Byl poslední na Měsíci, je napůl Čech a napůl Slovák. Fascinující příběh Eugena Cernana

  1:00
Už popáté je v Praze americký kosmonaut Eugene Cernan, poslední člověk na Měsíci. Tentokrát na pozvání premiéra Mirka Topolánka. Když tady byl poprvé, nikdo z vládních funkcionářů na něj neměl čas. Vzpomíná Karel Pacner.

Astronaut Eugene Cernan | foto: Profimedia.cz

Začátkem října 1974 se ozval na mém stole telefon: "Tady americké velvyslanectví. Přijede sem kosmonaut Eugene Cernan. Chceme s ním uspořádat tiskovou konferenci. Přišel byste?" Zalapal jsem po dechu a po nepatrném zaváhání jsem účast přislíbil – probíhala normalizace, ale tiskovka je věc veřejná. Za pár dnů další telefon: "Omlouváme se, tisková konference nebude. Ale zveme vás na oběd s kosmonautem." Oznámil jsem to zástupci šéfredaktora a šel jsem do Intercontinentalu na oběd s Cernanem.

Ještě tam přišli dva kamarádi – Jiří Kroulík z redakce Letectví a kosmonautika a inženýr Jan Kolář, který přednášel na ČVUT dálkový průzkum Země. Cernan se vracel z Moskvy, kde jednal o sovětsko-americké expedici Sojuz-Apollo, plánované na následující rok. Pořídil jsem s ním rozhovor o této chystané akci, ale otisknout v Mladé frontě jsem ho nesměl. Důvody se v takových případech nesdělovaly. Propašoval jsem ho do novin až v létě následujícího roku, těsně před zahájením sovětsko-americké kosmické výpravy.

Patálie s vlajkou

Námořní kapitán Eugene Cernan věděl, že jeho prarodiče pocházejí z Československa. Chtěl tuto zemi poznat bez ohledu na studenou válku. Na ministerstvu zahraničí ve Washingtonu ho upozornili, že jede do země s tuhým komunistickým režimem. Cestou z Moskvy se v říjnu 1974 zastavil nejdřív v Bratislavě. Pro jistotu si pořídil novinářské vízum na mezinárodní veletrh Incheba.

Ve Vysoké nad Kysúcou chtěl hledat Čerňany, rodinu, z níž pocházel jeho otec. Zašel s tlumočníkem na národní výbor a do kanceláře rolnického družstva. Jako prosebník chodil po chodbách, aby se zeptal, kde jeho dědeček bydlel. Nikdo se s ním nechtěl bavit. Potom odjel do Prahy. Situace se opakovala. Marně telefonovali pracovníci velvyslanectví na všechny strany, že kosmonaut s sebou přivezl československou vlajku, kterou měl na Měsíci, a chtěl by ji někomu předat.

Vlajka, kterou Eugene A. Cernan měl na Měsíci (18. června 2008)
To je ona vlajka...

Prezident Ludvík Svoboda ho nechtěl, anebo nesměl přijmout. Na nedostatek času se vymluvil i normalizační předseda Československé akademie věd Jaroslav Kožešník. Nakonec vlaječku přijal ředitel Astronomického ústavu ČSAV, docent Luboš Perek. Umístil ji na místě nejčestnějším – v kopuli dvoumetrového dalekohledu na observatoři v Ondřejově. "Ale po odchodu Perka mi nový ředitel nařídil, že vlajku musíme schovat, protože nemáme odpovídající věc z druhé strany, od Sovětů," vzpomíná astrofyzik Jiří Grygar.

Eugene Cernan
Eugene Cernan v Praze 18. června 2008

Dojetí v rodišti prarodičů

O dvacet let později, v říjnu 1994, se objevil Cernan znovu. I tentokrát přijel z Bratislavy. Osamostatněné Slovensko, které začalo hledat svou identitu, ho pozvalo na návštěvu. Čeští astronomové přesvědčili organizátory cesty, aby přidali návštěvu České republiky. Zatímco na Slovensku přijali Cernana s dcerou a sestrou nejvyšší činitelé republiky, v Praze si na ně udělal čas jenom primátor. Trojice si prohlédla město a navštívila jižní Čechy.

O sobě hrdě prohlašoval: "Já jsem napůl Čech a napůl Slovák!" Lidé, kteří létají do vesmíru, jsou tvrdí chlapi, dotkne se jich máloco. Při návštěvě jižních Čech jsme na něm pozorovali chvíle lehkého dojetí. Není divu. V Bernarticích a Nuzicích na Táborsku mu ukázali místní obyvatelé domy, ve kterých se narodili jeho prarodiče Václav Cihlář a Rosalie Peterková. V Bernarticích mohl zajít do kostela, kde oba slavili svatbu – poklekl tam a tiše se pomodlil.

Pánové Kroulík, Cernan, Kolář a autor článku na hvězdárně v Ondřejově
Pánové Kroulík, Cernan, Kolář a autor článku na ondřejovské hvězdárně v roce 1994. Stejná fotka vznikla i při první návštěvě v roce 1974

V Třeboňském oblastním archivu mu předali výpisy z matrik jeho předků od poloviny minulého století. "I moji rodiče se občas doma hádali česko-slovenským žargonem, když chtěli, abychom jim my děti nerozuměly," vzpomínal Cernan. "Když se na nás maminka naštvala, říkala nám: ,Vy Slováci!’ Ale já si vzpomínám z českých slov jenom na ta, která křičel dědeček na neposlušný dobytek. A ta se stydím opakovat."

Poslední podvečer strávil v Astronomickém ústavu na Ondřejově. Konečně se dověděl, jaké patálie způsobil se svou vlajkou z Měsíce. A on vysvětloval, jak si ji pořídil: "Do malého příručního kufříku si každý z nás mohl vzít různé drobnosti. Měl jsem s sebou vlajky několika států včetně Československa. Koupil jsem je v obchodě. Věděl jsem, že moji předkové odtud pocházejí." A my tři – Kroulík, Kolář a já – jsme se s Cernanem vyfotografovali, tak jako před dvěma desetiletími v Intercontinentalu.

Havárie vrtulníku

V říjnu 2001 přijel Cernan do České republiky znovu – tentokrát na pozvání náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého. A s ním i John Blaha, další kosmonaut s českými kořeny, který zase pilotoval raketoplán a pobýval na ruské stanici Mir. Astronomové z hvězdárny na jihočeské Kleti po nich pojmenovali planetky, které objevili – ta Cernanova má číslo 12 790.

Na besedě s několika stovkami návštěvníků pražského Planetária přiznal Cernan, že se cítí jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Vždyť se mu splnil dávný sen. I když ještě nostalgicky touží po Měsíci, je realista a ví, že jako sedmašedesátník ho musí přenechat svým vnukům. Kosmonauti často hovoří o svých nejkrásnějších zážitcích. "A jaké jsou vaše nejhorší zážitky?" zaskočil Cernana jeden zvědavec. "Trochu váhám, co mám odpovědět," přiznal se. "Všichni jsme věděli o rizicích, která na nás ve vesmíru číhají. Ale chtěli jsme ty nebezpečné situace překonat, abychom mohli jít dál. Já jsem se jako třetí člověk připravoval k procházce ve skafandru mimo palubu kosmické lodi – bylo to na lodi Gemini 9 v létě 1966. Věděli jsme o různých rizicích – přede mnou se ve volném prostoru pohybovali Alexej Leonov a Ed White. Já jsem si věřil. Přesto měli někteří odborníci dole na Zemi obavy, jestli se mně podaří vrátit zpátky do kosmické kabiny."

Cernan se chtěl znovu podívat na rodiště svých prapředků, ale vrtulník, kterým ho tam vojáci dopravovali, cestou havaroval. Naštěstí spadl z malé výšky, takže se nikomu nic vážného nestalo. Ve střešovické Ústřední vojenské nemocnici, kam Cernana pro jistotu převezli na vyšetření, se dokonce setkal s prezidentem Václavem Havlem, který se tam právě léčil. Měl tedy jedinečnou příležitost předat mu dárky, které pro něho přivezl, a neformálně si s ním popovídat.

Astronaut Eugene A. Cernan v Praze (18. června 2008)
Eugene Cernan v Praze 18. června 2008

Potom přiletěl jenom nakrátko a v Praze na Příkopech předváděl funkční model lunárního vozítka. V říjnu 2004 hostila Cernana Česká akademie věd. Její předsedkyně Helena Illnerová mu předala medaili De scientia et humanitate optime meritis. Na pád vrtulníku vzpomínal s úsměvem: "Neměl jsem z toho žádné trauma. Od té doby jsem seděl ve vrtulníku mnohokrát. Musíte to brát jako pád z koně. Upadnete a zase nasednete." V létě 2005 mu v houstonské nemocnici spravili srdce trojitým bypassem. Takže je zase chlapík.

S polovinou české krve

Eugene Andrew Cernan se narodil 14. března 1934 v Chicagu. Jeho dědeček Štěpán Čerňan, po americku Steven Cernan, se vystěhoval do USA v roce 1900 ze slovenské vesničky Vysoké nad Kysúcou. Po třech letech, kdy si našel práci v uhelných dolech a zabydlel se, za ním připlula jeho milá Anna Lučanová a vzali se. V roce 1904 se jim narodilo první dítě – syn Andrew, kosmonautův otec. Potom přišel na svět ještě Steve. Rodiče byli věřící katolíci a to zůstalo i jejich synům a vnukům. Matka pochází od Tábora. Její rodiče – Rozálie Peterková a František Cihlář – se vzali ještě doma v Bernarticích.

Pan Cihlář našel v Americe práci jako dělník v uhelných skladech. Jejich první dítě, dcera Rosa, se narodila v roce 1903 – to byla Genova matka. "Moje matka Rose a otec Andy vyrůstali v chicagské oblasti a potkali se na tancovačce, na kterou přišli s jinými partnery, ale krátce po představování si je vyměnili," napsal kosmonaut ve svých memoárech. "Svatbu měli v červnu 1925. Mladí Cernanovi, šetrní, zodpovědní a díky výchově navyklí tvrdé práci, si do roku 1928 dokázali našetřit na domek na Osmnácté avenue v illinoiském Broadview a následujícího roku se jim narodilo první miminko, moje sestra Dee.

Astronaut Eugene A. Cernan v Praze (18. června 2008)
Eugene Cernan v Praze 18. června 2008

O několik let později, právě když na americké hospodářství dolehly nejtěžší časy, jsem přišel na svět já – neplánované dítě velké hospodářské krize… Táta pracoval v jedné smaltovně spadající pod firmu se sídlem v Kansasu, která se za hospodářské krize položila. Táta ztratil práci a naši zakrátko přišli i o dům." Rodina se musela přestěhovat a všelijak se protloukala. Až za války a hlavně po ní se její situace rapidně zlepšila.

Námořní letec

Když malý Gen sledoval jednou v biografu filmový týdeník, zalíbili se mu piloti startující z mateřské letadlové lodi proti Japoncům. "Tohle bych chtěl jednou dělat!" umínil si. A podle toho začal směrovat své další kroky. Nejvíc mu při tom pomáhal otec. Mladík usiloval o stipendium od námořnictva a zčásti se mu to podařilo.

Začal studovat na Purduově univerzitě ve West Lafaytte ve státě Indiana. Promoval v červnu 1956 jako bakalář z oboru elektrotechniky a protože měl stipendium od válečného námořnictva, stal se jejím záložním podporučíkem. Rok před ním tam končil Neil Armstrong a rok po něm Roger Chaffee – s oběma se později setkal v Houstonu. Jako dvaadvacetiletý důstojník nastoupil k námořnictvu, rozhodl se zůstat v uniformě natrvalo, a pak absolvoval pilotní výcvik. Sloužil na několika lodích. Když potkal letušku Barbaru Atchleyovou, zamiloval se do ní a v květnu 1961 se vzali. Námořnictvo mu nabídlo studium na své postgraduální škole v kalifornském Monterey. Těsně před jejím skončením v létě 1963 ho zavolali z Úřadu zvláštních projektů námořnictva z Washingtonu: "Nechcete se přihlásit jako dobrovolník do NASA? Na projekt Apollo?" Zajásal. Výběr z několika stovek kandidátů probíhal v utajení, které někdy působilo směšně. Kromě přísných lékařských vyšetření absolvoval sérii rozhovorů s pracovníky NASA, veliteli a psychology.

Výcvik zahájil spolu se třinácti dalšími piloty v říjnu 1963. Příprava byla tvrdá, budoucí kosmonauti často trávili v Houstonu, na floridském kosmodromu a v raketových továrnách, sedm dnů v týdnu. A protože se měli vypravit na Měsíc, museli se seznámit s geologií nejen teoreticky, ale i prakticky – navštívili sopečné oblasti v Arizoně, na Aljašce a na Islandu, učili se přežít v pralese a v poušti. "Jenže zatímco pro nové kosmonauty bylo všechno naplánováno do nejmenších podrobností, NASA neměla žádnou příručku o přežití pro naše manželky," stýskal si Cernan. "To byla strašlivá chyba a naše rodiny za ni platily vysokou cenu. Domnívám se, že NASA vycházela z toho, že jde většinou o rodiny vojenské, zvyklé na dlouhá období odloučení a přísně vymezené podmínky služebního života – že naše manželky se už přímo historicky naučily vyrovnávat se všemi souvisejícími obtížemi. A to byl omyl." Naštěstí nad jejich manželkami převzala patronát žena šéfkosmonauta Dekeho Slaytona Mary.

Poprvé v kosmu

Přijetím do kosmonautického oddílu se ze všech těchto mužů stávaly celebrity. Na svých platech to nepoznali, ty se neměnily. Námořní poručík Cernan měl pořád roční příjem 10 835 dolarů. Naštěstí se o ně začali starat jiní. Vydavatelé obrázkového časopisu Life koupili výhradní právo na životní příběhy nejen členů prvních dvou skupin, ale i skupiny třetí.

Po podepsání smlouvy začali tedy všichni dostávat ročně navíc 16 250 dolarů. Automobilka jim nabízela za směšnou cenu auto, banka výhodný hypoteční úvěr a podobně. Jenom díky téhle péči soukromých firem se budoucí hrdinové vesmíru trochu vyšvihli nad kolegy, kteří zůstali u stíhaček. Cernanovi si koupili pozemek a nechali si na něm postavit "domov svých snů".

Astronaut Eugene A. Cernan v Praze (18. června 2008)
Eugene Cernan v Praze 18. června 2008

V listopadu 1965 se Cernan konečně dočkal. Dozvěděl se, že bude záložním pilotem pro Gemini 9 a Thomas Stafford jeho velitelem. To byl první krůček k tomu, aby mohli být jmenováni do základní posádky. V únoru 1966 zahynula primární dvojice pro Gemini 9 – Elliot See a Charlie Bassett. Při přistání v mlze v St. Louis, kde sídlí továrna vyrábějící kosmickou loď, narazila do budovy. Stafford s Cernanem tedy automaticky postoupili na její místo. Dostali dva úkoly: spojí se s prázdnou raketou Agena a Cernan vystoupí do prostoru.

Měli startovat v úterý 17. května 1966, ale jeden ze dvou hlavních motorů Titanu vypověděl službu. Něco podobného se stalo Gemini 6 rok předtím. Navíc Agena, se kterou se měli kosmonauti spojit, se nedostala na oběžnou dráhu. Technici zjišťovali důvod selhání rakety a další odborníci si lámali hlavy, s čím bude posádka v kosmu nacvičovat spojení. Firma McDonnell Aircraft nakonec vyrobila tři metry dlouhé náhradní těleso ATDA, v hantýrce nazývané "kapka". Oba kosmonauti se znovu usadili na vrcholku Titanu, kde se cítili jako na vrcholku desetiposchoďového domu, 1. června, ale kvůli poruše počítače ani tentokrát nevzlétli. Do vesmíru se vypravili až v pátek 3. června. Jakmile se dostali do stavu beztíže, Cernanovi – šestadvacátému pozemšťanovi a patnáctému Američanovi v kosmu – se zvedl žaludek.

Nedal však na sobě nic znát – tehdy ještě všichni kinetózu čili kosmickou nemoc zatloukali. Oba kosmonauti se s elánem pustili do práce. Když dostihli ATDA a Stafford zaparkoval Gemini 9 metr od ní, viděli, že kryt spojovacího uzlu tohoto tělesa se sice rozevřel, ale neodpadl, a proto se s ním nemohou spojit. Velitel to Houstonu ohlásil s obvyklou nonšalancí: "Máme tady nahoře jednu zvláštní mašinu. Vypadá jako rozzuřenej aligátor." V kosmickém středisku uvažovali o tom, že by Cernan vystoupil a nůžkami přestřihl pásky, které držely kryt, dokonce to ve vodním bazénu vyzkoušeli. Nakonec od toho upustili. Taková akce byla příliš nebezpečná kvůli pyropatronám. "Kapka" také rotovala a pásek mohl po přeštípnutí Cernana šlehnout a přeseknout mu skafandr. Kosmonauti si tedy s tímto tělesem ještě dvakrát vyzkoušeli manévrování a přiblížení ze vzdálenosti 21 a 150 kilometrů.

Na konci vzpurného hada

Byli z toho všeho tak unaveni, že Cermanův výstup do prostoru nechali až na neděli. "S odstupem více než třiceti let můžeme už s jistotou říct, že jsme neměli ani páru o tom, co taková vesmírná procházka obnáší," svěřoval se Cernan v memoárech. "Svůj poklop v Gemini 9 jsem otevřel přesně rok a dva dny od okamžiku, kdy Ed White vystrčil na několik minut nos do prázdna. Když o tom přemýšlím dnes, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě a děkuji Bohu, že jsem z té zkušenosti vyvázl živý." Whiteova krátká procházka byla totiž jedinou americkou zkušeností s výstupy do volného prostoru.

Cernan se přivázal na sedmapůlmetrové lano, na hada, v němž byl rovněž přívod kyslíku, elektřiny a spojení. A potom pomalu vyplul z otevřeného poklopu kabiny ven. "A můj Bože, to byl pohled! Na tak ohromující dávku smyslových vjemů jsem nebyl předem připraven. Vystrčil jsem hlavu přímo do kaleidoskopu, v němž se každou sekundu tisíckrát proměňovaly tvary a barvy. ,Alelujá!’ Na nic chytřejšího jsem se v té chvíli nezmohl. ,Lidi, tady venku je to nádherný!’ Nenacházel jsem slov, abych ten výjev popsal. Vesmír byl mrtvý a prázdný a současně plný života a pulzujícího pohybu."

Měl vyzkoušet, jak se může člověk pohybovat v otevřeném vesmíru pouze přitahováním spojovacího lana. "Sebemenší můj pohyb pokaždé ovlivnil celé tělo, proběhl lanem a uštědřil drcnutí kosmické lodi. Nechtěně jsme si začali hrát na práskání bičem, na jednom konci hada byl Tom uvnitř kabiny, na druhém konci já venku. Vzhledem k tomu, že jsem se neměl o co opřít a stabilizovat svou polohu, úplně jsem nad sebou ztratil kontrolu, převracel jsem se a motal na všechny strany. Když jsem dosáhl konce lana, škublo to se mnou zpátky jako při bungee-jumpingu a had mě začal ovíjet, jak jsem se pokoušel obnovit jeho původní tvar. Ještě jsem vůbec nic neudělal a už jsem v tom zápolení prohrával.

Nikdo mě dopředu nevaroval, jaké obtíže mě čekají – jednoduše proto, že všechno, co jsem dělal, bylo úplně nové." Alexej Leonov prožil podobný zápas, ale Rusové před záludnostmi takového výstupu Američany nevarovali. "Bez jakéhokoliv stabilizačního zařízení jsem nemohl ovládat spojovací lano a to si s gustem dělalo, co chtělo. ,Vůbec se nemůžu dostat tam, kam chci,’ hlásil jsem zlostně Tomovi. ,Ten had je všude kolem mne.’ Kosmonauti, kteří si v budoucnosti vyšlápnou ven z lodi do prostoru, budou potřebovat nějaké pohonné zařízení, aby měli své pohyby pod kontrolou, a kosmická loď musí být vybavena větším počtem záchytných madel.

Bez takových pomůcek se budou i oni mlátit sem tam jako hadrová panenka." A teď se musel přešplhat po zábradlíčku na záď stroje, kde měl schránku s aparaturou pro autonomní pohyb (AMU) v kosmu. "Zápolil jsem se skafandrem při každém pohybu a přitom jsem potřeboval právě pružnost a pohyblivost, přesně to, co mi teď nejvíc chybělo. Skafandr byl nafouknutý jako nějaká balonová figurína na pouličním karnevalu a třebaže jsem se ho pokoušel sebevíc ohýbat, on sám si svůj tvar naopak tvrdohlavě zachovával." Když dorazil do místa, kde se od Gemini utrhl poslední stupeň Titanu, čekal ho tam zubatý okraj. "Proboha, ten by mohl protrhnout skafandr anebo přešmiknout spojovací lano, to by byl se mnou amen." Opatrně se přes něj přešplhal.

U schránky už byl strašlivě unavený, zpocený a tep mu skákal rychlostí 155 tepů za minutu, trojnásobkem normálu. Letěli nad zastíněnou oblastí Země, okolo byla černá tma. Na ranec AMU, který musel uvolnit, zapnout knoflíky a pootočit ventily, mu svítila jenom slabá žárovka. "Když jsem se pokusil pootočit některým z těch ventilů, nastoupily Newtonovy pohybové zákony, ventil stejně rázně pootočil se mnou opačným směrem a zase to se mnou smýklo do prázdna. Bez možnosti pořádně se zapřít bylo pootočení sebemenším knoflíkem takřka vyloučené. Ouvej, tělo se hned poroučelo na druhou stranu, dokud jsem se znovu rychle nechytil držadla. A tu mi zase uklouzly nohy." Když se konečně na malém sedátku manévrovací jednotky uvelebil a přepojil se na jeho kyslík a energii, od životodárného lana se odpojil.

Teď ho s lodí spojovala jenom čtyřicetimetrová nylonová šňůra a s Tomem vysílačka. "Vůbec před sebou nic nevidím!" ohlásil veliteli. Byl tak zpocený, že se mu zamžil průzor a neměl možnost, aby si ho zevnitř otřel. A co nosem? To trochu šlo. Také zdůraznil, že práce mu jde čtyřikrát či pětkrát obtížnější, než všichni čekali. Lékaři, kteří sledovali Cermanův stav, byli zděšeni. Spotřebovával tolik energie, jako kdyby každou minutu vyběhl 116 schodů. Houston radil: "Když se situace nezlepší, program s AMU zrušte. Nech ho, ať si tam chvilku odpočine." Stafford souhlasil. Cernan byl na konci svých sil. Teď je nejdůležitější, aby se dostal zpátky do lodě.

Trvalo pětadvacet minut, než se došmátral k průlezu do kabiny. A ještě se musel dostat do křesla. V nepoddajném skafandru to bylo velmi obtížné. Zavadil o fotoaparát a ten uletěl ven. "Bylo to horší než se pokoušet nacpat korkovou zátku zpátky do lahve šampaňského. Po nějaké době jsem byl napůl v lodi, napůl jsem stále trčel ven a pořád jsem se ze všech sil pokoušel nasunout větší část těla do kabiny." Trvalo ještě několik minut, než se dokázal se svými 183 centimetry složit v křesle a velitel zavřel poklop. Gemini 9 přistálo druhý den u Bahamských ostrovů, pět kilometrů od mateřské letadlové lodi Wasp. Při svlékání skafandrů se ukázalo, že Cernan měl v nohou litr vody – vypotil ji během výstupu – a spadl se o tři kilogramy.

Role paní Kosmonautové

V dubnu 1967 jmenoval šéfkosmonaut Donald Slayton Cernana za člena záložní posádky Apolla 7. A potom se dostal do hlavní posádky Apolla 10. Musel se proto důkladně seznámit s lunárním modulem. Proto navštěvoval továrnu Grumman v Bethpage ve státě New York, učil se znát vnitřnosti modulu a trénoval přistání na Měsíci. "Čas pro rodinu se nyní stal ještě vzácnější než pořadí na simulátor," stýskal si v memoárech. "Tracy oslavila páté narozeniny, ale já jsem u toho nebyl. Občas jsme si spolu ukradli pár hodin v sobotu a byl to opravdu mimořádný čas pro nás oba, když jsme jezdili na koních v odlehlých prašných koutech…"

Stejně málo času měl Cernan na manželku. Zaletěli na Bahamy, navštívili Las Vegas a podívali se na automobilové závody v Indianopolisu. A to bylo všechno. Nejlépe to paní Cernanová vylíčila na konferenci ve Filadelfii, kde měla hovořit o tom, jak se žije lidem, kteří se podílejí na kosmickém programu. "Barbara ze sebe vydala všechno, aby se s tou otázkou čestně vypořádala," napsal její manžel. "Být kosmonautovou ženou znamená zůstat po většinu času sama, znamená to o manžela takřka přijít, protože je celý týden pryč, každý týden a neexistuje nic takového jako společná dovolená, jež by ten nápor pomohla odlehčit.

Znamená to odložit své vlastní ego někam na poličku, zatímco svět uctívá manžela jako modlu. Znamená to, že vychováváte děti sama, naučíte se spravovat závady na vodovodních a elektrických instalacích i vyměňovat píchlou pneumatiku, naučíte se řešit finanční problémy a naléhavé rodinné pohromy bez možnosti poradit se s nepřítomným manželem, žít ve starostech, jestli je v bezpečí, v noci čekat na telefon, abyste slyšela manželův hlas, protože o moc víc vám z toho muže na další týden nebude dopřáno…"

Kotrmelce nad Měsícem

V pondělí 19. května 1969 krátce po poledni Apollo 10 šťastně odstartovalo. Velitel Thomas Stafford a pilot lodi John Young za sebou měli dvě kosmické výpravy, Cernan jednu. Po třech dnech dorazilo Apollo 10 k Měsíci a začalo okolo něho kroužit. Po dvanáctém obletu se od mateřské lodi, která měla volací označení Charlie Brown, oddělil lunární modul Snoopy. Oba názvy pocházely z komiksu, který znal snad každý Američan. Stafford a Cernan zapálili motor sestupné části LM a začali se přibližovat k měsíčnímu povrchu. "Jak jsme tak klesali, spatřil jsem něco, nad čím mi poskočilo srdce. Zpoza Měsíce se vynořila modravá Země se závojem oblaků, jako by Bůh umístil nejvzácnější drahokam na ohromný podstavec, jenom pro mne, abych se mohl dívat."

Snesli se asi do výšky 16 kilometrů. Teď museli najít místo, kde má přistát Apollo 11, a vyfotografovat je. "Bylo pěkně rovné, jako vyschlé říční koryto někde v Novém Mexiku, ale na jedné straně pokryté polem velkých balvanů," popisoval později Cernan. "Byli jsme tak blízko, že se mi zdálo, že bych měl raději zvednout nohy, abych si neodřel chodidla o vrcholky hor. Bylo skoro až nespravedlivé, že jsme tam nemohli jen tak sedět a těšit se z letu." Při dalším obletu simulovali přistání v Moři klidu, kam měla zamířit následující expedice. Tam museli odhodit spodní část modulu. Avšak Cernan instinktivně sáhl a přitom zapnul jiný navigační program – spínač toho správného minul. Když ho měl Stafford vrátit do zpáteční polohy, sáhl po správném. A nastalo peklo.

"Najednou to s námi zmítalo, propadali jsme se a točili se kolem dokola. Stále jsme se hnali rychlostí 4 800 kilometrů za hodinu necelých 14 400 metrů nad skalami a krátery – ve skutečnosti mnohem níž, když jsme vzali v úvahu ty hrozivé hory, jež se kolem nás ježily jako obří zkažené zuby." Radar, který měl zaměřovat lunární modul na mateřskou loď, mířil na větší cíl – na Měsíc. Ani v Houstonu netušili, co se stalo, všechno probíhalo příliš rychle. "Zablokování závěsu!" hlásil Stafford. Cernan byl jadrnější: "Do prdele práce! Co se to ksakru stalo?"

Nezablokovala se nějaká tryska jako kdysi na Gemini 8? Stafford chladnokrevně vypnul počítač a chopil se ručního řízení. Stroj zkrotl. Během tohoto patnáctisekundového blázince klesli až do 9 kilometrů nad ideálním povrchem. Odborníci později vypočítali, že kdyby kotrmelce pokračovaly ještě dvě sekundy, zřítili by se na Měsíc. Konečně odhodili spodní polovinu modulu a vyrazili k mateřské lodi. Po necelých šesti hodinách mohl Stafford neformálně ohlásit Houstonu: "Snoopy a Charlie Brown si padli do náruče." Zbavili se i horní části modulu, ještě chvilku kroužili okolo Měsíce, celkem prožili v jeho blízkosti tři dny, a potom zamířili k Zemi. V pondělí 25. května přistáli v Pacifiku 5 kilometrů od čekající lodě Princeton. Cernan si umiňoval, že se musí do té měsíční krásy ještě vrátit. A ne jako pilot lunárního modulu, nýbrž jako svrchovaný velitel posádky!

Hra o velitelské křeslo

V létě 1969, krátce po tom, co se Eugene Cernan vrátil v Apollu 10 z Měsíce, mu nabídl Slayton další šanci: "Mohl bys letět v Apollu 16 s Johnem Youngem." Cernan hrdě odmítl: "Deku, nemám nic proti tomu letět s Johnem, ale myslím, že jsem si zasloužil příležitost dostat sám velení." Takovou drzou odpověď Slayton snad ještě nikdy neslyšel: "Gene, ty se zříkáš možnosti projít se po Měsíci?" "Ano, pane. Deku, strašně rád bych se prošel po Měsíci, ale nechci se tam dostat na levém sedadle."

Pilot lunárního modulu totiž sedí ve velitelské sekci Apolla nalevo. "Koukej, Gene! Dobře víš, že se chystají škrty v rozpočtu. Možná už moc misí nebude a já mám spoustu chlápků ochotných vzlítnout. Jestli nechceš letět s Johnem, nevím, jestli ještě vůbec na tebe dojde řada. Vezmi tedy tuhle práci na třináctce." Cernan neustoupil. Vzápětí Slayton jmenoval posádku Apolla 13. Po několika měsících zavolal Slayton Cernana znovu: "Tak se ti ten hazard, Gene, vyplatil. Dám ti příležitost. Budeš velitelem záložní posádky Apolla 14." Kosmonaut v duchu zajásal – to znamená, že podle vžitého pravidla by měl vést expedici Apolla 17. A kdo poletí s ním? Na tom se rychle dohodli – vezme dva nováčky. Pilotem velitelské sekce se stane Ron Evans, kamarád ze školy v Monterey a veterán vietnamské války.

Lunární modul bude pilotovat Joe Engle, který na experimentálním letounu X-15 dosáhl výšky přes 80 kilometrů. Ale NASA musela někam zařadit "Jacka" Schmitta, nejschopnějšího geologa, jaký byl ve výcviku. Měl startovat s Richardem Gordonem a Vancem Brandem v Apollu 18. V září 1970 padlo rozhodnutí, že Apollem 17 program letů na Měsíc končí. Nejsou peníze. A veřejnosti už procházky po Měsíci zevšedněly. Kam tedy zařadit veledůležitého geologa? Přidělili ho do Apolla 17.

Zdravotní patálie

Koncem léta 1972, čtvrt roku před startem, měl Cernan opět namále. Při běžné lékařské kontrole u něj Chuck La Pinta, který na posádku dohlížel, objevil infekční onemocnění prostaty. "Chuck byl skutečná lékařská anomálie, protože hned nevyskočil, nežhavil telefony a všechny kolem neplašil hlášením, že nejsem v pořádku. Místo toho o tom nikomu neřekl ani slovo a ve vší tichosti se pustil do práce, aby problém vyřešil." Cernan musel k němu každý den ráno zaskočit a lékař mu svými prsty masíroval prostatu. "Ale jakkoliv to byla trapná a trochu ponižující zkušenost, nedovolil jsem, aby mě něco takového na cestě k Měsíci zastavilo." Doktor mu zakázal čaj, kávu, žádný alkohol včetně piva. Nakonec dodal: "A chci, abys měl hodně sexu." Kosmonaut to bral jako žert, a proto ho požádal o písemný příkaz. Lékaře tím nezaskočil, protože mu okamžitě na recept předepsal "spoustu sexu". „"ajn, Chucku, a kde bych to mohl sehnat?" Bohužel ve svých pamětech Cernan zapomněl vysvětlit, jak to dopadlo. Jenže tím jeho patálie neskončily.

V říjnu hrál s ostatními softbal. Odpálil míček a rozběhl se. Najednou mu něco ruplo v noze a upadl. Panebože, ta bolest! Pokusil se vstát a znovu upadl. Kamarádi ho odnesli do auta jeho lékaře. Doktor La Pinta mu pochmurně od volantu oznámil předběžnou diagnózu: "Jestli se šlacha utrhla a budeme ji muset operovat, máš po všem, Gene. Ale i kdyby přetržená nebyla, musíš zůstat týden v posteli a potom budeš nějakou dobu chodit o berlích." Když lékař prohlédl rentgenové snímky, vyřkl ortel: "Utržený to není, ale je to opravdu závažné natažení, hyperextenze jaksepatří. Vydrželo to pohromadě, a proto máme naději. Nemusíme operovat, ale musíš to vysedět, aspoň dva týdny. Jestli tuhle rekonvalescenci podceníš, může se ti šlacha utrhnout definitivně a na Apollo 17 můžeš navždy zapomenout. Je to jenom na tobě!" Může letět? Před šéfy projektu La Pinta zranění zlehčoval: "Žádná hrůza. Není to tak zlé, jak to vypadá. Pár vířivkových masáží, trochu odpočinku a bude zase jako rybička."

A Cernan, který chodil o berlích, lhal zase ostatním: "Jenom podvrtnutí. Skoro to ani necítím." Po čtyřech dnech berle odložil. Riskoval tím utržení šlachy, ale chtěl ukázat, že to nebylo nic vážného. Když ho po týdnu oblékali do skafandru, bolela ho noha jako čert, strašně se zapotil. Technici a lékař naštěstí mlčeli.

Obavy z teroristů

Taková bezpečnostní opatření, jaká panovala před startem Apolla 17, nikdo nepamatoval. Když v létě 1972 přepadli arabští teroristé ze skupiny Černé září izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově a část z nich povraždili, získaly americké tajné služby informace, že se tihle šílenci chystají zaútočit i na Apollo 17. Proto se na Kennedyho kosmické základně dělala spousta opatření, která jim měla případný útok znemožnit.

Zpočátku tím nechtěl šéf bezpečnosti Charles Buckley a šéfkosmonaut Slayton členy posádky znepokojovat, nakonec jim to vyklopit museli – vždyť o některá nová bezpečnostní opatření doslova zakopávali. Zato tajné agenty, kteří je hlídali, kosmonauti nepostřehli. Zpravodajci dospěli k závěru, že teroristé se chtějí zmocnit dětí kosmonautů jako rukojmí. Eugene Cernan a Ronald Evans i jejich manželky málem zešíleli. Kosmonauti přistoupili na návrhy tajných služeb, že poblíž jejich vilek v Houstonu budou nepřetržitě v autech parkovat zvláštní agenti FBI. Děti budou jezdit do školy svými autobusy, ale za doprovodu vozů s ostrahou. A tihle tajní policisté musí střežit děti i ve třídách. Nad celým krajem kroužily helikoptéry, vojenské hlídky procházejí a projíždějí mokřinami, policisty v uniformách a v civilu se to všude jenom hemží.

Apollo 17 byla první loď, která poletí až po setmění. Bude to tedy nádherné divadlo viditelné ze vzdálenosti desítek kilometrů. Velitel Eugene Cernan, pilot lunárního modulu dr. Harrison Schmitt a pilot velitelské sekce Ronald Evans si proto museli zvyknout na jiný denní rytmus – zůstávali vzhůru až do časných ranních hodin a teprve potom chodili spát. Po vypuštění totiž budou mít spoustu práce, aby rychle zamířili k Měsíci. Posádku přivezli v bílém mikrobusu k patě rakety v sedm hodin večer. Kosmonaut se dvěma výpravami velel dvěma nováčkům.

Astronaut Eugene A. Cernan v Praze (18. června 2008)
Eugene Cernan v Praze 18. června 2008

Nejuznávanější geolog

Předstartovní přípravy probíhaly přesně podle plánu. Teprve 2 minuty 47 sekund před vypuštěním vypovědělo automatické časovací zařízení službu. Trvalo přes tři hodiny, než technici objevili závadu a spravili ji. Ve čtvrtek 7. prosince 1972 v 00.33 Apollo 17 konečně odstartovalo. Největší pozornost na sebe strhával první vědec, kterého Amerika poslala do vesmíru – geolog dr. Harrison Hagan Schmitt, mezi kamarády známý jako "Jack", Cernan mu říká "doktor Skála".

"Hlavní důvod, proč je třeba vyslat na Měsíc specialistu, spočívá v tom, že má zkušenosti, které se nedají nahradit krátkým výcvikem," komentoval Schmitt své jmenování do posádky. "V mém případě je to deset let práce v oboru." "Jack byl jedním z nejuznávanějších expertů v oboru geologie, kteří v programu působili, a jestliže měla NASA uchlácholit vědecké kruhy, jako ideální člověk se naskýtal právě Schmitt," psal Cernan v pamětech Poslední muž na Měsíci. "Když jsme se vzdělávali v měsíční geologii, právě Jack nás měl na starosti jako jeden z instruktorů, a i po tom, co se sám zapojil do leteckého a kosmonautického výcviku, působil jako náš interní geolog." Navíc vyvolával dojem asketického mnicha, který nezná nic jiného než svůj obor.

Přivézt nejstarší horniny

Cílem téhle trojice bylo údolí poblíž oblasti Taurus-Littrow na okraji Moře klidu. Posádka měla přivézt jak nejstarší horniny, které pocházejí z doby formování Měsíce, tak nejmladší z povrchové vrstvy kůry. Oblast Taurus-Littrow leží kousek na jihovýchod od Moře klidu, pod nímž vědci našli největší podivný podpovrchový útvar, který patří do kategorie maskonů. Tyhle nezvyklé objekty objevili vědci, když zkoumali podivné výchylky letů automatů Lunar Orbiter. Ve velkých hloubkách se zřejmě skrývají jakési podzemní hory těžšího materiálu.

Přesné určení míst maskonů má velký význam pro výpočty drah všech strojů kroužících okolo Měsíce, hlavně pak výsadkových člunů s posádkami, které tam přistávají. V sobotu 9. prosince před půlnocí houstonského času vstoupilo Apollo 17 do gravitační sféry Měsíce. U vytržení byli nejen oba nováčci, ale i velitel, který se v blízkosti tohoto nebeského tělesa dřív pohyboval. "Doktor Skála byl naprosto ohromený už jenom tou neskutečností zemského satelitu, jehož studiu zasvětil celý profesionální život. Jack si ani v nejdivočejších snech nedokázal představit takový pohled a nakrátko docela ztratil řeč. Vysoké štíty a vrchy osvětlovalo Slunce, před námi se vynořovaly okraje obrovitých kráterů a povrchové podrobnosti, které se koupaly ve zlaté záři, anebo se ukrývaly v hlubokém stínu.

Teď už jsme byli pouhých 4 200 kilometrů od Měsíce a blížili jsme se k němu jako netopýr z pekelných temnot." V neděli v 15.36 se Apollo 17 schovalo za Měsíc, spojení se Zemí se přerušilo. A pak se zapálil hlavní motor, aby uvedl loď na dráhu okolo tohoto tělesa. Mateřskému plavidlu, které později zůstane na oběžné dráze okolo Měsíce s Evansem, dala posádka symbolicky hrdý název America a lunárnímu modulu dobyvatelské jméno Challenger (Vyzyvatel). Cernan hlásil: "Naši vyhráli, Houstone! Můžete si oddechnout. America je na místě určení." Tedy na dráze ve výšce 97–314 kilometrů nad Měsícem. Schmitt: "Funíme vzrušením, až se nám zevnitř potí okna! Připadám si jak ,Geolog v říši divů’!... Pod námi je Oceán bouří – hej... Teď jsem zahlédl malý záblesk, těsně na sever od Grimaldiho. Jasný záblesk světla jako špendlíková hlavička u malého kráteru na okraji Grimaldiho. Bobe, řekni vědátorům, ať prohlédnou seizmografický záznam. Co kdyby to byl nějaký meteor." Než zahájí lunární modul Challenger sestup, museli se kosmonauti vyspat.

Doma je klid – kosmonauti vyrazili

V neděli se ptali Cernan a Evans řídícího střediska, co je doma nového. Dostali uklidňující odpověď: "Nic." Zaplaťpánbůh, snad teroristé z Černého září neudeří. Nemá smysl spekulovat o tom, jestli to byla falešná informace, anebo se jeho členové zalekli důkladných bezpečnostních opatření. Schmittovi, který je svobodný, poslala pozdrav jeho matka. Od Ameriky se Challenger oddělil v pondělí 11. prosince v 11.21 houstonského času. "Když se mi podařilo na okamžik pohlédnout pod sebe, hned jsem rozpoznal zvlněnou oblast, která se pod Challengerem odvíjela," popisoval později Cernan. "Díky pozemským simulátorům vybaveným zvětšenými záběry, které zachycovaly přibližování k přistávací oblasti, jsem znal tohle místo líp než svou vlastní dlaň.

Když jsme se blížili k rozbrázděné vysočině, která odděluje Mare Tranquillitatis od Mare Serenitatis, nečekalo mě tedy žádné překvapení. Několik výrazných orientačních bodů ubíhajících pod námi mi potvrdilo, že jsme na správné cestě k úzkému vstupu do údolí Taurus-Littrow." Přílet na cíl byl náročný. Pilot se musel strefit do údolí mezi dvěma horami. Cernan nejdřív přeletěl pohoří vysoké asi 2500 metrů a potom hned začal sestupovat dolů. Údolí, kde má dosednout, je široké pouhých 13 kilometrů. Cernan se střemhlavým letem řítil dolů. V členitém terénu se musel vyhnout možná dvanácti menším kráterům. Kosmonauti viděli známé objekty – krátery Frosty, Rudolph a Slůně, vedle Barča a Poppie. Některé z nich byly přezdívky, které si Cernan vymyslel už při výcviku pro své nejbližší, aby se do těch míst lépe vcítil – tím Slůnětem myslel Tracy, Barčou Barboru a Poppiem otce.

Brzdicí motor kupodivu zvířil jen málo prachu. Challenger dosedl ve 13.55 houstonského času 80 metrů jižně a 200 metrů východně od plánovaného bodu. Cernan: "Houstone, můžete říct Americe, že Challenger je u Taurusu-Littrowu!" A ten vzkaz patřil Evansovi na mateřské lodi. Obě plavidla totiž spolu nemají přímé spojení. Cernan: "Dával jsem bacha na velké kameny, abych se do nich nenavezl. Na nic jiného mi nezbyl čas. Ale mohli jsme se ještě dost dlouho vznášet nad údolím a hledat lepší místo k přistání." Po dosednutí se veliteli ulevilo. Podařilo se mu jedno z nejměkčích přistání za celou pilotní kariéru. I "Jack", byť nemá rád velká slova, se po vyhlédnutí z okna modulu na krajinu začíná rozplývat: "Je to nejšťastnější okamžik mého života. Podívej se na ten šutr venku! Není báječnej?!" V podvečer z modulu vylezli.

Jedenáctý a dvanáctý pozemšťan vstoupili na půdu Měsíce. A velitel pronesl – jak se sluší – slavnostní větu pro učebnice dějepisu: "Tyhle první kroky Apolla 17 patří těm, kteří je jeho posádce umožnili." Potom však vypadl z role: "Ale kruci! To je neuvěřitelné!" Chvilku se rozhlíží. "Nikde ani sebemenší náznak života, ani veverčí stopa, ani lísteček trávy, nic, co by dodávalo barvy téhle neurčité, nehostinné kráse, ani mráček nad hlavou, ani jakýkoliv náznak potůčku či říčky. A přece jsem se tu cítil volně a příjemně, jako bych sem patřil. Z místa, kde jsem teď stál, na dně překrásného údolí obklopeného horami, jež jako by zamrzlo v čase, nevypadaly přízračné srázy po obou jeho stranách nijak nepřátelsky." Druhý člen posádky vnímal výstup úplně jinak: "Bože, tady je nádherně! Lidi, těch minerálů! Jestli jsem někdy viděl geologickej ráj, tak je tady!" A potom se vrátil do úlohy experta: "Půda vypadá trochu jako bublinkovitý, velmi světle zbarvený porfyr. Obsahuje asi 10 až 15 % bublinek."

Nejukecanější posádka

Kosmonauti otevřeli "garáž", vytáhli z ní rover, rozložili ho a instalovali na něm televizní anténu. Teprve po hodině slavnostně vztyčili americkou vlajku – tu, kterou s sebou vezlo na Měsíc Apollo 11 a která od té doby visela v řídícím sále houstonského střediska. Cernan se těžko bránil dojetí: "Můžete se spolehnout, že jenom málokdy v životě jsem cítil takovou hrdost." A teď do práce! Vyložili ze skladů v dolní části modulu díly automatické geofyzikální stanice ALSEP, odnesli je asi sto metrů od Challengeru, kde je instalovali.

Soubor obsahoval přístroje, které na Měsíci dosud nebyly: gravimetr, jehož pomocí se mají zjišťovat nerovnoměrnosti podpovrchových struktur, hlavně nakolik hluboké jsou základy tamních horstev, případně zachycovat hypotetické gravitační vlny z vesmíru, detektor mikrometeoritů a vyvržených částic prachu, hmotnostní spektrometr na měření skladby strašlivě řiďounké lunární atmosféry i vysílač SEP na zjišťování elektrických vlastností hlubin Měsíce. Detektor kosmického záření tam bude podruhé a aparatura na registraci tepelného toku už potřetí, byť ve skutečnosti také podruhé – dvojici z Apolla 16 se ji nepodařilo uvést do provozu. A samozřejmě i tentokrát s sebou mají seizmometr pro záznam lunotřesení včetně otřesů umělého původu.

Celý tenhle soubor má pohánět elektrárna vybavená radioizotopy plutonia nejméně rok. Třebaže pracovali ve světě, kde je šestkrát menší přitažlivost než na Zemi, chvílemi funěli námahou. Pot se jim perlil na obličejích, klimatizace skafandrů běžela naplno a brala si víc vody než obvykle. Cernan vrtal dva otvory, do kterých uloží sondy pro měření úniku tepla z nitra nebeského tělesa. Musí být hluboké 2,5 metru. Cernan: "Konečně zajíždí dovnitř! Au, au! Teď jsem narazil na nějaký kámen. Musím dát pozor a moc netlačit. Každou chvilku to vjede do měkčího materiálu. Ne! Teď jsem zasejc v něčem tvrdém. Kdybyste, chlapci, věděli, jak od toho bolí prsty!" "Fuj, to jsem se nadřel…," ulevil si Schmitt, když skončil s vyrovnáváním gravimetru.

Pro třetí díru si Cernan vybral místo asi o patnáct metrů dál. S vrtáním už získal trochu zkušeností. Přesto nemůže vytáhnout trubici se vzorkem půdy. Opěrka se zabořila do prachu a Gene upadl na břicho. Houston žertoval: "Tomu říkám pohodlí... To se každému nepovede, aby mohl při práci ležet!" Oba muži často mluvili jeden přes druhého. Houston je nakonec oklasifikoval jako nejukecanější posádku.

Perný první den

Oba průzkumníci ve skafandrech vyrazili na projížďku po okolí. Původně měli dojet až ke kráteru Emory, 2300 metrů od místa přistání. Zdržela je však montáž vědecké stanice a při práci spotřebovala klimatizační aparatura větší množství vody. Proto je specialisté v řídícím středisku nabádali: "Chlapci, měli byste vyjížďku zkrátit! Postačí, když zarazíte na poloviční cestě u kráteru Steno. Aspoň vám zbude čas na sbírání vzorků!" Elektromobil je všestranně vybavený terénní vůz, jaký nemá na Zemi obdoby. Jeho řidič ovládá řídící pákou podobnou knyplu letadla nejen přední, ale i zadní kola. K dispozici měl čtyři navigační přístroje s počítačem, které ukazují celkovou ujetou vzdálenost, směr a vzdálenost od modulu. Navíc ještě palubní gyroskop spojený s počítačem. Vůz je vysoce pohyblivý, neboť každé ze čtyř jeho kol je poháněno zvlášť. Jeho 36voltová baterie umožňuje dojezd až 100 kilometrů.

Sotva kosmonauti ujeli několik desítek metrů, utrhl se kus pravého zadního blatníku. Při náhodném pohybu o něj Cernan zachytil geologickým kladivem, které má zavěšené u pasu. To musí spravit! Jinak by řidiče zezadu kropil šedavý prach. Na tyhle improvizace byli kosmonauti úmorným tréninkem na Zemi dokonale připraveni. Díru postačí zalepit izolepou – ta se hodí na všechno. Pomalu se rozjeli. Opatrně. Nerovný terén jim neumožňoval příliš velký výhled. Každou chvilku zastavovali, aby změřili signál malého vysílače z ALSEP, jehož pomocí hledali krystaly zmrzlé vody. Sto metrů před valem kráteru Steno zůstali stát. Sesedli a sbírali horniny. A dělali sondy.

Celkem navrtali sedmnáct děr a získali na 13 kilogramů vzorků. Nazpátek se řítili rychlosti až 11 kilometrů za hodinu. Blatník přilepený izolepou však nevydržel natřásání a definitivně upadl. Závoje prachu je pokryly ze všech stran. Jeli proti Slunci a řidič přes ten mračný oblak skoro nic neviděl. Zítra to musí spravit, jinak se s tím jezdit nedá! Po tvrdé dřině se vrátili do stísněného, přesto vytouženého domova. "Svlékání rukavic bylo velmi bolestivé," vzpomínal Cernan. "A vůbec mě nepřekvapilo, když jsem zjistil, že mám klouby a hřbety rukou poseté krvavými puchýři. Připadalo mi, že mám skoro polámané prsty. Musel jsem si s nimi zacvičit, abych se přesvědčil, že mě ještě poslouchají.

Tlusté rukavice byly opatřené mnoha vrstvami a když se do oblečených skafandrů napustil pod tlakem vzduch, ztuhly jako sádra na zlomenině. Kdykoli jsme něco uchopili, zápasili jsme s jejich tuhostí a klouby a kůže se nám odíraly o nepoddajnou vnitřní vrstvu." Skafandry měli zaprášené, zvláště zezadu od kola se ztraceným blatníkem a zevnitř zase zvlhlé od potu. Museli je trochu vysušit hadičkami, do kterých pustili kyslík. Cernan: "Konečně doma! Nenávidím tohle černé svinstvo. Bude trvat týden, než se ho zbavíme. Páchne skoro jako střelný prach." Schmitt: "Jeden perný den je za námi!" Ten perný den byl dlouhý skoro 24 hodin. Z toho 7 hodin 12 minut strávili na povrchu. Nachodili 3,5 kilometru, další 2,5 kilometru ujeli. Není divu, že po jídle hned usnuli.

Kroky jako po ledovci

Mezitím kosmonaut John Young oblečený do skafandru vyzkoušel ve vodním bazénu vytvoření nového blatníku. "Čtyři mapy z umělé hmoty slepíte ještě v kabině!" dával spojař instrukce posádce. "Ven si s sebou vezmete svorky, které používáte k připevnění svítilen! Jejich pomocí připevníte ten nový blatník k roveru." Na Zemi k tomu Youngovi stačily dvě minuty. Cernan zápasil s touhle jednoduchou operací sedm minut. Zřejmě si ještě nezvykli na šestinovou přitažlivost Měsíce. Potom nasedli do vozu a zamířili na západ. Schmitt se cítil jako vědec, který jde po své kořisti, riziko vůbec nevnímá, věří, že když bude nejhůř, Houston je z toho vyseká.

Zkušený pilot Cernan si uvědomoval, že z nebezpečné situace, pokud do ní spadnou, se budou muset nakonec dostat sami, lidi dole na Zemi jim jenom mohou radit. Zabrzdili na okraji prachového pole u kráteru Nansen. Cestou se museli vyhýbat balvanům a kráterům, což televizní kamera dokonale zaznamenávala. Většinou dosahovali rychlosti 11 kilometrů za hodinu, jenom kopeček zdolával vůz rychlostí poloviční. Chtěli prozkoumat Jižní masiv. Opatrně kráčejí závějemi prachu do zvedajícího se kopce. Skoro každý krok prokloval. Jako by kráčeli po ledovci. Místy byl svah dost prudký, až dvacetistupňový. Potom sbírali vzorky.

Oranžové překvapení

Při zastávce u kráteru Shorty (Prcek) Cernan zářil: "Lidičky, ta mašina je fantastická! Při jízdě dolů ze svahu Jižního masivu jsem z ní vytáhl sedmnáct kilometrů za hodinu." Schmitt měl oči jenom pro geologický ráj. Tenhle kráter by mohl být pozůstatkem sopky. Schmitt: "Houstone! Máme tady obrovský balvan z popraskané horniny. Přímo na valu kráteru, hned vedle roveru. Vypadá to na jemně bublinatou verzi klinopyroxenového gabra. Ten systém puklin bude asi dost dobře viditelný na snímcích." Najednou Schmitt říká do kamery: "To je oranžová půda!" Cernan: "Jo. Ale nehýbej se, dokud si ji neprohlédnu!" Schmitt: "Už jsi ji stejně zvířil nohama. Je oranžová!" Cernan: "Ještě chvíli strpení. Zvednu stínítko..." Stínítko skafandru, které chrání oči před prudkým slunečním svitem. „Je pořád oranžová!“ Schmitt: "Doopravdy! To je legrace. Oranžová!" Houston: "Znamenám! Jenže byste si měli pospíšit." Schmitt: "Nezblázněte mi ho! Stejně už je to poloviční cvok."

Cernan mezitím hrabe rukama v půdě jako pes. Cernan: "Sportovci! Mám rekord v hrabání příkopu. A ta barva! Myslím, že ten, kdo má barevnou televizi, to může vidět." Schmitt: "Nikdy bych nečekal, že na Měsíci bude oranžová půda, Gene." Cernan: "Už je to tak, Jacku! Vypadá to jako oxidovaná pouštní půda. To je ono!" Mohl by to být materiál kdysi vyvržený z hlubin Měsíce. Oranžovou barvu získal prosáknutím vody na povrch a oxidací šedého prachu. Jestliže se to potvrdí, pak máme jasný důkaz, že Shorty kdysi skutečně soptil. A že tedy na Měsíci jsou vyhaslé vulkány. Schmitt si myslí, že by tenhle materiál nemusel být starší než miliarda let. Tím by padla hypotéza, že poslední sopky se na Měsíci ozývaly před 3 miliardami let.

Uvidíme, co ukáže rozbor v houstonské laboratoři! Houston: "Mládenci! Vědátoři po vás chtějí trubkový vzorek!" Ale houstonský spojař Bob Parker je pobízí k návratu – máte málo času! U kráteru Victory vyložili další výbušnou nálož. Potom se zastavili u kráteru Camelot. Jenže tam už žádný oranžový materiál nezahlédli. Urazili 19 kilometrů. Do modulu nakládají dalších asi 40 kilogramů vzorků. Druhá vycházka se jim protáhla na 7 hodin 37 minut. Pozdější výzkum oranžového materiálu v houstonské laboratoři vědce zklamal. Vzorek neobsahoval sloučeniny železa, jak si všichni mysleli. Byla to sklovina obarvená oxidem titaničitým. Tedy žádný vulkanický materiál. Tím skončil sen geologů, že výpravy Apolla najdou na Měsíci stopy po dávných sopkách. Houston žádá Evanse, který krouží okolo Měsíce v lodi zvané America, aby se podíval, jestli v okolí kráteru Taurus-Littrow není nějaká oranžová půda. Jedině severní kráter Shorty má jiný barevný odstín než ostatní terén – tvrdí pilot mateřské lodi.

Tvář stoletého člověka

Ve čtvrtek 14. prosince ráno se vydalií kosmonauti na poslední výpravu. Jejich cíl ležel 3,3 kilometru na sever od Challengeru, na úpatí Severního masivu. Cernan se už naučil jezdit v kamenitém a kopcovitém terénu, takže chvílemi uháněl rychlostí 12 kilometrů za hodinu. Nakonec zabrzdil na okraji úzkého údolí se strmými svahy pod Severním pohořím. Zaparkoval vedle podivného velkého balvanu, jemuž dal Schmitt příznačný název Rozštěpený kámen. Když se ztěžka vyškrábali nahoru, otevřel se před nimi nádherný výhled. Viděli odtud dokonce okolí kráterů Lara a Shorty. I tihle trénovaní muži s přísně racionálním myšlením byli uchváceni.

Ovšem i tady – jako všude – museli odebrat kousky horniny. "Prach a únava nám skutečně působily velké potíže," svěřoval se později Cernan. „Neodbytné jemňounké částečky měsíčního prachu pronikly do pohyblivých součástí našich nástrojů, které začínaly být poruchové. Potom se znovu odporoučel nouzově opravený blatník a při jízdě nás opět pokrýval stále víc prachem. A protože se všechno muselo přidržovat značnou silou, horní polovina těla, zejména ruce a předloktí, nám ztěžkla, jako by byla ze žuly. Prach, který nám dřív jenom lehce lemoval prsty na rukou, teď zalézal hluboko za nehty, jako bychom ho tam zatloukali kladivem.“ Potom mířili podél Severního masivu na východ. Podle tachometru 800 metrů.

Po čtvrthodinové zastávce se otočili na jihovýchod, do oblasti Zvrásněných útvarů. Dalších 2 300 metrů. Cernan: "Vypadají jako tvář starého stoletého člověka." Schmitt: "Není tady nic než prach." Pokračovali dál na jihozápad velkým obloukem ke kráteru Van Serg. Podle snímků z předcházejících výprav si geologové mysleli, že by to měl být čerstvý impaktový kráter, tedy stopa po nedávném dopadu meteoritu. Čtyřicet minut sbírali nejrůznější druhy hornin. Ale nikde nespatřili žádnou obnaženou podložní skalní vrstvu, nikde žádnou stopu, která by na úder z vesmíru ukazovala. Opět zklamání! Měsíc je zřejmě jiný, než jak ho vidíme ze Země a odhadujeme na fotografiích! Zatímco posádka Apolla 11 odhalovala památník prvních dobyvatelů hned po tom, co udělala první kroky na Měsíci, tentokrát patřil tenhle ceremoniál k loučení.

Cernan upozornil, že na stěně spodní části Challengeru, která tam zůstává, je nápis: "Na tomto místě skončil první průzkum Měsíce člověkem v prosinci L. P. 1972. Nechť mír, s nímž jsme přišli, se zobrazí v životě všech národů na Zemi!" Geolog zvážněl. S brekcií v ruce se obrací k divákům a zvláště pak k výpravě mladých lidí ze 69 zemí, která přišla do houstonského střediska. Schmitt: "Tenhle kámen se skládá z úlomků řady hornin nejrůznějších tvarů, velikostí a barev. Všechny dohromady jsou spojeny v celek, který tady ležel a žil velice mírumilovným způsobem. Až se tenhle kámen ocitne na Zemi, rádi bychom dali po kousku všem zemím na celém světě jako symbol souladu a míru do budoucnosti. Konec programu Apollo znamená, že se dveře přivírají. Avšak naděje budoucnosti spočívá v mladých lidech, kteří se učí žít a pracovat společně." Cernan: "My jsme povinni díkem tisícům pracovníků v průmyslu, kteří se zasloužili o to, že projekt Apollo, projekt výzkumu Měsíce člověkem, se mohl úspěšně uskutečnit." Nakonec oba uklidili své pracoviště.

Velitel odvezl rover 100 metrů východně od Challengeru, kousek od ALSEP. "Tohle je jedna z nejlepších mašinek, kterou jsem kdy měl to potěšení řídit." Bilance: skoro 36 kilometrů, 113 kilogramů hornin Poslední den budíčka ze Země nepotřebovali. Naopak o čtvrt hodiny dřív, než jim má začít pracovní den, zpívali dvojhlasně personálu řídícího střediska: "Dobré jitro přejeme vám." Houston jim na oplátku poslal ústřední melodii z filmu Rok 2001 – Vesmírná odysea. Od Měsíce se odlepili ve čtvrtek 14. prosince 1972 v 16.56 houstonského času. Po 75 hodinách pobytu na jeho povrchu. Mezitím tiskové středisko rozšířilo do světa zprávy o rekordech, které tato posádka vytvořila: Roverem ujela 35,8 kilometru oproti 27,7 kilometru, které měl na tachometru elektromobil předcházející dvojice.

Cernan docílil maximální rychlosti 18 kilometrů za hodinu. Nejdelší výstup trval 7 hodin 37 minut 22 sekund. Dohromady strávili oba muži ve skafandrech mimo modul 22 hodin 4 minuty. Vezou s sebou 113 kilogramů lunárních hornin, zatímco Apollo 16 naložilo jenom 94 kilogramů. Návrat k mateřské lodi proběhl normálně. Když se však obě tělesa sblížila, hned napoprvé se nepovedlo spojení Challengeru s Amerikou. Modul směřoval mimo hlavní osu. Cernan proto musel poodletět a znovu zahájit sbližovací manévr. Ale ani tohle spojení nebylo dokonalé. Challenger se tedy musel rozpojit a znovu spojit. Tentokrát zámky zaklaply dokonale. Následovala obvyklá dřina. Museli přenést všechnu kořist z lunárního modulu do kabiny velitelské sekce a pečlivě ji upevnit. Potom setřásli ze skafandrů prach a svlékli je. Překontrolovali přístroje mateřské lodi.

Zavřeli průchod do lunárního modulu a odhodili ho. Houston dal povel k odpálení dvou z osmi náloží výbušnin, které kosmonauti instalovali na povrchu. Zachytily je seizmografy, jednu rovněž kamera auta. Ještě dva dny strávilo Apollo 17 letem okolo Měsíce. Muselo dokončit program výzkumů, které dělala America od okamžiku, kdy u tohoto nebeského tělesa zakotvili. Před sobotní večeří, v 18.33, kdy letěli za Měsícem, zapnuli na 85 sekund motor. Tím uvedli loď na zpáteční dráhu. V pondělí ještě pořádali tradiční palubní tiskovou konferenci. Hlavní slovo měl vědec Schmitt. "Nejdůležitějším cílem šesté americké výpravy na Měsíc bylo najít tam jak nejstarší, tak nejmladší horniny. To se nám podařilo. Za nejvýznamnější považuji oranžovou horninu, na které jsou patrné změny, jaké na pozemských horninách způsobuje horká voda anebo plyny. Ale to neznamená, že tyhle změny vznikly vlivem sopečné činnosti!"

Návrat k pozemským trablům

V úterý 19. prosince dopoledne šplouchlo Apollo 17 předpisově do vln Pacifiku asi 650 kilometrů na jihovýchod od Samojských ostrovů. Vracelo se od Měsíce po dráze, která byla ze všech pilotovaných lodí nejpřesnější. Půl hodiny po dosednutí vylovili žabí muži posádku a helikoptéra ji odvezla ke slavnostnímu uvítání na mateřskou letadlovou loď Ticonderoga. Třináctidenní výprava na Měsíc – nejdelší v historii – skončila. "Byli jsme na Měsíci možná poslední," snažil se o hrdinskou pózu Cernan, "ale nepochybně jsme mužstvem číslo jedna." Ředitel NASA James C. Fletcher konstatoval: "Uplyne dlouhá doba, než se vrátíme na Měsíc."

Posádka Apolla 17 zažila po návratu triumfální cestu po celých Spojených státech, jako obvykle zakončenou v Bílém domě. Potom turné po světě. Avšak ani Cernan nebyl příliš šťastný. "Recepce, přehlídky a cestování mně však přinášely jenom jakousi falešnou euforii, protože hlavou mi stále vířila jedna velká otázka: Co teď? Kam se mám z tohoto místa vydat?" Při třech výpravách do vesmíru tam strávil celkem 23 dnů 14 hodin 16 minut 22 sekund. Na Skylabu pro něho není místo. Na raketoplán bude starý. Když se začalo uvažovat o americko-sovětské spolupráci, s chutí přijal nabídku na šéfa skupiny kosmonautů. Účastnil se jednání o společném letu lodí Sojuz a Apollo.

Po setkání obou lodí na oběžné dráze v létě 1975 se ohlížel po něčem jiném. Námořnictvo mu nabídlo: Nechtěl byste se stát ředitelem programu taktických kosmických systémů? Tam by postupem času dosáhl i dvou admirálských hvězdiček. On by nejraději velel nějaké letadlové lodi – a na to má zase příliš vysokou hodnost. Raději odešel z NASA a v červnu 1976 svlékl uniformu. Nejprve nastoupil jako viceprezident firmy Coral Petroleum a později založil pod svým jménem konzultační společnost. Dostal se do vedení i některých dalších podniků. Angažoval se v Radě mladých kosmonautů, zájmové organizaci. Velmi ho to bavilo, protože mohl mládež přivádět k vesmíru a k přírodním vědám. O vstup do politiky nestál. Třebaže se Cernan snažil být nyní co nejvíc s rodinou, jeho manželství se rozpadalo. V roce 1981 se s Barbarou rozvedli. "Když se dnes ohlížím zpátky, vidím, že tak jako mnoho jiných manželek podílejících se na kosmickém programu, i Barbaru už muselo unavovat být stále jen paní Kosmonautovou," napsal v memoárech.

"Prožili jsme roky plné vzrušení, ale to všechno už patřilo včerejšku a nyní chtěla najít vlastní identitu. Jednou podotkla: ,Moje jméno se nikdy nedostane do učebnic dějepisu kvůli tomu, že bych něco dokázala, ale já si přesto myslím, že ano.’ A skutečně, do historie by si zasloužila zapsat jména všech těchto neuvěřitelných žen." Koupil si ranč u města Kerrville v hornatém texaském vnitrozemí. Mezi Houstonem a rančem s chutí létal na malém letadle – aspoň něco mu zůstalo. V roce 1987, po tříleté známosti, se znovu oženil. Jeho nová manželka Jan Nannaová si do manželství přivedla dvě vlastní dcery. Je tedy obklopen třemi dalšími rodinami a mnoha vnuky včetně dvojčat své dcery.

(s použitím druhého dílu knihy Kolumbové vesmíru)

Autor:


Vše o elektromobilech a nové éře automobilismu, světových trendech v této oblasti a měnící se legislativě. Prohlédněte si nejnovější modely elektromobilů a podívejte se, jak dopadly v testovacích jízdách redaktora Technetu, Václava Nývlta, který za volanty aut do zásuvky objevuje krásy i strasti elektromobility.

Loni se ve světě poprvé prodalo přes deset milionů elektroaut. V Česku 7 000

ilustrační snímek

VIDEO Ve světě se loni poprvé prodalo více než deset milionů elektromobilů, což znamená meziroční nárůst...

Hotely volají po dobíjecích stanicích, počet hostů v elektromobilech roste

NE GREENWASHINGU! Britská rada pro reklamu (ASA) zakázala značkám BMW a MG...

VIDEO Rozvíjející se elektromobilita je patrná i na spotřebě u dobíjecích stanic. U těch, které v...

Italská vláda chce přilákat automobilky, jedná s Teslou i Číňany

Stylový crossover DR F35 je vylepšenou verzí modelu Chery Tiggo 7 Fly.

Italská vláda v rámci snahy o přilákání další automobilky do země jedná s americkým výrobcem...

Etiopie v elektromobilitě předjela celý svět. Vyhlásila zákaz spalovacích aut

Etiopie nechce otálet, zákaz dovozu vozů se spalovacími motory prosazuje nyní.

Ekonomicky méně rozvinuté země se zpravidla stávají skládkou ojetých vozů ze zemí rozvinutých....

Vysílá Rádio Jerevan? Ne aby se někdo pokusil toto auto okopírovat!

Moderní techniku mají evidentně evokovat světlomety a koncová světla tohoto...

VIDEO Nový papírový model z „ábíčka“? Ne, to je návrh nového ruského auta, který zaregistroval tamní...

Auta máme, a navíc za super ceny, tvrdí prodejci Peugeotu

Rekordní zájem o fotovoltaiku táhl dotační program Nová zelená úsporám....

Začátek roku býval dobou, kdy automobilky vymetaly sklady a nabízely auta za výhodné ceny. Dnes se...

Francie stopla sociální leasing elektroaut pro chudé. Došly peníze na dotace

Minielektromobil Citroën Ami má hmotnost 485 kg, z čehož přibližně 60 kg...

Francouzská vláda tento týden oznámila, že po zbytek letošního roku pozastavuje program dotací pro...

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 45 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 23 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Za vyhynutím dinosaurům mohla být i doba temna

29. března 2024

Dopad planetky je nyní většinou odborníků považován za hlavní příčinu vyhynutí zhruba 73 až 76 %...

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...