Trpasličí hvězda

Trpasličí hvězda | foto: ESO

Čeští astronomové objevili vzplanutí hvězdy v souhvězdí Persea

  • 1
Čeští astronomové objevili vzplanutí hvězdy v souhvězdí Persea. Hvězda označená jako GK Per takto vybuchuje přibližně jednou za tři roky, ale přesný okamžik se nedá předpovědět.

Podle Petra Sobotky z Astronomického ústavu Akademie věd nastalo současné vzplanutí o tři čtvrtě roku dříve, než vědci očekávali.

První výrazné zjasnění astronomové pozorovali před 105 lety. Hvězda byla tehdy vidět snadno i bez dalekohledu. Před několika dny si amatérský astronom Luboš Brát z Pece pod Sněžkou všiml, že se jasnost hvězdy GK Per začíná zvyšovat. Zjasňování pokračovalo i další noc, a tak informoval své kolegy z observatoře Astronomického ústavu v Ondřejově, kteří jeho objev potvrdili. 

Pozorování českých astronomů potvrdili i jejich kolegové ze zahraničních observatoří. Zjistili navíc, že jasnost hvězdy v minutových až hodinových intervalech kolísá. Toto chování hvězdy astronomové pozorovali i při minulých vzplanutích. 

Poslední vzplanutí nastalo před 755 dny, což je pro GK Per v posledních desetiletích poměrně krátká doba. Příliš velké zjasnění, které bude trvat zhruba dva měsíce, se proto tentokrát nedá očekávat, jako tomu bývá po delším intervalu. 

Ondřejovští astronomové tento objekt sledují u dlouho. Zjistili, že vzplanutí nastávají přibližně po 400, 800 až 1200 dnech. V roce 1901, kdy hvězda zjasněla nejvíce a byla pozorována poprvé, nastal jev, kterému astronomové říkají termonukleární reakce na povrchu bílého trpaslíka. Současné zjasnění je způsobeno pouze nestabilitou povrchu hvězdy.

Půl roku po objevu astronomové objevili kolem GK Per mlhovinu. Další pozorování zjistila, že se prstenec mlhoviny rozpíná. Vývoj obálky GK Per pomohl k ověření mnoha teorií týkajících se závěrečných stadií vývoje hvězd. 

Hvězda GK Per patří do podtřídy kataklyzmických proměnných nov, což jsou hvězdy, které podobně jako lidé žijí v párech. Menší v páru je bílý trpaslík, větší je v tomto případě podobr o povrchové teplotě 5000 stupňů Celsia, který vyplňuje svůj takzvaný Rocheův lalok. Každá hvězda, která se nafoukne tak, že překročí tuto Rocheovu mez, přijde o část své hmoty. Vnější vrstvy její atmosféry se dostanou do sféry gravitačního vlivu její družky a začnou se nabalovat kolem jejího povrchu. Tím vzniká kolem této družky akreční disk.