Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Létající pevnosti rozsekaly Říši na cucky. K vítězství to nestačilo

aktualizováno  1:00
B-17 Flying Fortress se stal symbolem americké vojenské síly a synonymem těžkého bombardéru druhé světové války. Na zemi po sobě zanechával neskutečnou spoušť a ani na nebi s ním nebylo příjemné setkání. Na druhou stranu i posádky samotných létajících pevností si procházely peklem.

B-17G, 532. bombardovací peruť USAAF (kód VE) | foto: U.S. Air Force

Příběh bé sedmnáctky začíná v roce 1934 vyhlášením soutěže na nový stroj pro americké letectvo, který by byl schopný nést 2000 lb pum na cíl vzdálený 2000 mil cestovní rychlostí 200 mil/h. Hlavní cenou pro vítěze pak měla být objednávka na 220 letadel.

V neděli 28. července 1935 se vznesl do vzduchu Boeing Model 299. Reportér lokálního deníku The Seattle Times, Richard Smith, ohromený jeho velikostí a trčícími hlavněmi obranných kulometů nazval stroj létající pevností. Musíme si uvědomit, že výzbroj tvořená 5 kulomety ráže 7,62 mm, byla mohutná měřítkem doby, poslední a nejlepší válečná verze měla až 13 kulometů (hlavní) ráže 12,7 mm a ani to mnohdy nestačilo. Líbivé jméno Flying Fortress se pak rychle ujalo a stalo se jeho „obchodní značkou“.

Boeing model 299

Boeing model 299

Velký celokovový čtyřmotorový bombardér s vnitřní pumovnicí byl něco zcela jiného, než co do té doby pro podobné účely používal letecký sbor armády Spojených států (USAAC). Konečně i vojáci měli před sebou moderní stroj a nemuseli už závidět civilním provozovatelům, kteří byli se svými letouny technologicky trochu napřed. Vojenské typové označení dostal XB-17 (X - prototyp, B - Bomber).

Původně zamýšlená role tohoto bombardéru byla čistě obranná, měl zachytávat lodě případného útočníka. Spojené státy v té době praktikovaly politiku izolacionismu a nějaké válečné dobrodružství mimo své území jim v polovině 30. let ani nepřišlo na mysl. Až Pearl Harbor a vstup USA do války v prosinci 1941 vše obrátilo naruby.

Havárie prototypu

Prototyp vyvolal nadšení a neskrýval potenciál výrazně překročit původní výkonové požadavky objednatele. Avšak nechvalme dne před večerem. Dne 30.10.1935, při startu k jednomu z posledních letů na konci srovnávacích zkoušek se svými konkurenty, havaroval. A i když se jako příčina havárie prokázala chyba pilota a stroj překonával ve všech parametrech své dvoumotorové rivaly (Martin Model 146 a Douglas DB-1), byl už na XB-17 vržen stín.

A tak armáda objednala na tu dobu velkou sérii Douglasova typu, jako B-18 Bolo. To letadélko však nemělo budoucnost. Naštěstí dostal Boeing alespoň cenu útěchy, objednávku na 13 kusů sedmnáctky. Stroje této v podstatě ověřovací série dostaly označení Y1B-17 a udivovaly svými výkony při dálkových propagačních letech. Jejich bezproblémový provoz napravil reputaci typu.

Než se Spojené státy zapojily do války, vznikly postupně vylepšované verze B-17B, C a D. Začaly se používat motory s turbokompresory, čímž se zvýšily výkony strojů ve větších výškách, zlepšovala se pasivní ochrana a zesilovala kulometná výzbroj. Objem výroby těchto jednotlivých verzí nepřesáhl desítky kusů.

V boji

Na přelomu 30. a 40. let, pod dojmem událostí v Evropě, opouštěly Spojené státy politiku izolacionismu. Zatím víceméně nenápadně. Od roku 1939 byly zpracovávány plány na strategické bombardování Německa. Transformací USAAC vzniklo 20. června 1941 USAAF (US Army Air Force). Tou dobou bylo plánovači vytipováno kolem 150 německých cílů, zahrnujících podniky energetické, chemické a zbrojní výroby, dopravní uzly a základny Luftwaffe a Kriegsmarine. To vše se později hodilo při detailnějším plánování strategické bombardovací ofenzívy. Zatím ještě nebyly USA ve válce.

Do Velké Británie dodané B-17C se zde značily jako Fortress Mk.I.

Do Velké Británie dodané B-17C se zde značily jako Fortress Mk.I.

První bojová nasazení B-17 tak v létě 1941 realizovali Britové. Fortressy Mk.I (do VB dodané B-17C) 90. perutě RAF při několika menších denních náletech však nenaplnily očekávání Velitelství bombardovacího letectva. Mizerné výsledky jejich snažení, co se týče zásahu cílů, a citelné vlastní ztráty měly za následek přeřazení přeživších strojů k pobřežnímu letectvu, kde prováděly protiponorkové hlídky nad mořem. Fortressy ani později nepřišly RAF příliš na chuť, na svoji noční bombardovací ofenzívu měli Britové ostatně příhodnější stroje.

Bojové zkušenosti byly využity pro přípravu verze B-17E. Ta se stala první opravdu hodnotnou bojovou verzí a byla vyrobena v řádově větším počtu než verze předchozí. Na první pohled byla jiná, větší SOP s táhlým kýlem asi do poloviny délky trupu a nápadné motoricky ovládané střelecké věže na kráse rozhodně nepřidaly. Ale co letoun ztratil na eleganci, to získal na užitných vlastnostech.

A byl tu prosinec 1941 a válka přišla i na strýčka Sama. Fortressy amerického letectva se dočkaly svého bojového zasvěcení v Tichomoří. Ale tamní bojiště nebylo jejich doménou. Tou se stalo evropské teritorium. Bylo rozhodnuto, že USAAF svými mohutnými a přesnými denními nálety na vojenské cíle doplní noční strategickou bombardovací ofenzívu RAF. Ano, Američané skutečně fandili přesným náletům, které by ve velké míře ušetřily civilní obyvatelstvo. Dokonce se o to i ve velké míře snažili. To, že se to ke konci války tak trochu zvrtlo, všichni víme.

B-17G, popis

Strategický celokovový bombardér poháněný čtyřmi hvězdicovými devítiválci Wright Cyclone R-1820-97 s turbokompresory GE B-22.  

 

posádka                       10 mužů

rozpětí                          31,62 m

délka                            22,65 m

max. hmotnost             32 000 kg

max. výkon 1 motoru    1200 k

max. rychlost               480 km/h

cestovní rychlost          250 km/h

dostup                         10800 m

běžný dolet                  3000 km

kulometná výzbroj        13 x 12,7 mm

max. náklad pum          7800 kg

 

(Dolet závisel na pumovém nákladu, čím méně pum, tím více paliva a tím větší dolet.)

Američané prováděli první nálety v Evropě od léta 1942, v plné míře pak propukla denní bombardovací ofenzíva asi o rok později. Ležela na bedrech především 8. letecké armády USAAF operující z Anglie, té sekundovala 15. letecké armáda USAAF z oblasti středomoří. Z létajících pevností byly do ofenzívy nasazeny hromadně vyráběné verze B-17F a G. Ty měly oproti Éčku ještě zvýšenou kulometnou obranu a užitečné zatížení, pokud se dá takto hovořit o pumách.

Za pozornost pak stojí první velká akce 8. letecké armády 17. srpna 1943, nálet na Schweinfurt a Regensburg, závody na výrobu kuličkových ložisek a stíhaček messerschmitt. Z celkem 376 nasazených B-17 jich bylo 60 zničeno totálně, další desítky se vrátily těžce poškozené. Tím si uděláme představu o nelehkém údělu posádek létajících pevností. Ztráty byly nejednou tak citelné, že ofenzíva byla doslova v ohrožení.

Největšími nepřáteli amerických těžkých bombardérů byly protiletadlové kanony ráže 88 mm a stíhači Luftwaffe. Proti flakům se prakticky bránit nedalo, částečný lék proti tomu druhému nebezpečí se později našel ve formě stíhacích mustangů s dlouhým doletem. Bombardéry se kolikrát vracely ve stavu, ve kterém by nikdo nepředpokládal, že se něco takového ještě udrží ve vzduchu. A výjimkou nebyli ani mrtví či ranění členové posádek v letadlech vracejících se domů.

Jako zajímavost lze vzpomenou upravenou doprovodnou verzi YB-40 postavenou ve dvou desítkách kusů. Jako základ posloužil B-17F, byla zvětšen počet střeleckých věží, některé stávající jednohlavňové kulomety byly vyměněny za dvouhlavňové a pumovnice byla využita na nesení ohromného množství střeliva. Dle představ měly tyto stroje, doprovázející bombardovací svazy, mohutnou palbou rozstřílet dotírající stíhačky. Rozšířená výzbroj však zvětšovala odpor vzduchu a stroje měly co dělat, aby svým chráněncům stačily. Po odhozu pum nad cílem odlehčené bombardéry poskočily a prchaly domů. YB-40 s plnými pumovnicemi těžkého střeliva byly v koncích. Tento nápad byl slepou cestou vývoje. Jedna věc se však povedla. Tou byla přední střelecká věž pod přídí, ta se pak používala pro B-17G.

Výroba v číslech

B-17B               39

B-17C               38

B-17D               42

B-17E               512

B-17F               3405

B-17G               8680

Včetně prototypu a ověřovací série bylo vyrobeno 12 731 B-17.

Bé sedmnáctky, přestože první prototyp řady vzlétl už v roce 1935, si až do konce války udržely díky modernizacím svoji hodnotu. K jejímu konci však bylo jisté, že přichází nová doba. V nastupující proudové éře ztratily potenciál k dalšímu vývoji.

Po válce proto byly sedmnáctky masivně vyřazovány ze stavu USAAF, některé prodány po demontáži výzbroje jako válečné přebytky civilním provozovatelům, kteří v nich například dopravovaly grepy. Ne, nebyl to hořký osud legendy, byl to přirozený vývoj věcí. A i ty konce byly zajímavé, ať už počítáme poslední tak trochu ilegální vojenské nasazení novým státem Izrael, použití vhodně upravených strojů jako záchranných u pobřežní stráže nebo jako platforem pro zkoušky nových motorů. K izraelským se ještě vrátíme na konci článku a o těch neozbrojených verzích je něco málo prozrazeno ve fotogalerii.

Strohá čísla

Kombinovaná bombardovací ofenzíva proti Německu a okupovaným územím nepřinesla takové výsledky, jaké si velení představovalo. Zjednodušeně se dá říci, čím více bomb padalo, tím více zbraní nepřítel vyráběl, i když samozřejmě to nebylo důsledkem.

Vedle toho především přesné nálety na výrobny syntetického benzínu rozvrátily německé palivové hospodářství. Benzín pak chyběl při výcviku pilotů, tankistů atd., nedostával se ani bojovým jednotkám. Také bombardování dopravních uzlů mělo neblahý vliv na válečné úsilí německých vojsk. Dále bombardovací ofenzíva vázala mimo frontu výtečné kanony ráže 88 mm.

Douhetova doktrína

Někteří vlivní vojenští činitelé, ale i salónní teoretici, začali po skončení první světové války neúměrně přeceňovat význam letectva. Jejich elán k produkci různě radikálních tezí byl živen nesprávným vyhodnocením válečných zkušeností s touto novou zbraní a aplikováním snových představ o věcech budoucích.

Nejdále se svými myšlenkami zašel italský generál Giulio Douhet (1869 - 1930), který tvrdil, že protivníka lze definitivně srazit na kolena pouze dostatečnými leteckými útoky bombardérů na klíčové vojenské a hospodářské cíle. Podrobně to popsal ve své knize Il dominio dell'aria z roku 1921. Druhá světová válka však tyto teze nepotvrdila. Na německá města spadlo mnohem větší množství pum, než s jakým Douhet počítal ve své teorii, přesto to k ukončení války zdaleka nestačilo.

Douhetův strašák pak vylezl na světlo světa s novou silou po zvládnutí výroby nukleárních zbraní. Pokud se však letectvo, byť sebemodernější, použilo od konce WWII až dodnes jako nosiče zbraní konvenčních, nikdy se samo o sobě neukázalo dostatečnou silou k vynucení kapitulace protivníka.

Na druhou stranu zde pak byly civilní oběti a vybombardovaná města, stačí si připomenout extrémní případ, Drážďany. Kobercové nálety na městskou zástavbu prováděla především RAF, ono také v noci jim toho moc jiného nezbývalo, ale později k němu sklouzávali i Američané ve dne.

Václav Němeček v knize Vojenská letadla 3 uvádí tato čísla: B17 v období 1942 - 1945 provedly na evropském válčišti 291 508 bojových vzletů, svrhly 640 036 pum, 4688 jich bylo ztraceno a jejich střelci zničily 6659 stíhaček Luftwaffe.

Otázkou zůstává počet vítězství nad stíhačkami, zda je to cifra nárokovaných sestřelů, či už cifra redukovaná. Když vezmeme ztráty B-17 a z nich ještě část sestřelil flak, tak se zdá boj Luftwaffe proti B-17 dosti neefektivní. V každém případě sestřelit B-17 ze svazu nebyla procházka růžovým sadem, ostatně sestřel čtyřmotorového bombardéru hodnotila svým pilotům Luftwaffe bodově (pro získání vyznamenání) lépe, než sestřel stíhačky.

Supertajná zbraň v každé B-17

Když hovoříme o B-17, nelze opomenout démonizovaný pumový zaměřovač Norden. Nadpis kapitoly je trochu zavádějící, úplně v každé B-17 toto sofistikované zařízení nebylo. Například v prototypu model 299, v letounech Y1B-17 ověřovací série nebo později v nebombardovacích verzích. Dokonce ho nedostali ani Britové ve Fortressech I, jak se o tento poklad Američané báli.

Do letadel se zaměřovač Norden (jeho hlavní část) instaloval vždy krátce před akcí a po přistání byl opět vyjmut. Na letištích byly přísně střeženy ve skladech. Bombometčíci skládali slib, že v případě zajetí nepřítelem o něm nevyzradí žádné detaily. Dokonce snad byly vybaveny autodestrukčním zařízením požárního typu iniciovaným v případě pádu letadla.

Setkáme se i s názory na zbytečnost těchto obstrukcí, neboť jakýsi Herman Lang, jeden ze zúčastněných techniků, předal již v roce 1938 něco z jeho výrobní dokumentace německé straně. FBI v roce 1941 Langa dopadla. V sestřelených německých letadlech byly nalezeny zaměřovače s podobnými prvky, ale mnohem jednodušší. Američané nechtěli dále riskovat, aby se jim dostaly do rukou právě jejich složitější funkční přístroje, a proto činili všechna ta zabezpečení. Ale řekněme si ještě několik vět o samotném zařízení a jeho tvůrci.

B-17G při odhozu pum

B-17G při odhozu pum

Snad nejznámější pumový zaměřovač dostal jméno po svém vynálezci. Carl Norden pocházel z Nizozemska a v roce 1904 odešel za Velkou louži. Zde se pár let po skončení 1. světové války začal dlouhodobě věnoval právě konstrukci pumového zaměřovače pro bombardování z vodorovného letu. Ono to vůbec není tak jednoduché, kam dopadne puma nezávisí jen na rychlosti letadla a výšce letu, ale například také na parametrech větru a typu/hmotnosti pumy.

Počátkem 30. let přišla na světlo světa finální a prakticky použitelná verze zaměřovače Norden. Skládal se ze dvou částí, řídící a ovládací jednotky (ta, co se po akci demontovala), v podstatě analogového počítače, a z jednotky gyroskopické stabilizační. Gyroskopické prvky obsahovaly obě části. Zaměřovač byl napojen na autopilota kvůli drobným korekcím trajektorie letadla před vypuštěním nákladu. Hmotnost zařízení činila 23 kg. Nebyl to tedy žádný drobeček, ale hlavně vyžadoval kvalifikovanou obsluhu.

Symbol B-17

Bez nadsázky můžeme říci, že stroj B-17 Flying Fortress je synonymem druhoválečného těžkého bombardéru. B-29 létal z hlediska zájmu euroatlantické civilizace na méně exponované části světa, navíc s tím začal mnohem později. B-24 pak byl sice vyroben ve větších počtech než B-17, ale kvůli  doletu byl spíše používán také proti Japoncům jako B-29. Britský Halifax a Lancaster zase létaly v noci, takže zůstaly očím diváků vesměs skryty. A hlavně, žádný jiný spojenecký bombardér nebyl tolik medializován. Ostatní státy neměly strategický bombardér, který by stál v porovnání s výše jmenovanými svým významem za zmínku.

Při zkouškách na pouštním polygonu byly dosaženy udivující výsledky, jasné nebe a pohoda posádky v bezpečném prostředí dokázaly své. Říkalo se, že z šesti kilometrů umístíte pumu do otevřeného barelu. Ve válečných podmínkách nad nehostinnou Říší však přístroj zdaleka takovým zázrakem nebyl.

Celý projekt Norden stál daňové poplatníky 1,5 miliardy USD, přičemž bylo dodáno kolem 90 tisíc těchto zařízení (nepoužívaly se samozřejmě pouze v B-17). A tenkrát to byly zcela jiné dolary, to se nedá vůbec srovnat. Na druhou stranu to tak strašné nebylo a dnešní frenetické výkřiky některých jedinců na adresu zaměřovačů Norden ve věci jejich drahoty jsou zcela neadekvátní tehdejší situaci. Cena jednoho zaměřovače byla nevýznamným zlomkem ceny jednoho letadla, od B-25 přes B-17 až po B-29. Zkrátka nějaký Norden se v tom letadle z hlediska pořizovacích nákladů vždy bezbolestně utopil.

Ještě dodejme, že Carl Norden byl silně věřící a přínos svého vynálezu spatřoval právě v přesném bombardování vojensky důležitých cílů a tím ušetření životů civilistů v okolní zástavbě. Paní Nordenová však pro to pochopení neměla a neustále Carlovi jeho zaměřovač otloukala o hlavu.

Střípky z historie B-17

Létající pevnosti se zúčastnily mnoha zajímavých operací a zažily nespočet strhujících příběhů. Připomeňme si stručně alespoň zlomek z nich. Legendu to přiblíží více, než absolvované odstavce popisující vývoj a technické řešení.

Pearl Harbor, 7.12.1941

Mobilní radarová stanice Opana typu SCR-270 umístěná na severním cípu ostrova Oahu zachytila 7. prosince 1941, krátce po sedmé hodině ranní, velký letecký svaz ve vzdálenosti 130 mil blížící se k ostrovu ze severu. Byla to letadla první japonské útočné vlny.

Znepokojivý nález nahlásila obsluha radaru nadřízenému stanovišti, kde se v té době bohužel nenacházela kompetentní osoba, ale náhodou se tam vyskytoval jeden stážující stíhač. Ten jim sdělil, že přilétá pravděpodobně skupina B-17 z kontinentu. 12 B-17 se skutečně blížilo, ale od severovýchodu.

B-17 přilétly nad Oahu právě v době probíhajících náletů první útočné vlny a ke vší smůle neměly namontovány ve střelištích kulomety, ty nečinně dlely v bednách v trupu. Kromě japonských letadel je ohrožovala i obranná palba ze země. Přilétající Američané začali nouzově přistávat, což se jim vzhledem k podmínkám relativně bezpečně povedlo. Toho dne přišla USAAF na Oahu o čtyři B-17 rozstřílené na zemi, z toho byla pouze jediná z právě přilétnuvších, mnoho jich však bylo v různě míře poškozeno.

Severní Afrika, 1.2.1943

Svět se hemží příběhy, kterým lze jen stěží uvěřit. A některé se dokonce staly. Jako příběh Bé sedmnáctky pojmenované „All American“.

Dne 1. února 1943 provedlo americké letectvo ze základen na dnešním alžírském území nálet na Němci obsazený přístav Tunis. Během leteckého boje při návratu domů došlo ke kolizi mezi Messerschmittem Bf 109G-4/Trop a B-17F „All American“. Německý stíhač Erich Paczia, mimochodem trojnásobné eso s 16 sestřely, byl krátce před srážkou pravděpodobně zabit či těžce raněn palubními střelci a jeho neovladatelný stroj rozpáral bombardéru zadní část trupu a urazil celou levou VOP.

Trup byl rozpáraný shora a z levého boku. Zadní partie letadla tak držela částečně na zbytcích nosných částí konstrukce a částečně na dobrém slovu (hlavně zadního střelce). Přeseknuta byla většina ovládacích lan vedených trupem, přesto letoun částečně ovladatelný byl. Když se letci ujistili, že stroj je schopen dalšího letu, rozhodli se vrátit a nevyskakovat nad územím nepřítele, což bývalo vždy velmi nepopulární řešení.

B-17F "All American" byl těžce poškozen po kolizi s Bf 109, přesto se bezpečně vrátil na letiště. V letu vyfotografován z jiné B-17.

B-17F "All American" byl těžce poškozen po kolizi s Bf 109, přesto se bezpečně vrátil na letiště. V letu vyfotografován z jiné B-17.

Během letu nad nepřátelským územím se ostatní bombardéry přizpůsobily svému poškozenému a pomalejšímu druhovi, aby ho svou přítomností kryly. Shora je navíc chránil stíhací doprovod. Po všech lapáliích „All American“ bezpečně přistál na své domovské základně Biskra, všichni členové posádky vyvázli bez zranění.

Izrael, 1948 - 1958

Dne 14. května 1948 vyhlásil na základě rezoluce OSN č.181 stát Izrael svoji nezávislost. Vzápětí po tomto aktu vtrhly do země vojenské jednotky pěti arabských států - Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Tak začala První arabsko-izraelská válka. Válka za nezávislost.

Izraelská armáda trpěla kvůli embargu nedostatkem zbraní, hlavně těžké techniky a letadel. Izraelské letectvo začínalo s lehkými civilními letouny používanými většinou jako pozorovací. Tato katastrofální situace se měla zakrátko zlepšit díky pomoci tehdejšího Československa, které novému státu prodalo, tedy draze prodalo, mizerné stíhačky Avia S-199. Izraelci s nimi však dokázali divy. Později jsme si to trochu vylepšili, alespoň co se týká kvalitativního statusu zboží, prodejem spitfirů.

Fotogalerie

Y1B-17A
V rámci velkého cvičení USAAC (army air corps, předchůdce USAAF) provedly 12.05.38 tři Y1B-17 cvičný nálet na italský zaoceánský parník Rex mířící do NY. V době zachycení se loď nacházela asi 1130 km východně od cílového přístavu. Kvůli této "divoké" akci mělo armádní letectvo nečekané problémy. Ne, Italové si nestěžovali, kapitán lodi dokonce pozval rádiem posádky bombardérů na oběd, pokud si tedy vyskočí, a rozjaření cestující na palubě zpívali americkou hymnu. Problémy dělalo US NAVY, které žárlilo na mediální úspěch armádních letadel ve svém teritoriu.
B-17G, na základnu se vracely i těžce poškozené letouny. Někteří členové posádky byli mrtví či zcela chyběli, zranění různých stupňů bývala běžná.
Vytvořit monstrózní formace bombardérů nebylo nic jednoduchého. Tento úkol pomáhaly zvládnout letouny označované jako "formation ships" nebo "assembly ships". Tyto stroje zbavené výzbroje, které už toho měly zpravidla dost za sebou, dostaly pestré zbarvení, aby byly lehce identifikovatelné z co největší vzdálenosti. Když byla formace z jednotlivých bombardovacích skupin utvořená, pokračovala tato směrem nad okupovanou Evropu nebo Německo a formovací stroje se vrátily na svá letiště. Z toho plyne ještě jedna přezdívka: Judas Goat. Pro neznalé to tak nevyzní, dokud si tedy neřekneme, že tzv. Jidášova koza se používala k vedení stád na porážku.
Několik B-17 bylo upraveno na námořní záchranné a pátrací. Pod trupem byl umístěn odhazovatelný záchranný člun, místo přední střelecké věže byl vyhledávací radar ASV (Air to Surface Vessels).
Dvě B-17 byly upraveny pro testování turbovrtulových motorů a dokonce jednoho motoru proudového. Byla odstraněna veškerá výzbroj, příď upravena pro instalaci testovaného zařízení, pilotní kabina musela být posunuta dozadu.

V bohaté fotogalerii je mnoho zajímavých informací, na něž nezbylo místo v článku. Zobrazit fotogalerii

V té době se Izraelcům podařilo sehnat v USA čtyři B-17 od civilních provozovatelů. Vyřazené armádní stroje byly používány jako nákladní, byly bez střeleckých věží a jakékoliv výzbroje. Jeden stroj byl zabaven, zbylé tři se podařilo po etapách přelétnout na žatecké vojenské letiště. Tam byly improvizovaně do střelišť nainstalovány německé kulomety, připevněny pumové závěsníky a na ně zavěšeny 500kg a 250kg pumy.

Tři izraelské B-17 odstartovaly 15. července 1948 z žateckého letiště k náletu na cíle v Egyptě. Z hlediska zasažení určených cílů byl nálet neúspěšný, uštědřil však Egypťanům psychologický políček. Všechny tři letouny bezpečně přistály v Izraeli a byly intenzivně používány až do konce války.

Později stroje dostaly klasické střelecké věže, do přídě protilodní radar a do roku 1956 sloužily k námořnímu průzkumu, dokonce se angažovaly i ve druhé arabsko-izraelské válce. Pro zastaralost a neudržitelný technický stav došlo k jejich konečnému vyřazení ze služby v roce 1958. Izraelské B-17 byly posledními stroji tohoto typu používanými v bojových akcích.

Podrobněji o první akci izraelských bombardérů pojednává tento článek.

Zdroje a použitá literatura:

  • Letectví + Kosmonautika 15/1976; 1/1981
  • boeing.com
  • valka.cz
  • fronta.cz
  • Martin W. Bowman: Combat Legend B-17 Flying Fortress. Airlife Publishing Ltd, Shrewsbury, 2002






Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.