Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Noční lovci německých bombardérů. Čechoslováci u 68. perutě RAF

aktualizováno 
Historie působení Čechoslováků v RAF je košatá. V nočních stíhacích perutích bojovali s nepřítelem i za tmy. Taková služba byla mnohem náročnější než u denních stíhačů. Nejvíce našich nočních stíhačů sloužilo v řadách 68. perutě. Na jejich hrdinství se dnes mnohdy zapomíná.

Noční stíhačka Mosquito 68. perutě RAF | foto: public domain

Akce stíhacího letectva v době od soumraku do svítání se odehrávaly již v období první světové války, kdy bylo potřeba řešit obranu proti nočním náletům vzducholodí a později i prvních, nebojme se to slovo použít, strategických bombardérů. Očím stíhačovým pak mohly v některých případech ulehčit práci pozemní světlomety, v horším případě musel pomoci svit luny.

Kvalitativní skok v technice nočního stíhání nastal počátkem druhé světové války a spočíval v použití palubního radaru. Ve Velké Británii, v kolébce radaru, pak došlo na jaře 1940 i k jeho prvnímu uvedení do stavu operačního použití. Palubní radar, značený AI jako Airborne Interception, tehdy ještě vyžadoval samostatného člena obsluhy. Navíc zařízení i něco vážilo, a tak jediným vhodným letadlem pro jeho instalaci byl dvoumotorový stíhací Bristol Blenheim Mk.IF (F jako fighter) adaptovaný z lehkého bombardéru Blenheim Mk.I.

Blenheim Mk.IF měl pod trupem přidanou vanu se čtveřicí kulometů, s jedním původním v kořeni levé poloviny křídla tak disponoval pěticí pevných kulometů ráže 7,7 mm mířících vpřed, což byla v té době pro ničení bombardérů již výzbroj slabá.

Zvláštní Defiant

Defiant byla jednomotorová dvoumístná stíhačka, kdy výzbroj tvořenou čtveřicí kulometů ovládal střelec z otočné věže umístěné za kabinou pilota. Jako klasická denní stíhačka defianty zklamaly, ale slavily úspěchy jako noční stíhačky, především ty vybavené radary (AI Mk.IV a Mk.VI).

Noční stíhačka Defiant, na takových strojích létali Čechoslováci u 96. perutě.

Na defiantech létali u 96. perutě i naši. Byli to piloti Chábera, Keprt, Veselý a Kloboučník a střelci Bednařík, Husár, Kaňovský a Kovanda. Jmenovaní působili později také v řadách 68. perutě, tedy až na Keprta, který se vrátil k 312. peruti.

Dosahovanou rychlostí blenheim stačil na He 111, ale stroje označované Němci kategorií Schnellbomber, tedy Do 17, Do 215 a Ju 88 byly rychlejší (to však neznamená, že za vhodných počátečních podmínek na ně nemohl blenheim zaútočit). Ani první verze palubních radarů (AI Mk. III) nebyly příliš výkonné, o spolehlivosti ani nemluvě. Nic lepšího v té době však Britové neměli.

Brzy se však na scéně objevila skutečná noční stíhačka Bristol Beaufighter Mk.IF. Byl to dvoumístný dvoumotorový letoun konstrukčně navazující na torpédový bombardér Beaufort. Noční stíhač Beafighter Mk.IF už dostal vylepšený radar AI Mk.IV (ten se začal montovat i do blenheimů) a jeho pevná hlavňová výzbroj byla doslova devastující, posuďte sami: čtyři kanony ráže 20 mm a šest kulometů ráže 7,7 mm. Prvních pár kusů bylo dodáno koncem července 1940, jeho výroba a zařazování do výzbroje perutí RAF se rozbíhaly relativně pomalu.

A tak, když v září 1940 zahájila Luftwaffe sérii nočních náletů na anglická města, tzv. Blitz, muselo RAF s jeho vzrůstající intenzitou nasadit do nočních akcí i denní stíhačky hurricane a spitfire. Zpočátku se takových akcí účastnily dokonce i naše perutě, tedy 310. a 312. Výsledky při těchto nebezpečných akcích však neodpovídaly vynakládanému úsilí (310. má přiznané jedno noční vítězství, 312. žádné). Postupně naštěstí vznikaly specializované noční stíhací perutě a díky tomu byly klasické stíhací perutě z nočních akcí vyjmuty.

Blitz skončil v květnu 1941, kdy byla většina bombardovacích eskader Luftwaffe přesunuta na východ kvůli připravované válce se SSSR. Noční nálety proti Británii však pokračovaly i nadále, i když v ne takové intenzitě. K opětovnému nárůstu pak došlo po třech letech, kdy od června 1944 začaly létat střely s plochou dráhou letu Fieseler Fi 103, známé spíše pod označením V1 (Vergeltungswaffe, zbraň odplaty).

68. noční stíhací peruť RAF

Kvůli probíhajícímu Blitzu vznikla také 68. noční stíhací peruť. Stalo se tak 7. ledna 1941. Do své výzbroje dostala Blenheimy Mk.IF, se kterými zahájila intenzivní výcvik. V květnu pak došlo na přezbrojení Beaufightery Mk.IF. V té době byla jednotka již plně bojeschopná.

Čechoslováci bojující v řadách 68. perutě

Piloti: Josef Adam, Ladislav Bobek, Josef Čapka, František Glauder, Josef Hanuš, Václav Horák, František Chábera, Miroslav Jiroudek, Jan Klán, Josef Kloboučník, Josef Kopřiva, Pavel Kudláč, Miloslav Mansfeld, Josef Menšík, Eduard Prchal, Karel Richter, František Sýkora, Karel Šeda, Jan Šerhant, Miroslav Štandera, Jaroslav Taudy, Vlastimil Veselý, Josef Vopálecký.

Radaroví operátoři: Karel Bednařík, Vladimír Cupák, Frydolín Gemrod, Drahomír Hradský, Rudolf Husár, Slavomil Janáček, Karel Juchelka, Oldřich Kaňovský, Josef Klváček, Jaroslav Kovanda, Bohuslav Kovařík, Bedřich Kružík, Zbyšek Nečas, Rudolf Slíva, Jan Smudek, František Vašata.

Letci se do jednotky většinou aktivně hlásili po odlétání turnusu u denních stíhacích perutí, mnozí měli absolvovanou hektickou bitvu o Británii. Další přicházeli z jiných nočních stíhacích perutí. Někteří radaroví operátoři předtím sloužili například jako členové posádek bombardérů u 311. perutě, někdy přicházeli i z řad pozemního personálu. Letci se po splnění turnusu u 68. perutě mohli vrátit do své původní jednotky, nastoupit k vojenskému dopravnímu letectvu nebo dělat letecké instruktory.

V červenci přišli první českoslovenští letci, piloti Josef Kloboučník a Miloslav Mansfeld a radaroví operátoři Josef Klváček a Slavomil Janáček.

Postupně přicházeli další a další. Například Vlastimil Veselý - pozdější velitel B letky 68. perutě a díky velitelským schopnostem přezdívaný hejtman, František Chábera a Jan Klán - hrdinové bitvy o Francii, kde každý dosáhl pěti sestřelů, Jan Šerhant - před válkou šéfpilot u Bati, Josef Adam - válku začínal u francouzského letectva v severní Africe, Josef Hanuš - bývalý létající četník, nebo Karel Šeda - úspěšný účastník náročného leteckého závodu Nad oázami Egypta 1937.

Do konce války se u perutě vystřídalo celkem 39 našich letců, z toho bylo 23 pilotů a 16 radarových operátorů (viz. box vlevo).

Prvního vzdušného vítězství dosáhli Čechoslováci 12.10.1941. O úspěch se postarala posádka Mansfeld s Janáčkem. A to vítězství nebylo jedno. Sestřelili dva bombardéry He 111 a třetí poškodili. Postupně na konto perutě přidávaly sestřely i další posádky.

Byla to však těžce vydřená vítězství. Z uvedených časových dat totiž vidíme, že naši přišli k peruti již po ukončeném Blitzu, a tak člověk musel nalétat dlouhé hodiny, než se mu vůbec podařilo, byť s pomocí pozemní radarové stanice, natrefit na nějakého nepřítele. O co jednodušší to měli noční stíhači Luftwaffe, kde se noční obloha nad Říší britskými bombardéry jenom hemžila.

V. Veselý a Z. Nečas

V. Veselý a Z. Nečas

20. ledna 1942 byla B letka prohlášena oficiálně ze „československou“ (stíhací perutě se skládaly ze dvou letek označených A a B). Zpočátku v ní byli naši letci soustředěni, ale později došlo kvůli organizačním důvodům k rovnoměrnému rozložení našich posádek mezi oběma letkami. Některé posádky byly smíšené. Nakonec i ve volném čase, a ani to nemusela být návštěva pubu, si letci nezávisle na rodném jazyce dobře rozuměli.

V únoru roku 1943 došlo k přezbrojení perutě na výkonnější Beaufightery Mk.VIF. A pokud byly vybaveny modernějšími radary AI Mk.VII, byl kvalitativní skok oproti jedničkám výrazný. AI Mk.VII pracoval s centimetrovými vlnovými délkami a rozsah měl 120 až 9140 m, starší AI Mk.IV pracoval s vlnovou délkou 1,5 m a rozsah měl v rozmezí 120 až 5490 m.

68. peruť však nebojovala pouze s letouny protivníka, v rámci přidružené činnosti se v roce 1943 zapojila i do leteckých hlídek nad lodními konvoji. Specialitou pak byl noční boj proti rychlým torpédovým člunům.

Průběh nasazení nočního stíhače

Na rozdíl od denních stíhacích jednotek, kde k bojovému úkolu vzlétala zpravidla celá letka, případně peruť, prováděly noční posádky osamocené hlídky v přiděleném sektoru a postupně se během noci prostřídaly (letky se pak střídaly v držení bojové hotovosti obden). Někdy se vzlétalo na poplach (jeden, dva i tři stroje za sebou).

Ve vzduchu pak byl každý z nich naváděn na "svůj" cíl pozemní stanicí. Palubní radary měly omezený rozsah, ten se naštěstí s modernějšími typy zvětšoval. Takže nejprve naváděla pilota na cíl stanice pozemní radarové sítě, pak si cíl přebral operátor palubního radaru (zde se musela překrývat rozlišovací schopnost pozemního radaru s maximálním dosahem palubního) a po podkročení minimálního dosahu palubního radaru vyhledával pilot cíl vlastním zrakem.

Při těchto akcích posádky beaufighterů kooperovaly s letouny Fairey Albacore námořního letectva. Dvouplošníky albacore byly vybaveny radary ASV pro detekci hladinových cílů (Air to Surface Vessels), vyhledávaly tedy zmíněné čluny a poté je světlicemi osvětlovaly. Úkolem beaufighterů bylo lokalizovaný člun potopit.

Už víme, že proti bombardérům (He 111, Ju 88, Do 217) byly stíhací verze Beaufighterů díku mohutné výzbroji účinné. Výkonově však zaostávaly za nově nastupujícími typy, jako byl například Messerschmitt Me 410, který se používal nejen v roli „schnellbomberu“, ale mohl působit také jako noční stíhačka. Po několika měsících tedy byly beaufightery nahrazeny a poslední válečný rok tak šedesátáosmá operovala s legendárními mosquity.

Nejprve to byla Mosquita verzí NF Mk.XVII a NF Mk.XIX (NF jako Night Fighter). Stroje bylo možné použít i pro boj s letounovými střelami V1, které tou dobou začaly létat na Anglii. Ale pro posádky to představovalo velké nebezpečí, protože na relativně nízko létající V1 útočily ze střemhlavého letu, aby měly šanci je dostihnout.

V únoru 1945 přišly k peruti Mosquita NF Mk.30. Jejich udávaná maximální rychlost (655 km/h) byla vyšší než u V1 (ale ty už stejně tou dobou musely být proti Anglii odpalovány z nosičů He 111 a jejich akce končily). Ve stejném parametru na ně nestačily ani německé noční „superstíhačky“ Heinkel He 219 Uhu, které jinak dokázaly mosquitům ve verzi stíhacích bombardérů připravit velké problémy.

Když přišlo jaro roku pětačtyřicátého a konec války v Evropě byl již na spadnutí, byla 68. peruť 20. dubna 1945 rozpuštěna. Po vyřízení formalit a vyspání z neformální oslavy dostal personál krátkodobou dovolenou a naši se měli 2. května hlásit u Československého leteckého depa v Cosfordu a čekat na návrat do vlasti.

Čechoslováci v řadách 68. perutě sestřelili 21 nepřátelských letadel jistě, tři pravděpodobně a sedm jich poškodili, k tomu ještě zničili 3 letounové střely V1.

Fotogalerie

Nejúspěšnější posádky byly pilot Miroslav Mansfeld se svým radarovým operátorem Slavomilem Janáčkem (8 letadel sestřelených jistě, 1 pravděpodobně, 1 poškozené a 2 zničené V1) a pilot Ladislav Bobek s operátorem Bohuslavem Kovaříkem (5 sestřelů jistých, 1 pravděpodobný a 3 letouny poškozené).

Osm našich příslušníků perutě padlo, byly to čtyři kompletní posádky: Josef Kloboučník a Josef Klváček, Karel Richter a Jaroslav Kovanda, František Glauder a František Vašata, Josef Menšík a Rudolf Slíva. Nezabila je palba nepřítele, stali se obětí leteckých nehod, ať už při startu k bojovému letu nebo při letech cvičných.

Se sovou ve znaku

28. ledna 1943 navštívili 68. peruť král Jiří VI. s královnou Alžbětou. Po úvodním uvítacím ceremoniálu s nastoupenou perutí se král Jiří věnoval anglické A letce, zatímco osiřelá královna Alžběta zůstala s Čechoslováky z B letky.

Znak 68. perutě RAF

Pilot Jan Šerhant a radarový operátor Karel Bednařík zavedli královnu do temné místnosti (tzv. biografu) sloužící k výcviku rozeznávání siluet nepřátelských i vlastních letadel a názorně předvedli, jak takový trénink probíhá. Když vyšli opět ven, udivená královna pravila, že Češi mají oči jako sovy, neboť sama skoro nic neviděla.

Na základě této příhody pak byla vybrána sova do znaku perutě. A co víc, naši dokonce směli navrhnout motto jednotky. A tak se ve znaku objevil i český nápis „Vždy připraven“, což je takový unikát, neboť jednotka jako celek československá nebyla.

Zdroje a doporučená literatura:

  • Jiří Rajlich, Jiří Sehnal: Kočičí oči. Modelpres, Praha, 1993
  • František Kaucký: Stíhači ohnivých nocí. Magnet-Press, Praha, 1990
  • valka.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.