A oznámili, že přechod od experimentálních operací k praktickému využití na očních klinikách by už nemusel trvat déle než dva až čtyři roky.
Tým vedený Markem Humayunem představil pokroky ve své práci o víkendu v San Francisku – na konferenci Americké asociace pro rozvoj vědy.
První model jejich implantátu pokusně voperovali už šesti lidem (začali v roce 2002). Jedním z nich je Terry Byland (58). Deset let byl úplně slepý. Teď nosí brýle s minikamerou, která posílá signál na čip voperovaný do oka a připojený na nervové buňky. Obraz, který Byland vidí, se zatím skládá ze 16 světlých a tmavých plošek. „Na počátku jsem viděl spojené tečky,“ říká Byland. Brzy se to zlepšilo, mozek se naučil zpracovávat signály. Teď Byland rozeznává světlo, stín a velké předměty. „Když jdu po ulici, mohu se vyhnout větvím. Vidím jejich obrysy,“ řekl pro BBC.
Vědci nyní dostali povolení otestovat na sedmdesáti lidech lepší verzi implantátu. Pacienti uvidí obraz složený ze 64 čtverečků. Pokud budou dvouleté testy úspěšné, zařízení by se mohlo začít užívat v lékařské praxi. Cenu operace odhadl Humayun v přepočtu na 660 tisíc korun. Jeho tým zároveň vyvíjí mnohem dokonalejší model.
Vědci z Jihokalifornské univerzity říkají, že ztrátou zraku kvůli nemocím sítnice je na celém světě postiženo kolem 25 milionů lidí a jejich počet bude stoupat s tím, jak se zvyšuje věk, kterého se lidé dožívají.
Zařízení, které američtí vědci testují, se skládá z malé kamery, kterou má pacient připevněnou na brýlích. Ta posílá signál do miniaturního počítače o velikosti mobilního telefonu, který má nemocný na opasku (brzy však bude součástí brýlí). Tam se signál zpracuje a bezdrátově je vyslán do zařízení uvnitř oka. Tím je miniaturní destička umístěná na sítnici. Destička obsahuje elektrody, které dráždí nervové buňky napojené na oční nerv. „Nejstarší zařízení pracují již pět let,“ říká profesor Hamayun. Podle jeho slov je ohromné, jak už pouhých 16 elektrod dokázalo pacientům pomoci.
„Už poznám, kde je kněz“
Pacient Terry Byland říká, že je schopný rozlišit i tvary předmětů. „Nemohu rozpoznat jednotlivé obličeje, ale vidím je jako tmavé stíny.“
Také šedesátiletá Linda M. si nově nabytý zrak pochvaluje. „Vidím, kde je kuchyňský stůl a kde má rohy. V kostele poznám, kde je kněz a chór,“ citovala ji publikace Artificial Retina News.
Občas prý vidí i to, co by raději neviděla. Stalo se jí to, když ji vnuci vzali na horskou dráhu. Zavřela oči, ale střídání světla a stínu bylo tak ostré, že dál viděla. „Věci kolem se míhaly rychleji, než se mi líbilo. Příště to raději vypnu,“ vtipkovala.
První model implantátu skládal nemocnému výsledný obraz ze šestnácti bodů. Model, který se nyní začne testovat, má už 64 obrazových bodů. A tým amerických vědců už připravuje verzi s rozlišením 256 a více než tisíc obrazových bodů. Ty už by poskytovaly nemocnému poměrně detailní přehled o okolí.
Podobné výzkumy jako Američané dělají i v jiných zemích. Podle Artificial Retina News jsou velmi daleko také v Německu.
Umělé navrácení zraku není jediným příkladem úspěšného využití bionických implantátů. Něco podobného již funguje při léčení sluchu. Také tzv. kochleární implantát zprostředkovává sluchové vjemy přímou elektrickou stimulací sluchového nervu uvnitř vnitřního ucha.
