Zaměstnanec firmy France Telecom se minulý týden zabil skokem z mostu na rušnou silnici. Zajímavé na tom je, že podle médií je to už 24. sebevražda v této firmě za posledních 18 měsíců. Dalších 13 lidí se o sebevraždu pokusilo. Muž v dopise na rozloučenou uvedl jako motiv nesnesitelné pracovní podmínky. Ze stejných důvodů skočila v létě jiná zaměstnankyně firmy z okna a další zaměstnanec se pokusil o sebevraždu bodnutím do břicha a to přímo na poradě na pracovišti.
V článku, který vyšel ještě před poslední sebevraždou, se situaci uvnitř třetího největšího mobilního operátora v Evropě - nabízejícím služby pod značkou Orange - věnoval britský deník Guardian. Popsal jiný případ, kdy byl obětí sebevraždy jednapadesátiletý zaměstnanec. Ve volném čase maratonec, ve firmě pak úspěšný manažer. Jeho sestra ho našla mrtvého doma v posteli 14. července, tedy v den výročí dobytí Bastily. V dopise napsal, že firemní kulturou je "management prostřednictvím teroru".
Podle socioložky Monique Crinonové je tenhle druh řízení novým trendem a to nejen ve Francii, ale obecně v Evropě. Cílem je dostat zaměstnance pod tlak, což je usnadněné tím, že v době krize jsou obecně vyšší obavy ze ztráty postavení, nebo dokonce zaměstnání. Na francouzské zaměstnance to dopadá více než na jiné. Byli vždycky pověstní tím, že se takzvaně "nepřetrhli". Součástí francouzské kultury jsou pohodový styl, dlouhé obědy a taktika "co můžeš odložit na zítra, vydrží nejspíš i do pozítří". Teror na pracovišti pak Francouzi vnímají jako drastický vpád do zavedeného životního stylu.
Firma celkem logicky obvinění z teroru odmítá a argumentuje tím, že zaměstnává na 100 tisíc lidí, takže 24 sebevražd za osmnáct měsíců není zas tak vysoké číslo. Vlastně je jen o něco vyšší než celostátní průměr. Problematické ovšem je, že ve všech případech šlo o výše postavené manažery.
Někteří také viní média, protože podle psychologů je sebevražda "nakažlivá". Je to celkem známý a popsaný jev, kterému se někdy říká "Wertherův efekt" a to podle knížky Utrpení mladého Werthera. Napsal ji v roce 1774 tehdy čtyřiadvacetiletý Goethe. Knížka měla neuvěřitelný dopad zejména na mladé muže, kteří hlavního hrdinu napodobovali a mnozí údajně také spáchali sebevraždu.
Dnes už literatura takovou moc nemá, zastoupila ji v tom však média. Existují studie, které například prokazují, že když média referují o nějakém atypickém způsobu sebevraždy, dojde ke zvýšení počtu těchto konkrétních případů (například sebevraždy otravou oxidem uhelnatým před pár lety v Japonsku). Ostatně když se v roce 2003 několik lidí upálilo nebo pokusilo upálit v Česku, mluvil i tehdejší policejní prezident Kolář o "mediální infekci" a požádal novináře, aby o dalších případech nereferovali.
Je to ovšem skutečné vysvětlení toho, proč se zabíjejí manažeři francouzského telekomunikačního gigantu? Finanční ředitel Gervais Pellissier z této společnosti nabídl ještě jedno. Jak řekl v rozhovoru s agenturou Reuters, viníkem může být "efekt BlackBerry". Tento typ telefonu se stal symbolem způsobu práce, kdy jeho majitelé jsou neustále v dosahu a to nejen telefonátů či esemesek, ale i elektronické pošty. Maily sice dnes umí přijímat většina telefonů, symbolem zla však zůstává BlackBerry.
"Když jste byli průměrným zaměstnancem velké firmy před patnácti lety, neměli jste mobilní telefon ani počítač doma. Když jste přišli domů, tak jste nepracovali," řekl Pellissier agentuře Reuters. Naproti tomu dnes lidé díky telefonům pracují prakticky neustále, "osobní a profesní život se mixuje víc než kdykoliv v minulosti". Podle Pellissiera to má na zaměstnance firem větší vliv, než si jeho společnost či ostatní dosud byly ochotny připustit.
Zní to logicky, byť to samozřejmě není žádný objev. Ale kdo ví, když se v něčem začnou velké korporace rýpat, může to přinést podivuhodné výsledky. Třeba se kontrolování mailů po pracovní době začne považovat za politicky nekorektní. Dokážu si představit i direktivu EU, podle které bude na všech smartphonech povinně viditelný nápis: "Čtení mailů po pracovní době škodí zdraví". Nebo něco na ten způsob.
Budeme šťastnější?
To těžko říct. Psycholog Dan Gilbert ve své fascinující přednášce na kalifornské konferenci TED říká, že události a okolnosti našich životů mají na míru našeho štěstí mnohem menší vliv, než si myslíme. Dává posluchačům sugestivní otázku: kdo je šťastnější, výherce v loterii, anebo člověk, který po nehodě ochrne?
A nabízí odpověď. Když změříme míru jejich štěstí rok poté, tak zjistíme, že oba jsou šťastni stejně. Proč? "Protože štěstí si umíme vyrobit," říká Gilbert. Podle něj máme každý v mozku cosi jako psychologický imunitní systém. Problém těch, kteří trpí depresemi a můžou si i sáhnout na život, je v tom, že jim tenhle systém selhává. Že si nedokážou vyrobit dostatečné množství štěstí, aby v tomhle nepřátelském světě přežili.
Své štěstí si dnes můžeme i monitorovat, podobně jako si třeba vedeme záznamy o tom, kolik jsme uběhli či kolik vážíme. Existují aplikace propojené s nejrůznějšími sociálními sítěmi, kde každý den odpovídáte na jednoduchou otázku. Jak se cítím? Spokojeně, mizerně, skvěle, pod psa. Odpovědi jsou na výběr. Zajímavé je, když se tahle data začnou porovnávat, případně dávat do časových řad. Hned vidíme, jak moc jsme byli v kterou dobu šťastní.
Facebook teď nabízí ještě jiný způsob, možná i spolehlivější a přesnější. Přece jen každý hodnotíme své pocity jinak. Ale existuje aplikace připravená ve spolupráci s psychology, která analyzuje texty statusů. Měří v nich výskyt slov, která jsou spojovaná se štěstím (v angličtině třeba "happy", "yay" nebo "awesome"), nebo naopak s negativními pocity ("sad", "doubt", "tragic" atd.). Podle nich pak určí cosi jako index štěstí. A když vezme všechny dohromady a udělá průměr, vyjde index "hrubého domácího štěstí".
Článek o tom se objevil počátkem týdne na blogu Facebooku. Obsahuje dokonce graf vývoje dotyčného amerického indexu za poslední rok a něco. Nic překvapivého ovšem nepřináší: Američané jsou nejšťastnější ve dny, kdy jsou nějaké svátky a nemusí do práce. Vyšší byl loni index také v den, kdy se prezidentem stal Obama.
Toť tedy recept na boj s podzimní depresí. Řešte ji svátky pracovního klidu či výrobou syntetického štěstí ve vlastní hlavě. Podejte výpověď ve velké korporaci. A každopádně si po večerech nečtěte pracovní maily.
