"Měl jsem ho vykopnout už dávno. Ty jeho kecy mi vždycky lezly krkem," řekl. A dodal tónem, který sám o sobě dával najevo, že ten člověk je prostě neuvěřitelný. "Byl členem skupiny Volím komunisty a nestydím se za to!" Zakroutil hlavou. "Takovej debil!"
Nebudu jmenovat, ale samozřejmě jsem věděl, o kom můj známý mluví. Mám s tím člověkem podobnou zkušenost. V diskusích na Facebooku provokuje, posílá pozvánky do podivných skupin, je fanouškem bizarních stránek.
Kdysi mi nabídl přátelství a protože potenciální přátele nelustruju, tak jsem přijal. Po pravdě řečeno jsem taky už několikrát přemýšlel, že ho "vyškrtnu". Ale ještě jsem to neudělal. A on tenhle chlápek navíc ani není sám. Mám tam podobných víc.
Ne všichni jsou stejně aktivní. Čas od času se vynoří. Je jich odhadem deset až dvacet. Ale když uvážím, že mám dnes kolem 1600 přátel, je procento mých virtuálních "magorů" stále výrazně menší než v reálném životě.
Rozumím lidem, kteří se snaží svůj virtuální svět poskládat přesně podle svého gusta. Prosévají své přátele a pečlivě zvažují každého "nováčka", kterého mezi ně pustí. Publicista Daniel Dočekal kdysi napsal jednu velmi pravdivou větu, že "Facebook má každý takový, jaký si ho udělá".
Tím pádem lze mít Facebook přátelský, odpovídající našemu vkusu a našim zájmům, naladěný na "naši" notu. Proč ne. Každý se den co den potýkáme v práci i jinde se spoustou otravných věcí i lidí, tak proč si aspoň tu facebookovou realitu neudělat hezkou.
To je jeden pohled na věc. Nabízím druhý. To není koncept Facebooku jako exkluzivního klubu nebo šlechtěné zahrádky, ale spíše virtuální verze reality. Mnozí dnes v sociálních sítích trávíme spousty času. A když se obklopíme jen těmi, kteří mají podobné starosti, radují se z podobných věcí a zaujímají podobné názory, může se stát, že skutečnému světu kolem sebe přestaneme rozumět.
Znám lidi, kteří nechápou, jak může mít ČSSD našlápnuto k vítězství ve volbách. Vždyť všichni lidé, které znají, nesnášejí Paroubka! Jsou na omylu, samozřejmě. Oni je jen nesnášejí ti, s kterými komunikují na Facebooku.
Stačilo by zavítat například mezi přátele takového Zdeňka Škromacha. To není jen kulturní šok, nýbrž něco jako výlet na jinou planetu. Nebo do jiné sluneční soustavy. Před časem jsem to zkusil a mohu to potvrdit.
Univerzálnost Facebooku coby globální služby svádí k tomu, že si neuvědomujeme, jak je ve skutečnosti tenhle prostor rozkastovaný a rozdělený na víceméně uzavřené komunity.
Ono to podobně funguje i ve skutečném životě, v něm také žijeme v určitém kontextu a prostředí. Průměrný Pražák nemá často nejmenší tušení, jaké má názory a co si myslí kluk z venkova třeba z jižní Moravy. Ale na Facebooku je to oddělení mnohem neprodyšnější. A jak říkám, většina z nás si ho neuvědomuje. Bereme "ten svůj Facebook" jako jediný existující svět. Děláme chybu, velkou chybu.
Když se člověk uzavře do virtuálního klubu svých blízkých, může to vést až k tomu, že začne ztrácet kontext. Přestane si uvědomovat, kam ho ve společnosti jeho názory a postoje zařazují. Problém to může být v případě, kdy jde o názory nebo postoje nějakým způsobem extrémní.
Minulý týden, kdy zprávu o růstu extrémismu v sociálních sítích vydala nějaká nezisková organizace, si mě k tomuto tématu pozvali do České televize. Zdá se mi komické, že by si někdo mohl mohl Facebook obviňovat, že extrémismus podporuje. Vždyť je to jen prostředí!
Je to stejné jako vinit náměstí za to, že na něm někdo bude křičet, že Cikáni patří do plynu. Jenže tady je ten problém. Když to budete hulákat na náměstí, je celkem vysoká pravděpodobnost, že vás někdo okřikne nebo vám dá rovnou pár facek. Ale když to budete "hulákat" ve své virtuální komunitě, tak se dost možná setkáte jen se souhlasnými reakcemi.
A když někdo vysloví nesouhlasné? Prostě ho "vyškrtnete" ... a basta! A brzy získáte mylný dojem, že vaše extrémní názory jsou vlastně většinové, nebo minimálně přijatelné. A problém je na světě.
Když to přeženu, tak sociální sítě ve skutečnosti společnost štěpí a atomizují.
Oddělují od sebe lidi s jinými názory, což je sice pro obě strany příjemné, ale samotné společnosti to neprospívá. Vytrácí se volná soutěž názorů a postojů, ve které - ne vždy a ne všude, jak víme z historie, ale přece jen! - vyhrávají ty lepší a životaschopnější. Čímž se oklikou dostávám ke svému známému, který ze seznamu přátel vyškrtl magora. Musela to být úleva, ten člověk je vážně nesnesitelný.
Ale co se mě týče, nemám nic podobného v úmyslu. A radím i vám: pěstujte si mezi svými přáteli pitomce a blázny. Jsou kořením života. Jsou posly okolního světa, který má daleko k ideálnímu a skvělému. A jsou záchranou brzdou, za kterou možná jednou budete potřebovat zatáhnout.
