Jenže pak mi jeden ze spolustolovníků řekl: "Ty pitomče, a to si jako myslíš, že je to výhoda? Pro mě je frajer ten, kdo na Googlu vůbec není!" Vzájemně jsme se pouráželi, pak se objednalo další pivo...možná i utopenci...no, co vám budu povídat, asi to znáte. Takové ty normální hospodské tlachy.
Ale vrtalo mi to hlavou, hned následující den, a pak i ten další. Vždyť on měl možná pravdu! Dneska je skoro každý na Googlu. Nebo na Wikipedii, Facebooku nebo někde jinde. Ale Google nebo jiný vyhledávač dělají cestičky, kterými se ke kouskům informací o každém z nás dostaneme.
My tím vlastně Googlu dáváme hroznou moc. Bavil jsem se nedávno s jiným kamarádem, který se strašně rozčiloval, že ho nějaký jeho jmenovec vytlačil z prvního místa ve výsledcích na Googlu.
|
...pro mě je frajer ten, kdo na Googlu vůbec není!... |
"Věřil bys tomu? Snad nějaký nohejbalista, nebo co! Vyhrál dva turnaje a je přede mnou," vykřikoval. Vypadal, že má opravdu zkažený den. Ano, bylo to kolega novinář, a jak známo, my z médií jsme na záležitosti ega trochu citlivější než ostatní. Ale jako bychom si už všichni zvykli, že je to Google, kdo rozhoduje o naší důležitosti.
Ještě výraznější je to v byznysu. Polovina i víc návštěvníků přicházejí na webové stránky z vyhledávačů. Kdo není na Googlu, jakoby neexistoval - a to prosím není žádný bonmot. Ono je to ještě přísnější a zdá se, že kdo není ve výsledcích na Googlu aspoň do pátého místa, tak opravdu začne mít se svou existencí problém.
Není žádný div, že tzv. SEO neboli optimalizace pro vyhledávače patří stále k nejlukrativnějším oborům. Takzvaný googlovský algoritmus bude možná nejcennějším a nejlépe střeženějším tajemstvím na světě. Nebo na rozdíl od Svatého Grálu aspoň určitě víme, že existuje.
New York Times před několika dny celkem překvapivě otiskly redakční komentář, ve kterém žádají, aby se společnosti začali věnovat vládní regulátoři. Základní teze: onen "supertajný algoritmus" (přesný citát) dává firmě do ruky příliš velkou moc a zbraň.
|
...navalte ten svůj algoritmus, vy zmetci!... |
Úplně vidím, jak do sídla společnosti vjíždějí černé neoznačené dodávky, do areálu vbíhají muži v černých kombinézách se žlutým nápisem FBI a křičí na zakladatele Larryho Page a Sergeje Brinna: "Navalte ten svůj algoritmus, vy zmetci!"
Oba hoši váhavě otevírají trezor a sahají po listu papíru popsaném vzorci. Jenže v tu chvíli se v kanceláři objevuje tvrdohlavý ředitel Eric Schmidt, bez varování se papíru zmocní a během několika vteřin ho sní. Muži zákona se mu v tom snaží zabránit, ale marně.
A když ho spoutaného odvádějí do jedné z černých dodávek, mladí zakladatelé firmy se vzpamatovávají z šoku a ožívají novým odhodláním: "Napíšeme si algoritmus nový, ještě lepší!" Čímž opět vítězí americký sen. Pokud bude zájem, jsem ochoten z toho za milion dolarů udělat filmový scénář.
Ale abych se vrátil k tématu z úvodu tohoto textu. Tak jako se dnes celebrity poznají podle toho, že mají miliony fanoušků, miliony přátel a miliony odkazů na webu, tak se nedá vyloučit, že celebrity budoucnosti (možná už brzké!) se poznají podle toho, že na webu nezanechají žádnou stopu. Nebude to jednoduché!
Dokážu si představit, že tak jako je dnes jednou z nejhledanějších služeb "zviditelnění na Googlu", bude zítra stejně žádané "vyzmizíkování". Představuji si to jako polomafiánskou záležitost, kdy se v sešeřelém baru sejdete s chlápkem v tmavém obleku, předáte mu obálku naditou hotovostí a řeknete pouze: "Chci vymazat."
A druhý den se probudíte, zadáte do Googlu svoje jméno...a slavný vyhledávač se zapotí rozpaky, protože nenajde ani jeden relevantní odkaz.
"Dobrý den. Jsem Miloš Čermák...a na Googlu mě nenajdete, ani když se rozkrájíte." Přijde mi to jako sakra dobrý začátek společenské konverzace.
