Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zachraňte českého vojína Ryana. Neznámé příběhy krajanů v americké armádě

Exkluzivně   0:05aktualizováno  0:05
Pro některé z nich byla cesta do Evropy cestou domů. Z daleké Ameriky přišli Čechoameričané osvobozovat vlast svých předků. V jejich příbězích rozpoznáte „předlohu“ ke slavnému filmu Zachraňte vojína Ryana i smutný osud posledního padlého vojáka americké armády v Evropě.

Obálka Bratrského věstníku (Fraternal Herald), na které je vyobrazen létající pevnost Boeing B-17 Flying Fortress, na který se krajané složili. | foto: Archiv Vladimíra Polácha - History University of Nebraska-Lincoln

Jednou z mála zmapovaných kapitol druhé světové války, alespoň z českého pohledu, je účast Čechoameričanů několika generací na bojištích 2. světové války. Jde přitom mnohdy o fascinující příběhy, vypovídající nejenom o osudech vojáků i civilistů, ale také o jejich vztahu k Československu a tématu češství.

Seznam padlých členů české krajanské komunity.

Seznam padlých členů české krajanské komunity.

Podle sčítání obyvatelstva z roku 1940 se v USA nacházelo přes 1,5 milionu lidí první, druhé nebo třetí generace (tedy těch, kdo do USA přišli a získali tamní občanství, jejich potomků a případně vnuků a vnuček) českých přistěhovalců a jejich potomků. Lze tedy odhadovat, na základě statistik i pravděpodobnosti, že v americké armádě bychom během 2. světové války (včetně období od roku 1939) nalezli asi 160 000 vojáků s československými kořeny.

Sloužili na všech frontách a ve všech zbraních, někteří vstoupili dobrovolně již v roce 1939, jiní byli odvedení na jaře 1945, kdy se válka v Evropě již chýlila ke konci, ale Američané dále bojovali v Pacifiku. „Své“ mrtvé měli Čechoameričané již v Pearl Harboru, jak zachycuje jeden z prvních seznamů padlých členů české krajanské komunity na obrázku výše.

Z hlavního města amerických Čechů až do Německa

V některých jednotkách byli tito American Czechs nebo Bohemians, jak se sami nazývali, spíše okrajovým elementem, ale vzhledem k tomu, že v USA jsou státy a místa s vyšší koncentrací krajanů, někde tvořili nikoliv nevýznamnou menšinu.

Výzkum, který jsme prováděli díky pozvání University of Nebraska-Lincoln ukazuje, že například mezi 1369 vojíny, kteří tvořili páteř 134. pěšího pluku 35. divize, rekrutujícího se především z Nebrasky, bylo asi 67 Čechů. Většina z nich pak absolvovala cestu z výcvikového střediska v USA přes vyloďovací pláže Francie až do Německa, kde jejich válka skončila u Hannoveru.

Fotogalerie

Mezi vojáky, kteří zaplatili za tuto válečnou cestu životem, patřil například Joseph Pekarek z městečka Wilber, které se dodnes honosí titulem „Czech capital of USA“. Nebyl ale v rodině bohužel jedinou obětí války, ve Francii zemřel také jeho bratr Frank. To, že v armádě sloužilo více sourozenců z jedné rodiny, nebylo v USA nijak výjimečné a tento osud se nevyhnul ani potomkům českých přistěhovalců.

Osudy bratrů Ryanových ze známého Spielbergova filmu (viz boxík Zachraňte ... ) připomíná tragédie rodiny Klemmeových (matka vojáků se za svobodna jmenovala Jelinek). Dva ze tří synů, Howard a Floyd, zemřeli v rozmezí 10 dnů při americké invazi na Iwojimu. Třetí z nich, Lloyd (nikoliv Loyd, jak se někdy uvádí), také sloužící v Pacifiku, byl poté generalitou urychleně odeslán ze služby zpátky k rodině, aby se zabránilo nejhoršímu (Lloyd bohužel zmizel beze stop na lovecké výpravě na Aljašce v roce 1957).

Mezi vojáky z 134. pluku pěchoty ale nalezneme i takové, kteří za svou službu získali vojenská ocenění: Joseph Coufal, John Hrnicek a John Tomcak získali Bronzovou hvězdu (Bronze star), Joseph Klinsky z Milfordu v Nebrasce dokonce hvězdu Stříbrnou (Silver star).

Místo společného odpočinku bratrů Soukupových. Všichni sloužili v armádě a všichni válku přežili.

Místo společného odpočinku bratrů Soukupových. Všichni sloužili v armádě a všichni válku přežili.

Různá ocenění se samozřejmě československým Američanům nevyhýbala, jedním z nejvíce dekorovaných vojáků byl Emil A. Soukup se sedmi bronzovými hvězdami. Byl to jeden z celkem pěti bratrů Soukupových, kteří narukovali do americké armády. Všichni – Louis H. Soukup, Walter Raymond Soukup, Benjamin V. Soukup, Václav G. Soukup – přežili válečné hrůzy. Někteří z nich sloužili v Evropě, jak je vidět z přiloženého článku z dobových novin. Walter, nejmladší z bratrů, byl téměř šest měsíců pohřešován, z toho přes čtyři měsíce se různě skrýval na nepřátelském území.

Vyznamenání však nepřicházela jenom ze strany americké armády, ale občas, byť výjimečně, také od osvobozených měst a států, jako v případě J. J. Pospíšila, vyznamenaného prezidentem Benešem. Pospíšil, rodák z Wilberu v Nebrasce, využil za války i po ní své jazykové znalosti (anglicky, česky) mimo jiné při práci ve vojenské okupační správě Německa a při jednání s reprezentanty ČSR.

Poslední padlý Američan v Evropě

Asi nejznámějším Čechoameričanem, který došel až do Československa, je Charles Havlát, často označovaný jako poslední padlý Američan v Evropě. Byl zabit ráno 7. května 1945 v blízkosti obce Volary, kde má dnes pamětní desku. Také Charley Havlat se narodil v české komunitě v Nebrasce, v Dorchesteru, a měl dva bratry, Rudolpha a Adolpha. Oba bojovali v Evropě a oba přežili. Také jejich bratranec Lumír narukoval do armády.

Do armády však nevstupovali jen bratři a bratranci, ale také sestry, sestřenice a dcery. Americká vláda povolala do vojenské služby kolem 150 000 žen, sloužících většinou v úřednických nebo zdravotnických pozicích (oddíly WAAC/WAC). Mezi nimi samozřejmě také nalezneme zástupkyně českoamerické komunity.

Československý válečný kříž, kterým prezident Beneš dekoroval plukovníka Jaromíra J. Pospisila, narozeneho 1906 ve Wilberu,  v Nebrasce. Originál uložen v Českém muzeu ve Wilberu.

Československý válečný kříž, kterým prezident Beneš dekoroval plukovníka Jaromíra J. Pospisila, narozeneho 1906 ve Wilberu, v Nebrasce. Originál uložen v Českém muzeu ve Wilberu.

Sourozenci Rudolf Freeouf a jeho sestra Mildred měli oba rodiče z Čech a doma se ještě mluvilo česky. Zatímco Mildred byla vyslána do Pacifiku a velkou část války strávila na Nové Guineji a posléze v Manile, Rudolf nastoupil k námořnictvu a zažil i nečekaně dobrodružné chvíle při potopení lodi v Atlantiku. Členky WAC lze najít na italské frontě, ve Francii nebo Anglii, ale zatím se nepodařilo zjistit, zda některou z těch, která se mohla hlásit ke svým českým kořenům, nalezneme mezi vojáky v Československu.

Cesta „domů“ ...

Z trochu jiné kategorie je příběh Josepha Wechsberga, Čechoslováka z židovské rodiny, narozeného v Ostravě v roce 1907. Člověk s dobrodružným životopisem, do kterého patřilo i muzicírování po pařížských klubech a na výletních lodích v meziválečném období, získal v Československu hodnost poručíka, jeho život však zásadně ovlivnila služební cesta do USA v roce 1938. Ze Spojených států se nakonec domů do Ostravy vrátil, jak popisuje v drobné vzpomínkové knize Homecoming (tj. Návrat domů – zde jde však i o hříčku na téma, kde či co je vlastně domovem), až na jaře 1945 již jako americký občan.

V květnu 1945 byl pravděpodobně prvním Američanem, který se oficiálně dostal hluboko do sovětské zóny a jeho popis cesty do Ostravy podává střízlivý a místy smutný popis poválečného Československa.

To jsou však výjimečné případy. Většina potomků českých přistěhovalců se cítila být především Američany a jejich cesta do Evropy a případně do Československa sice byla zcela jistě výjimečná, nebyl to však návrat domů. Jejich domov ležel za oceánem. Jisté pouto, které cítili k zemi svého původu, k jazyku a kultuře svých rodičů, však přetrvávalo. Bylo někdy dokonce tak silné, že se v zápisech a dopisech mluví nejenom o zemi „našich předků“, ale i přímo o „mateřské hroudě“ nebo „původním domově“. Jeden z dochovaný záznamů z David City v Nebrasce je vypovídající. Stojí v něm: „Potomek českých přistěhovalců Albert Houška se podílel na osvobození naší vlasti“.

Češi a neumí česky. Jsou to snad odrodilci?

Dopisy, které se zachovaly v rodinných archivech nebo na stránkách dobového krajanského (českého) tisku, také dokazují, že vojáci nejenom stále umí používat češtinu, i když mnohdy značně poameričtěnou, ale jsou na svůj jazyk hrdí. Jeden z vojáků se tak doma pochlubil, že když ve Francii konečně narazil na „pravé“ Čechoslováky, dostal od nich pochvalu za to, jak dobře mluví česky. A mnozí vzpomínali na to, že když se ve výcvikovém táboře nebo později za tažení potkali s jinými československými Američany, mohli se spolu bavit a nebo i zpívat česky.

Posledním padlým Američanem v Evropě byl ... Čech. Charles Havlat byl zabit ráno 7. května 1945 v blízkosti obce Volary. Výstřižek z Crete News ze sbírky paní Berniece Bosak (roz. Husa). Dnes jsou uložené v archivu Saline County Genealogical Society ve Wilberu.  Za jejich zprostředkování děkuje autor panu V. Anthonymu.

Posledním padlým Američanem v Evropě byl ... Čech. Charles Havlat byl zabit ráno 7. května 1945 v blízkosti obce Volary. Výstřižek z Crete News ze sbírky paní Berniece Bosak (roz. Husa). Dnes jsou uložené v archivu Saline County Genealogical Society ve Wilberu. Za jejich zprostředkování děkuje autor panu V. Anthonymu.

Objevila se samozřejmě i kritika, někdy založená na vtipných okolnostech. Jeden z Američanů, odvedený a převelený do služby do Anglie, byl se svými rodiči ve styku skrze dopisy. Problém byl ovšem v tom, že zatímco on uměl česky jenom mluvit, nikoliv však číst nebo psát, jeho rodiče zase nevládli psanou angličtinou. Chudák tak chodil po základně a výcvikovém středisku s dopisy složenými v kapse, aniž by věděl, co se v nich píše – dokud v Anglii nenarazil na někoho z československých vojáků v britských službách, kdo mu dopisy přečetl. Jak napsala redakce Westernských novin, je to jeden z mnoha důkazů toho, že je užitečné se učit jazyk svých rodičů.

Jeden z dopisů, otištěný 9. března 1945 (dopis samotný je ale z listopadu 1942), ukazuje i kritický postoj jednoho z amerických Čechů vůči těm, kdo sice mají české jméno, ale jazyk už neovládají nebo se k němu vůbec nehlásí. „Nové tváře se objevily, ale Čecha mezi nimi není. Anebo se stydí hlásit se. Některá ty jména jsou přece ryze česká, a přec majitelé zapírají, že jsou Češi. Jsou to snad odrodilci?“ stěžuje Jaroslav F. Chmelíček z Fort Sheridan v Illinois, kde měl na starosti přijímač nováčků. Otázka jazyka a jména není zanedbatelná – vzhledem k tomu, že pro americkou armádu byli všichni (bílí) odvedenci jednoduše Američané, jsou jména jednotlivých vojáků a vojaček často jedním z mála indikátorů jejich českého a slovenského původu.

O autorovi

Vladimír P. Polách

V současnosti působí v rámci programu Frank A. Belousek Distinguished Scholar jako hostující profesor na Katedře historie na University of Nebraska-Lincoln.

To, že američtí Čechoslováci nebo českoslovenští Američané cítili a ctili silné pouto ke své původní vlasti, dokazuje také jiná válečná událost. Ne všichni mohli (a chtěli) být na frontě. Někteří nastoupili dobrovolně, jiní byli povoláni vládou, ale mnohé od strastí frontového vojáka ochránil věk, pohlaví nebo nutnost pracovního nasazení v zázemí. Mnozí z nich se však snažili přispět válečnému úsilí jinak.

Jednou z nejaktivnějších organizací byla Západní Česko-Bratrská Jednota (Western Bohemian Fraternal Association), podpůrná a pojišťovací organizace krajanů v Americe, především na Středozápadě. Členové Jednoty v Nebrasce a Iowě mezi sebou vybrali takové množství finančních prostředků, že byli schopni zaplatit jeden střední a jeden těžký bombardér, pojmenované Spirit of Czech Nebraskans, respektive Spirit of Iowa Czechs.

Zachraňte vojína Ryana

Film vypráví příběh kapitána americké armády Johna Millera (Tom Hanks) při vylodění v Normandii 6. června 1944 a v následujících dnech. Po dobytí pláže Omaha je jednotka kapitána Millera vyslána najít vojína Ryana (Matt Damon), jehož tři bratři již padli, a přivést ho zpět k jeho matce. Kapitán Miller tento úkol přijímá a vyráží na cestu.

Po cestě přijde o několik mužů své jednotky, ale nakonec vojína Ryana najdou, ale ten odmítá odchod z boje a návrat domů – myslí si, že by to bylo zbabělé. Jednotka kapitána Millera zůstane s Ryanovou jednotkou a dostanou úkol ubránit most přes řeku před postupující německou armádou. Tento úkol se podaří splnit, ale kapitán Miller zemře, když kryje ústup vojáků.

Zdroj: Wikipedia.cz

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.