 1. prosince 1914 jeho eskadra obeplula mys Horn a zakotvila u ostrova Picton. Tady pancéřové křižníky doplnily uhlí z ukořistěných lodí, mimo jiné z britského parníku Drummuir. Ve světle blížící se bitvy to nebylo nejlepší rozhodnutí. Anglické uhlí bylo méně kvalitní než německé. Jeho spalování produkovalo o to méně energie, oč víc při tom bylo kouře. Posádky německých lodí se na Pictonu několik dní věnovaly lovu a odpočívaly. Měly před sebou těžkou plavbu a tohoto faktu si byl na palubách německých lodí vědom každý muž od posledního plavčíka a topiče až po samotného velícího viceadmirála.
Schéma bitvy u Falkland
Pancéřové křižníky chtěly proplout celým Atlantikem do domovských přístavů. V cestě jim bude stát nejen Atlantik s prudkými a zdánlivě nekonečnými bouřemi, ale také britské námořnictvo. A střetnutí s ním se von Spee toužil vyhnout. Ne snad ze strachu – viceadmirál byl bezesporu odvážný muž – ale kvůli fatálnímu nedostatku střeliva, které po bitvě u Coronelu neměl jak doplnit. Navíc i malé poškození jeho lodí mohlo v bouřlivých atlantických vodách znamenat vážný problém.
Večer 6. prosince 1914 Východoasijská eskadra zvedla kotvy. Jako první vyplula vlajková loď Scharnhorst, následoval lehký křižník Dresden, za ním sesterská loď Scharnhorsta Gneisenau, potom křižník Nürnberg a kýlovou řadu zakončoval další lehký křižník Leipzig. Von Spee zamířil k Falklandským ostrovům s cílem napadnout tamní britskou základnu a potom pokračovat ke vzdáleným evropským břehům.
Osudný osmý prosinec
Před polednem 8. prosince 1914 se Gneisenau a Nürnberg přiblížily k hlavní falklandské námořní základně, přístavu Stanley. V něm hlídky zahlédly charakteristické trojnožkové stěžně britských bitevních křižníků. To německým velitelům stačilo. Dali se na ústup, ale už bylo pozdě. Za německými loděmi vyrazil nejprve pancéřový křižník Kent a krátce poté i oba bitevní křižníky doprovázené lehkým křižníkem Glasgow a dalším pancéřovým křižníkem Carnarvon.
V jednu hodinu odpoledne, když vzdálenost mezi oběma eskadrami činila patnáct tisíc metrů, zahájila 305milimetrová děla bitevního křižníku Invincible palbu soustředěnou na Scharnhorst. Z neznámého důvodu se von Spee nepokusil zúročit výhodu, kterou mu dával svěží vítr. Ten hnal přes nástavby britských lodí oblaka hustého dýmu a ztěžoval dělostřelcům míření. Namísto toho německý admirál ve 13 hodin 20 minut nařídil svým lehkým křižníkům, aby se pokusily uniknout a sám se s pancéřovými křižníky postavil přesile až ve chvíli, kdy o počáteční výhodu přišel.
Německé pancéřové křižníky v bitvě u Falkland
Zpočátku německé pancéřové křižníky dosahovaly na britských lodích značného počtu zásahů, Invincible a Inflexible byly celkem asi čtyřicetkrát zasaženy. Škody ovšem nebyly velké a karta se rychle obrátila. 305mm granáty drtily nejprve Scharnhorst, zatímco Gneisenau se pokoušel o únik ze smrtícího sevření. Německé vlajkové lodi granáty srazily všechny komíny a rozbily nástavby. Rozbitou přídí se do nitra lodi valila voda. Křižník se stále více nakláněl a v 16 hodin a 7 minut se zastavil. O pět minut později se Scharnhorst se stále vlající válečnou zástavou potopil s celou posádkou. Zahynul i viceadmirál Maximilian von Spee.
Znovu u FalklandPětadvacet let poté, co u Falklandských ostrovů utichla děla, došlo nedaleko (z hlediska rozlohy oceánu) k dalšímu střetnutí německých a britských válečných lodí. Ve slavné bitvě se u ústí La Platy střetly britské křižníky Exeter, Achilles a Ajax s německou pancéřovou lodí Admiral Graf Spee. Nerozhodný boj skončil dne 17. prosince 1939 samopotopením německé lodi u Montevidea. Je zajímavá náhoda, že loď skončila svou existenci nedaleko místa, kde před čtvrt stoletím zahynul admirál, jehož jméno nesla. |
Gneisenau se marně snažil uniknout, ale rychlejší britské lodě ho obklíčily a vzaly do křížové palby. V 17 hodin 15 minut vystřílela posádka Gneisenau všechnu munici a kapitán Puchhamer nařídil otevření zaplavovacích ventilů ve dně lodi. Chvíli po osmnácté hodině se Gneisenau potopil, z posádky se zachránilo dvě stě mužů. Ke dnu po rozhořčeném a statečném boji klesly i lehké křižníky Nürnberg a Leipzig, zachránil se jen rychlý Dresden. Pomsta se admirálu Sturdeemu vydařila dokonale.
Zůstává dodnes nevysvětlenou otázkou co vedlo tak zkušeného a strategicky uvažujícího velitele, jakým byl Maximilian von Spee, k pokusu zaútočit na Falklandy. Je možné, že nevěděl o přítomnosti britských bitevních křižníků, chtěl zasadit ještě jeden úder, a zvýšit tak před cestou domů váhu i lesk vítězství od Coronelu. Podle některých autorů, mezi nimi i meziválečného námořního experta kapitána Franze von Rintelena, von Spee o Sturdeeho lodích věděl. Chtěl provést rychlý úder, kterým by anglické lodě zničil na kotvách, a mimo jiné tak zablokoval strategický přístav Stanley.
Bitevní křižník Inflexible zachraňuje trosečníky z Gneisenau
Pravdu po sto letech zjistíme jen těžko. Faktem je, že podřízení velitelé viceadmirála von Spee od útoku na Port Stanley zrazovali. Viceadmirál na jejich varování nedal, a rozhodl tak o smrti nejen své, ale také dalších 1 871 německých námořníků, kteří v bitvě u Falkland zahynuli, mezi i jeho dva synové. Na britské straně bylo pouze devatenáct zraněných a deset mrtvých námořníků. Tento nepoměr ztrát asi nejvýmluvněji vypovídá o tom, jak drtivá byla porážka německé Východoasijské eskadry.
V dálných vodách se nadále měli plavit už jen osaměli němečtí korzáři.
Lodě na dně oceánuSaint-Philibert, Andrea Doria, Costa Concordia, Empress of Ireland. Na světových mořích se odehrály a odehrávají námořní tragédie, které mají bez výjimky společného jmenovatele. Tak či tak za nimi stojí lidská chyba. Příběhy známých i méně známých námořních neštěstí od středověku až po ztroskotání lodi Costa Concordia vypráví kniha Lodě na dně oceánu. Napsal ji autor serveru Technet.cz Ondřej Fér, vyšla v nakladatelství Cpress.  |
