Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Cenzura připravila tři verze Gagarinova letu: zemřel, ztratil se, uspěl

aktualizováno 
Karel Pacner pro Technet.cz - Začátky zkoumání vesmíru byly plné utajování. Zejména na sovětské straně. Sověti šli tak daleko, že vytvořili tým falešných odborníků, kteří vystupovali na tiskových konferencích, i když se samotným kosmickým programem neměli nic společného. Američané sice cenzuru neměli, ale svou pravdu také dovedli umně skrývat.

Jurij Gagarin | foto: Wikipedie

Byť bylo dobývání vesmíru jednou z chloub SSSR, kosmický program podléhal přísnému utajení. Zprávu o vypuštění první sovětské družice Sputnik 1 pro agenturu TASS napsali konstruktéři ještě před odletem na kosmodrom Bajkonur. Teprve když družice podruhé obkroužila Zemi, souhlasil opatrný předseda státní komise Vasilij Rjabikov s jejím zveřejněním. A také až potom informoval o tomto úspěchu šéfa komunistické strany a Sovětského svazu Nikitu Chruščova.

Žádní novináři o téhle události dopředu nevěděli. Američtí diplomaté slýchali o chystané družici na recepcích, ale nevěnovali tomu pozornost: technicky nejvyspělejší zemí světa jsou přece Spojené státy.

Kosmická cenzura

Miniseriál Karla Pacnera na Technet.cz. Fakta o kosmické cenzuře jsou doplněná o osobní vzpomínky autora na setkání s kosmonauty.

Druhý díl vyjde 16.5. 2012

Stejným způsobem se veřejnost dovídala o startech dalších družic a také o lunárních sondách. Nicméně hlavní konstruktér raket a družic Sergej Koroljov trval na tom, aby kameramani z jeho konstrukční kanceláře zachycovali každou podrobnost o těchto událostech. Jednak aby snáze analyzovali chyby při haváriích a jednak pro budoucí zveřejnění.

Inženýr na ukázku se na Bajkonur podíval až později

Raketoví inženýři, kteří kosmické stroje skutečně stavěli, žili v utajení. Nedávali rozhovory, nikomu se neukazovali. Až po Sputniku 3 uspořádala Akademie věd tiskovou konferenci, na níž však vystoupili vědci, kteří se kosmonautice a raketové technice nevěnovali, nicméně k ní měli profesně blízko. A ti dostali instrukce, o čem mají hovořit. Vedoucím tohoto týmu druhé ligy byl aerodynamik akademik Leonid Sedov.

Západní tisk začal označovat Sedova za "otce sovětských družic". Jemu to bylo trapné, ale svou roli musel hrát dál. Až za několik let ho vzal akademik Koroljov na Bajkonur.

Skuteční autoři tohoto nového lidského snažení směli psát články a studie pod pseudonymy do ústředního komunistického deníku Pravda: Sergej Pavlovič Koroljov jako "profesor K. Sergejev", hlavní konstruktér motorů Valentin Petrovič Gluško jako "profesor V. Petrovič", lékař Oleg Grigorjevič Gazenko jako "O. Gorlov" a podobně. Po několika letech dostal Gazenko výjimku a mohl jezdit do zahraničí, komunikovat s americkými kolegy, dávat rozhovory zahraničním novinářům. Dobře si na něj pamatuji. Poprvé jsem s ním mluvil na mezinárodním astronautickém kongresu v Bělehradě na podzim 1967.

Start Gagarina neviděl žádný sovětský novinář

Ani start Jurije Gagarina 12. dubna 1961 žádný sovětský novinář neviděl. Odborníci připravili dopředu tři zprávy, které dostali ředitelé moskevského rozhlasu a agentury TASS. První oznamovala neúspěšný pokus o vypuštění člověka do vesmíru, při němž zahynul. Druhá žádala o pomoc vlády celého světa při pátrání po kosmonautovi, který havarijně přistál mimo sovětské území. A konečně třetí hlásila úspěch. Ředitelé čekali na pokyn, kterou obálku mají otevřít.

Neznámý Bajkonur

Pohled do zákulisí a méně známé historie legendárního kosmodromu.

Článek od Antonína Vítka.

CIA se o přípravách k vypuštění prvního člověka dověděla několik dnů předtím. Američané totiž postavili v zemích okolo SSSR odposlouchávací stanice, které zachycovaly všechny rádiové signály ze zkoušek a startů raket. Postupem času se je naučili dešifrovat. A jejich diplomaté zřejmě také víc naslouchali tlachání na recepcích, z něhož vyhrabávali drahé kamínky pravdy. Večer 11. dubna 1961 oznámil šéf CIA Allen Dulles prezidentu Johnu Kennedymu, že v noci mají Rusové vypustit kosmonauta. Kennedy nařídil, aby ho kvůli tomu nebudili, podrobnosti mu poví ráno.

V Moskvě se narychlo zformovala cenzurní kancelář složená z důstojníků tajné policie KGB a raketových specialistů. První tisková konference Gagarina ukázala, že ani kosmonauty nikdo nepřipravil na všetečné otázky novinářů. Proto za ním seděl nenápadný muž, který mu napovídal odpovědi.

Dva reportéři deníku Pravda směli kosmonauta vyslechnout a na pokračování otiskovat jeho životopis. Toto vyprávění nakonec vyšlo jako kniha.

V létě trávil Gagarin s pěticí dalších kandidátů kosmických letů krátkou dovolenou na Krymu. Tam se s nimi mohl blíže seznámit redaktor deníku Komsomolska pravda Jaroslav Golovanov, ale psát o nich nemohl. Chystal si podklady k reportážím, až se oni vypraví do kosmu.

Šéflékař kosmonautů plukovník Jevgenij Karpov mohl pod pseudonymem otiskovat v armádním deníku Krasnaja zvězda vyprávění o většině budoucích kosmonautů. Nesměl uvádět jejich příjmení, musel zůstat u křestních jmen, ale charakterizoval je naprosto dokonale.

Sovětští novináři začali postupně dobývat řídicí středisko pilotovaných letů na okraji Moskvy, Bajkonur a středisko pro řízení lunárních sond v Jevpatorii na Krymu. Když své reportáže odtamtud nadiktovali redakční stenografce v Moskvě, odnesl je kurýr do cenzurní kanceláře. Bez jejího razítka se neobešla jediná stránka. O některých zásazích se pokoušeli autoři reportáží diskutovat s příslušnými odborníky, v mnoha případech dostávali jejich souhlas s uveřejněním detailu, který cenzura škrtla. Někdy zase šéfredaktoři protestovali proti zásahům cenzorů na sekretariátě ústředního výboru komunistické strany, opět s menším či větším úspěchem.

Rovněž rukopisy knih o kosmických letech museli jejich autoři předkládat cenzuře ke schválení. Trvalo však dlouhé měsíce, než je dostali s připomínkami zpátky.

Tání za Gorbačova

Michail Gorbačov usedl na kremelský trůn na jaře 1985. Když se v něm trochu porozhlédl, rozběhl dvě přelomové akce: perestrojku čili přestavbu hospodářství a glasnosť, spočívající ve větší otevřenosti. Od té doby bojovali kosmičtí reportéři a jejich šéfredaktoři s cenzurou poukazem na glasnosť a v tomto ostrém souboji je podporovali odborníci.

Dvě velká vítězství dobyl Golovanov. Na základě svých znalostí napsal seriál o prvním dvacetičlenném týmu kosmonautů, a to včetně takových citlivých případů jako vyhození některých kandidátů. Šéfredaktor deníku Komsomolskaja pravda autorovi rukopis vrátil: "Tohle přes kosmickou cenzuru neprojde."

Golovanov nabídl článek šéfredaktorovi vládního deníku Izvěstija. Ten byl chytřejší. Jednou potkal Gorbačova s jeho ideologickým tajemníkem Alexandrem Jakovlevem. Zmínil se jim o tom rukopisu a požádal je, aby mu pomohli překonat cenzuru. Gorbačov řekl, ať se na text podívá Jakovlev. Druhý den volal Jakovlev šéfredaktora: "Kvůli tobě jsem skoro celou noc nespal." Šéfredaktor byl hrůzou bez sebe – teď mne vyhodí! Avšak slyšel něco nečekaného: "Konečně pravdivý článek o našich kosmonautech. Uveřejni ho." Seriál později vyšel jako kniha, kterou přeložili do mnoha jazyků.

V roce 1973 vydal Golovanov začátek životopisu Koroljova. Ukončil ho těsně před druhou světovou válkou, kdy byl během Velkého teroru tento mladý konstruktér zatčen a falešně obviněn ze špionáže pro Německo. Ovšem o tom se nemohl ani zmínit: Leonid Brežněv oprašoval Stalinovu modlu a tuto "pomluvu" diktátora by cenzor nepustil.

Mnohokrát jsem o tom se Slávou mluvil. Stále sbíral o Koroljovovi materiály, věřil, že přijde doba, kdy bude moct napsat celou pravdu. To se mu podařilo až po rozpadu SSSR, za divokých let Borise Jelcina. V objemné knize nazvané "Koroljov – fakta a mýty" vylíčil v roce 1994 podivuhodnou historii sovětské raketové techniky a kosmonautiky, zmítané Stalinem a později Chruščovem, až do Koroljovovy smrti. Je to úctyhodné dílo, z něhož dodnes čerpají historici a novináři.

Rozhovor Jurije Gagarina a Karla Pacnera

Rozhovor Jurije Gagarina a Karla Pacnera - Jurije Gagarina jsem litoval. Když jsem s ním v létě 1966 dělal v Karlových Varech rozhovor, seděl přede mnou uštvaný člověk, který mechanicky, jakoby naučeně, odpovídal na mé otázky. Bez úsměvu a bez zájmu, jenom tím plnil svou povinnost, kterou mu někdo z nadřízených zařadil do programu. Měl jsem potíž vymyslet pro něho rafinované otázky, které mu jiní novináři v mnoha zemích, jimiž projížděl, nedali, ale neuspěl jsem. Na všechny bez zaváhání odpověděl, byť někdy vyhýbavě, když jsem chtěl vědět, jestli Sověti chtějí poslat své lidi na Měsíc.

Popovídáme si, jen zapnu vodu

Jak vypadala sovětská cenzura v praxi, jsem se přesvědčil sám při návštěvách Sovětského svazu. Nepochybuji, že všichni sovětští kosmonauti, které jsem v Moskvě navštěvoval, museli mou návštěvu hlásit.

Profesor Konstantin Feoktistov, šéfprojektant všech pilotovaných strojů, však od května 1968 chtěl, abychom si vždycky nejdřív popovídali o politice. Proto zapnul hlasitě rádio, jednou mě dokonce zatáhl do koupelny a pustil vodu, aby přehlušil případné nahrávání našeho rozhovoru. Nebyl komunistou, mluvili jsme naprosto otevřeně, v podstatě ve všem jsme se shodli. Za okupaci republiky se mně omluvil. Totéž udělal novinář Sláva Golovanov, v autě a při zapnutém motoru.

V květnu 1968 Sláva dost riskoval, když mě zavedl k manželce a matce Koroljova. Od nich jsem se dověděl o jeho uvěznění s řadou podrobností. Když jsme o tom debatovali, řekl: "Ty o tom můžeš psát, já ne." Ve skutečnosti se mýlil – ani já jsem si to nemohl za normalizace a v době kříšení Stalina dovolit. Ve dvou knihách jsem to s odkazem na sovětské prameny natolik naznačil, že náš čtenář, který se už dávno naučil číst mezi řádky, to pochopil.

O jednom všichni mlčeli: o sovětském lunárním programu. Feoktistov, Vitalij Sevasťjanov, Gríša Grečko, Kolja Rukavišnikov i Sláva se s obdivem vyjadřovali o projektu Apollo, ale o jejich projektu, kterým měli s Američany soupeřit, nepadla ani zmínka. Myslel jsem si, že se něco dozvím během několika pijatik se sovětskými kosmonauty, kterých jsem se účastnil: dělali různé narážky, které jsem nechápal, naplno se nikdo nevyjádřil.

Je pravda, že Sláva Golovanov se několikrát rozpovídal o projektu Valentina Gluška, který chtěl v devadesátých letech obydlet Měsíc. Tím by přebil grandiózní úspěch Apolla. Brežněv ho však neschválil, protože by byl moc drahý.

"Národní technické prostředky"

Ve Spojených státech žádná kosmická cenzura přirozeně neexistovala. Kosmická agentura NASA a firmy, které s ní spolupracují, zaplavovaly novináře obrovským množstvím faktů. Odhaduje se, že utajovaly asi 5 procent informací - a jejich nepřítomnost se v této informační smršti ztratila.

Američtí novináři se však nevzdávali a po tajemstvích, která nedokázali ani zformulovat, pátrali. Vyplatilo se jim to. Podrobnosti o jednom typu špionážních družic objevili v Kongresové knihovně ve spisech, které se týkaly jejich financování.

Špionážní družice byly samozřejmě tajné. Pentagon vždycky jenom stručně oznámil, že vypustil vojenskou družici. Občas některý důstojník či vysoký vládní úředník pustil ven nějakou informaci získanou kosmickými špiony. Domnívám se, že šlo o řízený únik dat, kterým potřebovali dát Američané Sovětům najevo nějakou znalost.

Moskva zařazovala vojenské družice do všeobjímajícího programu Kosmos. Zahraniční pozorovatelé si brzy uvědomili, že první sovětští kosmičtí špioni se vracejí po osmi dnech letu, zřejmě se schránkami fotografií. Se zdokonalováním techniky se jejich výpravy prodlužovaly.

Sovětské a americké úřady se k výzvědným družicím nepřiznávaly. Z Washingtonu o nich přicházely informace neoficiální, z Moskvy žádné. Přitom snímky, které pořídily, a záznamy odposlechů měly někdy zásadní vliv na rozhodování Bílého domu i Kremlu.

Až v roce 1972 se ve smlouvě o omezení počtů mezikontinentálních raket SALT 1 objevila zmínka o jakýchsi "národních technických prostředcích". Tím byly míněny jak družice, tak zařízení pozemní elektronické špionáže. Později se tento termín dostal i do smlouvy SALT 2 a v roce 1987 do společného prohlášení prezidentů Michaila Gorbačova a Ronalda Reagana.

Je naprosto nepochopitelné, že američtí novinářští vlčáci přišli na aféru Watergate, ale ke struktuře kosmické špionáže nepronikli. Přes 30 let fungovala zvláštní instituce pro kosmickou špionáž – Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office – NRO) – a novináři na ni nenarazili. Za den založení se považuje 6. září 1961, vláda ho odtajila až na sympoziu v květnu 1995 ve Washingtonu. Tento případ svědčí o vysoké míře zabezpečení NRO a o loajalitě jeho pracovníků a všech zainteresovaných osob.

Američtí novináři nám také dluží potvrzení, jestli opravdu sovětská vojenská výzvědná služba GRU dostala za úkol znemožnit vypuštění Apolla 11 s prvními lidmi na Měsíc. O tomto plánu a americké obraně proti němu zatím psal jediný člověk: ruský odborník Alexandr Železňjakov, později poradce generálního ředitele hlavní raketokosmické firmy Eněrgija. CIA se o tomto úmyslu dověděla od svého moskevského agenta a Nixon dal rozkaz, aby námořnictvo bezpečný start za každou cenu zajistilo, v případě nutnosti počítal i s vypuknutím světové války. Proto start Apolla 11 hlídaly "rybářské bárky" přeplněné elektronikou a anténami, které měly znemožnit případné elektronické rušení.

Proč byli Sověti na rozdíl od Američanů tak opatrní a tajuplní? Nevěřili si, každou havárii považovalo politické vedení za selhání, za chybu, nikoli za běžnou součást vývoje nové techniky. Proto až do druhé poloviny osmdesátých let, kdy zavedl nový kremelský vůdce Michail Gorbačov glasnosť, termíny nadcházejících startů utajovali.

Z různých rozhovorů jsem získal dojem, že dalším důvodem mohla být základna, z níž sovětská raketová technika vycházela. Řada fabrik, které raketoví konstruktéři dostali, předtím vyráběla děla. A tento průmysl podléhal přísnému armádnímu utajení. Myslím si, že kdyby se touto základnou staly továrny letecké, byla by utajovací mánie menší. Vždyť jsme znali jména vedoucích konstruktérů i místa, kde se nové letouny stavěly.

Zítra, v další části článku, Karel Pacner zavzpomíná na "vesmírnou cenzuru" v Československu, na to, jak byl obviněn z prozrazování tajemství ruské raketové techniky či jaký problém byl s fotkou amerického raketoplánu na titulní straně časopisu Letectví a kosmonautika.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.