Amazon maže knihy uživatelům. Mezi jinými i titul Farma zvířat

Amazon maže knihy uživatelům. Mezi jinými i titul Farma zvířat | foto: Shepard Fairey

Čermák: Právě jsme restartovali váš počítač, smazali nevhodné fotky a e-maily

Před domem zastaví bílá neoznačená dodávka. Vyběhnou z ní dva maníci, otevřou si paklíčem dveře vašeho bytu a zamíří do kuchyně. Po chvíli hledání se spokojeně chopí dvou krabic mléka z jisté středočeské mlékárny. Na lednici připíchnou krátké vysvětlení: "Z důvodu přerušení spolupráce s mlékárnou XY jsme si vzali zpátky mléko, které jste si koupili včera v našem supermarketu. Peníze máte na stole."

Zní to jako scénář nepovedeného béčkového thrilleru? Možná. Ale přesně tohle, byť v digitální podobě, se stalo majitelům elektronické čtečky Kindle. Tedy aspoň těm, kteří toto zařízení používají ve Spojených státech, kde je prostřednictvím jednoho z mobilních operátorů stále připojené k internetu.

Knihkupectví Amazon zjistilo, že prodalo některým zákazníkům tituly, ke kterým jejich vydavatel nevlastnil potřebná autorská práva. A tak těmto zákazníkům prostě knihy z jejich čteček bez varování "odebralo", rozuměj smazalo. Vrátilo jim sice peníze, ale i tak tím většinu z nich hodně rozezlilo.

Jako z románu George Orwella

Pikantní je, že šlo o knížky George Orwella "Zvířecí farma" a "1984". Tomu se říká ironie osudu, vždyť právě tento spisovatel varoval před světem, ve kterém odosobněný "systém" kontroluje to, co lidé dělají, čtou nebo o čem přemýšlejí. Jistě, Amazon ke smazání dotyčných knížek vedly komerční důvody. Bál se soudního sporu kvůli porušení copyrightu. Ale není tohle sen všech totalitních vládců a režimů?

Mnozí v Česku ještě pamatujeme dobu, kdy z veřejných knihoven mizely tituly "závadných" autorů. Cenzoři je vyškrtli ze slovníků, učebnic i kartoték. Kam ale nemohli, to byly soukromé knihovny. Zakázané knihy v nich přežívaly, střežené jako oko v hlavě.

Dnes by elektroničtí cenzoři hravě dosáhli i tam a škodlivou literaturu vymazali. Případně v konkrétních titulech jen vymazali nevhodné pasáže či trochu přepsali texty. Čtenáři by to na první pohled nemuseli poznat. A ani George Orwell by to lépe nevymyslel.

Amazon sklidil za svou "záškodnickou" akci velký blogerský výprask, po kterém musel slíbit, že už to znovu neudělá. Na nohou jsou i právníci, kteří zkoumají, zda Amazon vlastně neporušil zákon. K samozvané čistce v elektronických čtečkách nemá oporu ani ve smluvních podmínkách, které my uživatelé většinou bez čtení a náměsíčně odklikáváme. Ale ono je to vcelku jedno.

Máte nad svými daty ještě kontrolu?

Otevírá to totiž docela zajímavou otázku, jaký je vlastně vztah nás uživatelů k vlastním elektronickým datům. Máme pocit, že je vlastníme. Ale není to jen iluze, navíc pořádně nebezpečná? Mnozí z nás "digitalizují" své životy a nahrávají je po kouscích na různé weby či sociální sítě, například Facebook.

Aniž to víme, většinou nad nimi pozbýváme práv i kontroly. Google nám kreslí budoucnost, kdy se vše důležité bude odehrávat v "mracích" webu. Počítače budou jen jednoduché mašinky využívající aplikací i dalších programů, které budou k dispozici na síti. Nejlépe zadarmo, to je ten hlavní tahák. A zadarmo tam budeme ukládat i svá data. Na téhle vizi je založen operační systém Chrome, který v minulých týdnech představil Google jako svou vizi po-microsoftího světa.

Ale je to vize problematická, a navíc vhodná jen pro svět, ve kterém pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A ve kterém instituce nerozhodují o jednotlivcích, byť i s ušlechtilými pohnutkami. Dnes si Amazon bez dovolení sáhne do našich knihoven, zítra třeba Google vymaže z mého soukromého alba všechny fotografie, na kterých lidé nejsou řádně oblečeni. Že to jsou obrázky z dovolené na pláži? Nevadí, i tak určitě porušují nějaké nařízení, vyhlášku nebo aspoň smluvní podmínky.

Můžeme se - slovy šíleného nacisty a amatérského zubaře ve filmu Maratónec - sami sebe ptát: "A je to bezpečné?" Není. Viz jiný případ z minulého týdne.

Útok na šéfa Twitteru

Francouzský hacker s přezdívkou Croll se "naboural" do soukromých dat jednoho z manažerů Twitteru. Udělal to staromódním, téměř obdivuhodným způsobem, a to tak, že se nejprve zmocnil jeho gmailového účtu, z něj pak - "vyzbrojen" patřičnými uživatelskými jmény a hesly - opanoval další profily (mimo jiné na Amazonu, iTunes i jinde) a nakonec získal detailní informace o jeho kreditní kartě, umožňující platit přes internet.

Daleko zajímavější byly ovšem dokumenty z aplikace Google Apps, které obsahovaly řadu firemních materiálů, vesměs důvěrných. Hacker Croll je mohl nepochybně dobře prodat (koho by nezajímaly strategické plány či záznamy z porad Twitteru, jedné z nejsledovanějších firem světa?), ale poslal je známému technologickému blogu TechCrunch. Ten část dokumentů zveřejnil (vybral ty, které firmu ani nikoho osobně nemůžou poškodit), ale především o celé kauze napsal - a to jako o ukázkovém příkladu lehkovážnosti.

Jistěže si dotyčný manažer mohl vybrat lepší hesla a obecně dodržovat základní pravidla bezpečnosti na webu. Tedy volit hesla co nejsložitější a pro každou aplikaci jiná, často je obměňovat, neinstalovat žádné programy z neprověřených zdrojů, používat kvalitní a aktualizovanou virovou ochranu. Jenže ruku na srdce, kdo tohle dělá?

A upřímně řečeno, zmíněné příběhy nejsou zdaleka jen o tom. Vlastně mnohem víc vypovídají o rizicích budoucnosti, či možná už přítomnosti, ve které ztrácíme kontrolu nad svými daty. A přeneseně tak i sami nad sebou.