Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku wehrmachtu?

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky pěchotních srubů, odpovědi na tyto otázky a mnoho dalšího se dozvíte z našeho speciálu k 75. výročí mobilizace Československé armády proti hitlerovskému Německu.

Porážka bez boje | foto: Jiří Macoun

V červenci 1932 ministr zahraničí Edvard Beneš po návratu z odzbrojovací konference v Ženevě představitelům československé armády důrazně naznačil, že během následujících čtyř až pěti let nastane v Evropě vážná politická krize, na kterou musí být země vojensky připravena. Vojenští velitelé začali zvažovat plány na obranu státního území.

Drtivá přesila

Náš hlavní protivník měl jednoznačnou převahu. Německo mělo 69 milionů obyvatel proti 14,7 milionu československých státních příslušníků (z toho 3,3 milionu Němců).

Seriál: Válka, která se nekonala

K 75. výročí československé mobilizace v roce 1938 jsme pro vás připravili pohled na vybavení a taktiku československé armády této doby.

Seriál článků by měl zachytit v přiměřeném rozsahu stupeň pohotovosti a bojeschopnosti jednotlivých složek branné moci tehdejšího státu.

leden: Těžké opevnění

únor: Lehké opevnění

březen: Pěchota

duben: Polní dělostřelectvo

květen: Těžké dělostřelectvo

červen: Stíhací letectvo

červenec: Bombardéry

srpen: Útočná vozba

září: Mobilizace

Jestliže ČSR byla schopna vyslat do boje v případě všeobecné mobilizace přibližně 40 divizí, nacistický režim disponoval počtem mužů pro 187 divizí. Ovšem v září 1938 operovaly u našich hranic síly, které zhruba odpovídaly mobilizované československé armádě. Německo by mělo značné obtíže během podzimu výrazně posílit jednotky v poli zálohami, protože němečtí muži po 15 let nevykonávali základní službu ve vojsku.

Taktické propočty československé generalitě ukázaly, že pro účinné hájení severní hranice s Německem by bylo třeba vyvést do pole od Bohumína na Ostravsku až po Krkonoše 25 až 30 divizí (do 600 tisíc mužů), čímž by byla spotřebována téměř veškerá kapacita československých ozbrojených sil. Ostatní úseky státní hranice by už nebylo možné smysluplně bránit.

Prvotní úvahy plánování obrany se zaměřily na přeuspořádání pozemních sil do operačně pružnějších uskupení. Bohužel bylo také jasné, že zeměpisný tvar státu vystavoval od samého počátku války s Německem československou armádu téměř dokonalému obklíčení, přičemž navíc hrozilo její rychlé roztržení na části, které by nebyly schopny takticky spolupracovat a dospěly by zakrátko jedna po druhé k neodvratné porážce.

Nedostatek živé síly přivedl velení československé armády na myšlenku zahájit výstavbu těžkého opevnění. Objekty vyzbrojené těžkými kulomety a v místech vhodných pro útok tanků i protitankovými kanóny měly poskytnout nepočetným osádkám dostatečnou ochranu, aby byly schopné zastavit pokusy Němců proniknout na širší frontě do vnitrozemí.

Schéma prvorepublikového opevnění na území dnešní České republiky

Schéma prvorepublikového opevnění na území dnešní České republiky

Náčelník hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí, předpokládal, že bojové úkoly dokáže splnit 45 tisíc mužů pevnostních osádek posílených v neopevněném terénu Krkonoš a Jeseníků o 2 pěší divize se zálohou dalších 4 rychlých divizí (motorizovaných). Celkem by tak na severním válčišti bylo pro zadržení prvního úderu nasazeno jen 165 tisíc mužů.

Druhou a rovněž mimořádně důležitou výhodou stálého opevnění měla být neustálá bojová pohotovost nejméně poloviny mužstva konajícího nepřetržitou službu v objektech po týdenních turnusech. Velení československé armády předpokládalo, že osádky pohraničního opevnění by dokázaly bez pomoci posil z vnitrozemí odrazit první nenadálý úder wehrmachtu a odrážely by i následné pokusy prorazit opevněnou linii alespoň po několik dní, jež by byly nutné k provedení všeobecné mobilizace.

Opevňovací plány a jejich vývoj

Nejvyšší rada obrany státu uvolnila na svém zasedání dne 14. července 1934 pro výstavbu stálého opevnění první obnos 200 milionů korun (celkové nutné náklady odhadla vojenská správa na 10 miliard korun a byly jí vládou přislíbeny). O pouhý týden později byly zřízeny v rámci ženijního vojska zvláštní opevňovací skupiny.

Střelba do vlastního srubu

Teoretické předpoklady týkající se odolnosti jednotlivých opevnění byly prověřovány experimenty. V roce 1935 nechalo ŘOP vyrobit a posléze na střelnici v Jincích rozstřílet zkušební betonové desky. Na podzim roku 1936 byl na dopadové ploše Jordán stejného výcvikového prostoru dobudován zkušební pěchotní srub označený "CE odolnosti II".

Nejprve byl využit k důkladným zkouškám vybavení a zbraní, jak pevnostního 4cm kanónu vz. 36, tak i těžkých kulometů vz.35. Důležité bylo prověření především účinnosti větrání srubu. Hrozilo totiž nebezpečí, že během intenzivní palby dojde k zamoření vnitřních prostor střelecké místnosti oxidem uhelnatým. Zkoušky také vedly k úpravě větrání.

Nakonec byl koncem června podroben ostřelování z děl ráže od 80 mm až po moždíř ráže 305 mm. Stropnice objektu vydržela dva přímé zásahy granátem největšího kalibru, které v betonu vyhloubily jen malé krátery se vzhůru vyhnutými pruty výztuže. Po opravě sloužil srub k dalšímu výcviku a zkouškám pevnostních zbraní.

Zároveň se definitivně vyjasnilo, kde se bude naše republika inspirovat: ve Francii. Domácí zkušenosti se stavbou opevnění chyběly a dva betonové kulometné objekty, vybudované na příkaz generála Šnejdárka na petržalském předmostí Bratislavy v roce 1933, právem nebyly považovány za příklad hodný následování.

Následující měsíc odcestovala do Francie skupina důstojníků, která se měla na místě seznámit s linií Maginot. Na podzim se rozběhly průzkumné práce v československém pohraničí a v únoru 1935 do Prahy přijeli francouzští fortifikační poradci. V březnu 1935 začala pracovat Rada pro opevňování a vzniklo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) pověřené řízením takticko inženýrských kroků během výstavby stálého opevnění.

Názory na uspořádání jednotlivých pevnostních objektů i jejich seskupování do obranných pásem pochopitelně podléhaly v průběhu času změnám. Českoslovenští odborníci se domnívali, že severní hranici bude nutné opevnit v prostupném terénu dvěma sledy těžkého opevnění s nákladem 20 milionů korun na jeden kilometr. Celková cena měla být 6 miliard korun a stavba měla trvat 6 let, ale takový plán byl nepřijatelný.

Schválena byla stavba jednoho sledu těžkých objektů s mezilehlými překážkami při ceně za běžný kilometr souvislého opevnění s výzbrojí a nejnutnější municí zhruba 12,5 milionů korun. Pro srovnání: v roce 1936 činily celkové výdaje státu 9,3 miliardy korun, příjmy 7,6 miliardy korun.

Fotogalerie

Na začátku listopadu 1937 pak nedostatek času i financí přiměl vojenské i civilní správní orgány země k přijetí takzvaného "Husárkova konečného programu" (divizní generál Karel Husárek byl ředitelem ŘOP). Definitivně bylo upuštěno od zámyslu opevnit veškeré pohraniční přechody do republiky uzávěry z pěchotních srubů a těžké stálé opevnění vybudovat jen na nejdůležitějším severním válčišti.

Plán předpokládal výstavbu celkem 1 276 objektů těžkého opevnění. Významnou novinkou byl však záměr na výstavbu 15 463 objektů lehkého opevnění, které by vyztužily veškeré čáry obrany. V době přijetí konečného programu pevností však už výstavba na severní frontě proti Kladsku a Hornímu Slezsku probíhala v plném tempu.

Předpokláné směru útoku wehrmachtu.

Předpokládané směry útoku armád wehrmachtu

Palte na sousedy!

Základním prvkem československého těžkého opevnění bylo pásmo překážek optimalizované podle rázu terénu buď proti tankům a pěchotě nebo jen proti pěšákům. Inženýři ŘOP vycházeli ze znalostí účinků kulometné palby na rojnice útočníků z let 1914–1918 a více méně pouze teoretických představ o protitankovém boji.

Samotné zátarasy ovšem v žádném případě nemohly splnit svou úlohu bez krytí palbou. Ženijní jednotky nepřítele by je celkem snadno zneškodnily buď přikládáním trhavin k ocelovým či betonovým prvkům, prostým prostříháním drátěných zátarasů nebo zasypáním protitankových příkopů.

Nedílnou součástí obrany prostorů překážek byla palba ze železobetonových objektů TO, takzvaných pěchotních srubů, budovaných v rozestupech od jednoho kilometru do tří set metrů podle charakteru krajiny. Střelecké místnosti srubů byly vyzbrojeny buď rychlopalnými protitankovými pevnostními kanóny a těžkými kulomety, nebo jen kulometnou výzbrojí v místech nevhodných pro útok tanků.

Pěchotní srub s vyznačenými palebnými poli

Pěchotní srub s vyznačenými palebnými poli

Linie byla navrhována tak, aby co nejlépe využívala prostory nesjízdné pro tanky nebo obtížně schůdné pro pěšáky. Vedla po hřebenech návrší, kopců i hor nebo hlubokými lesy, výjimečně i po břehu řeky.

Vzhledem k umístění hlavních zbraní u většiny pěchotních srubů do bočních kasemat a malému palebnému vějíři protitankových kanónů i těžkých kulometů (pouhých 45°), byla nejslabším článkem blízká obrana objektů. Srub byl proto vždy opatřen "obvodovou překážkou". Tvořil ji buď protitankový, v horském terénu protipěchotní, či kombinovaný zátaras (poslední pro snížení pořizovacích nákladů). Inženýři předpokládali, že úder na kterýkoliv srub v linii TO odrazí palba ze sousedních objektů před i za napadený srub. Pravděpodobnost poškození objektu zbraněmi sousedů byla zanedbatelná.

Srubové kanóny ráže 47 mm nebo kulomety mohly zasáhnout jen oddíly nepřítele, které již přilnuly těsně k linii obrany. Na síly blížící se k pásmu stálého opevnění osádky srubů střílet nemohly.

Závažnou nevýhodu měla eliminovat palba dělostřeleckých tvrzí. Ty byly uskupením několika typů pevnostních staveb s rozsáhlým podzemím. Některé měly být vyzbrojeny rychlopalnými houfnicemi ráže 100 mm a minomety kalibru 120 mm. Do září 1938 se přes veškeré úsilí nepodařilo hlavními zbraněmi vyzbrojit ani jednu.

Válečný jídelníček

Každý příslušník osádky srubu těžkého opevnění měl za válečného stavu nárok denně na kávu, 0,5 kg sucharového chleba, 1 polévkovou konzervu (dršťková, gulášová, hrachová, flíčková, hovězí, hrachová s rýží), 1 konzervu masitého pokrmu (uzené maso s kroupami a fazolemi, hovězí maso s rajskou omáčkou a makaróny, hovězí maso s rajskou omáčkou a rýží, segedínský guláš, uzené maso se zelím, hovězí maso s mrkví, hovězí dušené s rýží, rizoto s paprikovou rýží, masová hovězí konzerva, masová vepřová konzerva), 50 g čokolády, půl decilitru rumu, 1 g čaje, 60 g kostkového cukru, 1 g kyseliny citrónové, 2 ks sladkokyselých okurek, 100 g kompotu a 10 g soli. Vojákům byly vydávány i svíčky, mýdlo a kuřivo.

Jinými slovy, pro obranyschopnost linie těžkého opevnění měly z tvrzových objektů omezenou bojovou hodnotu jen tzv. "tvrzové pěchotní sruby" vyzbrojené kulomety a kanóny ráže 47 mm.

Co se zjevně nepovedlo

Zásadním nedostatkem koncepce československého stálého opevnění bylo chybné načasování dokončení projektu. Vojáci i politici chvályhodně usilovali o co nejdokonalejší pevnostní soustavu, ale opomenuli původní odhad Edvarda Beneše o předpokládaném počátku evropské krize. Velká část práce a prostředků byla tak odčerpána výstavbou tvrzí, které nemohly být dokončeny včas a v době mobilizace nikterak nezvyšovaly bojovou hodnotu stálého opevnění.

Stavebně bylo dobudováno jen 263 srubů TO z 1 276 naplánovaných. Ve stavu plné připravenosti k boji se nacházel uzávěr Komárno (3 sruby jen s kulomety), malé bratislavské předmostí a též až na nepodstatné výjimky úsek od Bohumína k prostoru západně Opavy. V podstatě v dokončeném stavu byla pásma na východ i západ od Králík, úsek Rokytnice v Orlických horách a část linie u Náchoda. Mimo kulometnou výzbroj se zdařilo do střílen srubů osadit i 222 kusů protitankových kanónů vz. 36, které významně vylepšovaly možnosti protitankové obrany.

Překážka typu A se sestávala z ocelových sloupů zabetonovaných do prahu

Překážka typu A se sestávala z ocelových sloupů zabetonovaných do prahu doplněná o jednu řadu ocelových rozsocháčů v týlové části překážky. Před sloupy i před rozsocháči se nacházela jednořadá protipěchotní překážka z „prasečích ocásků“ a ostnatého drátu.

S odstupem doby lze za závažný nedostatek návrhu linie považovat naprostou nepřítomnost prostředků aktivní protiletadlové obrany. Na odvracení útoků ze vzduchu byla československá armáda připravena všeobecně chabě.

Na druhé straně je nezvratným faktem, že odolnost srubů na exponovaných místech linie vůči leteckému bombardování byla velmi dobrá. V nebráněném vzdušném prostoru nad pásmem stálého opevnění by však mohly především německé střemhlavé bombardéry Ju 87 a Hs 123 nerušeně operovat tak dlouho, než by se jim podařilo "šťastnou trefou" jednotlivé objekty poškodit.  Nezamaskovatelná pásma protitankových překážek by leteckým útokům odolávala jen stěží.

Nepodařilo se také masově využít miny, zejména protitankové, přestože byly v Československu vyvíjeny. PT mina typu T-36-II byla vyrobena jen v mizivém počtu dvou tisíc kusů a ani jeden se nepodařilo dopravit k bojovým jednotkám.

Překážky, které... překážely

Budování překážek v době míru bylo velmi obtížné. Jednotlivé bunkry obyvatelstvu téměř nevadily v jeho běžném životě, ale překážky přerušily všechny cesty a silnice. Rovněž zabíraly velké plochy půdy na loukách i polích. Proto se počítalo na mnoha místech s jejich výstavbou až v poslední fázi dokončování celého obranného pásma.

Převážně na nejdříve budovaných severomoravských úsecích byly v soustavě těžkých překážek použity betonové rozsocháče, protože náklady na jejich výrobu byly velmi příznivé. Při následných zkouškách odolnosti se projevily jejich určité nevýhody.

Kulometné střely i střepiny dělostřeleckých granátů celkem snadno oklepávaly beton z ocelové kostry. Výbuchy trhavých střel velké ráže ježky převracely. Velké plochy betonových rozsocháčů rovněž poskytovaly nepřátelské pěchotě dobrý úkryt před palbou.

Přes uvedené nedostatky zůstaly betonové ježky nedílnou součástí linií stálého opevnění. Jejich náhrada za ocelové by si vyžádala velké peníze a hlavně čas, kterého se vzhledem k rychlosti vývoje událostí v Evropě nedostávalo stavitelům našeho opevnění ze všeho nejvíc.

Za nedokonale zvládnutou lze považovat i úroveň taktické přípravy mužstva a velitelů pro boj v opevnění. Výcvik se omezoval na cvičné střelby, znalost zbraní a úkoly spojené s vytvářením palebné přehrady. Vyšší velení armády nedokázalo ani vydat, natož rozšířit základní předpisy pro boj v opevnění. Cvičební řád pro pevnostní jednotky (P-I-4) byl zpracován jen v návrhu. Polní velitelé tak byli nuceni improvizovat, což nikdy nezvyšuje odbornou připravenost ozbrojených sil na válečný konflikt.

Těžké opevnění a plán "Zelený"

V noci z 9. na 10. září 1938 od deseti hodin večer do tří hodin ráno konala v hotelu Deutscher Hof v Norimberku porada Adolfa Hitlera s generály Keitelem, von Brauchitschem a Halderem. Náčelník generálního štábu Halder podal nejprve Hitlerovi výklad o plánu "Zelený" (Fall Grün), tedy o vojenské operaci německých armád proti Československu na podzim 1938.

Úmysl německého generálního štábu spočíval v klešťovém útoku 2. armády generála von Rundstedta ze severu na Olomouc a 14. armády generála Lista z Podyjí na Brno. Podle Halderova předpokladu se nacházelo československé těžké opevnění proti 2. armádě v nedokončeném stavu s velkými mezerami, řeka Opava nepředstavovala podle jeho mínění překážku pro tanky ani pěchotu a už druhý den operace bylo s jistotou možno očekávat obsazení Olomouce, čímž by se vytvořily podmínky pro rychlé obklíčení československých vojsk v Čechách a jejich následné velmi rychlé rozdrcení.

Hitler tento záměr odmítl. Nikoliv ze strategického, ale výhradně taktického hlediska. Mimo jiné prohlásil, že německé dělostřelectvo (21 cm houfnice) na pevnosti nestačí.

Velitelé německé branné moci se nechali Hitlerem přesvědčit a plány útoku na Československo přepracovali. Hlavní úder měl být veden 12. armádou z nástupového prostoru severně od Lince směrem na České Budějovice a Jindřichův Hradec. Pomocný úder by zasadila 10. armáda nejkratším směrem od hranic na Plzeň.

Co sruby vydržely?

Stavební plány pro těžké objekty stálého opevnění se připravovaly pro každý srub zvlášť. Typický bunkr měl jedno podzemní a jedno nadzemní (bojové) patro. V místech s vysokou hladinou spodní vody se však stavěly objekty jednopodlažní. Podle schopnosti odolat dopadům dvou kusů granátů příslušné ráže do jednoho místa se rozdělovaly do dvou skupin a celkem šesti tříd odolnosti. Objekty takzvaného arabského typu (stupeň 1 a 2) měly přestát pouze zásahy polním dělostřelectvem. Strop byl 100 nebo 150 cm silný, čelní stěna měla tloušťku 120 nebo 175 cm. Druhá skupina srubů těžkého opevnění byla budována ve čtyřech třídách označených římskými číslicemi I až IV se stropy a čelními stěnami síly od 125 do 350 cm železobetonu. Sruby odolnosti IV, budované výhradně v sestavě tvrzí, byly schopné přestát palbu protivníkových děl až do ráže 420 mm (zbraň třídy moždířů Tlustá Berta z 1.světové války), sruby odolnosti III 300 mm, objekty II 240 mm a I 155 mm.

Ze stavebního hlediska byl každý srub železobetonový monolit vybetonovaný v jedné nepřetržité kampani. Ocelová výztuž zpevňovala čelní a zejména vnitřní stranu každé stěny, protože rázové vlny probíhající betonem při dopadu střely se projevují nejvíc tahovými účinky v místě protilehlému nárazu a výbuchu projektilu. Aby osádku nezranily kusy betonu, byly střelecké místnosti zevnitř vyztuženy ocelovým plechem. Stropy a vnější krakorce nad střílnami byly zesíleny hustě kladenými traverzami.

Po prolomení československých obranných postavení na jih a sever od Č. Budějovic měly německé útočné klíny postupovat jednak na Prahu od jihovýchodu, jednak vpádem k Jihlavě znemožnit ústup československých jednotek na Slovensko.

Operace Bruntál

Československé těžké opevnění, ač nedostavěné a nevyzbrojené těžkými zbraněmi, přesto splnilo úkol, pro který bylo vybudováno. Z mysli nejvyššího nacistického činitele vytěsnilo strategicky nejvhodnější záměr pro vpád na Moravu. Hitler důrazně doporučil generálům plán přepracovat, protože z politických důvodů vyžadoval od vojenské akce proti Československu okamžitý úspěch. V žádném případě nechtěl nést riziko zhroucení prvního úderu. Neúspěch wehrmachtu by značně oslabil pozici Hitlera jak v Německu, tak i v zahraničí.

Optimismus generála Haldera vycházel ze zpráv analyticko-průzkumných složek německého vojska, kterým se podařilo nalézt v linii slabé místo mezi Bohumínem a pohořím Jeseník.

Pěchotní sruby zde byly do značné míry nahrazeny hustou linií lehkých kulometných objektů, takzvaných řopíků. Na rozdíl od jiných úseků lehkého opevnění zde nevytvářely clonu nebo čáru, ale hlubší pásmo. Šířka prostoru postřelovaného vždy několika kulomety ze tří (výjimečně až čtyř) řad bunkrů měřila přibližně od jednoho do dvou kilometrů. Mimo pevnůstky se terénem táhly kilometry zákopů, které umocňovaly odolnost postavení vůči pokusům německé pěchoty a tanků linii zdolat.

Nejúčinnější protitankovou překážkou byl protitankový příkop. Pro velké

Nejúčinnější protitankovou překážkou byl protitankový příkop. Pro velké pořizovací náklady byl budován jen v bezprostřední blízkosti srubů, kde by zneškodněný tank nepřítele podstatně zmenšoval palebný vějíř.

Velení německých ozbrojených sil však přichystalo operaci, která měla československým generálům vytřít zrak. S pomocí agentů, působících nerušeně na našem území, se podařilo vytipovat v okolí Bruntálu několik ploch vhodných k přistání transportních letadel Ju-52/3m (nosnost 18 vojáků). Některé plochy se sudetským Němcům skrytě podařilo upravit do lepšího stavu. Letouny měly na místo dopravit tři tisíce mužů, jejichž úkolem bylo zaútočit z týlu na pevnostní linii a vyřadit ji v dostatečně širokém úseku z boje. Ve stejné době by na opevnění směřoval koordinovaný útok od hranice.

Do roka a do dne

Na jednotlivé objekty bylo použito od 500 do 5 000 krychlových metrů betonu. Betonování probíhalo po vrstvách patnácti centimetrů upěchovaného betonu různé zrnitosti a velikosti kameniva a vyžadovalo zhruba 5 až 7 dní. Předepsaná pevnost betonu byla stanovena vojenskou správou na 44 megapascalů v tlaku (v dobových jednotkách 450 kg/cm2).

Pomaleji se dařilo provádět dokončovací práce: izolování objektu, potěry podlah, osazování zvonů a kopulí, instalace rozvodů vody a elektrické energie, usazení dieselagregátu, montáž vzduchotechniky, instalaci zbraní, zřízení pásma překážek atd. Celková doba výstavby srubu činila zhruba rok.

Válka nevypukla, ale německá letadla přesto 7. října 1938 vyčleněné mužstvo na záškodnická letiště dopravila. Výsadkáři vyrazili k již opuštěným bunkrům. Přestože po vojenském cvičení nazvaném "Operace Bruntál" někteří němečtí velitelé zhodnotili určité aspekty operace jako nevyhovující (např. velkou prodlevu mezi přistáním prvních letadel a zahájením útoku), mohl se stát ve válečné situaci překvapivý úder z týlu klíčem k průlomu opevnění. Ale stejně tak výsadkáři uspět nemuseli. Bitvy mnohdy rozhodují zpočátku zdánlivě podružné okolnosti.

Sečteno a podtrženo

Od zářijové krize z roku 1938 uplyne letos už 75 let, ale přesto stupeň vojenské připravenosti československé branné moci dodnes budí vášnivé debaty. Důvod je nasnadě. Těžko se posuzuje vyspělost opevnění, které nebylo prověřeno v boji.

Faktem je, že německá armáda v roce 1938 zdaleka nedisponovala vojenskou silou, kterou nabyla později. Ovšem němečtí důstojníci i vojáci ovládali krvavé válečné umění dobře a byli by v říjnu osudového roku pro československé ozbrojené síly nebezpečným soupeřem. Němcům hrály do karet zejména způsob smýšlení velitelského sboru a vysoká kázeň mužstva.

75 let Mobilizace Československé armády

Ve druhé světové válce se až na nepatrné výjimky fortifikace charakteru Maginotovy linie nebo československého stálého opevnění nikdy nestaly pro jednotky vedené důvtipnými veliteli vážnou překážkou. A jestli ano, motorizované i pěší jednotky dokázaly opevněné prostory obcházet.

Československé těžké opevnění přes určitá velmi zdařilá dílčí vylepšení proti francouzskému příkladu nepřineslo do teorie a praxe výstavby fortifikací žádné převratné prvky. V boji s Německem by s velkou pravděpodobností sehrálo obdobně rozporuplnou roli jako jeho zahraniční vzor. Především proto, že nebylo dostatečně hluboké. Určitou část bojových úkolů by však bylo schopno splnit podle předpokladů.

Řez pěchotním srubem

Řez pěchotním srubem

Pěchotní srub

Při pohledu na zachovaný typický srub těžkého opevnění nás zpravidla zaujmou pancéřové pěchotní zvony vyčnívající z ochranných křídel objektů. Jejich prvořadým úkolem bylo umožnit osádce objektu pozorování obraného postavení i předpolí bunkru směrem k nepříteli.

Hlavní zbraně jsou umístěny ve střeleckých místnostech. Střílna blíže k ochrannému křídlu byla určena pro smíšenou zbraň protitankového kanónu a těžkého kulometu. Druhá střílna byla určena pro dvojče těžkých kulometů. Do palebné přehrady tedy střílely tři těžké kulomety a jeden rychlopalný kanón.

Před kasematy hlavních zbraní se nacházely vybetonované příkopy. Padaly do něj vystřílené nábojnice a zároveň byl připraven pojmout zeminu, kterou by směrem ke střílnám mohlo vyvrhnout nepřátelské bombardování a zasypat je. Diamantový příkop bránil nepřátelským vojáků k snadnému vkládání náloží do střílny. Do příkopu ústil granátový skluz a jeho dno bylo možno pozorovat z objektu periskopem.

Blízkou obranu srubu zabezpečovaly i střílny pro lehké kulomety v ochranném křídle objektu. Strop přesahoval nad stěnu se střílnami proto, aby nebylo možné jednoduše spustit nálož ke zničení střílen ze stropu objektu, kdyby se na něj vojáci protivníka dostali.

Osádku srubu tvořilo 14 až 40 mužů podle velikosti objektu. Na rozdíl od opevnění lehkého osazenstvo ve srubu mělo ve spodním patře prostor pro odpočinek. Na každé lůžko však připadali dva muži. Ve srubu byla i umývárna a splachovací WC. (V té době byl splachovací klozet znakem velkého pokroku, v bunkru se směl ovšem používat jen v boji. Před vypuknutím války chodili vojáci na latríny mimo objekt.)

Vodu čerpali vojáci ze studny vyhloubené ve spodním patře. Potravinové zásoby umožňovaly výživu po dobu 14 dní. Ve srubu byl i malý petrolejový vařič pro ohřívání jídla. Osvětlení zabezpečovaly elektrické lampy se žárovkami 15 a 15 W, kterým dodával proud agregát poháněný dieselovým motorem. V míru se svítilo petrolejkami nebo svíčkami.

Větrací soustava byla poháněna elektromotorem. Nasávala vzduch poblíž vchodu do objektu a rozváděla jej do všech částí srubu. Dokonalé větrání stísněných prostor bylo naprosto nutné, protože hoření prachu vzniká jedovatý oxid uhelnatý. Při chemickému útoku by obsluha strojovny převedla nasávaný vzduch zvenčí do filtrů. Srub byl vybaven ve vstupu i dvojitými protiplynovými dveřmi. Při selhání strojního vybavení bylo možné srub větrat ručním pohonem ventilátoru, pouze však omezeným způsobem. Pro případ nejvyšší nouze měl každý voják ve srubu i plynovou masku.

Autor:
  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?

Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku wehrmachtu?

M57a82r90t41i37n33a
M56o38u96d60r54á
Parádní článek 
P33a29v98e73l
O19d33r80a79z47i95l
Děkuji za upozornění, ale jednak jsem se ptal Mláky a druhak už jsme se shodli, že se stát tekrát bránil, tudíž je věta...
P90a92v21e59l
O66d61r92a65z94i23l
->Petržíla
D97a86v71i71d
M44l68á32k76a
Opět vás upozorňuji, že nerozlišujete dané situace, což je bud vaší neznalostí nebo prostě tím, že je to nad vaše síly....
Vstoupit do diskuse

V diskusi je 1187 příspěvků, poslední příspěvek 5. 3. 2013, 13:14

Nejčtenější

Pavel Bandík, Přečteno: 18517

Nový Nesbo

Ladislav Větvička, Přečteno: 17053

Propaganda jak za stryka Geblsa

Nejnovější

Tomáš Peszyński, 9:36

Obrana Ukrajiny, NATO a zbrojení


mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.