Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dodnes nevíme, jak husiti stavěli vozovou hradbu. Záhada bitvy u Lipan

aktualizováno 
Přesně před 580 lety se v polích u Lipan setkaly dvě české armády. Proti sobě stály dvě vozové hradby a vojáci se stejným výcvikem. Dodnes přesně nevíme, jak svou vozovou hradbu husité v bitvách stavěli.

Pohled na vozovou hradbu ze strany protivníka. | foto: Jiří Macoun, Technet.cz

Střet dvou českých armád na polích u Lipan, který proběhl 30. května 1434, budí vášnivé debaty české politické a vědecké reprezentace již stovky let. Ještě v nedávné minulosti bylo základním východiskem k posouzení prastaré středověké události ideologické zaměření hodnotitelů. Máme v současnosti považovat výsledek střetu za tragickou porážku, nebo skvělé vítězství? A je vůbec možné z tak dávné minulosti načerpat alespoň nějaké poučení pro současnost?

Přes veškeré rozpory vykladačů historie o významu a smyslu české náboženské revolty, je období husitských válek z počátku 15. století, které se strhly mezi stoupenci a odpůrci učení kněze Jana Husa, vůbec nejvýznamnější epochou českých dějin. A právem. Husitských válečníků se obávala celá střední Evropa. Nebylo široko daleko silnějšího vojska.

Záhada vozové hradby

Dodnes není známo, jak původní husitské válečné vozy vyhlížely. Žádný se nedochoval (na rozdíl od jistého množství dělostřeleckých zbraní z 15. století). Jedinou nápovědou pro badatele i veřejnost jsou obrázky z knih.

Pomsta středověkých žurnalistů

I jen letmý pohled na zobrazení ručně malovaná do rukopisů rozličného rázu zaujme příznačnou středověkou schematičností. Kresby zjevně neměly čtenáři poskytnout hodnověrný obraz skutečnosti, ale byly do písemných děl vkládány pro zvýšení přitažlivosti celého spisku. Dnes velmi podobnou až shodnou úlohu zaujímají takzvaná ilustrační fota. Shodně jako středověká zobrazení z valné většiny zachycují cosi úplně jiného, než o čem je v textu řeč.

Činit jakékoliv závěry z tehdejších zobrazení je pravděpodobně záležitost dost ošidná. Není zřejmé, zda zachycují alespoň přibližně vzezření válečných vozů nebo zda jsou jen kreslířovou představou vytvořenou na základě popisu šířeného přes mnohé prostředníky mluveným slovem.

Dnes proto nevíme, jestli bojové vozy byly opatřeny přední otočnou nápravou, nebo šlo o takzvané bezrejdové vozy. Rovněž konstrukce bočnic není známá. Z písemných pramenů však vyplývá, že pro sestavení hradby se používal jiný druh vozů, než pro dopravu zásob.

Dvě řady, nebo více?

Samotné uspořádání vozové hradby je pak hlavolamem prvního řádu. Není zřejmé, jestli husité sestavovali strany obdélníku polního opevnění z vozů řazených jeden za druhým, čelo na čelo, nebo šikmo zubatě tak, aby mezi vozy nebyla žádná mezera. Také není jasné, byla-li vždy hradba uspořádaná do pravoúhlého obrazce, či zaujímala-li někdy oválný půdorys.

Rovněž představa některých současných badatelů, že hradba byla budována z více řad vozů za sebou, je možná zkreslená. Dvojnásobná dává ještě smysl, ale postavená z více řad by byla spíše nepraktická. V každém případě se bojové vozy staly v době pohusitské součástí výzbroje většiny středoevropských armád, i když byly používány spíše k budování chráněných ležení než přímo na bitevním poli.

Současná představa uspořádání vozové hradby českých husitů.

Současná představa uspořádání vozové hradby českých husitů.

Schyluje se k bitvě mezi kališníky

Spletitý politický vývoj zastírající v prvé řadě mocenský boj o majetky, rozčlenil hnutí husitů na celou řadu názorově více či méně vůči sobě navzájem vyhraněných skupin. Za radikální v současnosti považujeme tábority, proti kterým stáli umírnění kališníci z Prahy. Od Tábora se brzy odloučil i Jan Žižka, který se v čele svých stoupenců přesunul v roce 1423 do východních Čech (Hradec Králové).

Husité na webu

Husitstvím včetně vozové hradby se obšírně zabývá server husitstvi.cz

Čeští husité sice soupeřili o rozdělení moci v prostoru Zemí koruny české, ale vůči zahraničním škůdcům království se dokázali spojovat a poráželi jednu křížovou výpravu za druhou. Neustálá bojová pohotovost táborského svazu i sirotčího svazu (původně Žižkova východočeského) způsobila, že vojenské složky obou uskupení se staly hospodářsky závislými na neustálém kořistění v državách nepřátel uvnitř státu i za hranicemi Čech. Malé války však udusily hospodářství našeho království.

OBRAZEM: Jak probíhala bitva

V roce 1434 nabral vývoj událostí obrátky. Pozice husitských polních vojsk, která odmítala přistoupit na ústupky při jednání českých kališníků s vyslanci Říma, rychle slábla. Jednak se táboritům nedařilo dobývání katolické církvi věrné Plzně, jednak dne 6. května umírnění kališníci spolu s katolíky vyhnali po boji z Nového Města (pražského) stoupence bojovných táboritů a sirotků. A již 9. května polní bratrstva přerušila obléhání Plzně a stahovala se do středních Čech, kde se schylovalo k rozhodujícímu boji.

Polním bratrstvům se nepodařilo Nové Město získat vojenskou operací zpět. Pravděpodobně pro zásobovací potíže odtáhla obě ozbrojená uskupení na východ od Prahy, kde mohla očekávat pomoc od obyvatel měst sirotčího svazu (Český Brod, Kolín, Kouřim, Čáslav aj.). Vojska kališnicko-katolické aliance se přesunula od Prahy k Českému Brodu s úmyslem městečko dobýt. Na obranu města od Kouřimi vytáhla polní bratrstva. Obě znepřátelená uskupení se potkala na polích mezi vískou Lipany a nedalekými Hřiby.

MAPKA: Obce Hřiby a Lipany

MAPKA: Obce Hřiby a Lipany

Bitva mistrů vojevůdců

Obě ozbrojené formace ovládaly taktické využití vozové hradby. Polní bratrstva (6 000 – 10 000 mužů, 700 jezdců) zaujala poněkud výhodnější polohu na vršíku nad Lipany, kdy alespoň jednu stranu jejich vozového opevnění chránila z východu jakási louže, pravděpodobně rybníček Nebesák, údajně nesoucí jméno Jordán.

Vojsko kališnicko-katolické aliance (8 000 – 12 000 mužů, 1 200 jezdců), rozbilo ležení nedaleko na severovýchod od obce Hřiby. Podle husitských bitevních zásad bylo chráněné rovněž vozovou hradbou. Aliančním ozbrojencům velel Diviš Bořek z Miletínka, uskupení polních vojsk Prokop Holý.

Rovnovážnou situaci na bitevním poli se pokusili nejprve překonat vyjednávači, ale rozhovory k ničemu nevedly. Polní bratrstva odmítala připustit, že jejich moc slábne a nemínila přistoupit na návrhy aliance. Z neúspěchu dvoudenních jednání vyvodil jako první závěry Diviš Bořek z Miletínka. Na rozdíl od vyčkávajícího Prokopa Holého vypracoval lstivý plán bitvy.

Její popis se od skutečnosti může značně lišit. Podrobné vylíčení boje se nedochovalo. Z dobové korespondence však lze odvodit obraz průběhu řeže.

Počáteční situace obou stran u Lipan v pozdním odpoledni dne 30. května.

Počáteční situace obou stran u Lipan v pozdním odpoledni dne 30. května.

Šnečku vystrč růžky!

Diviš Bořek z Miletínka si uvědomoval, že jakýkoliv přímý útok na postavení polních vojsk by nejspíše selhal. Právě od této úvahy se odvinul Bořkův záměr, jak vojsko polního bratrstva zničit. Klíčem k úspěchu bylo upoutat pozornost Prokopa Holého a jeho spoluvelitelů na jistou lehkovážnost (ale jen klamnou) při vedení bitvy vojáky aliance.

Prostředkem k zmatení vojevůdců protistrany měl být nepříliš rozhodný útok následovaný předstíraným ústupem. Po zahájení protiútoku vojsk polních bratrstev zamýšlela aliance zasadit táboritům a sirotkům konečný úder.

Žižkův génius

Jak se tehdy válčilo

Vojenské operace šlechtických a panovnických armád na počátku 15. století se na bitevním poli projevovaly velkým formalismem. Ústřední silou každého ozbrojeného útvaru byl těžký jezdec, výhradně muž urozeného původu, bojující pospolu s nepočetným doprovodem (družinou) rovněž v odpovídající zbroji.

Obraz polních bitev od počátku středověku, tedy zhruba od roku 1000 se za následující čtyři století příliš nezměnil. Jezdci v kroužkové, později plátové zbroji, seskupení do řad či proudů, se rozjeli proti sobě a usilovali v okamžiku těsného střetu s bojovníky protivníka kopím zasazeným do podpaží probít zbroj nepřítele. Ti, kdo přestáli první střet, pak soupeřili mezi sebou v řadě jezdeckých soubojů meči, palcáty či bojovými sekerami. Úloha pěchoty byla naprosto podružná. Při střetu s těžkou jízdou neměli pěšáci nejmenší šanci vyváznout z boje živí.

Reformní snahy husitů se staly trnem v oku určité části české šlechty i církevních činitelů obdobné moci. Ale první pokusy potřít povstalce z vojenského hlediska žalostně ztroskotaly. Pěší bojovníci husitských houfů se dokázali s těžkou jízdou krvavě vypořádat.

Za vojenský a tím zároveň i za ideologický úspěch hnutí vděčí husité hlavně Janu Žižkovi, který se krátce po vypuknutí revoluce stal nad míru úspěšným vojevůdcem. Žádný z předcházejících ani následujících taktiků a stratégů českého původu nedosáhl s Žižkou souměřitelného významu.

Husitská houfnice - Žižkovo vojsko bylo průkopnickým ozbrojeným sborem z...

Husitská houfnice - Žižkovo vojsko bylo průkopnickým ozbrojeným sborem z hlediska nasazování dělostřelectva do polních bitev.

Dobové vyobrazení husitské vozové hradby (německy Wagenburg - vozový hrad) z...

Dobové vyobrazení husitské vozové hradby (německy Wagenburg - vozový hrad) z roku 1450.

Všechny válečné plány, které historie vojenství oceňuje jako geniální, byly v zásadě prosté. I sebelepší myšlenka se však ve skutečném boji musí pojit s dokonalým provedením. Navíc je třeba i jisté dávky válečného štěstí, protože mnoho brilantních plánů se již proměnilo v katastrofu.

Dobrý vojevůdce ovšem neponechá nic náhodě. Diviš Bořek z Miletínka své záměry především důkladně utajil. Mužstvo aliance bylo hejtmany seznámeno s plánem až pozdě odpoledne dne 30. května. Tedy těsně před bitvou. Případným zrádcům ve vojsku aliance se tak nedostalo příležitosti seznámit s taktickým záměrem bratrské hejtmany.

Druhým opatřením zásadního významu pro průběh střetu bylo vyslání silného jízdního oddílu aliance do údolí a roklí na západním okraji bojiště, kde vyčkávali v záloze na příhodný čas vstupu do bitvy. Ten měl nastat v okamžiku, kdy houfy polního bratrstva opustí ulitu vozové hradby.

Krutý konec zemských škůdců

Pravděpodobně před čtvrtou hodinou odpolední, po bouřce s prudkým lijákem, se v nepochybně svěžím povětří vojáci aliance vydali vzhůru do táhlého svahu na postup k vozové hradbě polního bratrstva. Ti na ně z dálky vystřeli pár ran z houfnic. Krátce poté se bojovníci kališnicko-katolického spojenectví otočili zády k nepříteli a ustupovali jakoby ve zmatku z bitevního pole.

Nejspíše sám Prokop Holý vydal rozkaz svým houfům rozpojit vozovou hradbu a přejít částí sil do protiútoku. Táborité spolu se sirotky doběhli ustupující řady, ale k jejich překvapení nepřátelští vojáci provedli znovu obrat čelem vzad a postavili se polním bratřím na odpor.

Boj mimo vozovou hradbu pravděpodobně netrval dlouho, když se na nejbližším obzoru od západu vyhoupli jezdci alianční zálohy a nejvyšší možnou rychlostí se hnali na odkrytý bok houfů polního bratrstva.

Táborité a sirotci byli natolik zkušení vojáci, že okamžitě pochopili nebezpečí svého postavení a semkli se do obranného šiku, ve kterém se snažili spořádaně stáhnout zpět do vozové hradby. Záměr se nepodařilo plně uskutečnit. Vojáci polního bratrstva byli rozděleni na dvě skupiny. První se bránila v poli mezi leženími vojsk, druhá se usilovala zabránit aliančním bojovníkům vniknout do vozového opevnění na Lipské hoře. Odrazit nápor kališnicko-katolického uskupení se nepodařilo ani jedné formaci. Po tuhém boji se v bezvýchodném postavení začali táborité i sirotci vzdávat. Ustal i boj uvnitř vozové hradby. Prokop Holý byl zabit spolu s velkým počtem svých spolubojovníků.

Pohled na vozovou hradbu ze strany protivníka.

Pohled na vozovou hradbu ze strany protivníka.

Zášť husitských Pražanů a katolíků vůči nepoddajným zemským škůdcům byla tak velká, že vypuklo kruté vraždění. Kališníci ani katolíci zajatce nebrali, naopak s velkou vervou poražené bojovníky pobíjeli. Přesto po skončení bitvy do zajetí padlo něco víc než sedm stovek příslušníků vojska polních bratrstev. Alianční oddíly je nahnaly do stodol v okolí, snad pod záminkou, že budou moci jako námezdní bojovníci sloužit novým pánům.

O služby poražených sirotků a táboritů ale ve skutečnosti nikdo neměl zájem. Soustředění zbytků rozdrcených houfů bylo jen krutou součástí konečného řešení české náboženské války. Vojáci polních bratrstev byli ve stodolách vzápětí upáleni.

Po bitvě u Lipan následovalo ještě několik šarvátek s tábority (např. bitva u Křeče), které završily zánik vojenské moci polních bratrstev. V Čechách nastal stav, který se velmi blížil dlouho očekávanému míru. Náboženská válka skončila.

Výdobytky husitské revoluce

Prostému lidu se dostalo mírné svobody volby ve věroučných zásadách. Katolická církev ztratila díl svého dominantního postavení a nikoliv naposled v dějinách přišla o rozsáhlé majetky. Části původně církevního zboží se ochotně ujali šlechtici, jednak kališníci, jednak katolíci.

Mimořádný majetkový prospěch získal právě vítěz od Lipan Diviš Bořek z Miletínka. Stal se pánem Kunětické hory, Bohdanče, půl stovky vesnic z majetku Opatovického kláštera, Velimi a nakonec koupil i celé Pardubice. Pro některé zúčastněné osoby tak husitská revoluce (obdobně jako jiná období prudkých společenských změn) dopadla velmi dobře.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.