Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

První eskadra létajících pevností vznikla před 100 lety v Rusku

aktualizováno 
Na konci prvního kalendářního roku Velké války byla v Rusku ustavena Eskadra vzdušných korábů. Stalo se tak 23. prosince 1914 a byla to první jednotka na světě vyzbrojená čtyřmotorovými bombardéry.

Ilja Muromec série B s hvězdicovými vodou chlazenými (!) motory Salmson. Vnitřní jsou čtrnáctiválce o výkonu 200 k, vnější devítiválce o výkonu 135 k. I přes relativně vysoké výkony těchto motorů byly letové výkony Muromců jimi vybavených nevalné z důvodu velkého čelního odporu. K němu kromě nekapotovaných hvězdicových motorů významně přispívaly také chladiče, které jsou za nimi patrné. Všimněte si ještě palivových nádrží nad motory. V této konfiguraci byly postaveny čtyři stroje. | foto: archiv autora

Před rokem jsme si přečetli o vzniku na svou dobu velkého čtyřmotorového dvouplošníku s příznačným jménem Ilja Muromec. Stroj navrhl známý letecký konstruktér Igor Ivanovič Sikorskij a výrobcem byl Rusko-Baltický vagónový závod (RBVZ). První Ilja Muromec, prototyp celé koncepce, létal od prosince 1913. V dubnu 1914 pak byl zalétán druhý Muromec (první kus pozdější série B), ten měl silnější motory a trochu menší rozměry, a tedy i nižší hmotnost a vyšší výkony.

28. července 1914 vypukla Velká válka, jejíž zahájení uspíšil neuvážený atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este, spáchaný v Sarajevu 28. června. Na začátku války mělo Rusko k dispozici 39 leteckých oddílů, což čítalo celkem více než 200 pilotů. Tyto nevelké jednotky měly ve výzbroji převážně stroje francouzského původu, které se vyráběly licenčně i v Rusku. Nejčastěji to byly pozorovací dvoumístné dvouplošníky s rámovým trupem a motorem v tlačném uspořádání Farman HF.16 a jedno až dvoumístné jednoplošníky klasické koncepce Nieuport IV. Oba typy se dodávaly primárně neozbrojené, později byl na některé stroje těchto typů instalován kulomet pro boj s letadly protivníka.

Vznik prvních velkoletadel

O tom, jak se v Rusku stavěla první velkoletadla, o vzniku typové řady čtyřmotorových letadel Ilja Muromec a tom, co si s nimi užili jejich tvůrci za dobrodružství, pojednává předchozí díl.

Sikorskij před přídí Muromce.

Sikorskij před přídí Muromce.

Ruské velení, lépe řečeno jeho osvícenější část, si do jisté míry uvědomovalo případná omezení výše jmenovaných Farmanů a Nieuportů při jejich vojenském využití kvůli slabým výkonům (jako kdyby na tom snad jinde byli o mnoho lépe). S nadějí tudíž vzhlíželi k velkoletadlu Ilja Muromec, jehož dva první exempláře svými výkony udivovaly celý svět, přičemž si na své konto zapsaly několik rekordů v nosnosti a doletu.

Již 12. května podepsali zástupci příslušné správy ruského Ministerstva války s RBVZ kontrakt na dodávku deseti Muromců. Byl požadován dolet 300 km se čtyřčlennou posádkou a nákladem 10 pudů (164 kg) bomb, letoun měl disponovat obrannou kulometnou výzbrojí. Tyto stroje, označené jako série B (IM-B), byly stavěny podle druhého Muromce, později zvaného Kyjevský podle dálkových rekordních letů Petrohrad - Kyjev a Kyjev - Petrohrad na konci června. Jeden, tedy kromě Kyjevského, byl dokončen ještě před začátkem války, ostatní až v průběhu prvních válečných měsíců. Velkou slabinou od třetího vyrobeného IM-B byly motory, a proto vzniklo pouze šest kusů série B, včetně Kyjevského.

O co konkrétně s těmi motory šlo? V Rusku měli v té době problém vyrobit kloudný letecký motor, dokonce i licenčně. Produkce letadel, která mimochodem byla v letech války zlomková v porovnání s Francií, Velkou Británií či Německem, zde markantně převyšovala produkci motorů. Ty se tedy musely nakupovat v ostatních zemích Dohody, odkud se do Ruska dodávaly i kompletní letouny. První tři Muromce (prototyp + 2 IM-B) poháněly německé motory Argus. A protože Německo bylo nepřítelem Ruska, zastavila vzájemný obchod válka.

Na třetí až šestý IM-B proto byly instalovány francouzské hvězdicové vodou chlazené (!) Salmsony. Přestože byly o poznání výkonnější než Argusy, tak díky velkému čelnímu odporu vzduchu nekapotovaných hvězdicových motorů (navíc s chladiči) s nimi dosahovaly Muromce nižších výkonů. Na další Muromce stavěné po celou válku se už používaly motory zpravidla lepší, mnohdy se pak střídaly různé typy motorů i v rámci jedné série. Ještě dodejme, že letouny Ilja Muromec neměly motory nikdy zakryté kapotáží, aby mohly být za letu v případě potřeby operativně opravovány a při požáru lépe hašeny. Stačilo k tomu jedno: musel se najít dobrovolník, který k nim přiběhne po křídle. Ale s tím kupodivu problémy nebývaly.

Druhý Ilja Muromec série B (výr.č. 135) s kanonem ráže 37 mm. Postava ve světlém plášti je ministr války V. A. Suchomlynov, vedle něho, nejblíže kanonu, stojí M. V. Šidlovskij, předseda představenstva RBVZ a pozdější velitel Eskadry vzdušných korábů. Další muž v civilu, stojící vpravo vepředu mezi dvěma uniformovanými, by podle vizáže mohl být konstruktér I. I. Sikorskij.

Na letounech IM-B s motory Argus (2 stroje) byl zkušebně nainstalován francouzský poloautomatický námořní kanon Hotchkiss ráže 37 mm. Plánovalo se jejich použití jako „stíhacích“ proti nepřátelským vzducholodím. Střelecké stanoviště měly na plošině před přídí, ve výškové úrovni podvozku. Proběhly zkoušky, kdy zúčastnění ocenili efektní ukázku vzdušné střelby z kanonu na podvečerní obloze. Vyloženě byli nadšeni kombinací zvukových a vizuálních efektů. Přesto se nápad neujal, Muromce s kanony nebyly operačně používány.

Zkoušky totiž odhalily nepraktičnost použití takové zbraně. Samotný kanon s instalací měl hmotnost nezanedbatelných 100 kg a vyžadoval dvojmužnou obsluhu skládající se ze střelce a nabíječe. Ostré akce by navíc nebyly určitě jednoduché, práce obsluhy na zcela otevřeném stanovišti byla vyloženě nepohodlná a Němci postupně přesouvali akce svých vzducholodí do nočních hodin.

Krátce po vypuknutí války byly zřizovány letecké oddíly s velkoletadly Ilja Muromec. Každý oddíl byl tvořen jedním velkoletadlem a třemi malými jednomotorovými letouny určenými k pomocným úkolům a cvičným letům. Síly byly takto decentralizovány, aby mohly jejich služeb využívat štáby jednotlivých armád a frontů.

Ale rozhození velkoletadel do takovýchto malých jednotek bylo velmi nešikovné (což se časem také zjistilo). A těch záporů byla celá řada. Do akce mohlo být vysláno pouze jedno velkoletadlo, pokud tedy poblíž, nebo na stejném letišti nesídlil jiný oddíl. Nebyl-li stroj momentálně letuschopný, byla celá jednotka v tu dobu vlastně k ničemu. I logistika spojená se zajištěním provozu mnoha malých jednotek je náročnější. Pro každý oddíl bylo samozřejmě počítáno s pozemním letištním zabezpečením, opravárenskou dílnou, mobilní fotolaboratoří a meteorologem, to všechno vždy jen kvůli jednomu velkoletadlu. A k tomu všemu, jako by to nestačilo, se stroje s motory Salmson prakticky nedaly používat k bojovým letům, kvůli již zmiňovaným mizerným letovým výkonům, a byly vhodné pouze k výcviku.

Zpočátku se používaly Muromce spíše k průzkumným letům. Bombardovací akce byly v roce 1914 spíše výjimkou, první se odehrála až v listopadu. Nasazení v té době nebylo nijak intenzivní, navíc se k operačním letům používala jen část letadel, jak již tušíme z předchozího odstavce.

Označení sérií Muromců

Zdánlivě nelogická posloupnost ve značení sérií je dána ruskou azbukou. Prvních šest písmen azbuky je: A, Б, B, Г, Д, Е, které se čtou jako á, bé, vé, gé, dé, je. Na základě toho se potom ruská typová řada Muromců ИM- Б, ИM-B, ИM-Г, ИM-Д, ИM-Е přepisuje jako IM-B, IM-V, IM-G, IM-D a IM-Je. ИM-A (IM-A) pravděpodobně bylo zpětně rezervováno prototypu Muromců, běžně se však nepoužívá, častěji bývá značen jako Ilja Muromec № 107, podle výrobního čísla RBVZ.

V listopadu 1914 se objevil první Ilja Muromec série V, které se potom vyráběly především v roce následujícím v celkovém počtu 30 kusů. Bojové IM-V byly již plně hodnotné bombardéry díky poučení z krizového vývoje a z nasazení letounů předchozí série. Oproti IM-B došlo opět k nevýraznému zmenšení rozměrů, zvýšily se letové výkony a bojový náklad. Navýšila se posádka a taktéž kulometná výzbroj.

Motorová instalace se řešila standardně způsobem „co dům dal“, ale ve výsledku o poznání lépe než u IM-B. Stroje poháněly nejčastěji řadové motory Sunbeam, některé domácí RBVZ, případně kdovíkde nalezené německé Argusy. Dokonce vznikly v nepatrném množství i čistě cvičné, pouze dvoumotorové IM-V s nevhodnými hvězdicovými a nám již dobře známými Salmsony (po 200 k), nebo mnohem lepšími řadovými Sunbeamy (po 220 k). Palivové nádrže uložené u předchozí série zpravidla pod horním křídlem nad motory se u IM-V přemístily do prostoru mezi horní křídlo a trup a byly pancéřované.

Vznik Eskadry vzdušných korábů

Rozporuplné zkušenosti s nasazením prvních Muromců, kdy dokonce hrozilo zastavení jejich výroby, přivedly předsedu představenstva RBVZ Michaila Vladimiroviče Šidlovského na myšlenku soustředit tato velkoletadla do jedné větší letecké jednotky. Správně předpokládal, že kromě jednoduššího kompletního zabezpečení, bude možné mnohem efektivněji plánovat i bojovou činnost. Svůj návrh tedy přednesl na patřičných místech a sám se uvolil v případě potřeby vzít na svá bedra i velení této jednotky. Na odpověď nečekal dlouho. Byl povolán do armády, byla mu udělena hodnost generálmajora a svěřena výstavba a velení jednotky. Otázkou zůstává, co mu na to řekla manželka, když se s tím potom pochlubil doma. Možná na něj byla hrdá, ale nemůžeme ani vyloučit odpověď ve smyslu: „Že jsi raději nebyl zticha!“

Fotogalerie

Dne 23. prosince 1914 tak vznikla Eskadra vzdušných korábů (Эскадра Воздушных Кораблей), podřízená přímo nejvyššímu ruskému velení. V dějinách světového letectví je nesmazatelně zapsána jako vůbec první jednotka vyzbrojená čtyřmotorovými bombardéry. Podle rozkazu měla mít ve svém stavu deset bojových a dva cvičné stroje Ilja Muromec. Zpočátku se personál věnoval přípravě a rozvoji jednotky a především letci samozřejmě také výcviku.

První bojový let stroje eskadry se konal 28. února 1915. Od té doby začalo vesměs úspěšné nasazení této jednotky vzdušných korábů na východní frontě. Do výzbroje postupně přicházely Muromce dalších, lepších sérií. Do revoluce v roce 1917 provedly vzdušné koráby eskadry více než 400 bombardovacích letů, při nichž svrhly přibližně 65 tun bomb, pořídily nespočet fotografií při průzkumných misích a jako jediné klasické bombardéry v celé historii dosáhly kladného skóre při bojích se stíhačkami.

Revoluce v roce 1917 znamenala konec EVK a revoluční běsnění pravděpodobně nepřežil žádný z Muromců v letuschopném stavu. Během občanské války sověti několik strojů opět postavili a některé z nich po jejím skončení používali k letecké dopravě. Takže typ se nakonec dostal k tomu, k čemu byl původně v roce 1913 navrhován. Ale o tom všem, od prvního bojového letu eskadry až po závěr kariéry Muromců při dopravních letech, si podrobněji přečteme zase někdy příště.

Pozn.: Všechna kalendářní data jsou v článku uváděna podle gregoriánského kalendáře.

Zdroje:

  • B. Gaczkowski: Samolot bombovy RBWZ Ilja Muromiec. Dom Wydawniczy Bellona i Agencja Wydawnicza CB , Warszawa, 2000
  • časopis Letectví + kosmonautika č. 17 až 21 / 2000
  • V. Němeček: Vojenská letadla 1. Naše vojsko, Praha, 1989






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.