Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Panzerfausty na letadlech. Zoufalý pokus o tankobijce na konci války

aktualizováno 
Německá pancéřová pěst patří mezi nejznámější druhoválečné protitankové zbraně. V samém závěru války došlo k instalaci pancéřových pěstí na cvičná letadla, s nimiž pak bylo podniknuto i několik bojových misí, které by se daly označit až za sebevražedné.

Bücker Bü 181 vyzbrojený panzerfausty | foto: public domain

Sníh zimní sezony 1944/45 nezadržitelně odtával, německým vojákům teklo do bot a konec války v Evropě byl konečně na dohled. Německá armáda neměla sil zastavit tankové jednotky postupující z východu i západu na samotné jádro nacistické Třetí říše.

V takových kritických chvílích vznikají mnohdy až bizarní improvizované bojové prostředky. Jedním takovým byl i cvičný letoun Bücker Bü 181 vyzbrojený panzerfausty. Takto vyzbrojené letouny se dokonce dočkaly v samém závěru války krátkého bojového použití, byť s výsledky nevalnými. Informace o tom jsou však neúplné, někdy protichůdné a dobových fotografií je poskrovnu.

Zneužitý střízlík

Ještě méně než o bückerech s panzefausty toho víme o jednom malém letadélku s jedním kusem stejné zbraně. To pravděpodobně sloužilo k ověření koncepce použití panzerfaustů ze vzduchu.

Na brunšvické technice byl v roce 1940 postaven v rámci studentské práce pod vedením jakéhosi profesora Wintera experimentální TH Braunschweig LF 1, přezdívaný Zaunkönig. Zkratka LF v typovém označení znamená Langsames Flugzeug, tedy pomalé letadlo (nezajímavé „TH“ lze pak celkem bezpečně tipovat jako Technische Hochschule).

LF-1 byl jednomístný vzpěrový hornoplošník s maximální vzletovou hmotností 370 kg a poháněl ho motor o výkonu 50 k. Vidíme tedy, že jméno střízlík bylo vybráno optimálně. Zajímavá byla minimální rychlost 50 km/h (cestovní 125 km/h), délka vzletu 64 až 80 m a délka přistání 25 až 42 m. Profesor Winter se se svými studenty zabýval právě problematikou pomalého letu a krátkého vzletu a přistání.

Experimentální letounek Braunschweig LF-1 Zaunkönig s panzerfaustem. Bojově...

První LF-1 byl zničen při havárii v roce 1942, v následujícím roce byl postaven druhý kus a v letech padesátých další dva z celkových čtyř. A právě na druhém LF-1 se objevila, snad na přelomu let 1944/45, pancéřová pěst instalovaná nad křídlem v rovině souměrnosti letadla. Co vše se v této konfiguraci zkoušelo a jak intenzivně, se nikde neuvádí, avšak pravděpodobně to nijak žhavé nebylo. Jisté je pouze to, že nedošlo k bojovému nasazení, s čímž se ostatně ani nepočítalo.

Cvičný stroj měl být lovcem tanků

Jak už bylo zmíněno v úvodu, za vzdušnou odpalovací platformu panzerfaustů byl zvolen typ Bücker Bü 181 Bestman.

Bücker Bestman byl povedený a velice úspěšný druhoválečný cvičný letoun, jehož prototyp poprvé vzlétl v únoru 1939. Za velkým objemem jeho výroby stála válka a potřeby Luftwaffe pří výcviku nových pilotů. V malém množství byl používán také jako spojovací a kurýrní u bojových eskader. Stroj se vyráběl i v protektorátu Čechy a Morava, v Československu potom pokračovala jeho výroba i po válce, včetně dvou nových naturalizovaných verzí s domácími motory.

Jeho česká přezdívka „basa“ úzce souvisí právě s jedním prvkem výhodným u školních strojů. Bü 181 měl totiž sedadla instruktora a žáka umístěna vedle sebe, což zjednodušovalo vzájemnou komunikaci školícího a školeného. V půdorysu tak byl stroj oproti jiným stejné kategorie v místě kabiny nápadně širší, a tak si získal pojmenování podle také širokého hudebního nástroje basy.

Ale zpět do roku 1945. Jestli měli Němci něčeho opravdu kritický až neúnosný nedostatek, pak to byla paliva a maziva. Když se na to podíváme z tohoto pohledu, bude pro nás výběr Bü 181 pro konverzi na bojový stroj o něco pochopitelnější.

Pomineme teď výkonné bitevní Focke-Wulfy Fw 190 F, podívejme se na stroje používané ke konci války v tmavších částech dne k útokům na pozemní cíle, často k tzv. rušivým náletům. V této roli nejtěžším strojem byla Stuka, starý známý střemhlavý bombardér z úvodních fází války. Jenže ta spotřebovala za hodinu letu 310 litrů leteckého benzínu, což bylo v této nové úloze a hlavně situaci trochu moc.

Původně cvičné dvouplošníky Arado Ar 66 a Gotha Go 145 z první poloviny 30. let, teď používané jako lehké noční bombardéry po vzoru sovětských Polikarpovů Po-2, spotřebovaly za hodinu letu 60 litrů benzínu. A Bücker Bü 181 měl hodinovou spotřebu pouze 25 litrů benzínu. Samozřejmě nemůžeme porovnávat nosnost Stuky s lehkými cvičnými stroji, ale kromě spotřeby i možnost použít méně kvalitní benzín s nižším oktanovým číslem podobné diference v užitečném nákladu kompenzuje.

„Protitankový“ Bücker Bü 181, Německé technické muzeum v Berlíně

„Protitankový“ Bücker Bü 181, Německé technické muzeum v Berlíně

Bez ohledu na spotřebu paliva byl nápad vyzbrojit cvičný Bü 181 pancéřovkami sice šílený, ale velmi jednoduše realizovatelný. Na vrchní i spodní stranu obou polovin křídla byly po jednom připevněny ze dřeva vyfrézované závěsníky na pancéřovou pěst, „protitankový“ bücker tak v plné palbě disponoval čtyřmi těmito zbraněmi. Ty pilot odpaloval pomocí bowdenových lanek všechny najednou.

Instalované panzerfausty mířily v úhlu 5°vzhůru od podélné osy letounu a trajektorie střel z levé a pravé strany se křížily po asi 75 metrech (což samozřejmě neznamená, že se střely po těch 75 m letu srazily).

Zbraně byly typu Panzerfaust 100, tedy s udávaným efektivním dostřelem 100 m při pozemním použití. Zde si musíme uvědomit, že účinek kumulativního projektilu panzefaustu v případě úspěšného zásahu nebyl závislý na vzdálenosti cíle od odpalu, jinými slovy nezávisel na dopadové rychlosti projektilu.

Přesnost zbraně při střelbě na větší vzdálenosti nebyla příliš vysoká ani při pozemním použití, při střelbě z letounu to samozřejmě bylo ještě horší. Pravděpodobnost zásahu pak byla trochu zvýšena právě čtveřicí zbraní odpalovaných najednou.

Posádku tvořil pilot na levém sedadle a pozorovatel na pravém. Stroj měl sice dvojí řízení, ale před levým pilotním sedadlem byl na motorovém krytu umístěn primitivní zaměřovač vyrobený z ocelových dílů.

A jaká byla taktika nasazení bückerů s panzerfausty? Útočit se mělo především na kolony nepřátelských pancéřových vozidel. Do oblasti cíle se létalo ve velmi malé výšce, a to za svítání či za soumraku, čímž se do jisté míry eliminovalo setkání se stíhačkami protivníka. Učebnicově závěrečná zteč probíhala při mírném klesání, k odpalu docházelo z výšky 20 až 30 metrů a ve vzdálenosti kolem 100 metrů od cíle. Ihned po odpalu musel pilot uniknout ostrou zatáčkou z oblasti výbuchů, aby nedošlo k poškození stroje tlakovou vlnou a střepinami.

„Protitankové“ bückery v akci

Bazooky z nebe

Podobný nápad jako Němci dostali už v roce 1944 někteří američtí piloti lehkých pozorovacích a kurýrních L-4 (Piper Cub).

Ti si z vlastní iniciativy a z důvodu "zpestření služby" montovali na vzpěry protitankové bazuky. Z vojenského hlediska to neměli vůbec zapotřebí, ale zkrátka chtěli přiložit ruce k dílu aktivněji. I úspěchů s tím dosáhli neporovnatelně větších než nepřítel.

Kdy přesně se zrodil samotný nápad vyzbrojit bückery panzerfausty známo není. Určitě k tomu muselo dojít hned počátkem roku 1945 či dříve, protože právě na začátek posledního roku války jsou datovány plány na vytvoření 14 operačních protitankových letek (panzerjagdstaffel) s bückery, kdy každá taková jednotka měla mít ve výzbroji 12 letadel.

Jasnější je pak událost z 21. března 1945. Bylo to v době, kdy už minimálně jedna jednotka s „protitankovými“ bückery byla ve fázi výcviku. Toho dne generál letectva Karl Koller, náčelník generálního štábu Luftwaffe, vydal rozkaz, aby generálmajor Gerd Von Massow, pod něhož spadaly vojenské letecké školy, poskytl 300 cvičných Bückerů Bü 181 i s posádkami a pozemním personálem pro protitankové jednotky. V dalším časovém horizontu se počítalo s dalšími dvěma stovkami strojů, taktéž s personálem. S letouny problém nebyl, Bückerů 181 se mohlo nacházet na letištích v týlu a v leteckých dílnách hrubým odhadem až jeden tisíc exemplářů. Letový personál pak měli tvořit instruktoři leteckých škol a schopnější žáci. Ti většinou také neprotestovali, alespoň ne nahlas.

Realita byla nakonec o poznání skromnější než všechny optimistické plány. Konverzí na protitankové prošlo asi pět desítek strojů. Taktéž počty utvořených jednotek jsou nejasné, různé zdroje odkazují na čtyři až pět letek (případně jednotek velikosti letky).

Bojové nasazení protitankových bückerů, ke kterému došlo na západní i na východní frontě, bylo pouze epizodní a dosažené výsledky nevalné, což se ostatně dalo čekat. Tank se nepodařilo zničit snad ani jeden, částečně úspěšných bylo několik z útoků na zásobovací kolony. V případě zásahu automobilových palivových cisteren se postup kolony i dočasně zastavil.

Fotogalerie

Například 3. Panzerjagdstaffel prošla bojovým křtem 19. dubna. Tenkrát ve 20 hodin a 20 minut odstartovalo z letiště Ringingen jižně od Stuttgartu šest zdánlivě cvičných a na první pohled neškodných strojů. Už na ten druhý pohled by si však náhodný pozorovatel, tedy pokud by si na ně posvítil, mohl všimnout zlověstných panzerfaustů na jejich křídlech. Lovcům v kokpitech strojů, kteří pročesávali menší část z velké oblasti výskytu Pattonovy 3. armády, se nepodařilo najít žádné tanky. Zasáhli tedy alespoň několik zásobovacích nákladních automobilů.

Příštího dne měl poslední narozeniny vůdce, a tak letci 3. Panzerjagdstaffel při té příležitosti zvýšili bojovou aktivitu. Opět hořela zásobovací auta na cestách. K bojovým letům docházelo s menší intenzitou i v následujících dnech. Pravděpodobně poslední akci provedli letci této jednotky 24. dubna, kdy se snažili ze vzduchu zničit opuštěná německá letadla na základně u města Memmingen (dnes letiště Allgäu), aby nepadla do rukou Američanům (mimo jiných se tam do 24.4. nacházely proudové Me 262 a pravděpodobně ne všechny byly schopné přeletět do Mnichova a následně na Ruzyň). Přeživší personál 3. Panzerjagdstaffel se vzdal až 9. května 1945.

Zdroje:

  • www.nachtschlacht.de
  • časopisy L+K, JET & PROP, Flugzeug Classic




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.