Nemyslím snoby jenom ty, kteří dávají na odiv své vybrané chutě, gurmánství či kulturní vkus. Ty taky, samozřejmě, ale jde mi o způsob chování, který má nejrůznější projevy. Třeba teď na Twitteru. Jakmile se na tuhle mikroblogovací službu začaly valit davy, twitterující snoby to vyděsilo.
"Panebože, vážně to teď bude dělat každý?" Jak jsem četl na blozích, několik slabších povah dokonce své účty už zrušilo. Objevila se stránka "Byl jsem tady před Oprah" (v narážce na americkou moderátorku, která Twitter definitivně vystřelila do celebritosféry) či služba "Jsem na Twitteru x dní".
Ta vám spočítá, jak dlouho máte účet založený. Jestli je to méně než 500, tak to radši nikomu ani neříkejte. Je to dětinské a srandovní? No ano, ale taková je lidská povaha. Ostatně, případný nápad dostal jeden Holanďan, který uživatelům (a dokonce i uživatelkám) spočítá podle jejich účtu délku epenisu.
Mně vyšlo 24,3 centimetrů, což není vůbec zlý výsledek... Ovšem "breaking news" CNN mají přes 200 metrů. Ale líbí se mi to, myslím ta potřeba dát twitterujícím zelenáčům sežrat aspoň to, že mají malé epindíky. Snobové vůbec začínají couvat ze sociálních sítí. On už ten termín, to mírně odpudivé slovo "sociální", má pro elitáře nehezkou příchuť.
Ano, snobové se do facebookování, twitterování a dalších výstředností pustili, když mohli facebookovat a twitterovat mezi sebou. Ale teď, když se do těchto vod cpe... s prominutím... každý pitomec? Ne, to už není, co to bývalo. Nedávno jsem si všiml, že je skupina uživatelů, kteří jsou na Twitteru stovky dní, mají stovky followerů... Ale sami sledují tak maximálně dvacet až třicet lidí. Přitom nedávno jich také měli stovky, protože to je výsledek evoluce každého účtu.
Proč své followery "ořezali"? Sami pro to jistě mají nějaké logické vysvětlení, například že sledovat malé množství lidí je efektivnější a přínosnější. Jistě, to je pravda. Ale nikdo mi nevymluví, že je to především ukročení od davu. Potřeba ukázat vlastní distanc. "Držte se stranou, holenkové. Klidně si mě followujte, ale odsaď pocaď, však víte."
New York Times v článku v nedělním magazínu citovaly spisovatele Brice Sterlinga, který dokonce sociální konektivitu nazval novodobým symbolem chudoby. Jen ti zatím neúspěšní a chudí mají potřebu být stále "on-line", protože stále věří v ten moment, kdy přijde zpráva či telefonát, které změní jejich život... A učiní je bohatými a úspěšnými. "Lidi s holým zadkem milují své mobily!" zvolal Sterling na konferenci v texaském Austinu. Vsadím se, že mnozí v sále rychle popaměti v kapse vypínali své telefony, aby nebyli prozrazeni.
Má to svou logiku, vzpomeňme na počátek devadesátých let. Mobilní telefon u ucha nebo na stole v restauraci byl symbolem - pro někoho postavení a úspěchu (ano, to pro ty, kteří už tehdy mobil vlastnili), pro jiného zase křupanského kapitalismu (to pro nás ostatní).
Ale jakmile vstoupila na trh konkurence, spadly ceny a lidé s telefony se doslova vyrojili na ulici, snobové své telefony strčili zpátky do skříní nebo aspoň do kapes. "Jistěže mi můžete zavolat, ale já mobil nepoužívám. Každopádně se ozvěte mé asistentce!"
Podobné je to dnes i se sociálními sítěmi. Být on-line, nebo dokonce "k dispozici pro chat" není nic pro snoba. Staví ho to do pozice, jako by u počítače hladově čekal na nějakou šanci. Ne ne, úspěšní lidé sedí v křesle a kouří doutník. A můžou číst knížku nebo noviny! Čímž se dostávám ke své oblíbené tezi, že jestli někdo papírová média zachrání, pak to budou snobové. Píšu to bez ironie, opravdu. A s respektem. Upírám k snobům svou veškerou naději.
Papírové noviny jako symbol příslušnosti k elitě, jedině tak mají šanci. Drahé a nepraktické, rozhodně ne pro každého. Někdy papírové noviny přirovnávám k opeře. Nevím, kolik je lidí, kteří mají tento hudební a dramatický žánr opravdu rádi, ale troufám si tvrdit, že jich moc nebude.
Můj kamarád je jeden z nich.
Nedávno si mně stěžoval, jak mu vadí, že pro mnohé diváky je návštěva opery jen společenským zážitkem. Navlečou se do fraku a o přestávce si s manželkami ťuknou sektem, ale při představení podřimují nebo si hrají s mobilními telefony.
Řekl jsem: "Ano, to jsou snobové. Platí spousty peněz za něco, co je ve skutečnosti nebaví. Můžeš se na ně dívat skrz prsty, ale nebýt jich, tak by dost možná něco tak nákladného a exkluzivního vůbec nemohlo existovat. Tak nebrblej a hlavně si jich važ!"
Važme si jich všichni, myslím to vážně.
Miloš Čermák, Technet.cz
Narozen 1968, komentátor a autor. Vystudoval biokybernetiku na FEL ČVUT (1991) a když si po státnicích koupil v Londýně knížku "Jak blafovat o počítačích", měl před sebou kariéru počítačového odborníka. Na zpáteční cestu do vlaku si však koupil ještě knížku "Jak blafovat o médiích", takže se nakonec rozhodl pro žurnalistiku.
V letech 1991 až 2003 byl reportérem v Reflexu, v letech 2003 až 2005 šéfkomentátorem Lidových novin, pak se na půl roku vrátil zpátky do Reflexu a svou oficiální novinářskou kariéru zakončil jako strategický ředitel časopisu Respekt. Zjevně však zvolil strategii špatnou, takže po třech měsících ho vzbouřená redakce této pozice zbavila. Od té doby je Miloš Čermák komentátorem, sloupkařem, blogerem, konzultantem, vysokoškolským učitelem a vydavatelem.
Většinu času však nedělá nic.
Blog Miloše Čermáka najdete na Extra.cz.
http://herebeforeoprah.com/
http://whendidyoujointwitter.appspot.com/
http://www.epenis.nl
