Protože hrdinové amerických seriálů čtou už od šedesátých let jedny noviny. A teď nemyslím, že by četli New York Times, Washington Post nebo - pro mě za mě, ať se propadnu - třeba National Enquirer. Ne! Oni čtou JEDEN VÝTISK novin. A trvá to zatraceně dlouho.
Není mnoho věcí, které by mě - coby čtyřicetiletého cynika (oprava: čerstvě dvaačtyřicetiletého) - dokázaly nadchnout nebo vykolejit. Natož v souvislosti s médii.
Ale tahle je jedna z nich. Jak zjistil jakýsi šťoura, a publikoval to vzápětí na serveru Reddit, drží hrdinové minimálně deseti seriálů a několika filmů stále stejný výtisk novin ( více zde ).
Některé mají jinou titulní stranu, ale vnitřní dvojlist a zadní stránka jsou stejné. Je to patrné z fotografií. Ať už je na nich Al Bunda, sedící na legendárním gauči v seriálu Ženatý se závazky, anebo Tommy Lee Jones v hollywoodském filmu Tahle země není pro starý.
|
...hrdinové minimálně deseti seriálů a několika filmů drží stále stejný výtisk novin... |
Všichni mají v ruce noviny se stejnými články, titulky i fotografiemi. A trvá to přes čtyřicet let. Zní to jako pozoruhodný žertík hollywoodských rekvizitářů, anebo to taky může být nějaká rozsáhlá, zatím blíže nevysvětlená konspirace.
Není nakonec pravda, že nám holywoodskou kulturu "ordinují" mimozemšťané, anebo minimálně zpravodajské agentury v čele se CIA, KGB a Mossadem? Není tohle finální a tak hledaný důkaz, že s americkou popkulturou není něco v pořádku?
Po pravdě řečeno...asi není. Za vším budou peníze. Jak ukázal lehce investigativní článek v online magazínu Slate ( pro článek klikněte zde ), vyrobila dotyčný kousek novin produkční společnost Earl Hays Press v kalifornském Sun Valley.
Specializuje se právě na fiktivní noviny, určené pro film, televizi nebo divadlo. Dodává ho hollywoodským studiím, a to už právě od šedesátých let. Jeden kousek takových novin stojí 15 dolarů, ale pro filmová a televizní studia je to stále levnější, než kdyby si koupila noviny za pár desítek centů u stánku - a zároveň musela získat souhlas pro použití při natáčení od vydavatelů.
Je to překvapivá a zároveň fascinující historka. Žijeme v éře tzv. product placementu, kdy výrobci limonád nebo počítačů platí balík peněz za to, že se na televizní obrazovce či filmovém plátně objeví výrobky právě jejich značky...a producenti naopak neváhají utratit mnohonásobně víc za noviny, které neexistují. A přitom zprávy v nich jsou staré desítky let.
Dívka s dlouhými tmavými vlasy, jejíž fotka je v novinách nejnápadnější a zřejmě také upoutala pozornost objevitele téhle kuriozity, dnes musí být už babička. Tedy pokud je vůbec naživu. Diví se ještě někdo, že novinový byznys je v úpadku? Když se v televizi prezentuje jedním prehistorickým kouskem novin?
Jak říkám, fascinuje mě to. A tahle povedená historka mi vytanula na mysli, když jsem minulý týden četl o podivuhodném muži, objevujícím se záhadně ve zpravodajských vstupech britských televizí ( více info zde ).
Proplešlý a naštvaně se tvářící chlapík v béžové mikině byl v záběru mnohokrát: když BBC přinášela živé vstupy před britským parlamentem, když konkurenční Sky News točila reportáž o demonstraci odborářů nebo když Channel 4 reportovala o pietních akcích připomínajících teroristické útoky ze 7. července 2005.
Dokonce se objevil i v mezinárodním vysílání arabské televize Al Džazíra. Weboví uživatelé k dnešnímu dni dopátrali stopy "záškodníka" ve zhruba pětadvaceti zpravodajských vstupech. Ale podle některých médií jich ve skutečnosti bylo až přes sto.
Trvalo měsíce, než si ho někdo všiml - a pak už pouhé hodiny, než se z jeho záhadného "vystupování" v televizi stal internetový fenomén. To je výhoda webu a sociálních sítích. Pokud si už kdokoliv všimne něčeho těžko vysvětlitelného nebo tajemného, pak trvá opravdu krátce, než se z toho stane senzace ( více zde ).
A obvykle se rychle najde i vysvětlení. Takže dnes už nemusíme spekulovat, zda jde o insiderský vtípek londýnských novinářů, anebo zda dotyčný chlápek náhodou není z nějakého utajovaného britského ministerstva cenzury. Víme pravdu.
A ta je v zásadě nudně obyčejná. Jmenuje se Paul Yarrow, je mu dvaačtyřicet a pracuje v Londýně jako zaměstnanec veřejných služeb. Asi to nemá v životě moc jednoduché, což by vysvětlovalo jeho zarputilé vzevření. A proč se vlastně cpal před objektivy kamer?
Prý na protest proti chování médií, které ignorují lidi jako on, tedy starší (hrome, napsal jsem, že mu je dvaačtyřicet?) a tlusté. A tak se rozhodl být tichým, nicméně vytrvalým mementem: stojí a mlčí v televizních záběrech.
Samozřejmě že je v něm asi také pořádný kus exhibicionisty. Poté, co byl "odhalen", se už objevil v několika televizních talkshow a pořadech. Stal se tak vlastně celebritou, byť trochu smutnou až truchlivou. A prý se také přihlásil do konkurzu na další řadu reality show Big Brother.
Což poněkud kontrastuje s ušlechtilými charakteristikami, které poskytli jeho přátelé a sousedé z jižního Londýna. Prý je nadmíru obětavý, tichý a slušný. Dokonce dostal výroční cenu za dobročinnou a obětavou práci pro obec.
"Tichá voda břehy mele," konstatovala by asi moje babička.
Yarrowův příběh trochu připomíná story Američana Grega Packera, na kterého v roce 2003 "prasklo", že byl citován ve více než stovce novinových článků, a to i v renomovaných denících jako New York Times nebo Philadelphia Inquirer (a prostřednictvím agentury Associated Press se propracoval dokonce i do novin v Česku!).
Pravicová sloupkařka Ann Coulterová kvůli němu obvinila reportéry z lenosti a arogance, protože byla přesvědčená, že si museli Pakera vymyslet. Včetně jeho citátů.
|
...jeho hvězdná chvíle přišla, když se po poctivých 110 hodinách ve frontě stal prvním majitelem telefonu iPhone... |
Pokaždé totiž vystupoval jako "muž z ulice", a to vždy za zcela odlišných okolností: někdy na demonstracích, jindy na autogramiádách slavných nebo ve frontách na nové výrobky. Své role střídal. Byl aktivistou, fanouškem i náhodným kolemjdoucím.
Ale ukázalo se, že Paker nejenže existuje, ale že sbírání citátů v novinách je jeho podivným, byť neškodným koníčkem. Nelze ho obvinit z ničeho neférového a už vůbec ne nezákonného. Novinářům se nikdy nevnucoval a mluvil po pravdě. Jeho trik? Byl vždy "po ruce" a byl ochoten odpovídat.
I z Packera se stala svým způsobem celebrita ( pro více info klikněte zde ).
Jeho hvězdná chvíle přišla v roce 2007, kdy se po poctivých 110 hodinách ve frontě před newyorským obchodem Apple stal prvním majitelem telefonu iPhone. Letos se pokusil to samé zopakovat s tabletem iPad, ovšem neúspěšně.
Ve frontě sice byl první, ale iPad nakonec nedostal, protože si ho s předstihem nezaregistroval. Tady ani jeho internetová sláva nepomohla.
Ona mu nepomohla vlastně k ničemu, dokonce ani penězům. To je odvrácená strana dnešních médií.
Dvacet minut slávy už dnes nestačí. Být globálně známým člověkem stačilo ve dvacátém století k tomu, aby si z toho člověk udělal živobytí. Aspoň skromné. A dnes? Zapomeňte na to! Média vás snadno spolknou, přežvýkají...a zase vyplivnou.
Uvidíme, kam to dopracuje nostalgický tlusťoch z Londýna. Řekl bych, že osud starých a obézních Britů nijak nevylepší. A pokud se dostane do reality show a bude jednou z jejích hvězd?
Pak ze sebe udělá ještě většího pitomce, než se mu podařilo doposud.
