Tržby z prvního popremiérového víkendu jsou nejdůležitějším indikátorem budoucího úspěchu nebo neúspěchu filmu. Všechno záleží na těch dvou až třech večerech. Důležité jsou reklama a recenze v novinách. A samozřejmě to, co o filmu říkají první diváci.
Když vám nový film někdo doporučí, pak je pravděpodobné, že se na něj půjdete sami podívat. Přesně tak to funguje i na Twitteru, jen ve velkém. Hollywood Report napsal, že vlna pochvalných tweetů v pátek večer a v sobotu nový Tarantinův film zachránila. Katapultovala ho na první místo ve víkendových tržbách.
Tím má zaručeno, že celková bilance neskončí ztrátou. Jestli byl tím rozhodujícím faktorem u Tarantinova filmu právě Twitter, samozřejmě není jisté. Ale každopádně byl hojně diskutovaným tématem. Podle monitorovací služby Trendrr se k němu jen v sobotu vztahovalo minimálně 15 tisíc tweetů.
Firma Crimson Hexagon, která na webu provádí obsahové analýzy, prozkoumala náhodně vybraných asi čtyři tisíce z nich. A zjistila, že 78 procent z nich bylo pozitivních. Dvě třetiny dokonce výrazně, typu: "Skvělý film", případně "To musíte vidět."
Hraje dnes Twitter takovou roli, že může "udělat" ("break it, or make it", jak píší Američané) hollywoodský film? Těžko soudit, byť mnozí poukazují na to, že na nedávno uvedený film Bruno se na Twitteru snesla kritika, a ten se zatím zdá být kasovním neúspěchem. Hollywood teď každopádně bude Twitter i další sociální sítě brát ještě o něco vážněji.
Jisté je jedno: že Twitter se stal prostorem, kde lépe než jinde může zaznít "hlas lidu". Nebo ještě jinak: kde i hlas jednoho člověka může mít neuvěřitelnou sílu. Přesvědčila se o tom řada firem, které Twitter sledují ostřížím zrakem.
Agentura Reuters vydala před pár dny zprávu, že Twitter je noční můrou leteckých společností, protože na ně píšou frustrovaní pasažéři. A v době krize, kdy má řada aerolinek problémy a musí šetřit, je frustrovaný skoro každý. "Je to neoficiální továrna na zlost," řekl pro Reuters o Twitteru jeden z internetových novinářů věnujících se cestování.
Někdy ovšem opravdu stačí jen jeden tweet. Minulý týden jsem četl v USA Today o jisté Sarah Gilbertové (pro více informací klikněte zde), která si na Twitteru postěžovala, že ji odmítli obsloužit v drive-inu v jedné fastfoodové restauraci. Byla totiž na bicyklu. Ta ženská je zjevně magor, protože má speciálně upravené kolo se třemi sedačkami pro malé děti.
Vjezd kol do drive-inů je zakázán s poukazem na bezpečnost. Problém je v tom, že dotyčný fastfoodový řetězec se jmenuje Burgerville a dlouhodobě se profiluje jako "ekologicky citlivý". Tím se chce také odlišit od konkurence jako McDonald´s či BurgerKing. A teď odmítne obsloužit zákaznici, která šetří přírodu do té míry, že jezdí na oběd se třemi dětmi na kole?
Mnoho lidí na Twitteru to rozezlilo (Gilbertová má asi tři tisíce followerů), PR mašinerie zmíněného řetězce se kvůli tomu musela dát do pohybu. Oznámila, že počínaje 8. zářím budou její okénka pro řidiče "bicycle-friendly", generální ředitel firmy Jeff Harvey se Gilbertové osobně omluvil. A nejen to, dokonce jí nabídl, aby se na úpravě drive-inů pro cyklisty sama podílela.
PR experti ovšem tvrdí, že už může být pozdě a že škody, které uživatelé Twitteru mohou způsobit, jsou často velmi těžko napravitelné. "Lidé si teď budou Burgerville pamatovat jako tu restauraci, která neobsloužila ženu na kole," řekl deníku USA Today Martin Lindstrom, expert na chování zákazníků.
Ne všechny potrefené husy - rozuměj firmy, které se dočkaly kritiky - ovšem řeší situaci po dobrém. Realitní firma Horizon Realty z Chicaga podala žalobu na jistou Amandu Bonnenovou. Důvodem je tweet, ve kterém napsala: "Kdo říká, že spaní v plesnivém bytě není zdravé? Horizon si myslí, že je to v pohodě."
Bonnenová sice svůj účet už zrušila (beztak měla jen asi dvacet followerů ), firma však přesto žádá 50 tisíc dolarů jako odškodné. I to je odpověď na otázku z úvodu článku. Za jistých okolností může mít twitterování i tuhle cenu (pro info klikněte zde).
V Česku se zatím firmy ani další instituce Twitterem moc nevzrušují. Sám jsem před časem zaútočil na Komerční banku, když mě rozčílily nesmyslné podmínky pro platby do zahraničí. Buď na cizí účet pošlete danou sumu, z které si banka příjemce něco strhne (ze sumy cca 200 eur zhruba několik eur), ale vy nevíte přesně kolik, takže příjemce dostane méně, než chtěl.
Anebo pošlete celou sumu, ale v tom případě zaplatíte paušální (a zlodějský) poplatek 800 korun, plus ještě poplatek své vlastní bance. Napsal jsem v tomto smyslu tweet (pro tweet M. Čermáka klikněte zde), ale jediným výsledkem byla lavina podobných nářků od ostatních. Ne snad, že bych čekal, že mi u dveří zazvoní ředitel banky s omluvou... No ale nějak reagovat mohli.
I když vlastně můžu být rád, že mě nedali k soudu.
