Posádka Apolla 1 během výcviku v bazénu v červnu 1966. Grissom je v nafukovacím...

Posádka Apolla 1 během výcviku v bazénu v červnu 1966. Grissom je v nafukovacím prámu u kabiny, v pravém rohu dole je White, nad ním Chaffee. | foto: NASA

Život si zachránil na poslední chvíli. Před Challengerem hořelo Apollo

  • 37
O jeden den a devatenáct let dříve, než těsně po startu vybuchl raketoplán Challenger, uhořela posádka Apolla 1. Stalo se tak při nácviku na rampě. Důvody tragické havárie byly v obou případech podobné. Zanedbané varování, úplatky, protekce. Zemřeli tři lidé. Donald Slayton měl být čtvrtý.

Vývoj kolem osudového startu Challengeru v mnohém připomínal situaci kolem projektu Apollo. I zde totiž zvítězila protekce, úzké osobní kontakty a možná i úplatky. Vyšetřování tragédie jsme popsali v předchozím dílu.

Tragédie Challengeru nakonec stála šéfa NASA Jamese C. Fletchera křeslo. Těžko říci, zda to byly pouze neskrývané narážky zejména novinářů na díl jeho viny při výběru výrobce startovacích motorů SRB (právě jejich těsnění bylo na počátku havárie), co nakonec přispělo k odchodu Jamese C. Fletchera z jeho významné funkce, a to i přes počáteční podporu, jakou měl od prezidenta Ronalda Reagana. V kuloárech se totiž mluvilo o úplatcích, což nikdy nezní dobře.

Šlo o velice vážné podezření. Zejména když novináři připomněli neblahé zkušenosti z vývoje a přípravy lunárního programu Apollo, kdy do výběru hlavního dodavatele tehdy s neskrývanou podjatostí zasáhl James Edwin Webb, jenž byl v letech 1961 – 1968 generálním ředitelem NASA. Celá zapáchající záležitost vyplula na povrch až v souvislosti s tragickým požárem první lodi Apollo AS-204, při kterém v lednu 1967 uhořeli tři kosmonauti.

Byla to však podivná a velice zarážející shoda se zákulisím zadání zakázek na výrobu startovacích motorů SRB pro raketoplán.

Když byla konečně po mnoha kritických připomínkách dohotovena letová kabina první lodi Apollo, do níž měli usednout kosmonauti Virgil „Guss“ Grissom, Edward White a Roger Chaffee, označená firemním číslem 012, zjistili kosmonauti ke svému značnému roztrpčení, že pozemní trenažér či simulátor kabiny se od ní v mnohém odlišuje.

Za nedostatky stál docela obyčejný šlendrián především ve firmě North American Aviation, která se cítila pevná v kramflecích, protože si byla jista podporou nejvyššího šéfa NASA.

„Je to pro kočku,“ prohlásil Virgil Grissom a dokonce prý místo hravého domácího zvířete použil prý ostřejší výraz určený pro lidský exkrement. S gustem to uvedli kosmonauti Alan Shepard a Deke Slayton ve vzpomínkové knize Moon Shot v roce 1994. Jistý Riley McCafferty, který v kalifornském městě Downey u firmy North American Aviation odpovídal za simulátor nové kosmické lodi, s rozpaky vysvětloval, že technici pracovali na tři směny, aby zvládli všechny požadované úpravy a změny v kabině určené k letu, takže na simulátor už jim logicky nezbyl čas. Jenže kosmonauti takovou výmluvu nepřijali.

S lodí Apollo, která měla Americe otevřít cestu k pokoření Měsíce a získat palmu vítězství v nevyhlášeném závodě o Měsíc s Rusy, byly od samého počátku problémy. Hlavní manažer programu generál Samuel Phillips se během příprav kosmické lodi v roce 1965 vydal do hlavního stanu dodavatelské firmy North American Aviation, která sice v přísném výběrovém řízení nezvítězila, ale ve finiši dostala po velice podezřelých zákulisních jednáních přednost před ostatními. Brzy po tomto rozhodnutí, které mnohé lidi překvapilo a některé informovanější dokonce pobouřilo, začali totiž mít mnozí pracovníci NASA pochybnosti o schopnostech a kvalitách firmy North American Aviation jako hlavního dodavatele kosmické lodi lunárního programu. Mamutí firmu však neustále chránil, obhajoval a především podporoval všemocný James Webb, tehdejší nejvyšší šéf NASA.

Pokud to někomu připomíná již popsanou situaci s motory SRB, která vyšla najevo při vyšetřování tragédie raketoplánu Challenger, kdy hlavní roli v dramatu sehráli firma Morton Thiokol a rovněž generální ředitel NASA dr. James C. Fletcher, pak se nemýlí. Také v programu Apollo totiž zvítězily při konečném rozhodování silné tlaky protekce a úzkých osobních kontaktů vlivných osob na čele s tehdejším generálním ředitelem NASA. A také v tomto případě byly následky nesmírně tragické.

Nezájem o nápravu a dokonce vydírání

Při své inspekci odhalil generál Samuel Phillips v hlavním stanu North American v Downey věci zcela neuspokojivé či dokonce varovné. Všechna jeho zjištění jej šokovala. Ukázalo se totiž, že dodání první kosmické lodi Apollo se zpozdí nejméně o rok, stejně jako se přibližně o pět měsíců zpožďovala výroba druhého stupně nosné rakety Saturn-1B. Neustále se také zvyšovaly původně předpokládané náklady, takže příslušní pracovníci North American při každém jednání se zástupci NASA o finančních otázkách a rozpočtu operovali s čísly pohybujícími se na samém vrcholu všech původních odhadů. Firma North American Aviation ostatně později přiznala, že cenu ve výši 400 milionů dolarů, kterou ve výběrovém řízení NASA nabídla, nemůže v žádném případě dodržet a odvolávala se na to, že konečné náklady budou logicky vyšší, protože nikdo původně nepočítal se stavbou několika kosmických lodí a především kabin pro posádku navíc, z nichž každá měla vyjít minimálně na 100 milionů dolarů.

Hádky neustávaly, až se nakonec začalo hovořit o konečných nákladech ve výši nejméně 3,5 miliardy dolarů. Bylo to nepříjemné především pro Jamese Webba. Šéf NASA totiž před novináři vždy prohlašoval, že ve výběrovém řízení přišla konkurenční firma Martin s rozpočtem o 34 % vyšším, než jaký nabízela firma North American, takže právě proto nakonec on sám osobně rozhodl tak, jak rozhodl, bez ohledu na „papírové“ výsledky výběrového řízení, v nichž jednoznačně zvítězila firma Martin.

Při prověrce v North American odhalil generál Samuel Phillips varovná fakta. Napsal proto řediteli společnosti ostrý dopis, že v oddělení, které připravuje kosmické lodi programu Apollo, je už na první pohled zjevný nadbytek pracovníků. Určenou práci mohlo zvládnout mnohem méně lidí, dokonce lépe a kvalitněji a pochopitelně také levněji. Generál byl neúprosným kritikem. Dále například konstatoval, že North American úkoly nedokáže trvale plnit a že metody řízení ve firmě nejsou na tak vysoké úrovni, jakou vyžaduje NASA. Zjevné byly nedostatky účinného plánování a především kontroly. Svou zprávu generál zakončil shrnutím, že ani s přihlédnutím k některým možná nadějným náznakům nenašel dostatečný důvod, aby do budoucnosti získal pocit důvěry v North American Aviation. Pokud šlo o finanční prostředky NASA, tedy státní finance, které plynuly do pokladny North American, poznamenal, že konečný odhad neodpovídá požadavkům programu ani co do úkolů, které je třeba splnit, ani pokud jde o požadované finanční náklady.

Vedení NASA přitom v té době usilovalo o získání dalších částek ze státního rozpočtu. Phillipsova podrobná a přesná kritická zpráva se tudíž do Kongresu oficiálně nedostala. Právě proto, že vedení NASA žádalo po Kongresu více peněz a Phillipsova zpráva jasně naznačovala, kudy a kam peníze z účtu NASA mnohdy zbytečně unikají. Zásluhou intrik Jamese Webba se proto tehdy při jakýchkoliv jednáních o navýšených částkách na kosmický výzkum o neutěšené situaci v North American nemluvilo. A všichni, kteří situaci znali, raději mlčeli, protože James Webb byl až příliš mocný a měl velice dlouhé prsty nejen do vrcholné politiky, ale také do různých oblastí státního a dokonce i soukromého sektoru, kam by se nespokojenci mohli v případě svého nuceného odchodu z NASA uchýlit.

Necelých pět měsíců před zkouškou první lodi Apollo přímo na startovací rampě č. 34 na mysu Canaveral se uskutečnilo jednání mezi zástupci NASA a firmy North American v kalifornském městě Downey. Na programu byla závěrečná zpráva o připravenosti lodi Apollo-012 před jejím odesláním na kosmodrom. Protokol o této schůzce nebyl dodnes v plném znění zveřejněn. Z toho, co se až mnohem později zásluhou britských novinářů Huga Younga, Bryana Slicocka a Petera Dunna ze Sunday Times Weekly Review dostalo za pomoci nejmenovaných lidí z NASA na světlo světa, vyplývá, že při jednání došlo k ostré hádce, při níž zástupci NASA neúprosně žádali, aby z kosmické kabiny byly odstraněny některé silně hořlavé a nebezpečné materiály, především nylon a umělá hmota velcro.

Představitelé North American se bránili nejrůznějšími námitkami. Do úprav interiéru lodi, které se málem rovnaly přestavbě, se jim pochopitelně nechtělo. Byly by nejen nákladné, ale především by oddálily první starty. Stanovené termíny byly přitom neúprosné a v NASA bezvýhradně trvali na jejich dodržení. Prezident John Kennedy ve svém slavném projevu z roku 1961 totiž zavázal americké vědce, inženýry a techniky, že prvního člověka dopraví na Měsíc ještě do konce desetiletí, tedy nejpozději do závěru roku 1969. Představitelé North American proto prohlašovali, že obavy z údajně hořlavých materiálů nejsou na místě a že jsou dokonce naprosto zbytečné, odvádějí pozornost od hlavní práce a zdržují dokončení hlavního úkolu. Když však taková argumentace před zástupci NASA neuspěla, sáhli po těžších zbraních. Konstatovali totiž, že v případě jakýchkoli dalších větších úprav, podle nich zcela zbytečných, se nepodaří dodržet schválený harmonogram všech zkoušek a plánovaných zkušebních kosmických letů, což jednoznačně ohrozí termín stanovený prezidentem.

Když inženýr Bland z NASA při jednání v hlavním stanu North American v Downey marně opakovaně namítal, že v kabině je zcela zjevně příliš mnoho hořlavých materiálů, ohradil se vedoucí výroby Dale D. Myers a nabroušeně odsekl: „Pokud jde o ochranné potahy z materiálu velcro, domníváme se, že naše kritéria jsou naprosto uspokojivá. Nevidíme nikde žádný problém. Mohli bychom samozřejmě použít i jiné materiály, ale rozhodně to nepovažujeme za nutné!“

Zástupci NASA konstatovali, že zmíněné „uspokojivé velcro“ hoří jako papír a prská přitom na všechny strany, takže by ho při montáži technici North American alespoň nemuseli dávat do blízkosti elektrické instalace. Protože bylo jasné, že ani tentokrát nedojde k žádné uspokojivé dohodě, uchýlil se George Jeffs, který pracoval jako hlavní inženýr North American, k již zcela neskrývanému a ostudnému vydírání. Začal totiž znovu významně upozorňovat, že dojde ke značnému zpoždění v celém programu. Všichni sice hovořili o problémech lodi, které by mohly způsobit velké technické potíže, ale na druhé straně si uvědomovali, že nedodržení harmonogramu by mohlo mít zcela katastrofální důsledky pro splnění termínu přistání prvních lidí na Měsíci. Taková tehdy kolem programu Apollo vládla atmosféra.

V zákulisí se dokonce začínalo emotivně mluvit o tom, že v sázce jsou pověst a osud celé Ameriky. Prezident John Fitzgerald Kennedy rozhodl, že na Měsíci stane jako první člověk Američan, byť se většina obyčejných lidí naivně domnívala, že jde především o to, aby na měsíčním povrchu přistáli pozemšťané, tedy zástupci celého lidstva. Jakmile se z celé věci stala záležitost vysoké politiky, musely jít jakékoli ohledy stranou. Bohužel však nakonec šel stranou také zájem o bezpečnost kosmonautů.

Bylo jasné, že jednání v konferenční místnosti v Downey směřuje k závěru, že kvůli malichernostem (tak zmíněné problémy ve vedení North American Aviation nazývali) dojde k ohrožení prezidentova závazku, povýšeného na politickou modlu, přičemž by tím měla být znesvěcena práce poctivých chlapíků z North American Aviation, kterým přece nic neleželo na srdci více než vlast a americká technická prestiž, notně pošramocená už startem prvního sovětského Sputniku 1 v roce 1957 a přímo potupená letem Jurije Gagarina. Že to zní směšně? Bohužel. Tak například argumentoval George Jeffs, hlavní inženýr kritizované firmy. Nikdo z přítomných v jednací místnosti však nevstal a neřekl mu, že jeho jednání je neférovým úderem pod pás, který se brzy tragicky vymstí. Zástupci NASA si totiž naopak uvědomili, že existuje hranice, kterou nebudou moci překročit, aby je posléze někdo veřejně neobvinil, že jednali proti životně důležitým zájmům Spojených států amerických. Bylo jim jasné, že zástupci firmy North American si mohou dovolit ledacos více než kdokoli jiný, protože v očích vlivných politiků a veřejnosti to byli právě oni, kdo napravovali pošramocenou americkou kosmickou prestiž.

Byl to nerovný boj sváděný nerovnými zbraněmi. Proto také George Jeffs nakonec suše procedil mezi zuby: „Mám pocit, že podstata celé věci je v tom, jak daleko chcete dojít. A já vám řeknu rovnou, že můžete sice jít dost daleko a chtít z kabiny odstranit spoustu věcí, jenže za sebe prohlašuji, že by mělo jít spíše o to objektivně vybrat a pojmenovat pouze nejzávažnější problémy.“

A co na tom, že to bylo sprosté vydírání?

Nakonec ustoupil i Virgil Grissom

Přes zjevnou prohru se dr. Joseph Sea z vedení NASA přece jen ještě jednou pokusil vzepřít. Naléhavě požadoval alespoň odstranění silně hořlavého materiálu velcro. Diplomaticky se přitom pokusil o smířlivý tón: „Je čas, abychom na sebe přestali štěkat a celou věci si společně pořádně vyjasnili.“

To by však u celého jednání nesměl být zástupce posádky Gus Grissom, který nečekaně vstal a bez servítků nakvašeně vyjel: „Tak co, vyhodíte ty hadry, dokud to máte tady? Snad nebudete strašit s ranci velcra, až začneme kabinu zkoušet na Mysu?“

Na celé věci je nesmírně smutné, že Grissomovy obavy se naplnily a hořlavé látky uvnitř kabiny přispěly k završení tragédie, jejíž se stal sám obětí.

Ve výrobním závodě North American Aviation sice nakonec některé původní vnitřní potahy odstranili, ale jak se brzy prokázalo, při pozemních zkouškách je nahradili 9,5 kg jiných hořlavých látek. Včetně velcra.

Kdyby v té chvíli někdo byť jen naznačil, že za zdánlivě pošetilou neústupností North American Aviation stojí postranní zájmy politiků a mužů ze světa velkého byznysu, určitě by si každý z přítomných pomyslel, že se autor takového tvrzení dočista pomátl. Později se však prokázalo, že nátlakové skupiny lobistů z chodeb Kapitolu byly jako vždy také v tomto případě všudypřítomné a v podstatě stály v zákulisí dokonce za většinou zmetků a lajdáctvím v North American Aviation.

Po jedné nevydařené zkoušce v Downey prý naštvaný Grissom napíchl na špici velitelské kabiny citron a beze slova odešel. Není podstatné, zda to bylo na špici, nebo na poklop průlezu do kabiny simulátoru, v němž posádka nacvičovala nejdůležitější fáze svého příštího kosmického letu, jak uvádějí jiné prameny, protože jde především o vyjádření celkové atmosféry, která byla všelijaká, jen ne klidná. Navíc do ní jako do ohně často velmi nevhodně přilévali olej sporů a dohadů novináři, kteří se pochopitelně o problémech cosi doslechli, zejména pak o stále více se vyostřujících vztazích mezi posádkou a zaměstnanci North American Aviation. Terčem jejich otázek se stal především Gus Grissom, který odpovídal spíše vyhýbavě, protože mu bylo jasné, že z vyostření případného sporu by nic prospěšného nevzešlo. Netajil se však s pochybnostmi nad tím, zda jejich zkušební let bude trvat celé dva týdny, jak bylo plánováno. Zcela záměrně se však vyhýbal konkrétním kritickým poznámkám ke svízelím, s nimiž se museli potýkat.

Nemůžeme Grissoma podezřívat, že by byl chorobně hádavý a proti North American Aviation přespříliš zaujatý. Výhrady totiž měli také další kosmonauti. Když na vývoj kabiny Apollo později vzpomínal například James Lovell, velitel legendární výpravy Apollo 13, vyprávěl Jeffu Klugerovi, s nímž napsal knihu Ztracený Měsíc, že kosmická loď projevovala už takřka na samém začátku vývoje a zkoušek všelijaké vážné závady. Například při zkoušce hlavního motoru přístrojové sekce SM (Service Module), který byl důležitý pro navedení na oběžnou dráhu kolem Měsíce, start od Měsíce ke zpáteční cestě a samozřejmě i pro zbrzdění kabiny před vstupem do zemské atmosféry, se kabina pokaždé rozklepala jako čajový hrnek na stole v chatrném domku, kolem kterého právě projel těžký náklaďák. Při zkoušce přistání do vody (kabina s kosmonauty měla tradičně přistávat na mořské hladině, protože území Severní Ameriky je příliš zabydlené, aby se dalo uvažovat o bezpečném přistání na padácích na zemský povrch) prý praskl tepelný štít, narušila se hermetičnost kabiny a ta se až nebývale rychle potopila doslova jako kámen na dno zkušebního bazénu.

Zasvěcení věděli o mnoha vážných problémech. Přitom však vedení NASA kolem sebe na veřejnosti i před politiky šířilo nekritický optimismus. Po neobyčejně úspěšném završení programu letů dvoumístných lodí Gemini se z nadšením sršící washingtonské centrály NASA rozléhala prohlášení, že cíl stanovený prezidentem Kennedym se podaří splnit nikoli do konce desetiletí, tedy nejpozději do konce roku 1969, ale že první Američané se vydají na Měsíc možná už začátkem roku 1968.

Původně měla první loď Apollo vzlétnout s posádkou ke zkušebnímu letu po oběžné dráze kolem Země koncem čtvrtého čtvrtletí roku 1966. Pro nedostatky ve výrobním závodě byl však zkušební start označovaný AS-204 odložen na únor 1967. V dubnu 1967 (původně dokonce už 16. 11. 1966 a pak 22. 12. 1966) měla vzlétnout druhá loď Apollo (AS-205) s trojicí Schirra, Eisele a Cunningham, opět pomocí rakety Saturn-1B a opět zatím jen na oběžnou dráhu kolem Země. Následující posádka McDivitt, Scott a Schweickart měla v srpnu 1967 vyzkoušet kompletní sestavu lunární lodi Apollo Block II CSM-101/AS-207 a výsadkový modul Lunar Module LM-2/AS-208 při manévrování na oběžné dráze kolem Země. Loď a výsadkový modul měly být do kosmu dopraveny odděleně dvěma raketami Saturn-1B. Později program tohoto letu dostal označení Apollo 9 a kompletní sestava byla vynesena naráz jednou mohutnou raketou Saturn V. V prosinci 1967 (původně dokonce o rok dříve) měla trojice Borman, Collins a Anders při letu AS-503 Apollo E pomocí rakety Saturn V vyzkoušet manévrování celého komplexu na nízké oběžné dráze kolem Země a Borman s Andersem pak odděleně při samostatném letu s výsadkovým modulem na vysoké oběžné dráze kolem Země.

Pokud by se podařilo tento harmonogram splnit, bylo jasné, že první americká posádka se bude moci na Měsíc vypravit skutečně už někdy na začátku roku 1968, tedy o rok dříve, než jak stanovil mezní termín prezident John Fitzgerald Kennedy.

Potíže s vývojem a výrobou v North American Aviation však způsobily odklady. Termíny se protahovaly.

Osudný pátek 27. ledna 1967

Těsně před nástupem Grissomovy posádky do kosmické lodi k posledním prověrkám předstartovního odpočítávání došlo k pozoruhodné události. Kosmonauti seděli na obědě a u stolu s nimi byli hlavní manažer lodi Joe Shea a ředitel operací letových posádek (tak se oficiálně nazývala jeho funkce) a současně bývalý kosmonaut Donald Deke Slayton. Původně byl členem sedmičky určené pro starty v kabinách Mercury. Dokonce ho nominovali ke startu, který se měl uskutečnit v květnu 1962, a Slayton se měl po Johnu Glennovi stát druhým Američanem na oběžné dráze kolem Země. Nakonec jej však kvůli nečekaně objevené srdeční arytmii odvolali, a když se ukázalo, že zdravotní problém se nedá v brzké době vyřešit tak, aby mu lékaři mohli dát souhlas k přípravě na některý nadcházející kosmický let, rozhodli ve vedení NASA jmenovat jej do funkce vedoucího týmu kosmonautů. Udělali z něj tedy jakéhosi vrchního drába nad kosmonauty, nad partou silných individualit a mnohdy jen obtížně zvládnutelných hazardérů a exhibicionistů, kteří se předváděli spíše sami před sebou než na veřejnosti.

Virgil Grissom měl u oběda před zkouškou v kabině Apollo AS-204 hádavou náladu. Dokonce vyzval hlavního manažera lodi, aby se s nimi posadil do kabiny a při nácviku odpočítávání se sám přesvědčil, kolik má loď nedodělků, závad a všelijakých vrtochů. Joe Shea odmítl s tím, že bude průběh odpočítávání pozorně sledovat z řídicího střediska, ale nápad zaujal Slaytona, který pozorně naslouchal stížnostem především na špatně fungující komunikační aparaturu. Napadlo ho, že by mohl vzít Grissoma za slovo a přímo na místě se přesvědčit a pravém stavu věci. Jenže když technici začali kosmonauty v kabině připojovat na komunikační kabely, bylo mu jasné, že přímo na místě by nic nezjistil, protože by se musel připojit na nějaký zcela provizorní spojový systém a tudíž by nevěděl, s jakým konkrétním problémem se potýká posádka. Doslova na poslední chvíli proto nápad zamítl, třebaže zpočátku byl ochoten skutečně nechat se zavřít s trojicí do už tak poměrně těsné kabiny a sdílet s kosmonauty a kamarády strádání v prostoru u podlahy pod jejich sedačkami, kde bylo trochu místa. Nápad tedy hodil za hlavu a do kabiny se s kosmonauty zavřít nenechal.

Byla to předtucha? Nikoli. Zcela jistě Deka Slaytona nenapadlo nic podezřelého, co by v něm aktivovalo ostražitost, podezření i snahu ochránit alespoň svůj život. Na tragédii, která měla teprve následovat, totiž nikdo v nejmenším nepomyslel. Ani Virgil Grissom nevyslovoval žádné zásadní obavy. Pochyboval sice o tom, že se podaří splnit celý časový program chystaného kosmického letu a nadával na přetrvávající závady v komunikačním systému, ale o hrozbě smrti se ani jednou nezmínil, třebaže novináři později často a rádi citovali jeho emotivní slova: „Jestliže zemřeme, chceme, aby se s tím lidé smířili. Dobývání vesmíru stojí za riskování života. Ať už se s námi stane cokoli, věříme, že se tím nezdrží kosmický program!“

Grissom ta slova totiž pronesl nedlouho před osudným 27. lednem 1967 a vzhledem k jeho povaze to dokonce řekl až nepatřičně pateticky. Měl snad zlou předtuchu a chystal se ke střetu se smrtí tváří v tvář, jako by věděl, že osud, s nímž si od prvních pilotních krůčků neustále zahrává, se k němu tentokrát otočí zády?

Prohlásil to v rozhovoru pro tisk. V klidu a v pohodě. V hořící kabině pak bojoval nejen za sebe, ale také za oba své druhy, z nichž především Rogera Chaffeeho odsoudil havarijní postup do role pasivního pozorovatele vlastní zkázy z křesla v kabině. A čtvrtou obětí, jak už víme, mohl být Deke Slayton. Naštěstí nepodlehl svému obrovskému nadšení pro věc, jímž se často nechával unášet víc než kdokoli jiný, možná už proto, že jej lékaři svým verdiktem tak nemilosrdně odstavili od splnění snu, takže se s chutí osobně účastnil výcviku i zkoušek, jimiž měli projít ti šťastnější, před nimiž se brána od vesmíru neuzavřela.

Veliký oheň!

Při předletové zkoušce již v kabině a na rampě Virgil Grissom v jednu chvíli znovu nadával na špatnou kvalitu spojení s řídicím střediskem: „Co tam s tím pořád máte? Jak se s námi chcete domluvit, až budeme na Měsíci, když nás pořádně neslyšíte ani na těch pár metrů tady na Zemi?!“

Vedoucí zkoušky se po krátké poradě rozhodli nácvik na čas přerušit. Do plánovaného simulovaného startu zbývalo pouhých 11 minut. Odpočítávání bylo zastaveno a technici se pustili do kontroly spojení. Pro kosmonauty to znamenalo, že se na chvilku mohli uvolnit a oddechnout si.

Vraťme se do začátku zkoušky. Deke Slayton odešel za ostatními do řídicího a kontrolního krytu. Technici dokončili svou práci a zavřeli vstup do kabiny lodi Apollo již instalované na raketě Saturn-1B. V těsném sousedství kabiny zůstalo na montážním můstku pouze pět techniků. Žádný z nich v těch chvílích netušil, že se již brzy stanou bezmocnými aktéry krutého dramatu. Při skutečném startu by odvedli svou práci a sjeli výtahem k úpatí rakety, aby kvapně opustili startovní plochu. Simulované odpočítávání před startem bylo však pouze na oko, proto naopak u kabiny museli zůstat pro případ, že by bylo nutné operativně vyřešit nečekanou technickou závadu. Ostatně nedlouho po zahájení odpočítávání se ozval navztekaný Grissom, že v kabině cosi nesnesitelně kysele páchne. Původce nebyl nalezen, zápach se však podařilo rychle odčerpat.

Horší to však bylo se spojením. V uších kosmonautům praskala statická elektřina. Bylo to nepříjemné a bolestivé. V elektrických rozvodech se projevovala jakási závada, ale nikdo netušil její původ, a tudíž kde ji hledat. Podle dochovaných svědectví byla prý kvalita spojení dokonce rozdílná. Zatímco Chaffee si skoro vůbec nestěžoval a Ed White prohlásil, že kvalita je spíše střídavá, Grissom láteřil, že jemu snad dali nějaká nejlacinější sluchátka a že se jako jediný nejspíš dostal do „elektrické bouře“.

Nácvik odpočítávání na kosmodromu byl tedy přerušen. Všichni už byli unavení. Přitom šlo o běžný pracovní den. Jeden z mnoha. Avšak dlouhý a vyčerpávající. Především vinou nejrůznějších závad a také v důsledku vypjatých vztahů mezi kosmonauty a techniky. Den předtím prošli shodným nácvikem náhradníci Walter Cunnigham a Donn Eisele, které vedl zkušený veterán Walter Schirra. Vzpomněl si Grissom na jeho slova? Schirra totiž po testu neskrýval své rozpaky či spíše roztrpčení nad vadami kosmické lodi a její nepřipraveností. Když pak večer v obytné části kosmodromu seděl s kolegou a kamarádem Grissomem a s ředitelem programu Apollo Joem Sheou, měl prohlásit: „Na té lodi vlastně není nic nevydařeného, co bych mohl přímo pojmenovat a na co by se dalo ukázat, ale jsem z ní pořád nesvůj a nějak mi nesedí.“

Přesněji řečeno, Schirra použil výraz, že jemu „ta loď správně nezvoní“, což byl výraz, který používali zkušební piloti, když chtěli vyjádřit, že jde o cosi, co vyžaduje mimořádnou opatrnost a pozornost, kdy sice přesně nevědí, jak problém pojmenovat, ale kdesi v hloubce podvědomí nahlodává jejich ostražitost jakýsi neúprosný červ volající po zalarmování všech schopností a sil. V takových chvílích není sice nikomu jasné, co se přesně stane, ale tušení jasně říká, že se cosi závažného odehraje ve chvíli, kdy to nikdo nebude čekat. Byla to předtucha, kterou skeptici ostře odmítají a vyznavači záhad naopak označují za neblahého průvodce našich životů?

Podle Lovella a Klugera prý Schirra tehdy Grissoma varovně nabádal: „Kdyby se vám něco nezdálo a cokoli začalo zlobit, raději z toho krámu co nejrychleji vypadněte pryč!“

Zkouška na Mysu pokračovala. Někteří pracovníci kontrolního střediska startu už svou práci skončili a dokonce začínali odcházet domů. Odešli dokonce také ti, kteří nějakou práci ve středisku ještě měli. Jenže i to se stává. Protokol sepsaný v následujících dnech speciální vyšetřovací komisí se zmínil také o třech bezpečnostních technicích, kteří se s přicházejícím večerem sbalili a odešli pryč, přestože měli zůstat na svých místech až do ukončení celé zkoušky.

Hodiny ukazovaly 18 hodin, 31 minut a 3 sekundy místního času. Byl to čas, který se později objevil v dálnopisných zprávách všech světových zpravodajských agentur. Posádka stále ještě neukončila neplánovanou krátkou přestávku. Odpočítávání se zastavilo na čase T minus 11 minut.

Do simulovaného startu tedy zbývalo jedenáct minut. Jak už víme, měl po něm ještě následovat nácvik nouzového opuštění kabiny. Kosmonauti byli unavení. Oblečeni do uzavřených skafandrů leželi v nepříliš pohodlné poloze uvnitř těsné kabiny. V beztížném stavu by bylo vše mnohem snazší, ale v podmínkách gravitace byl takový půlden skutečně dlouhý a především fyzicky značně vysilující.

Technici se snažili domluvit neposlušným spojovým linkám. Jeden z mužů v řadě pultů s přístrojovými panely se otočil k televiznímu monitoru, který ukazoval záběr kamery namířené na velitelskou kabinu. Za masivním sklem průzoru bylo zcela zřetelně vidět nezvyklý pohyb. Nezvyklý proto, že kosmonauti se v kabině hýbali velice úsporně. Další technici překvapeně na monitor ukazovali. Co to bylo za prudké pohyby?

Vzápětí se ve sluchátkách i v reproduktorech ozval výkřik jednoho z kosmonautů. Byl to Roger Chaffee. Pod Grissomovým křeslem zahlédl záblesk ohně. Proto ze sebe s úlekem vyrazil: „Hoříme!“

Plameny zaregistrovali také Grissom a White. O dvě sekundy později slyšeli zděšení technici, kteří se ještě nezmohli na jakoukoli akci, naléhavý hlas Edwarda Whita: „Požár v kabině!“

Sabotáž? Smrt v ohnivém pekle Apolla 1 stále vzbuzuje otázky

Gus Grissom zahynul uvnitř testovací kabiny kosmické lodi Apollo 1. Jeho syn Scott si dodnes myslí, že za vším mohla být sabotáž. Velmi pravděpodobně to není pravda, ale okolo zbytečné smrti tří astronautů před 46 lety se stále spekuluje.

Vše ostatní je známo. Smrt ten den měla žně, posádka první zkušební lodi Apollo zahynula v plamenech. Na vině byl další technický šlendrián, poklop do kabiny se nedal v potřebné krátké chvíli otevřít.

Vyšetřeno, zapomeňte!

Závěrečná zpráva vyšetřovací komise obsahovala podrobnou rekonstrukci tragédie. Upozorňovala na značné množství nedostatků, které měly být odstraněny a později také skutečně odstraněny byly. Ale až později. Stále více se však začal prosazovat názor, že katastrofě se nedalo zabránit, protože při vývoji kabiny lodi Apollo byla v zájmu co nejvyšší bezpečnosti sice věnována pozornost prý dokonce někdy až malicherným detailům, ale tak rozsáhlý požár se nedal předvídat. Přes tuto průhlednou snahu nenajít pravého viníka musela vyšetřovací komise nakonec přece jen konstatovat, že v kabině bylo na vnitřních stěnách a zejména v blízkosti nebezpečných zdrojů možného vzniku ohně téměř 35 kg nekovových materiálů, jež firma North American Aviation podrobila pouze velice povrchním zkouškám. Přitom ani vedení NASA ani Kongres USA jako by nechtěly nic vědět o nebezpečí kyslíkové atmosféry v kosmické lodi Apollo. Náhle bylo zapomenuto, že v NASA už tři roky předtím vydali publikaci o ovzduší v kosmických lodích a o nebezpečí požárů i výbuchů, že technici NASA i North American měli k dispozici protokoly z několika varovných případů, kdy vinou kyslíkové atmosféry zahynuli, nebo byli těžce zraněni lidé při zkouškách v uzavřených testovacích kabinách.

Je třeba dodat, že také v SSSR zahynul při požáru v kyslíkové atmosféře v uzavřené podtlakové komoře krátce před startem Jurije Gagarina v březnu 1961 člen prvního dvacetičlenného týmu sovětských kosmonautů Valentin Bondarenko. O této tragédii se však dlouho oficiálně nikde nepsalo a s velkou pravděpodobností o ní mnoho nevěděli ani analytici z CIA. Vše kolem sovětského kosmického programu bylo utajováno.

Vyšetřovací komise sice oznámila, že kvalita práce v North American Aviation často neodpovídala normám a technickým požadavkům, ale ředitel NASA James Webb s až úzkostlivou pečlivostí zametal jakékoli stopy, které by mohly vést k samé podstatě věci. Totiž k úvaze, proč byla vpravdě historická zakázka na vývoj a výrobu kosmické lodě programu Apollo zadána firmě North American Aviation, která už předtím prokázala hodně varovné neschopnosti a nekvalitní práce. A bylo podivné, že se nic nezměnilo ani po tragédii kosmonautů Grissoma, Whita a Chaffeeho.

Přitom se v americké veřejnosti ozvaly kritické hlasy, že zpráva vyšetřovací komise je průhledně nevydařenou dezinformací a že odvádí pozornost od skutečných hlubších problémů a od jejich nebezpečných příčin a následků. Bohužel ani Kongres USA (až na pár poslanců) neměl zájem podívat se pozorněji na tehdejší vztahy firmy North American Aviation k některým významným a zpravidla také rozhodujícím osobám ve státním aparátu i v samotném Kongresu.

Přes tragickou smrt tří kosmonautů začala celá kauza utichat, protože se objevilo varování, že výměna hlavního dodavatele kosmické lodi by měla za následek zdržení lunárního programu, a tedy prohru se Sověty v prestižním závodu o Měsíc. Vlivní politici přitom upozorňovali na nové sovětské kosmické aktivity. Ale ne vše se nakonec podařilo zcela zamlčet. Začalo se totiž mluvit o podivných vztazích šéfa NASA Jamese Webba a senátora Roberta S. Kerra, který byl nejen naftovým magnátem a majitelem společnosti Kerr-McGee Oil, ale působil také ve vlivné politické funkci předsedy Senátního výboru pro otázky kosmického prostoru.

Někteří nespokojení kongresmani žádali, aby jim byla předložena původní zpráva generála Samuela Phillipse. Jiní upozorňovali na jistého Bobbyho Bakera, jehož už v roce 1963 vyšetřoval Senátní výbor pro pravidla a administraci, když na něj prasklo, že společně se svým partnerem Fredem J. Blackem, zkušeným makléřem a osvědčenou spojkou mezi veřejnými a soukromými zájmy, je vlastníkem většinového podílu akcií prosperující firmy na prodejní automaty Serv-U.

Co však měly automaty na jídlo a nápoje společného s přistáním na Měsíci? Odpověď je jistě překvapivá, ale především stručná a jasná: Velice mnoho!

Nelze si v této chvíli nevzpomenout na nápojové automaty v prostorech NASA za doby vlády Jamese Fletchera.

Pánové Black a Backer na scénu

Sledujme pozorně dál, co se podařilo vypátrat novinářům Hugovi Youngovi, Bryanu Silcockovi a Peteru Dunnovi z britského listu Sunday Times Weekly Review. Zmíněný Fred J. Black už dříve o sobě často a velice rád rozhlašoval, že je nepostradatelnou pravou rukou Lyndona B. Johnsona, pozdějšího viceprezidenta a posléze dokonce prezidenta Spojených států amerických. Ve washingtonských kuloárech slavil neobyčejné úspěchy. Měl na to jednoduchý recept, s nímž se nikdy netajil: „Nejprve musíte vědět, kdo o věci rozhoduje, a pak si už najdete způsob, jak mu vysvětlit, co od něj chcete.“

Jak jednoduché a prosté vysvětlení.

O volbě firmy North American Aviation jako hlavního dodavatele projektu Apollo se už v prosinci 1961 odmítavě vyjádřil Brainerd Holmes, který byl prvním ředitelem pilotovaných kosmických letů v NASA a měl na starosti i program Apollo. Svůj názor později komentoval diplomaticky a mírně: „Vůbec to nebylo rozumné rozhodnutí.“

Jak všechno proběhlo? Něco jsme si již naznačili. V NASA vybírali z pěti nabídek nejvážnějších uchazečů o lákavou a pochopitelně nejvýnosnější zakázku celého programu Apollo, jíž měl být vývoj a stavba kosmické lodi, tedy přístrojového úseku SM (Service Module) a pilotní kabiny pro posádku CM (Command Module). Byla k tomu sestavena zvláštní komise složená ze 190 odborníků. Jako nejlepší byla označena nabídka firmy Martin Company z Baltimoru. Firma se mimo jiné mohla pochlubit cennými zkušenostmi s vojenskými zakázkami vyžadujícími preciznost a spolehlivost. Podle závěrů expertů proto měla všechny potřebné předpoklady a splňovala přísné podmínky technické i obchodní kvalifikace, aby náročný úkol zvládla. V předem dohodnuté klasifikaci výběru získala známku 6,9. North American Aviation se umístila až na druhém místě se známkou 6,6.

Vedení firmy Martin už oslavovalo skvělé vítězství, protože se z neoficiálních kruhů o výsledku výběrového řízení předem dozvědělo, ale vzápětí přišla studená sprcha. Nejvyšší šéf NASA James Webb totiž spolu se svými dvěma zástupci rozhodl o přidělení zakázky firmě North American Aviation.

Bylo to příliš nápadné. Už proto se britští novináři rozhodli pořádně nahlédnout pod pokličku podivných okolností tohoto rozhodnutí. A jejich zjištění byla šokující. Před svým příchodem do NASA totiž James E. Webb působil jako jeden z ředitelů společnost Kerr-McGee Oil v Oklahoma City, ale také udržoval kontakty se státní správou ve Washingtonu. Na doporučení vlastníka naftového impéria, již zmíněného senátora Roberta S. Kerra, se v únoru 1961 stal generálním ředitelem, nebo jak se také říkávalo administrátorem, tedy mužem č.1 ve státní rozpočtové organizaci NASA. Jeho hlavním úkolem bylo prosazovat kosmickou politiku v Kongresu a hájit obchodní kosmickou politiku v NASA. Jak se však později ukázalo, James Webb se především zasazoval o obchodní zájmy své a svých přátel a příznivců, což mu šlo velice dobře. S mocným ochráncem Robertem Kerrem ve Washingtonu, s nejlepšími referencemi z Kerrova naftového království i s akciemi v Kerrově soukromé bance v Oklahomě začal pronikat do kosmického byznysu. Tři měsíce poté, co se mu podařilo převést vítězství v boji o zakázku programu Apollo ve prospěch North American Aviation, došlo k další pozoruhodné události. Jamesem Webbem protežovaný kalifornský průmyslový gigant totiž z ničeho nic vypověděl ve svých objektech smlouvy dosavadním majitelům prodejních automatů na jídlo a nápoje a jeho zaměstnanci začali nakupovat občerstvení z nových automatů společnosti Serv-U. A že nešlo o žádný malý kšeftík typu bufetu v jakési ospalé továrničce, o tom svědčí skutečnost, že na občerstvení z prodejních automatů Serv-U bylo denně odkázáno zhruba čtyřicet tisíc zaměstnanců.

Velice brzy také vyšlo najevo, že v pozadí za automaty Serv-U stojí již vzpomínaný Kerrův chráněnec Bobby Baker a jeho povedený komplic Fred J. Black, jemuž ve Washingtonu zcela nepokrytě přezdívali „Mister North American“. Za 200 tisíc dolarů ročně, což byly v té době velice slušné peníze, prosazoval Black zájmy North American Aviation při uzavírání dohod a smluv na nejrůznější vojenské a kosmické zakázky. Velice dobře věděl koho vyhledat, koho kontaktovat, komu domluvit a koho přesvědčit. A protože právě on měl nemalý podíl na vítězství North American Aviation v boji o hlavní zakázku programu Apollo, vedení firmy mu takovou vstřícnost a obětavost pochopitelně nemohlo v nejlepším slova smyslu zapomenout. Zajímavý obchod s jídelními automaty proto brzy začal firmě „Black and Baker“ vynášet téměř milion dolarů ročně.

Zase ta politika

Kolotoč se točil dál. Kerrova soukromá banka podporovala Blackovu a Bakerovu společnost prodejních automatů. Bylo to jistě velice ušlechtilé. Stejně jako její další činy. Například společnost Kerr-McGee Oil zakoupila nedaleko Tulsy v Oklahomě pozemky. Později její vedení a především majitel Robert Kerr ušlechtile usoudili, že by měli dát přednost zájmům firmy, která přece plní jeden z nejvýznamnějších státních úkolů a potřebuje na těchto pozemcích vybudovat novou továrnu pro realizaci vlastenecky historického kosmického projektu. Pozemky jí tedy přenechali. Pochopitelně nikoli zadarmo.

Netřeba složitě hádat. Zmíněná potřebná firma se jmenovala North American Aviation.

Nějaké námitky?

Stovky obyvatel Tulsy a širokého okolí přece získaly dobrou pracovní příležitost. Ostatně také Fred J. Black, o němž se vyprávělo, že v téže době, kdy zastupoval jednu firmu, pobíral od jejích konkurentů tučné úplatky, se projevil jako vskutku ryzí vlastenec. V apartmá hotelu Pierre, který patřil mezi nejdražší v New Yorku, totiž prohlásil: „North American je pětkrát větší firma než Martin, takže když dostala zakázku na Apollo, udělali jsme pětkrát víc šťastných lidí než nešťastných. Není to ukázka demokracie v její nejčistší podobě?“

Madam Morálka a její sestra Spravedlnost po takovém vyznání tiše uronily slzu.

V roce 1963 se však vrtkavá štěstěna od obratných pánů Blacka a Bakera odvrátila. Zemřel totiž jejich velký příznivce a především ochránce senátor Robert S. Kerr. Vzápětí začali v Senátu vyšetřovat podivuhodnou Bakerovu činnost. Pozornost na něj zaměřil také Federální úřad pro vyšetřování (FBI). Od Blacka a Bakera se tehdy rychle odtáhl do té doby jinak velice vstřícný James Webb. Prý mu to Black dlouho nedokázal odpustit. Došlo k tomu za situace, kdy ho také vedení North American zřejmě v pravý čas pustilo k vodě. Fred J. Black však na firmu nezanevřel, jak dokládá jeho výše zmíněná pozdější poznámka o „příkladu nejčistší podoby demokracie“.

Na Jamese Webba se však Black skutečně zlobil. Důkazem je záznam z odposlechu jeho telefonického rozhovoru s bývalým Kerrovým obchodním partnerem, pořízený 11. února 1963: „Od té doby, co starý zemřel, je ten chlap Webb, pokud jde o Oklahomu, čím dál vlažnější. Zkrátka nám nehodlá dál pomáhat. Některé věci přímo v Oklahoma City mi začínají dělat starosti. NASA nám určitě nejde na ruku. Kdyby byl senátor naživu, určitě by nám Webb pomáhal dál.“

Kdo chtěl skutečně spravedlivě hledat pravého viníka tragédie na mysu Canaveral, mohl jít téměř najisto nejen do hlavního stanu NASA a do pracovny Jamese Webba, ale také kanceláří vrcholného vedení firmy North American Aviation. A nezapomínejme ani na bezmála nejvyšší patra politických kruhů, takže bychom došli dokonce až do Bílého domu, do Kongresu i do Senátu hlavně mezi lobisty z chodeb i uzavřených kanceláří v Kapitolu. Tam všude zůstal štiplavý pach viny za krutou daň, kterou museli zaplatit tři odvážní muži v kosmických skafandrech naplňující touhu Ameriky po Měsíci.

Bylo zcela nepochybné, že smrt kosmonautů zavinilo lajdáctví dodavatelské firmy i neserióznost nejvyššího vedení NASA. Vyšetřovací komise ale nakonec konstatovala, že příčinou požáru byl šroubovák, který v kabině zapomněl nezjištěný technik. Při opakovaném otevírání a zavírání vstupního otvoru se sedřela izolace drátů, vedle nichž se šroubovák povaloval, takže došlo ke zkratu v elektrickém rozvodu. Stačila jiskra a v kyslíkové atmosféře uzavřené kabiny došlo k požáru.

Znalci vnitřních poměrů v NASA později prohlásili, že kdyby to nebyl drát u vstupního otvoru, mohlo zcela jistě dojít ke zkratu kdekoli jinde. Například ve vedení elektrického rozvodu pod sedačkou Virgila Grissoma, tedy opět v místě pod poklopem vstupu, kde se táhly metry elektrického vedení pro přenos informací z registračních snímačů informujících o zdravotním stavu kosmonautů, nebo mohlo jít o mnohokrát proklínané kabely ještě prokletějšího komunikačního systému a spousta dalších. Nebyly staženy dohromady nebo dokonce uloženy v jedné krycí ohebné trubce, ale povalovaly se na dně kabiny jako změť hadů, nanejvýš pospojovány plastovými páskami. Neustále se po nich šlapalo, a když technici dovybavovali kabinu a kontrolovali její stav, izolace se o sebe třela a kdo ví, kde všude mohla být prodřená.

Po tomto konstatování se okamžitě ozvaly hlasy, které upozorňovaly, že za takových okolností by mohlo k tragédii dojít, i kdyby zakázku na Apollo získala firma Martin či kdokoli jiný. Takže se přece nedalo mluvit o nějaké míře zavinění ze strany North American Aviation nebo dokonce o jakýchkoliv dalších podezřelých souvislostech.

Podobné laciné vysvětlení vychází z nemístně scestné víry v nezměnitelnou osudovost. Historie svědectví o podivuhodných vztazích plných pletichaření a kšeftů však hovořila a hovoří docela jinak. Členové výboru Kongresu, kteří se tragickým požárem a jeho příčinami zabývali, měli z toho všeho doslova zamotanou hlavu. Vzpomínali například na chování Lee Atwooda, ředitele společnosti North American Aviation, které připomínalo ekvilibristické žonglování se slovíčky. Atwood se totiž nejprve pod přísahou dušoval, že nikdy nedostal žádnou písemnou zprávu od generála Phillipse, natož dokonce jakýsi průvodní dopis plný vážně míněných generálových varovných pochybností. Také předvolaní zástupci NASA s údivem kroutili hlavou a netušili, o jaké zprávě je vlastně řeč. Tvrdili, že o něčem takovém nemají sebemenší tušení. Když však brzy všechno vyšlo najevo a v NASA už nedokázali inkriminovanou zprávu dál schovávat do důvěrných fasciklů, prohlásil z ničeho nic Lee Atwood před vyšetřovacím výborem Kongresu (pochopitelně opět pod přísahou), že šlo o velice všestrannou zprávu a že především on sám osobně jí přikládal obrovskou důležitost.

Jistě je zcela zbytečné poznamenávat, že Atwood se při těchto svých slovech ani nezačervenal.

Názor změnilo také vedení NASA. Náhle totiž „objevilo“ Phillipsovu zprávu a začalo o ní tvrdit, že jde o pozoruhodný a nesmírně významný dokument. Korunu všemu pak nasadil jeden z nejmenovaných předních úředníků senátního výboru pro kosmický prostor, který nejprve vyslovil údiv nad neobratností vedoucích pracovníků NASA, kteří dopustili, aby se cokoli z Phillipsovy zprávy dostalo na veřejnost, ale vzápětí velkoryse dodal: „Kdybyste přišli za námi hned a řekli, že zpráva skutečně existuje, mohli jsme všechno potichu sprovodit ze světa a lidi by se nemuseli nad plněním kosmického programu vůbec znepokojovat a dokonce klást všelijaké dotěrné otázky.“

Mamutí společnost North American Aviation nakonec z celé kauzy vyšla čistá a nevinná jako příslovečná lilie. Pouze ve vedení NASA znovu poněkud klopýtli. Nejprve totiž prohlásili, že vedoucí pracovníci North American Aviation byli podstatně kvalifikovanější a schopnější než zaměstnanci společnosti Martin a že k takovému bezesporu velice důležitému faktu bylo v zájmu objektivnosti nutné přihlédnout při konečném rozhodování Jamese Webba a jeho nejbližších spolupracovníků o zadání zakázky. Jenže nedlouho poté vyšlo najevo, že krátce po požáru lodi Apollo na mysu Canaveral začali ve vedení kosmického oddělení North American Aviation pracovat dva noví zaměstnanci. Přijati byli prý pro své špičkové odborné kvality. Jmenovali se William Bergen a Bastian Helo. Nutno dodat, že oba byli předtím zaměstnáni ve firmě Martin Company v Baltimore, tedy v té firmě, která přece kvalitními pracovníky vůbec neoplývala.

Rozpor s tvrzením vedení NASA o kvalifikaci i kvalitě pracovníků firmy Martin opět zůstal zcela bez povšimnutí.

Kdo znal skutečné pozadí tragédie, byl k výrobku firmy North American Aviation kategorický a konkrétní. Například budoucí kosmonaut Richard Gordon řekl: „Měli ten krám už dávno hodit do moře.“

Osud bývá zle škodolibý

Zákulisní pletichy při přípravě programu Apollo a programu raketoplánu jsou bezesporu zajímavé, ale nutno upozornit, že jsou na sobě naprosto nezávislé, třebaže by milovníci konspiračních teorií nejspíš nějaké „souvislosti“ objevili, přesněji řečeno domysleli ve své často příliš bujné fantazii. Jednotlivé role v nich sehráli zcela jiní aktéři, ať již jednotlivci, nebo zainteresované firmy. Stejně jako nehledejme žádnou tajemnou osudovou souvislost v případu jednoho z členů posádky raketoplánu Challenger, tedy kromě náhody, nebo přesněji řečeno působení zákulisních politických vlivů a protekce mocných.

Gregory Jarvis měl totiž jako zaměstnanec firmy Hughes dohlédnout na vypuštění vojenské telekomunikační družice SYNCOM-IV při letu Columbia STS-61-C, ale protože kvůli technickým problémům byla tato družice vyřazena z nákladu raketoplánu, vypadl Jarvis také z posádky. Do ní byl naopak dodatečně zařazen Bill Nelson. Raketoplán Columbia pak s ním a dalšími šesti členy posádky odstartoval 12. ledna 1986 k šestidennímu kosmickému letu. V zákulisí se však šeptalo, že pravým důvodem zařazení Nelsona do posádky a vyhazovu Jarvise byla snaha vedení NASA vyhovět senátorovi Kongresu USA za demokraty Clarenci Williamu „Billovi“ Nelsonovi. Šlo prý o „politický zájem“, protože Nelsonův politický protivník, republikánský senátor Kongresu USA Edwin Jacob „Jake“Garne, se svezl na oběžnou dráhu již v posádce raketoplánu Discovery při letu STS-51D v dubnu 1985, takže téměř celý kalendářní rok mezi lety obou politiků by prý byl „politicky nekorektní“.

George Jarvis byl přeřazen do posádky Challengeru pro let STS-51L necelé tři měsíce před chystaným startem. Škodolibý osud vše navíc sehrál tak, že v nákladním prostoru raketoplánu Challenger žádná družice jeho mateřské firmy Hughes nebyla, takže Jarvis nakonec doplatil svým životem na zákulisní politické pletichaření při sestavování posádek.

Oprava: V textu jsme upravili překlep v datu a odstranili zdvojenou větu.