Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Čermák: Milý deníčku, chci ti něco napsat ... ale jen jestli to nevykecáš

V Silicon Valley bydlí jedno otrávené desetileté dítě. Nebo jeho rodiče jsou otrávení, případně trochu zklamaní. Tedy aspoň doufám, že nijak skvělé finanční výsledky firmy Yahoo jsou tím nejhorším, co tuto rodinu potkalo. A proč by měli být ve špatné náladě? To vysvětlím později.

Dozvěděl jsem se to ze svého deníku, který jsem si začal vést přesně před deseti lety - a vedl právě jen v roce 2000.

Mimochodem, vy si deník píšete? Teď nemyslím blog nebo statusy na Facebooku, ale takový ten staromódní deník určený do šuplíku. Vlastně ho nemusíte ani strkat do šuplíku, může jít třeba i o odlehlé místo na počítačovém harddisku. Ale mám na mysli deník, který není určený ke zveřejnění.

Je to literární žánr sám o sobě. Jedním z nejslavnějších autorů deníků v historii je Angličan Samuel Pepys. Ten si začal psát deník přesně před 350 lety, tedy v roce 1660. Byl v Británii poměrně vysokým státním úředníkem, ale nebýt jeho deníku, asi by si historie jeho jméno nezapamatovala. Ale protože si své postřehy zapisoval pečlivě a čtivě, jsou dnes jeho deníky jedním z hlavních zdrojů informací o životě v Londýně v té době. (více o denících zde) 

Pepys si psal své deníky deset let, pak už měl příliš slabý zrak a musel všechny své texty diktovat. Ale to se pro deníky nehodilo, na to byly příliš privátní a citlivou matérií.

Pepys měl štěstí na významné události i katastrofy (třeba morovou epidemii či slavný velký londýnský požár), ale podobně jako dnešní blogeři zajímavě míchal podstatné s bezvýznamným, případně i velmi osobním. Například svůj první lednový záznam roku 1662 Pepys začal slovy: "Jak jsem se ráno náhle vzbudil, dal jsem ženě velkou ránu loktem do obličeje a do nosu. Vzbudila se bolestí, což mi bylo líto. Pak jsem zase usnul."

O Pepysově ženě čteme často, někdy ji obdivujeme, jindy nám zase leze na nervy, což asi byly i dvě polohy, které znal dobře hlavně sám autor. Píše však i o touze po jiných ženách a nevěrách. Jen se v těchto pasážích uchyluje k cizím jazykům, například latině nebo španělštině. Buď mu to připadalo snesitelnější než v rodné angličtině, anebo - a to je asi pravděpodobnější - jeho žena cizí jazyky neovládala.

Co je však podstatné, že Pepysovy deníky nebyly určeny ke zveřejnění. Rozhodně ne za jeho života (a v kompletní podobě vyšly ostatně až v sedmdesátých letech 20. století). Umožňovalo mu to otevřenost i určitou bezohlednost, a to vůči sobě i druhým. Dozvěděli bychom se o dotyčné době a Pepysových současnících tolik, kdyby své poznámky psal s vědomím, že si je Londýňané budou týž den číst na obrazovkách počítačů či displejích mobilních telefonů? Těžko soudit.

Sám jsem si takový druh deníku vedl jen jednou, zhruba jeden rok, v období své pozdní puberty v osmdesátých letech. Myslím, že ho nikdo kromě mě nečetl. Mám ho schovaný, před časem jsem jím listoval. Celkem dobře ukazuje, v jak hloupé a depresivní době jsme žili. Ale neřekl bych, že by ty zápisky byly zajímavé pro někoho jiného než pro mě.

Můj druhý deník už byl jiného druhu, psaný opět jeden rok, a to od ledna 2000. Tehdy ještě nebylo obecně známým slovo "blog", a tak jsem svůj deník publikoval na serveru Novinky (to bylo v té etapě jeho historie, než začal Seznam spolupracovat na obsahu s deníkem Právo). Je zřejmé, že jsem v takovém deníku nemohl psát o všem. I když jste sebeupřímnější, musíte brát ohledy na své blízké, ale i na čtenáře. Když prožijete nudný den, cítíte stejně povinnost je nějak pobavit.

I tak je pro mě s desetiletým odstupem takový deník zajímavým čtením. Nenašel jsem ho nikde ve svém počítači (ach, to liknavé zálohování!), a na webu jsem ho vyšťoural až s pomocí internetového archívu Archive.org. Například hned první lednový zápis z roku 2000 - připomeňme, že to byly hodiny a minuty "velkého očekávání, a to z důvodu obávaného "viru Y2k" - zněl takto:

"Když jsem byl kluk, představoval jsem si, jaké to asi bude v roce 2000. V sedmdesátých letech si to ostatně představovali všichni, rok 2000 byl tehdy symbolem budoucnosti. Chtěl jsem byt kosmonaut a měl jsem rád sci-fi, takže jsem se na jedné straně do roku 2000 těšil, ale na druhé straně mě děsilo, že mi bude už dvaatřicet. A teď je to tady. Nezažívám žádný zvláštní pocit. Budoucnost se zdá být stále stejně vzdálená. A věk? No ano, bude mi dvaatřicet. V tom jsem se nemýlil.

Ve vzduchu bylo o půlnoci v různých časových pásmech na tisíc letadel, ale žádné nespadlo. Narodily se první "děti roku 2000". V porodnici na Vinohradech neponechali nic náhodě a čas narození zapsali jako vteřinu po půlnoci. Poctivci v jiné pražské nemocnici si přidali pár vteřin - a jejich novorozenec utře nos. První dítě roku dostane dárky a bude vyfotografované ve všech novinách. U nás i v Silicon Valley. Tam první dítě obdrží jednu akcii firmy Yahoo. Důležitá otázka zní: až se dožije osmnácti, bude to stačit na koupi baráku? A další otázka: neměl dát Lukačovič taky něco do placu?"

Ano, a tím se dostáváme k vysvětlení, které dlužím z prvního odstavce. Na přelomu let 1999 a 2000 byl svět na vrcholu internetového boomu, později známého spíše pod názvem "internetová bublina". Cena jedné akcie firmy Yahoo, jednoho ze symbolů té éry, se tehdy prodávala za 108 dolarů, a zdálo se, že neexistují žádné limity. Co následovalo, ovšem víme.

Přesně o deset let se táž akcie obchodovala za necelých sedmnáct dolarů. Ne, to za osm let na barák nebude, to víme dnes už určitě. Možná kdyby tu akcie šťastní rodiče hned tehdy prodali a utržených sto dolarů investovali nějakým způsobem do společnosti Google, tehdy ještě veřejně neobchodované. Ale známe to … kdyby v zadku byly ryby, říkalo by se mu rybník.

Dalších devět let jsem si žádný deník nevedl. Hodně je toho určitě schované v mých článcích nebo sloupcích, něco se najde na blogu. Ale kdo by se tím probíral? Poslední rok tvoří můj deník 140-znakové záznamy na Twitteru a statusy z Facebooku. Ale ani ty nepochybně nejsou upřímným a všeodhalujícím dokumentem doby. Člověk se stylizuje, předvádí, vtipkuje nebo sám sebe (a v tom nejlepším případě někdy i ostatní) prostě baví. Ostatně, že myslíme při psaní na ostatní, dokládá i následující status: "Paneboze, ta tiha, jak se mi povede prvni novorocni status. Aby to nebyla nejaka picovina, nebo tak neco."

A možná když jsem přemýšlel o tom prvním statusu, napadl mě zajímavý, byť pracný experiment. Budu si v tomhle roce zase vést deník. Nikde ho nebudu zveřejňovat, teď … a ani později. A jsem docela zvědavý, jak se bude lišit od těch textů, které naopak zveřejňuju.

Malé odhalení: ty první dny jsou celkem nuda. Ale víc už fakt neřeknu.