Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Bitva o Soumarský most. České bunkry pomohly Němcům proti Američanům

Exkluzivně aktualizováno 
Právě zde mohla začít druhá světová válka. Útokem na nenápadný Soumarský most. Nakonec „podle německých plánů“ zaútočili Američané v roce 1945 a původně protiněmecké opevnění paradoxně posloužilo Němcům jako vynikající krytí.

Bitva o Soumarský most | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

Pokud se ohlédneme o tři čtvrtě století zpět do období, kdy nejen Evropou zmítala druhá světová válka, zjistíme, že území naší republiky bylo relativně ušetřeno válečných útrap spojených s vedením rozsáhlejších bojových akcí. Fronta přes naše území přešla až na sklonku války v roce 1945, stejně jako omezené spojenecké nálety na cíle uvnitř protektorátu, které si však vyžádaly i značné oběti na civilním obyvatelstvu (více v boxu Nálety ...).

70 okamžiků druhé světové války

Nelze však ani zapomínat na fakt, že nechybělo příliš a druhá světová válka mohla začít o 11 měsíců dříve (než začala) útokem německého wehrmachtu na  Československo na začátku října 1938. Zatímco o možné válce v roce 1938 můžeme diskutovat na základě archivních dokumentů o situaci čs. a německé armády v roce 1938, následné válečné události první poloviny 40. let, které na našem území vyvrcholily na jaře 1945, zakusily na vlastní kůži miliony obyvatel.

Nálety na Protektorát

Je zajímavé, že lze na našem území najít i některá dnes již málo známá místa, která měla sehrát důležitou roli v německých útočných plánech v roce 1938 a byla zároveň dějištěm bojových akcí v roce 1945. Jedním z takových míst je například nepříliš velké území kolem Soumarského Mostu na Šumavě. Toto místo ve vltavském údolí znají dnes především vodáci, kteří odtud vyrážejí na lodích směrem k Lipnu. 

Výstavba opevnění na Šumavě

Prvotní plány na novodobé opevnění přechodu řeky Vltavy u Soumarského Mostu lze datovat do roku 1936, kdy provedli důstojníci českobudějovické 5. pěší divize průzkum vhodných stanovišť pro umístění pevnostních objektů jako izolovaných uzávěr přechodů a silnic na Šumavě. V blízkosti Soumarského Mostu nedaleko odbočky ze silnice Volary – Lenora bylo vybráno stanoviště pro pevnostní objekt s kulometnou výzbrojí. Plány na výstavbu opevnění z roku 1936 zůstaly v případě Šumavy nakonec jen na papíře, v dochované dokumentaci je však zmínka o probíhající výstavbě nového železobetonového mostu přes Vltavu u Soumarského Mostu, který nahradil starý dřevěný most.

První kulometné pevnůstky (tzv. řopíky) se začaly na Šumavě budovat až o rok později, zatím formou nesouvislých uzávěr na komunikacích především na Sušicku, Vimpersku a u Prachatic. Změna přišla v roce 1938, kdy byla revidována stávající koncepce obrany Šumavy a nově bylo vytyčeno a zadáno ke stavbě mimo jiné opevnění kopírující tok řeky Vltavy od Lenory po Záhvozdí. V druhé polovině května 1938 byly zadány ke stavbě úseky lehkého opevnění 191 a 195, které měly po vybudování vytvořit souvislý řetězec pevnůstek táhnoucí se od Lipky u Vimperka až po Záhvozdí nedaleko Želnavy. Výstavba opevnění se nevyhnula ani Soumarskému Mostu, který se nacházel na severním konci úseku 195, který budovala stavební firma Jelínek a synové z Berouna.

Fotogalerie

Vzhledem ke strategické důležitosti zdejšího přechodu řeky Vltavy projektanti v tomto prostoru bunkry příliš nešetřili a do blízkosti mostu nahustili osm řopíků v zesílené odolnosti, které přímo postřelovaly most nebo přilehlý terén. Řada pevnůstek umístěných do úzkého pásu mezi oblouk železniční tratě a řeku Vltavu se stala jakýmsi nepsaným symbolem šumavského opevnění, i kvůli časté fotografovanosti této části úseku ze strany německých vojáků i místních vydavatelů pohlednic.

Po stavebním dokončení převzali objekty příslušníci čs. pěšího pluku 11, který rovněž zaujímal obranu na celé linii lehkého opevnění mezi Sušicí na severu a Knížecím Stolcem na jihu. V září 1938 se podařilo do objektů kolem Soumarského mostu instalovat životně důležité ruční ventilátory, které zajišťovaly výměnu vzduchu během boje. K dispozici bylo i několik lafetací vz. 37, které umožnily uchytit těžké kulomety do střílen mířících přímo na most přes Vltavu, jehož zničení se předpokládalo po zahájení německého útoku. Obranyschopnost zdejší opevnění linie zvyšovala také řeka Vltava, která zde tvořila přirozenou překážku proti pěchotě i vozidlům.

Německá špionáž

Po květnové mobilizaci se výrazně zvýšila intenzita činnosti agentů německého abwehru, především z řad sudetských Němců, kteří se mobilizace účastnili jako povolaní záložníci nebo pečlivě sledovali dění v pohraničí a poznatky předávali Němcům. Dochovaná týdenní hlášení německého abwehru o dění na Šumavě nám tak dávají možnost chronologicky sledovat některé zjištěné poznatky o čs. obranných přípravách v prostoru Soumarského mostu od května 1938:

  • 28. května: ostrahu mostu zajišťují dva důstojníci a 8 mužů čs. armády
  • 1. června: most adjustován a připraven k odstřelu
  • 2. června: zajištění mostu 35 vojáků a 30 civilistů, kteří provádí polní opevňovací práce
  • 15. června: vojsko ze Soumarského mostu staženo
  • 5. července: potvrzeno hlášení o rozsáhlé výstavbě opevnění, rozpracováno šest stanovišť, přesný účel zatím nelze zjistit
  • 17. července: započaly stavební práce zamaskovány proti leteckému pozorování
  • 14. srpna: do prostoru Soumarského mostu bylo přesunuto 40 vojáků s plnou polní

Podrobné informace o samotném mostu a opevnění v jeho blízkosti se objevily i ve speciálním šumavském kapesním průvodci, který vydali Němci v létě 1938 pro potřeby přípravy útoku na ČSR. Zde se můžeme dozvědět více nejen o parametrech mostu z druhé poloviny 30. let, ale i o vybudovaném tzv. stálém zařízení k ničení, které umožňovalo účinné a efektivní zničení mostu.

„Nový (1/2 roku starý) betonový most se dvěma pilíři obloženými přírodním kamenem. Vlevo i vpravo za zábradlím jsou umístěny čtyři stupadla vedoucí k ocelovým trubkám vyčnívajícím z pilířů (průměr trubek 6–8 cm). Konce trubek jsou zašroubovány ocelovými deskami (dutina pro nálož se nachází uvnitř pilíře). Délka mostu 25–30 m, šířka asi 6 m. Nápis na mostě: dovolené zatížení max. 220 q (= 22 t). Vzdálenost vozovky od vodní hladiny asi 3 m, šířka toku Teplé Vltavy asi 12 m, hloubka nezjistitelná kvůli zakalení vody.“

Plány útoku wehrmachtu

S přípravou útočných plánů německé 12. armády z roku 1938 v prostoru jižních Čech jsme vás seznámili ve dvou článcích na Technetu už loni. V nich rovněž najdete základní informace o přípravách útoku prováděných Arbeitsstab Leeb, který měl tvořit budoucí velitelství 12. armády, které podléhaly tři armádní sbory (viz box).

Němci plánují útok na Československo

Generálplukovník Ritter von Leeb ukazuje Hitlerovi zničený objekt lehkého opevnění po obsazení Sudet. Důstojník v popředí vpravo je plukovník Günther Blumentritt, čerstvě povýšen do hodnosti plukovníka gen. štábu. Snímek byl pořízen 20. října 1938.

Generálplukovník Ritter von Leeb ukazuje Hitlerovi zničený objekt lehkého opevnění po obsazení Sudet. Důstojník v popředí vpravo je plukovník Günther Blumentritt, čerstvě povýšen do hodnosti plukovníka gen. štábu. Snímek byl pořízen 20. října 1938.

V oblasti Šumavy se předpokládalo nasazení jednotek VII. armádního sboru, z nichž 7. pěší divize a 1. horská divize měly vést prvotní nápor proti čs. obraně. První předběžné instrukce k postupu tohoto sboru na čs. území a k vedení boje vydalo velitelství VII. sboru již 15. května 1938. Další směrné pokyny k přípravě útoku 7. divize a 1. horské divize vydalo velitelství VII. sboru až 11. srpna 1938.

Bylo stanoveno, že VII. sbor nasazený ve svazku podléhajícím velitelství 12. armády bude prorážet opevnění v prostoru Vimperk – Český Krumlov se všeobecným směrem postupu Křemže – Netolice. Jako první cíl sboru bylo definováno získání severního břehu Vltavy (tzn. včetně vyčištění prostoru mezi státní hranicí a řekou Vltavou od čs. jednotek SOS) a odtud postupovat bez časových ztrát přes opevnění až do prostoru Arnoštov – Dolní Sněžná – Svatá Magdaléna – Cudrovice – Mlynářovice – Milešice. Němci v létě 1938 rozpracovali plány nasazení obou divizí, přičemž 7. pěší divize měla vést útok ve všeobecném směru Strážný – Zátoň – Záblatí a 1. horská divize měla určeno těžiště útoku na směru Nové Údolí - Stožec – Křemže.

Tyto útočné směry byly definovány na základě nově dodaných špionážních map rozmístění objektů čs. opevnění, které měly uzávěrku k červenci 1938. Pásmo opevnění podle této mapy končilo např. v Lenoře jižně pod kótou Vogelberg (Ptáčník), což vedlo von Leeba k myšlence proniknutí otevřeným údolím Kaplického potoka mezi Lenorou a Zátoní směrem na Kaplici a Idinu pilu. Cílem této akce nebyla pochopitelně prohlídka Boubínského pralesa, ale Němci chtěli dále postupovat lesním masivem mezi Bobíkem a Boubínem severovýchodním směrem na Milešice – Řepešín – Záblatí, čímž by dosáhli stanovené postupové linie a obešli by z týlu vybudované opevnění u Prachatic.

Rychlý postup výstavby lehkého opevnění podél Vltavy na Šumavě však Němce natolik zaskočil, že v září začali  narychlo měnit plány. Ostatně dejme slovo operačnímu důstojníkovi štábu VII. sboru, podplukovníkovi Vogelovi:

„Mezitím došlé zprávy dávaly znát, že útočný plán VII. sboru nezůstal Čechům utajen. V oblasti mezi Volary a Horní Vltavicí postavili obranné postavení a linii bunkrů protáhli až do Záhvozdí. Pan velicí generál se na základě toho rozhodl odsunout prostor nasazení masy jednotek sboru více na jihovýchod a prorazit v mezeře jižně od Záhvozdí. Proti Horní Vltavici měla být nasazena pouze slabá skupina s podporou těžkého dělostřelectva. Zbývající jednotky 7. divize (bez dvou praporů pěchoty, jednoho dělostřeleckého oddílu a několika podpůrných jednotek) měly být zasazeny za pravým křídlem sboru, aby útoku poskytly odpovídající tlak...“

Pohled na nový železobetonový most vybudovaný v letech 1936-1937. V popředí objekt lehkého opevnění.

Pohled na nový železobetonový most vybudovaný v letech 1936-1937. V popředí objekt lehkého opevnění.

Proti obsazenému opevnění neútočit!

Jak bylo již uvedeno, koncepce výstavby LO ve vltavském údolí mezi Horní Vltavicí a Záhvozdím byla rozhodnuta dávno před tím, než začal von Leeb spřádat plány na napadení Šumavy. Německý předpoklad, že čs. armáda odhalila záměr VII. sboru, a zahájila zde proto výstavbu opevnění, je tedy zcela mylný. Nově však byly úkoly VII. sboru na území ČSR stanoveny takto:

„Sbor prolamuje nejprve v široké frontě nepřátelské zajištění hranic a uzávěry na všeobecné linii Smrčina – Bischofsreut, proráží do mezipolí mezi říšskou hranicí a řekou Vltavou a provádí násilné překročení toku v prostoru Hory ­(Spitzenberg) – Pěkná (Šenava). V návaznosti až k Radvanovickému hřbetu se vede útok s omezeným cílem.“

Šumava krásná i smrtící

Jan Lakosil

Další fotografie a informace o událostech z roku 1938 nejen na Šumavě najdete v knize Šumava krásná i smrtící v dobových dokumentech a fotografiích. Publikace přináší téměř čtyři stovky z drtivé většiny dosud nepublikovaných dobových fotografií a ukázek historických dokumentů převážně z let 1938 a 1966.

Přibližně tři stovky záběrů zprostředkovávají čtenáři autentický obraz doby, kdy se Československo a Německo připravovaly na Šumavě na vzájemné válečné střetnutí. Nechybí ani rozsáhlý soubor snímků zachycujících mírové obsazení šumavského příhraničí německou armádou a dokumentující nadšení německých obyvatel z připojení k Říši. Tvrdý kontrast k těmto záběrům vytváří soubor pěti desítek fotografií pořízených na Šumavě v roce 1966 v tzv. zakázaném pásmu.

Jedinečné panoramatické snímky zachycují již jen pustou, avšak krásnou krajinu, kterou protíná nekonečný pás železné opony - smrtící elektrifikovaný drátěný zátaras se strážními věžemi. Kniha Šumava krásná i smrtící je jedinečný obrazový dokument plný unikátních fotografií, z nichž mnohé byly v době vzniku opatřeny utajovacími razítky a nikdy se neměly dostat na veřejnost.

Jan Lakosil, Šumava krásná i smrtící, Praha 2014.

Jan Lakosil, Šumava krásná i smrtící, Praha 2014.

Právě poslední věta výše uvedené části rozkazu je zajímavá. Radvanovický hřbet je totiž poměrně výrazný geografický útvar mezi obcemi České Žleby a Lenora, přičemž jeho severovýchodní výběžky zasahují až k Vltavě u Soumarského Mostu. Vedení bojových operací v tomto prostoru bylo svěřeno výcvikovým jednotkám 7. pěší divize, které byly posíleny o jeden prapor z 1. horské divize. Finální rozkaz k útoku přes hranici v den X vydal velitel 7. pěší divize generál Hartmann 29. září v 12:00.

Rozkaz definoval prostor a způsob nasazení jednotek, zahájení akce (den X) bylo předpokládáno nejdříve 1. října 1938, Hitler jej však rozkazem nikdy nestanovil. Ostatně pár hodin po vydání rozkazu velitele 7. pěší divize se rozběhla jednání v Mnichově a následný vývoj učinil přípravy na válečné nasazení divize bezpředmětnými.

Podle již zmíněného rozkazu měl být zahájen útok z pohotovostního prostoru u bavorských obcí Bischofsreut a Schnellenzipf severovýchodním směrem po obou stranách Radvanovického hřbetu. V první linii by byly nasazeny dva prapory pěšího pluku 61 s podporou dvou baterií dělostřelectva, které měly postupovat severně od Radvanovického hřbetu. Jižně od Radvanovického hřbetu by přes České Žleby postupoval II. prapor horského pluku 99 s podporou 4. baterie horského dělostřeleckého pluku 79. V první fázi útoku měla být vynechána kóta 1064 Stožec, přičemž mělo být co nejrychleji dosaženo severních výběžků hřbetu.

Po dosažení Teplé Vltavy měla být vyslána průzkumná jednotka, která měla pod palebnou ochranou zbraní divize zjistit, zda čs. armáda stále drží opevnění na levém břehu Vltavy, nebo zda bunkry dobrovolně vyklízí pod tlakem hlavního náporu 1. horské divize u Záhvozdí. V případě, že by průzkum zjistil, že čs. armáda ustupuje, měl být okamžitě zahájen útok na čs. obranné postavení ve všeobecném postupovém směru na severovýchod, tj. po obou stranách kóty Ptáčník směrem na Kaplici a dále podle plánů z léta 1938, o kterých již byla řeč.

Při pohledu na mapu snadno zjistíme, že jednotky 7. divize by podél Radvanovického hřbetu postoupily k Lenoře, prapor horských myslivců by se dostal do styku s linií LO u Soumarského Mostu. Ačkoliv to rozkaz výslovně neuvádí, pokud by německý průzkum zjistil, že čs. armáda je stále v opevnění, Němci by útok neprovedli a zřejmě by vyčkávali na pravém břehu Vltavy na další vývoj situace, resp. na to, až čs. armáda dobrovolně ustoupí z opevnění.

Z celého útočného plánu jasně vyplývá, že se Němci v říjnu 1938 zdráhali provést útok proti zcela dokončené, vybavené a obsazené linii čs. lehkého opevnění. O to trapněji působí některé pomnichovské zprávy německých důstojníků a vojáků o tom, jak snadno a rychle by se vypořádali s naším opevněním. Mnichovská dohoda však vydala Němcům nejen opevnění na Šumavě. Vyklizené a opuštěné pevnůstky lehkého opevnění na Soumarském Mostě obsadili Němci odpoledne 2. října 1938 bez jediného výstřelu.

Šumavské řopíky v boji s americkou armádou

Všechny objekty čs. lehkého opevnění byly po Mnichovu zaevidovány a zařazeny do majetku wehrmachtu. Kromě odstranění pokácených pásů lesa však bylo opevnění u Soumarského Mostu ponecháno svému osudu. Zřejmě v roce 1940 byla z pokusných důvodů odpálena nálož v levé střílně objektu č. 65, pevnůstky přečkaly bez větší újmy i vlnu ničení a trhání ocelových prvků pro potřeby německého válečného průmyslu.

Na jaře 1945 bylo již zřejmé, že konečná porážka Německa je neodvratná. Wehrmacht houževnatě bránící se postupu Rudé armády od východu byl současně drcen postupem spojeneckých vojsk ze západu, která již dávno operovala na území Německa a jejichž čela se blížila nezadržitelně k území předválečného Československa, jež bylo od Bavorska odděleno zalesněným pásmem šumavského pohoří. Ačkoliv Němci neměli již dostatek sil na zastavení postupu Rudé armády a spojeneckých jednotek, mohli svým odporem získat čas k ústupu svých jednotek směrem na západ do zajetí spojeneckých armád.

Jediný dosud známý snímek příslušníků americké armády na Soumarském Mostě. Fotografie zachycuje obojživelné vozidlo při brodění řeky Vltavy a pokládání polního kabelu.

Jediný dosud známý snímek příslušníků americké armády na Soumarském Mostě. Fotografie zachycuje obojživelné vozidlo při brodění řeky Vltavy a pokládání polního kabelu.

Šumavské pohoří představující přirozenou terénní překážku Němci pochopitelně využili k obraně proti postupujícím americkým jednotkám a na vhodných místech intenzivně budovali silniční zátarasy. V květnu 1945 německé jednotky zaujaly obranné postavení na přechodu řeky Vltavy u Soumarského Mostu, kde k obraně využily i čs. předválečné objekty lehkého opevnění. Německá armáda se především snažila zajistit obranu mostu a nedalekého brodu. Z německých jednotek, které zaujaly obranu u Soumarského Mostu, šlo konkrétně o příslušníky Panzergrenadier-Regiment 111 podléhající 11. tankové divizi, dále pak o části Pionier-Bataillon 655 a příslušníky místního Volkssturmu.

K prostoru Šumavy přisunulo velení spojeneckých vojsk poměrně značné síly americké armády, především pak 5. pěší divizi, 26. pěší divizi, 90. pěší divizi, 4. obrněnou divizi a 11. obrněnou divizi, tedy zřejmě větší síly než německá armáda při plánování útoku proti ČSR v roce 1938. Předmnichovských hranic ČSR dosáhly v prostoru prachatického okresu průzkumné motorizované jednotky americké 11. obrněné divize již 26. dubna 1945, postupový směr divize byl však změněn a jednotky postupovaly jižním směrem do Rakouska podél pohraničních hor. Postup do vnitrozemí byl svěřen až 5. pěší divizi, konkrétně pak 2. pěšímu pluku, který 4. května vystřídal v pozicích 10. pěší pluk rozmístěný v Bavorsku podél čs. hranic severně od Altreichenau.

Téhož dne ještě stihl druhý prapor obsadit před setměním lehce bráněné České Žleby. V rámci příprav na postup následujícího dne byly vyslány oba průzkumné oddíly praporu k nalezení vhodného místa k překročení řeky Vltavy. Krátce před půlnocí narazila hlídka z roty G na neporušený most u Soumarského Mostu, který byl však bráněn silnou palbou pěchotních zbraní.

Rota G tedy vyslala na místo 3. četu pod velením poručíka N. J. Bona k zajištění mostu a jeho předmostí do doby, než se přesune celá rota G. Na podporu bylo vysláno i družstvo těžkých kulometů z roty H. Když se jednotka přiblížila k mostu, Němci jej odstřelili a most zůstal schůdný pouze pro pěší jednotky. Dvěma družstvům čety a jednomu kulometnému oddílu se podařilo překonat řeku i přes silnou palbu z pěchotních zbraní a pancéřových pěstí kolem 5. hodiny ráno, zneškodnili tři z pěti bunkrů, které kryly most, a zaujali obranné postavení podél železniční tratě.

K ránu palba zesílila a Němce navíc podpořil tank, který ostřeloval přechod řeky a předmostí ze vzdálenosti asi 1 800 metrů, a znemožňoval tak zbytku roty G přiblížit se ke 3. četě ve směru od Českých Žlebů. Příslušníci roty G však nalezli pěší lávku u Dobré a přiblížili se k mostu od jihovýchodu, přičemž silnou kulometnou a minometnou palbou vyhnali německé obránce ze zbývajících dvou bunkrů a polních postavení a do 15. hodin odpoledne se podařilo vyprostit část roty G zakopanou na levém břehu Vltavy.

Zatím bohužel nejsou k dispozici bližší podrobnosti o síle německé jednotky ani o případných ztrátách na obou stranách. Zajímavé však je, že se na objektech LO u Soumarského Mostu nepodařilo nalézt žádné stopy po bojovém střetnutí. Ty však mohly být zahlazeny v rámci poválečných stavebních úprav, nebo tento fakt svědčí o tom, že Němci využívali objekty LO jako úkryty proti dělostřeleckému postřelování a upřednostňovali boj ve volném terénu.

I když střetnutí Američanů s Němci u Soumarského Mostu představuje z hlediska druhoválečných událostí jen pověstnou kapku v moři, je bezesporu zajímavé tím, že zde došlo zřejmě k jedinému využití čs. opevnění proti postupující americké armádě. Ta paradoxně zaútočila tam, kde to plánovali Němci v říjnu 1938. Dnes již na Soumarském Mostě najdete jen sotva nějaké větší pozůstatky bojů z konce války. Na kraji lesa nad železniční tratí jsou sice dodnes patrné zákopy a okopy, ty však mohou pocházet ještě z roku 1938, nebo i z poválečných let, neboť zdejší linie lehkého opevnění byla na konci 40. let obnovena a v 50. letech dále zesilována i s ohledem na hrozící jaderný konflikt se Západem. Ale to je již jiná kapitola.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.