Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vzducholoď Italia: český trosečník musel na kře jíst odporné italské jídlo

aktualizováno 
Archiv: - Český vědec František Běhounek se přesně před 85 lety podruhé narodil. Při cestě vzducholodí Italia ze severního pólu došlo k nehodě. Po přeživších trosečnících i zbytku výpravy obětavě pátrali Rusové více než tři měsíce. Italové jim odmítli pomoci.

Přesně v 11 hodin a 25 minut středoevropského času dne 25. května 1928 se třicetiletý český vědec František Běhounek v gondole vzducholodi Italia podíval na své kapesní hodinky. V okamžiku, kdy je opět vsunul do kalhot, uslyšel poplašný výkřik výškového kormidelníka Cecioniho: "Jsme těžcí!"

Velitel plavidla generál Umberto Nobile (tehdy 43) se pohledem na variometr, tedy přístroj, který indikuje okamžitou změnu výšky v délkových jednotkách za sekundu, přesvědčil o oprávněnosti poplachu vyvolaného mužem od horizontálního řízení lodi. Ručička ukazovala setrvalý sestup plavidla tempem přes půl metru za sekundu. Nobile si jako zkušený vzduchoplavec ve zlomku vteřiny uvědomil, že nepodaří-li se osádce přimět vzducholoď ke stoupání, nebo alespoň k vodorovnému letu, narazí během šesti až deseti minut do ledového pole rozprostírajícího se od obzoru k obzoru na hladině Severního ledového oceánu.

Fotogalerie

Nobile okamžitě vydal rozkaz ke spuštění třetího motoru, aby zvýšením dopředné rychlosti vzducholodi vyvolal dodatečný vztlak, který by umožnil setrvat plavidlu v ovzduší delší dobu. Třetí vrtule se roztočila, ale pokles výšky se nezastavil. Naopak se spíše urychlil.

Vzducholoď navíc zaujala nezvyklou polohu výrazným natočením kolem příčné osy. Podélný sklon se blížil k hodnotě dvaceti stupňů. Záď byla zjevně těžší než příď s gondolou. V několika desítkách sekund Nobile rozpoznal neúspěšnost pokusu spasit Italii nabráním rychlosti a začal plavidlo připravovat na nouzové přistání rozkazem k zastavení motorů.

Pohonné jednotky vzducholodi nebyly ovládány přímo z kabiny, ale podobně jako na námořních lodích dostávali strojníci pokyny prostřednictvím zvonkového telegrafu. Mechanik Caratti v levé motorové gondole ovšem cinkání signálu "stop" přeslechl. Jakmile neblahou skutečnost Nobile zpozoroval, vyklonil se z okna a křikem se ho snažil přimět ke splnění příkazu. Ve stejný okamžik postřehl, že záď vzducholodi se nachází ani ne deset metrů nad ledem.

Posádka vzducholodi Italia

při výpravě na severní pól v květnu 1928

  • gen. Umberto Nobile - velitel výpravy
  • Finn Malmgren (†††) - švédský meteorolog a fyzik
  • František Běhounek - český fyzik, specialista na elektrické jevy a kosmické záření
  • prof. Aldo Pontremoli (†) - fyzik z milánské univerzity, střídal se s Běhounkem v pozorování
  • Ugo Lago (†) - zpravodaj italského listu Popolo d'Italia
  • korv. kapitán Adalberto Mariano - kapitán vzducholodi, šel s Malmgrenem a Zappim pro pomoc
  • Filippo Zappi - důstojník
  • Alfredo Viglieri - důstojník
  • Natale Ceccioni - hlavní mechanik
  • Giuseppe Biagi - radista
  • Felice Trojani - letové přístroje
  • Calisto Ciocca (†), Attilio Caratti (†), Vincenzo Pomella (††) - strojníci motorů, por. Ettore Arduino (†) - jejich velitel
  • Renato Alessandrini (†) - technik


(†) Zmizeli beze stopy se zbytkem vzucholodi po nárazu.
(††) Zahynul bezprostředně při nárazu na led.
(†††) Zemřel při pokusu dojít pěšky pro pomoc.

Zdroj: Wikipedia.cz

Směrový kormidelník, meteorolog Malgrem, vyhodnotil situaci jako bezvýchodnou, pustil řízení a s bezradným výrazem ve tváři hleděl na Nobila. Generál uchopil osiřelé kolo a snažil se loď, kterou odpor vzduchu dosud plně nezpomalil, nasměrovat k nedaleké rozlehlejší rovné kře. Manévr se nezdařil. Zadní motorová gondola křísla do ledu a utrhla se. Motorista Pomella utrpěl při nárazu zranění, kterému krátce poté na ledovém poli podlehl.

Nevyvážená vzducholoď prudce sklonila příď. Následovalo smýkání gondoly sněhem, jehož nápor vzápětí kabinu i s částí osádky vzducholodi odtrhl od kýlu plavidla.

Devět mužů a Nobileho fenka Titina, kteří se v gondole v okamžiku nehody nalézali, se ocitli na ledě. Poškozené plavidlo se stalo ztrátou části své hmotnosti opět lehčí než vzduch a nezadržitelně stoupalo vzhůru. Za pár desítek sekund zmizelo ve spodní hraně oblačnosti ve výši zhruba dvě až tři stovky metrů nad ledem.

Potlučení vzduchoplavci pomalu přicházeli k sobě. Nejhůře dopadl velitel výpravy Nobile. Měl zlomenou pravou nohu v holeni, pravou ruku v zápěstí a roztrženou kůži na hlavě. Navíc pociťoval silný tlak v hrudníku a těžce dýchal. V duchu se připravoval na smrt, jak později popsal ve své knize o katastrofě. Před očekávaným koncem života však ještě výkřikem "Ať žije Itálie!" povzbudil zdravé členy osádky a smířen s osudem se naplno podvolil Boží vůli.

Zlomeninu pravé nohy utrpěl i urostlý kormidelník Cecioni. Mariano si narazil nebo zlomil žebro. Malgrem si vykloubil levé rameno. Ostatní trosečníci přestáli leteckou katastrofu bez vážnější újmy na zdraví.

Smrt s odkladem

V prvních sekundách poté, co se ztroskotanci vysypali z rozervané vzducholodi na led, vzhlíželi vzhůru k Italii s šesticí polárníků u motorů a v kýlu jako k těm šťastnějším. Uvědomovali si v prvních okamžicích nejspíše jen podvědomě, že na ně, trosečníky na ledu bez zásob a výstroje, čeká v ledové pustině jen pomalé umírání hladem.

Průběh havárie vzducholodi Italia. Pro zvětšení klikněte na obrázek.

Průběh havárie vzducholodi Italia. Pro zvětšení klikněte na obrázek.

Literárně nadaný český fyzik Běhounek sepsal později svědectví o neobyčejném prožitku přeživších účastníků výpravy. Sběh událostí je sice rozrušil, ale vesměs nepropadli okamžité sklíčenosti.

Ze vzpomínkové literatury vyplývá rozporuplné hodnocení chování Malmgrena bezprostředně po nehodě. Nobile napsal, že meteorolog v rozhovoru s ním naznačil pokus o sebevraždu utopením v nedalekém kanálu mezi ledy. Italský generál mu prý úmysl rozmluvil s ohledem na nezastupitelnou úlohu Boží vůle v otázce života a smrti každého jedince.

Později se údajně švédský účastník výpravy pokusil zastřelit právě nalezenou pistolí. Italové mu v tom zabránili. Běhounek v příkrém protikladu s výpovědí generála a ostatních polárníků naopak vyzdvihuje Malgremovo úsilí podniknout veškeré možné kroky k přežití trosečníků.

Ve sněhu nalezeným binokulárním dalekohledem prý začal Švéd jako první propátrávat nejbližší sousedství místa katastrofy. V dálce asi dvou až tří stovek metrů zpozoroval nějaké krabice. Než se k nim trosečníci vydali, zakopl Běhounek o jakýsi vak, ve kterém, jak se ihned ukázalo, byl stan pro čtyři osoby, krabice s pemikanem, více párů kožešinových bot, pistole ráže 12 milimetrů se stovkou nábojů a kouřová signalizační pistole. Z nejhoršího byli venku. Devatenáct kilogramů pemikanu je mohlo udržet naživu nejméně deset dní.

Pohaslé jiskry naděje

Na led ze vzducholodi nevypadli jen členové její osádky, ale i mnohé předměty, které se v kabině a v prostoru kýlu nad ní nacházely. Nálezem velké důležitosti byla přenosná krátkovlnná vysílačka, kterou našel v troskách radiotelegrafní místnůstky spojař Biagi. Přístroj se na palubu dostal v příkrém rozporu s rozkazem nadřízeného důstojníka Mariana, který velmi důrazně telegrafistovi před vzletem zakázal naložit vysílačku do gondoly. Jakmile se však důstojník otočil, šoupl desátník bednu s přístrojem do své kabinky, protože se nechtěl s třicetikilogramovou skříňkou z mahagonového dřeva vláčet nazpátek do hangáru.

První fáze letu vzducholodi na severní pól v květnu 1928.

První fáze letu vzducholodi na severní pól v květnu 1928.

Do trosečníků vjela okamžitě velká dávka naděje. Jedna skupina vztyčila stan a přenesla do něj oba těžce zraněné. Druzí polárníci nalezli nabité galvanické články a pomohli Biagimu nachystat rádiovou stanici k provozu. Přijímač byl v pořádku a zachytil zpravodajství silné italské telegrafní vysílací stanice San Paolo. Nedlouho poté začal na vlně 33 metrů telegrafovat Biagi morseovkou první stručnou depeši "SOS, SOS, Italia, Nobile", kterou několikrát opakoval. Odpověď nepřišla, přestože podpůrná námořní loď výpravy Citta di Milano se nacházela blíže, než byl největší vyzkoušený dosah stanice trosečníků stanovený na 700 kilometrů.

Naděje na v podstatě okamžité navázání radiového spojení se základnou rychle pohasla. Znavení trosečníci se proto rozhodli především nabrat životní síly spánkem. Během 55 hodin dlouhého letu k pólu a od točny k místu nehody si ani jeden člen výpravy dostatečně neodpočinul. Všichni tedy především pociťovali nesmírnou únavu.

Odporná večeře á la Nobile

Generál ve snaze dotáhnout přípravy na polární výpravu k dokonalosti nechal upravit tehdy tradiční stravu polárníků pro pobyt v Arktidě – pemikan – podle vlastního uvážení, aby lépe vyhovovala vytříbeným kulinářským zvyklostem Italů. Výsledkem byla koncentrovaná potravina tak zvláštní chuti, že polévku z Nobilova pemikanu uvařenou na zkoušku ještě v Italii nežral ani pes inženýra Trojaniho, který jinak slupl úplně všechno.

Doktor Běhounek ze čtvrtkilogramové tabulky, kterou velitel výpravy přidělil druhům jako první pokrm trosečníků v jejich nouzovém táboře, pozřel silou vůle jediné sousto, ač dlouhé hodiny před katastrofou příliš vydatně na palubě vzducholodi nepojedl.

Celkem trosečníci sesbírali v troskách vzducholodi asi 125 kilogramů potravin (71 kilogramů pemikanu, 41 kilogramů čokolády, trochu pastilek ze sušeného mléka, něco másla, krabici cukru, kolo sýra a polévkový výtažek).

Mimo potravin našli trosečníci i dva nepoškozené sextanty a další přístroje potřebné k určení zeměpisné polohy, včetně matematických tabulek, které byly v době bez kalkulaček k provedení výpočtů naprosto nezbytné.

Život trosečníků nabral jakýsi řád. Dokonce se jim podařilo vydatně zvýšit zásoby potravin o dva metráky čerstvého masa, neboť Malgrem ulovil pistolí příliš zvědavého ledního medvěda.

Zhoubná teorie katastrofy

Během výzkumných letů udržovala osádka Italie oboustranné spojení se základnou na Špicberkách. Marconisté na palubě pomocné námořní lodi Citta di Milano na vyžádání vzducholodi zaměřovali goniem směrník šíření radiových vln z antén Italie a předávali údaje Biagimu. Nobileho důstojníci pak sextanty měřili jen zeměpisnou šířku a polohu vzducholodě určovali graficky na mapě protnutím příslušné rovnoběžky se spojnicí Kingsbay - Itálie.

Tragédie vzducholodi Hindenburg

Slavný Zeppelin shořel při přistání na letišti Lakehurst v New Jersey.

Seznamte se s jeho příběhem na Technetu.

Hindenburg na pohlednici 19.8.1936.

Hindenburg na pohlednici 19.8.1936.

Osudného dne v 11 hodin a 40 minut se vzducholoď v plánovaném čase nadcházející relace neozvala. Služba zpozorněla. Velitel směny radistů rozhodl vyčkat do 12 hodin 20 minut. Když se Italia neohlásila ani v náhradním termínu, uvědomil o vývoji událostí kapitána Romagnu.

Na leteckou nehodu vzducholodě nebyla italská polární výprava připravena. Romagna se alespoň rozhodl zlepšit podmínky poslechu přesunem více k severu. Původně kabelová loď Citta di Milano však nebyla vhodná k plavbě po moři, na kterém se pohupovaly ledové kry. Její rovné boky ohrožovala i poměrně malá ledová pole. Z Kingsbay loď opatrně vyplula až 27. května dopoledne.

Neustálé mlčení vysílacích stanic Italie si kapitán Romagna vysvětloval nárazem vzducholodi v mlze do některé z hor na severním pobřeží Špicberků. Jeho záměrem proto bylo požádat o pomoc lovce kožešin, kteří jako poustevníci v těchto nehostinných končinách žili a pracovali.

Na přelomu 28. a 29. května byla loď už zase nazpátek v Kingsbay, když cestou vylodila na pevninu takzvanou Kremerovu skupinu. Úkolem zkušených lyžařů a alpinistů bylo pátrat po troskách vzducholodi či získat o jejím zjevení nad Špicberkami nějaké hodnověrné zprávy.

Krátce po návratu Citta di Milano do výchozího kotviště zachytil marconista Pedretti zlomek telegrafické zprávy: …PŘEDEJTE DO IDO. Protože každý radista měl a má osobitý a dobře rozpoznatelný ráz vysílání teček i čárek morseovky, rozpoznal i v nemnoha znacích Biagiho "rukopis". Okamžitě se obrátil na nadřízeného důstojníka Baccaraniho. Ten nařídil ostražitý poslech, ale protože v ten samý okamžik začala na stejné délce vlny korespondence stanice Sao Paulo (IDO) s Mogadišem, byl Pedrettiho poznatek označen jako pomýlený.

K tragickému zavržení zlomku depeše rozhodující měrou přispěla představa kapitána Romagny. Velitel se neochvějně domníval, že Biagi při havárii vzducholodi zahynul úderem hlavy o skálu (podle Běhounka), nebo úrazem způsobeným náporovou vrtulí dynama radiostanice ještě za letu Italie (podle Nobileho). Názor kapitána ovlivnil i smýšlení jeho podřízených. Nebylo nutné se zabývat poslechem případných depeší ze vzducholodi, protože když ne všichni, alespoň Biagi byl mrtev.

Vzducholoď Italia

Vzducholoď Italia

Rozepře trosečníků

Relativní dostatek potravin přiměl ztroskotance zabývat se časově vzdálenějšími vyhlídkami na záchranu. Podnětem k přemýšlení bylo i přesné stanovení polohy tábora. Byli mnohem dál na východ, než se domnívali. Navíc se ukázalo, že ledové pole není nehybné. Jako celek se velmi rychle pohybovalo na jihovýchod v nepříznivém směru mimo pobřeží Špicberků. Nejistotu polárních robinsonů zvyšovaly i zprávy vysílané občas z paluby Citta di Milano, které Biagi zachycoval. Krajané mínili hledat trosky vzducholodi v prostoru vymezeném zeměpisně mnohem více na západ od skutečné polohy trosečníků.

Mariano a Zappi proto zosnovali plán na pochod k pevnině. Ale nebylo jednoduché z morálního hlediska opustit raněné. Pokus vyrobit saně, na kterých by bylo možné Nobileho a Cecioniho vláčet po nerovném povrchu ledového pole, skončil neúspěchem. Běhounek a Trojani odmítli od dočasně zchromlých druhů odejít. Malgrem se nejprve k výpravě přidal, ale v okamžiku, když se rozhodl odejít i Biagi, svou účast zase odvolal.

Posléze bylo dosaženo jakési dohody. K pevnině se vypraví Mariano, Zappi a Malgrem. Trojice dostala díl trvanlivých potravin, sekyrku, dýku, deku, k pochodu po ledu naprosto nevhodnou obuv z tulení kůže (jinou trosečníci neměli) a trochu benzínu. Večer ve 22 hodin dne 30. května vyrazili na cestu. Vzhledem k nepřetržitému polárnímu dni, který v Arktidě právě panoval, viděli na cestu dobře. Po zvrásněných krách se však prodírali jen velmi pomalu. Ještě po celý následující den je bylo možné z ledových hrbolů od stanu při obzoru spatřit.

Příslušníkům Nobileho skupiny nezbývalo nic jiného, než důvěřovat elektromagnetickým vlnám. Víra hory přenáší. Dne 8. června se konečně podařilo Biagimu prostřednictvím sovětského radioamatéra z Archangelské oblasti navázat přímé oboustranné radiové spojení se stanicí na Citta di Milano.

Stovky slepých koní nad ledem

Do pátrání po zmizelé vzducholodi se po boku italské výpravy zapojilo Norsko, Švédsko a Finsko, převážně leteckými silami. Sovětský svaz přislíbil vyslat velkoryse sestavené záchranné skupiny na ledoborcích opatřených průzkumnými letadly. K pomoci se chystali i soukromníci. Velkou iniciativu projevil významný polárník R. Amundsen, který však zahynul s ostatními členy osádky letadla během přeletu na Špicberky.

 V kýlu vzducholodi vedl chodník od přídě k zádi. Na úzkém prkně polárníci mimo službu v kabině spali. Vzducholoď nebyla vytápěná. Za letu v ní panovala teplota okolního prostředí, tedy asi – 20°C.

V kýlu vzducholodi vedl chodník od přídě k zádi. Na úzkém prkně polárníci mimo službu v kabině spali. Vzducholoď nebyla vytápěná. Za letu v ní panovala teplota okolního prostředí, tedy asi – 20°C.

První letadlo spatřené trosečníky proniklo na dohled od stanu zásluhou norské výpravy. Pilot R. Larsen si do mapy před startem vyznačil aktuální souřadnice tábora trosečníků, který se měl nacházet nedaleko ostrova Foyn. Ale mapa byla nakreslena nepřesně. Ostrov ležel ve skutečnosti několik mil západněji, a letadlo proto kroužilo nad ledem v prostoru, kde se stan nenacházel. Navíc nepředvídaví Italové si připravili do Arktidy kouřové signály bílé barvy, které nebylo možné postřehnout na zasněženém ledovém poli ani na deset metrů.

O pár dní později se situace zopakovala. Přestože pohybu neschopný generál Nobile pobízel spolutrosečníky k lepším signalizačním výkonům vyloženě zupácky, pilot letadla tábor nepostřehl, přestože se k němu přiblížil.

Nepomohlo vyvěšení mapových archů natřených červenou anilínovou barvou ani mávání praporkem z kusu hadru (úkol Běhounkův). Zcela selhal pokus upozornit pilota na polohu tábora dýmem z ohniště. V zoufalství český vědec přihodil do plamenů medvědí tlapy, které vydávaly kromě odporného puchu bělavý kouř, který tábor zastřel neprůhledným závojem. Když se rozplynul, letadlo se již vracelo na základnu.

Teprve pokus o zásobení trosečníků letadly z 20. června byl úspěšný. Velký italský hydroplán byl vybaven radiostanicí a navázal spojení přímo s Biagim. Ten telegrafoval navigační pokyny přímo na palubu letadla. K nalezení stanu na bílé pláni pomohlo i Cecioniho zrcadlo zhotovené ze staniolu, kterým kormidelník pouštěl prasátka směrem k letounu. Zářící bod na bílém sněhu piloti nepřehlédli.

Svržení zásob proběhlo v příznačném jižanském chvatu a chaosu. Většina zásob spadla daleko od tábora nebo do vody. Přesto se podařilo shodit na padácích dvě karabiny, které se při pádu přerazily, třicet vajec (většina se "kupodivu" při dopadu rozbila), asi 50 nahnilých banánů i nějaké trvanlivé pečivo.

Nobile odeslal na základnu rozhořčený telegram, v kterém vybízel příslušníky pomocné výpravy k promyšlenějšímu jednání. Druhý a poslední pokus Italů o zásobení Nobileho skupiny ze dne 22. června byl úspěšnější. Dvě letadla svrhla docela přesně (jeden balík zasáhl stan) mimo jiné 12 kilogramů masových konzerv, 4 kilogramy sušeného mléka, 15 kilogramů sucharů a 2 kila biskvitů, 8 kilogramů čokolády, kilo zavařeniny, léky, boty, pušku, gumové čluny, vařič na tuhý líh i s palivem a cigarety pro kuřáky (kouřil například i Běhounek).

Trosečnické menu

Klasický pemikan obsahoval 65 procent sušeného práškového masa s tukem, 10 procent rýže, 5 procent rozinek, 5 procent cukru a 15 procent sušené zeleniny. Nobileho pemikan obsahoval 70 procent masa a tuku, 5 procent hrachu, 5 procent ovsa, 15 procent brambor (sušených jako vše) a 5 procent směsi cibule, celeru apod.

Po odchodu tří byl dodržován tento stravovací řád:

Snídaně v 8 až 10 hodin: 20 gramů čokolády, 3 – 5 pastilek sušeného mléka.

Oběd ve 12 až 15 hodin: Asi 250 gramů medvědího masa (nejprve vařeného, později smaženého na másle), zákusek 5 gramů cukru

Večeře mezi 19. až 20. hodinou: Asi 250 gramů medvědího masa, 20 gramů čokolády, 10 gramů sušeného mléka.

Přestože Nobile ve své knize vyzdvihuje výživnou hodnotu pemikanu, mimo občasné použití na polévku s příchutí po připáleném hrachu ho trosečníci pravděpodobně nejedli a nechávali si trvanlivou potravinu po ulovení medvěda na dobu ještě větší nouze. Běhounek později své porce oschlého masa přenechával Titině.

Statečný Švéd Lundborg

Neustálé promíchávání ker v ledovém poli přihrálo do blízkosti tábora trosečníků rozlehlou rovnou kru. Italské hydroplány byly schopné dosednout bezpečně na sníh plováky, stejně jako kdyby byly opatřeny lyžemi. Piloti však usoudili, že pro jejich vícemotorová letadla je kra malá. Ale nevelkým švédským letadlům rozměry plochy naprosto vyhovovaly. V noci z 23. na 24. června přistál v těsné blízkosti stanu malý třímístný letoun, řízený nadporučíkem Lundborgem.

Vzducholoď Italia s Františkem Běhounkem na palubě.

Vzducholoď Italia s Františkem Běhounkem na palubě.

Nobile již v předstihu promyslel plán evakuace. První odletí Cecioni, pak Běhounek a další trosečníci. Pohled Švéda na obrovitého Cecioniho narušil Nobilovy plány. K pozorovateli mohl naložit jen osobu menší hmotnosti. Nakonec se trosečníci usnesli, že první opustí kru Nobile, přestože je velitelem a měl by podle zvyklostí vytrvat do konce. Nádherné počasí navíc vytvářelo předpoklad pro spásu všech během jedné či dvou "nocí" (lety na přelomu data byly výhodnější, protože nižší teplota vzduchu snižovala stupeň rozbředlosti sněhového letiště).

Lundborg prvním záchranným letem odvezl generála a jeho psa Titinu. Při návratu k trosečníkům, pravděpodobně pro velkou únavu, byl na přistání dlouhý a v nerovné části kry letoun převrhl. Do tábora tak přibyl nový ztroskotanec.

Běsnící novináři i politici a rozkol mezi záchranáři

Jakmile se o generálově spáse dozvěděli žurnalisté a mocensko-politicky exponovaní činitelé italského státu, spustili povyk plný odsudků Nobilova "poklesku". Jejich výtky lze s chladnou hlavou označit jako malicherné až za záměrně zlovolné. Generál s přeráženými údy na kře ohrožoval životy ostatních trosečníků velmi výrazně pouhou přítomností. On a Cecioni totiž přibíjeli celou skupinu na místě a znemožňovali zdravým mužům v případě nutnosti rychle přesunovat tábor ohrožený častým pukáním ker.

Postupem času vyplouvala na povrch událostí neschopnost Italů poskytnout vlastním trosečníkům účinnou pomoc, či je dokonce zachránit. Jako první rozpoznali organizační nemohoucnost jižanů Švédové. Při první příležitosti z hlediska vývoje počasí vypravili na letiště u stanu nové malé letadlo, které odvezlo jen Lundborga, právě povýšeného na kapitána. V silách Švédů bylo během jediné noci přepravit z tábora všechny trosečníky, protože se jim podařilo vybudovat krátkodobou podpůrnou základnu vzdálenou necelých 15 minut letu od stanu. Ale proč by riskovali své životy, když Italové z Citta di Milano nečinně zaháleli?

Ruští bohatýři

Italská lhostejnost k leteckým operacím byla částečně podmíněna i akcemi záchranářů ze Sovětského svazu. V zemi vznikl záhy po odmlčení se Biagiho palubní stanice "Komitét pro pomoc řiditelné vzducholodi Italia", který připravil k vyplutí dva velké ledoborce. Malygin se měl pokusit proniknout k trosečníkům od východu v prostoru mezi Špicberky a Zemí Františka Josefa. Tehdy největší ledoborec na světě Krasin (ex Svjatogor 1917) vyplul z Leningradu (přesněji Kronštadtu) ke Špicberkům západním směrem.

Polárníci zleva Nobile, se sněžnými brýlemi Běhounek

Polárníci zleva Nobile, se sněžnými brýlemi Běhounek

Malygin brzy uvázl v těžkém ledu, ale vyslal vpřed průzkumný letoun, který ohledával ledové poměry dále na sever. Krasin doplul ke Špicberkům prvního července a bez zastávky pokračoval směrem k pólu a pak na východ. Ledové poměry se však postupně zhoršovaly. O tři dny později ledoborec zůstal trčet v přes dva metry silném ledu, poškodil si parní stroj a zlomil lopatku jednoho šroubu i čep kormidelního rumpálu.

Loď bylo třeba vyspravit. Jak je Rusům vlastní, pustili se do oprav lodi na místě. Přestávku v plavbě využila letecká skupina k rozvědnému letu. Nesmírnou shodou náhod se podařilo osádce vzdušného průzkumníka spatřit a zaměřit polohu skupiny Zappiho (skupiny, která tábor opustila). Radista předal příslušné souřadnice na palubu Krasina ještě dříve, než třímotorový "Rudý medvěd" musel v mlze nouzově přistát v pobřežní zátoce u hlavního souostroví a poškodil se.

Nechoď s Italy na led

Po opravě se Krasin vydal nejprve zachránit Zappiho družinu, což se osádce ledoborce 12. července v 5 hodin 20 minut podařilo. Rusové však na ledě shledali jen dva muže. Na rusky pronesený dotaz, kde je Malgrem, Zappi odpověděl cosi italsky a rukou ukazoval pod led. Přes jazykovou bariéru bylo jasné, že švédský polárník cestou k pevnině zahynul.

Rusy poměrně záhy znepokojila skutečnost, že Zappiho našli v docela dobrém stavu, i když tvrdil, že nejedl 12 dní, stejně jako zbědovaný a nepohyblivý Mariano, jehož vzezření plně odpovídalo udané době absolutního hladovění. Zappi byl navíc mnohem lépe oblečen než jeho nerozlučný a nemocný druh. Při svlékání trosečnického oděvu za přítomnosti ruských svědků jaksi mimoděk Zappi prohlásil o jedné z kazajek, že patří Malgremovi. Jak k oděvní součástce přišel, nikdy nevysvětlil.

Anténní stožáry vysílačky italského námořnictva San Paolo.

Anténní stožáry vysílačky italského námořnictva San Paolo.

Skon švédského meteorologa popisoval vyšetřovacím komisím jen Zappi. Malgremův zdravotní stav se prý rychle horšil, omrzla mu noha a 12. června odmítl pokračovat v pochodu. Vyzval prý Italy, aby ho zanechali o samotě, bez jídla, které by stejně jen prodloužilo jeho utrpení. Italům prý předal památeční kompas, který měli odevzdat s pozdravy jeho matce. Běhounek ovšem potvrdil, že kompas měl Mariano v ruce již při odchodu od stanu. Proč ke kompasu nepřipojil Malgrem i dopis na rozloučenou, Zappi neobjasnil, přestože jeho skupina obdobné dopisy trosečníků ze stanu na pevninu nesla. Sepsal ho i Běhounek, ale list zmizel i s Malgremem.

Růst podhoubí divokých představ o událostech během pochodu tří k souostroví umocnil Zappi i popisem Marianova návrhu, který prý vyslovil po spotřebování veškerých zásob potravin. Přemlouval Zappiho, aby se zachránil tím, že vypije Marianovu krev a zasytí se jeho masem.

Nobile pak ve své knize s hořkostí zaznamenal podrážděné reakce části německé veřejnosti, která polárníky považovala za zavrženíhodné lidojedy.

Nejšťastnější pátek třináctého července

O pouhý den později po záchraně Zappiho s Marianem se sovětský ledoborec probil ledy na 30 metrů ke stanu trosečníků. Trojani, Cecioni, Biagi, Viglieri a Běhounek byli zachráněni.

Rusové okamžitě začali připravovat další cestu k pátrání po takzvané skupině Alessandriniho, tedy po troskách celé vzducholodi. Požádali Italy, aby vyslali letadla k důkladnému průzkumu ledových polí na východ od Špicberků. K velkému rozčarování jim bylo Italy sděleno, že pátrání nemá podle Zappiho žádnou cenu, protože podle všech známek vzducholoď shořela a všichni zahynuli.

Vzducholoď i pyramida

Animaci vzducholodi speciálně pro Technet.cz vyrobil animátor Michal Bárta, autor naučných aplikací pro tablety iPad a telefony iPhone.

Vyzkoušejte si jeho prohlídku Velkou pyramidou v Gíze nebo se projděte legendárním zeppelinem Hindenburg.

Jedinou indicií k takovému tvrzení byl nezřetelný sloup kouře, který trosečníci vypadlí z kabiny Italie spatřili asi dvacet až třicet minut po nárazu na led na východ od nich. Nobile i Běhounek shodně po návratu do civilizace usoudili, že právě za takovou dobu klesla odlehčená vzducholoď zpět k zamrzlé hladině moře.

Sověti nedbali Romagnova doporučení a po opravě v docích ve Stavangeru vyplouvá ledoborec dokončit záchrannou výpravu, kterou završil 23. září 1928, aniž by nalezl sebemenší součást či stopu po vzducholodi Italia.

Oběti a přínosy objevování

Z osádky vzducholodi zahynulo při katastrofě osm lidí. Dalších devět letců přišlo o život v průběhu záchranných operací nebo s lety s nimi souvisejícími. Nobile byl degradován, italská vláda naopak ocenila zásluhy Zappiho a Mariana.

Čech František Běhounek se stal velmi populárním. Odborná i laická veřejnost ve dvacátých a třicátých letech oceňovala cílevědomý přístup našeho badatele k poznání přírody. Po nálezu přístroje na měření intenzity kosmického záření, tehdy téměř neznámého, pokračoval fyzik během pobytu na ledových krách v pravidelném pozorování. Naměřené hodnoty se pak po zpracování staly jediným vědecky přínosným výsledkem celé výpravy.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.