Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sovětský traktor opětoval palbu a odjel na základnu. Realita místo vtipu

aktualizováno 
Krátce po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 začala Rudá armáda kvůli gigantickým ztrátám trpět akutním nedostatkem tanků. Situaci měly částečně vyřešit upravené traktory, které dostaly výzbroj a slabý pancíř. Tyto stroje byly nazývány bronětraktory.

Bronětraktor ChTZ-16 | foto: archiv autora

Když zahájilo Německo operaci Barbarossa, nasadilo do útoku asi 3600 tanků a samohybných děl. K tomu je třeba ještě připočítat nevýrazný počet tankové techniky jeho satelitů. Naproti tomu Sověti měli více tanků, než měly v součtu všechny zbývající státy světa, ať už válčily, či neválčily, a ať už stály na jakékoliv straně. Ruští historici operují s číslem přibližně 25 tisíc tanků ke dni 22. června 1941, z toho 12 tisíc (včetně nepojízdných v opravě) měly jednotky západních vojenských okruhů.

Fotogalerie

Intenzita bojů a chyby velení však způsobily, že již po necelém měsíci začaly sovětské frontové síly trpět akutním nedostatkem tanků. 20. července 1941 proto Státní výbor obrany (Государственный Комитет Обороны) vydal rozhodnutí vyrobit dva tisíce obrněných traktorů (постановление No 219 "Об организации производства 2 тысяч бронетракторов“). Obrněné traktory samozřejmě nemohly nelichotivou situaci na frontě zvrátit, měly být pouze částečným, ale jednoduchým řešením, než se na plné obrátky rozeběhne výroba tanků v továrnách evakuovaných dále na východ.

K realizaci výroby bronětraktorů byly určeny dvě továrny, Charkovský traktorový závod (ChTZ, v originále ХТЗ) a Stalingradský traktorový závod (STZ, v originále СТЗ).

Charkovský bronětraktor

Jako polotovar k výrobě bronětraktoru ChTZ-16 byl použit pásový zemědělský traktor STZ-3. Po odstranění karoserie byla instalována pancéřová nástavba krabicového charakteru z plechů tloušťky 10 až 25 mm. Poskytovala ochranu proti střelám lehkých pěchotních zbraní a střepinám. Hlavní výzbroj tvořil protitankový kanon ráže 45 mm doplněný kulometem ráže 7,62 mm.

Nevýhodou lafetace kanonu byla jeho minimální možnost odměru, někdy je dokonce udáváno, že kanon byl z hlediska stranového pohybu umístěn pevně. Zaměřování zbraně tak bylo v každém případě velmi náročné i pro řidiče. Dvoučlennou osádku tvořil řidič a velitel obsluhující kanon.

Kvůli problémům se zásobováním stalingradské továrny se traktor začal vyrábět zatím pouze v Charkově, a to začátkem září. Pancíře dodával Novokramatorský strojírenský závod. První objednávka zněla na 750 strojů, ale do doby, než došlo k evakuaci kramatorského a charkovského závodu, se podařilo zhotovit pouze asi 60 bronětraktorů. Charkov padl (poprvé) 20. října 1941.

Bronětraktor ChTZ-16

Improvizovaný samohybný kanon na podvozku traktoru STZ-3

Bronětraktor ChTZ-16

Bronětraktor ChTZ-16

  • posádka: 2 muži
  • hmotnost: 7 tun
  • pancíř: 10 - 25 mm
  • výzbroj: 1x 45 mm, 1x 7,62 mm
  • výkon motoru: 52 k
  • max. rychlost (silnice): 20 km/h
  • max. rychlost (terén): 5 km/h
  • max. dojezd: 120 km
  • vyrobeno kusů: cca 90

Pravděpodobně některé přípravky a část rozpracované výroby se podařilo přesunout do STZ. Ve Stalingradu vzniklo dalších asi 30 kusů ChTZ-16. Poté zde byla výroba neperspektivního obrněnce ukončena, neboť továrna měla své kapacity plně vytížené přípravou a zahájením výroby středních tanků T-34. Ty byly o poznání vhodnějším výrobním programem, protože v případě správného použití pod správným velením své kvality na frontě již prokázaly.

O bojovém nasazení ChTZ-16 bližší zprávy chybí. Jsou známy fotografie v bojích zničených strojů, ale to je asi tak vše, nad čím nevisí otazník. Většina strojů byla zničena na přístupech a v ulicích Charkova.

Takové byly výsledky původně ambiciózního plánu na výrobu 2 tisíc obrněných traktorů. Bronětraktory a jiné nouzové obrněné prostředky však vznikaly i nezávisle na tomto plánu, ať už v továrnách obležených měst (Oděsa, Leningrad), či jednotlivé kusy přímo v polních podmínkách u některých bojových jednotek.

Někdy bývá mezi bronětraktory řazen i samohybný protitankový kanon ZiS-30. Ten je však postaven lehce pancéřovaném dělostřeleckém tahači T-20 Komsomolec, takže je otázkou, zda je taková klasifikace korektní.

Děsivé tanky z Oděsy

Dne 5. srpna započaly houževnaté boje o černomořský přístav Oděsu. Od toho dne ji Sověti bránili dlouhých 73 dnů a na základě toho ji byl později po válce udělen titul město-hrdina.

Stav obležení byl vyhlášen 8. srpna a od 13. srpna byla Oděsa po zemi zcela odříznuta od zbytku země. Jediná relativně volná zásobovací cesta byla po moři ze Sevastopolu. Obráncům obléhaného města zoufale chyběly tanky.

Za této situace bylo rozhodnuto vyrábět improvizované tanky v místním závodě na výrobu těžkých jeřábů (pravděpodobně spolupracovaly i další továrny). Továrna byla sice již v červenci částečně evakuována na východ, byl zde však ponechán dostatek technologického vybavení lehčího charakteru pro zajištění oprav poškozené vojenské techniky.

Jako základ místního typu improvizovaného tanku posloužily pásové tahače, jinými slovy nákladní traktory STZ-5. Asi by bylo lepší používat plurál „místních typů“, protože těch vozidel vzniklo asi šest desítek a často nebyly úplně stejné, což je při kusové výrobě ve frontové oblasti celkem logické. Všechna tato vozidla se značila jako „tank NI-1“, v originále Танк НИ-1, což znamenalo На испуг, česky „na leknutí“, „na postrašení“.

Traktor opět dostal krabicovou pancéřovou nástavbu. Od charkovských bronětraktorů se markantně odlišoval. NI-1 měl stanoviště řidiče vepředu (to bylo dáno právě použitím STZ-5), velkým plusem pak bylo použití otočné věže z vyřazených tanků. Na druhou stranu měl slabší výzbroj, která byla standardně tvořena dvěma kulomety ráže 7,62 mm, jeden byl ve věži a jeden v čele korby.

A jaké věže se používaly? Na fotografiích nejčastěji vidíme kulometné věže z tanků T-26 model 1931/32. Na dobových filmových záběrech se pak mihl jeden NI-1 s věží z plovoucího tanku T-37A nebo T-38. A ve fotogalerii je také jeden tank s improvizovanou nově vyrobenou věží. Jako výjimka se jeví použití věže s 37 mm kanonem (opět raný T-26).

Bronětraktor NI-1

Improvizovaný tank na podvozku traktoru STZ-5

Bronětraktor NI

Bronětraktor NI

  • posádka: 2-3 muži
  • hmotnost: 7 tun
  • pancíř: 10 - 20 mm
  • výzbroj: 2x 7,62 mm
  • výkon motoru: 42 - 56 k
  • max. rychlost: ?
  • max. dojezd: 140 km
  • vyrobeno kusů: cca 60

První kus NI-1 byl vyroben 20. srpna a jeden z dělníků na jeho boční pancíř křídou napsal Смерть фашизму (Smrt fašismu). Další dva byly hotovy do 1. září, do 15. října to pak bylo celkem okolo 60 kusů (někdy se uvádí 55, jindy až 70).

Přestože měl tento tank i podle jména sloužit pouze k jakémusi polekání nepřítele, stálo někdy takové vystrašení opravdu za to. Následující příhoda je pak téměř k neuvěření. V polovině září prapor tanků NI-1 vjel do malé Němci obsazené vísky, kde byla dislokována jednotka protitankových dělostřelců, pravděpodobně s kanony 3,7 cm Pak 36. V nastalém zmatku na německé straně se Sovětům podařilo několik protitankových Paků zapřáhnout za své NI-1 a vrátit se s nimi do Oděsy.

Jindy „silná“ formace dvaceti NI-1 donutila nočním útokem k ústupu rumunskou pěší jednotku až do hloubky pěti kilometrů. Na její částečnou obhajobu musíme uvést, že nedisponovala protitankovými zbraněmi a pravděpodobně zaměnila neškodné pseudotančíky řítící se na ně rychlostí svižné chůze za regulérní tanky.

Ostatně při použití NI-1 se sázelo na psychologický efekt. Obrněný traktor s plynem na podlaze byl sám o sobě dost hlučný, k tomu byly na některých instalovány sirény a za tmy se používaly rozsvícené reflektory.

Bojová kariéra NI-1 byla završena s ukončením obrany Oděsy. S evakuací posledních jednotek do Sevastopolu, kde měly posílit jeho posádku, ustoupily i posádky NI-1. Některé zbývající provozuschopné stroje se jim podařilo zničit, pár jich padlo do rukou nepřítele, který je pravděpodobně používal k cvičným a dopravním úkolům.

Uplatnění traktorů v konstrukci tanků napříč historií

Použití traktorů či jejich podvozků jako polotovarů pro výrobu bojových vozidel nebylo žádné sovětské specifikum počátečního období velké vlastenecké války. Historie takového využití původně zemědělských vozidel je stejně stará, jako samotná historie tanků. Například prvoválečné francouzské tanky Schneider CA1 a Saint-Chamond i německé A7V byly stavěny na upravených podvozcích z amerických pásových traktorů Holt. Projekty na podobných bázích vznikaly současně i v Rusku

V období meziválečném nalezneme podobné projekty v mnoha zemích. Nejpozději při zkouškách prototypu pak ale vždy vyšlo najevo, že tudy cesta nevede. Na bojovou techniku jsou jiné požadavky, nejen co se týče samotné konfigurace podvozku, ale je potřeba i silnější motor. Druhou věcí jsou improvizace z nouze. Kromě druhoválečných příkladů uvedených v článku (a byl to opravdu jen malý vzorek) vznikaly bojové traktory i po roce 1945, vlastně až do doby současné. Jeden takový můžete spatřit například v muzeu výzbroje války za nezávislost v chorvatském Karlovaci.

Ale zpět k Sovětskému svazu. Zde přišel na přelomu 20. a 30. let Michail Tuchačevskij, pozdější maršál a ještě pozdější oběť Stalinových čistek, s myšlenkou vyvinout pancéřové nástavby na zemědělské traktory. Nástavby by byly uskladněny a v případě války by se stáhly z kolchozů masy traktorů, které by se v dílnách relativně jednoduše upravily na tanky. Sám Tuchačevskij operoval s neskutečnými čísly, v první etapě v roce 1931 to mělo být 40 tisíc takových strojů, ve druhé etapě v roce 1932 až 100 tisíc. Alespoň tak o tom hovoří soudobá ruská literatura (А. И. Колпакиди, Е. А. Прудникова : Двойной заговор).

Počátkem 30. let postavili v Sovětském svazu několik prototypů bojových vozidel na traktorových platformách, žádný z nich však neprošel armádními zkouškami. Nejprve to byl bronětraktor postavený na klasickém traktoru Fordson. Vyzbrojen byl jedním kulometem, zajímavé bylo použití celokovovýco tzv. orebních kol, kde nehrozilo prostřelení pneumatiky.

Další tři nepovedené kusy na podvozcích pásových traktorů, domácích Kommunar (D-10, D-14) a americkém Caterpillar (D-11), byly z dílny N. I. Dyrenka. Samohybné kanony D-10 a D-11 měly jako hlavní výzbroj kanon ráže 76 mm, mířící ze zadní stěny vozu. To bylo velice nepraktické, stroj se před střelbou musel vždy natočit zádní částí k nepříteli. D-14 byl předchůdcem bojového vozidla pěchoty, kromě dvoučlenné posádky měl přepravovat až 15 vojáků (otázkou je, jak se tam chudáci poskládali).

Největší potenciál pak asi měl samohybný kanon SU-2, opět na podvozku Kommunar. Jeho střelecké stanoviště s kanonem 76,2 mm bylo sice otevřené, ale mělo odměr 360°.

Bronětraktor Fordson
Bronětraktory D-10, D-11 a D-14
Bronětraktor SU-2

Prototypy sovětských bronětraktorů z počátku 30. let, zleva „Fordson“, D-10 a SU-2

Témata: Vtip




Nissan Navara Double 4WD
Nissan Navara Double 4WD

r.v. 2009, naj. 180 280 km, diesel
349 900 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.