Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se přísně tajný projev o Stalinových zvěrstvech dostal na veřejnost

  0:22aktualizováno  0:22
Dnes je to přesně 60 let, co Nikita Chruščov přednesl legendární a ve své době tajný projev o Stalinovi. Poodhalil v něm některé zločiny, kterých se tento diktátor dopustil. Přečtěte si, jakou náhodou se tento projev brzy dostal do oběhu i ve svobodném světě.

Jednatřicetiletého Viktora Grajewského v sekretariátu ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) dobře znali. Byl novinářem ve vládní agentuře PAP a chodil se sekretářkou prvního tajemníka Edwarda Ochaba Lucií Baranowskou. Obě budovy byly od sebe vzdálené jen několik set metrů, takže se za ní občas zastavit na pár minut i přes den. Strážné u vchodu vždycky jen familiérně pozdravil a pospíchal za Lucií.

Jednoho dne začátkem května 1956 za ní zašel, aby ji vytáhl na kávu. Odmítla, nemá čas.

Den, kdy „padl“ Stalin

Delegáti XX. sjezdu KSSS se v sobotu 25. února 1956 odpoledne divili. Dostali pozvánku na večerní jednání, o kterém nebyla v programu zmínka. Co se bude dít? Když přišli do sjezdového paláce, všimli si, že balkony, na kterých sedávali zástupci pětapadesáti zahraničních komunistických a dělnických stran, jsou prázdné. Chystalo se totiž „vystoupení“, které nebylo určeno pro cizí uši.

Ukázka je z chystaného miniseriálu o Nikitu Chruščovovi z perla Karla Pacnera, který pro vás chystáme.

Všiml si, že jí na stole leží velká složka s ruským nápisem Projev s. Chruščova na 20. Sjezdu – Přísně tajné a číslo výtisku. Půjčil si ho a usadil se v křesle. Rusky uměl dokonale, v září 1939 emigroval do Sovětského svazu. Byl Polák z Krakova, ale jako žid Viktor Spielman se nemohl v antisemitském Sovětském svazu dobře pohybovat, změnil proto příjmení na Grajewskiho.

Měl štěstí – válku přežil a domů se vrátil v roce 1946. Vstoupil do komunistické strany, dnes PSDS. Jeho rodiče a sestra odjeli v roce 1949 do Izraele, on zůstal ve Varšavě. Oženil se, manželům se narodila dcera, ale brzy se rozvedli. Když v prosinci vážně onemocněl jeho otec, vydal se za ním do Izraele. I jemu se tam zalíbilo, a tak se rozhodl, že se v této zemi usadí. Musí však přesvědčit svou dívku, aby jela s ním.

Po prvních stránkách šedesátistránkové brožurky si uvědomil, že to je onen projev, o kterém se západní agentury zmiňovaly. Chruščov v něm prý odhalil Stalinovy zločiny. Přiznávali to někteří ruští komunisté, kterým text četli na stranických schůzích, ale pod podmínkou, že o něm nebudou mluvit s nestraníky. Proto jeho text nikdo nezná.

„Lucko, tady se nedá plynule číst, ruší mě tvé telefony. Mohu si ten projev vzít domů, abych si ho v klidu přečetl?“

Dívka souhlasila: „Klidně. Já rusky neumím. Ale odpoledne před čtvrtou hodinou mi ho zase přines. Musím ho zamknout do trezoru.“

Grajewski strčil projev do kapsy a nezamířil domů, nýbrž na izraelské velvyslanectví. Už dřív se tam domluvil na spolupráci s rezidentem Bezpečnostní služby Šin Bet Jaakovem Barmorem, který vystupoval jako první tajemník ambasády. Když mu nyní předal brožurku, „jeho tvář byla střídavě bledá, červená, purpurová a opět smrtelně bílá“.

Barmor pochopil, že drží v ruce bombu. Musí ji hned ofotit. Polský novinář se usadil v křesle a čekal, až pořídí snímky. Avšak kopírování se protahovalo, Grajewski se několikrát díval netrpělivě na hodinky. Nakonec to stihli. Po třetí hodině přišel Viktor k Lucce, aby jí vrátil brožuru.

„Bylo to riskantní, ale také impulzivní,“ vzpomínal po letech. „Byl jsem sportovec. Byl jsem velmi skromný. Byla to náhoda. Nejlepší vyzvědači světa nebyli schopni získat Chruščovovu řeč, musel to udělat malý člověk Grajewski.“

Izraelští diplomaté si pořídili ještě další kopie. Druhý den odeslali jednu složku s originálním filmem diplomatickou poštou do Tel Avivu. Podvečer 13. května ležela zásilka na stole ředitele Šin Bet Amose Manora. Následující den ji odvezl k premiérovi Davidu Ben Gurionovi.

Chruščovův projev přeložili do hebrejštiny a do angličtiny. Manor konzultoval tuto kořist rovněž se šéfem zahraniční výzvědné služby Mossad Iserem Harelem. Dohodli se, že kopii ruského originálu pošlou řediteli americké výzvědné služby CIA Allanu Dullesovi.

Dulles nechal materiál prozkoumat svými odborníky v centrále na washingtonském předměstí Langley. Je pravý, nebo podvržený? Po několika dnech dospěli specialisté k závěru: Ano, skutečně máme v rukou projev Nikity Chruščova. Předání tohoto dokumentu přispělo k utužení spolupráce mezi USA a Izraelem a jejich tajnými službami.

Bílý dům rozhodl, že projev zveřejní. Poslal ho do redakce prestižního deníku New York Times. A odtud se rozšířil do celého světa. Obyvatelé zemí sovětského bloku a Číny se o jeho obsahu dovídali z vysílání západního rozhlasu. Šeptanda o tom, že Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti, se potvrdila.

První tajemník sovětské komunistické strany mluvil o tom, že během Stalinova panování vynucovali vyšetřovatelé od nevinných lidí mučením přiznání k činům, které nespáchali, miliony vězňů zemřely v koncentračních táborech a věznicích, nechal deportovat na Sibiř celé národy. „Sedmdesát procent členů a kandidátů ústředního výboru strany zvolených na 17. sjezdu bylo označeno za nepřátele strany a lidu.“ Stalin se dopouštěl vážného porušování stranických zásad, před druhou světovou válkou a během ní udělal řadu zásadních chyb, které málem vedly k porážce, zničil ruské zemědělství, chyboval, když označil jugoslávského komunistického vůdce Tita za úhlavního nepřítele. V roce 1953, těsně před svou smrtí, připravoval další čistky, jimiž chtěl smést celé vedení strany.

Třebaže se Chruščov zaměřil především na zločiny, jimiž rozvracel stranu, a činy namířené proti nestraníkům opominul, vyvolal jeho projev šok na celém světě. Poprvé v historii promluvil nejvyšší komunistický funkcionář o krvavé diktatuře ve své zemi, byť neúplně. Mnozí komunisté jak v Sovětském svazu a v zemích jeho bloku, tak na Západě, tomu nechtěli věřit. Takový rozsah státních represí se jim zdál nemožný.

Stalinisté to považovali za zradu. Předseda Maďarské socialistické strany Matyás Rákosi prorokoval: „Za pár měsíců bude Chruščov odsouzen jako zrádce a všechno se zase vrátí do normálu.“

A v Gruzii, odkud Stalin pocházel, vzniklo vření, které vyvrcholilo obrovskou demonstrací u diktátorova pomníku v metropoli Tbilisi. Ustrašený stranický tajemník zavolal na demonstranty armádu, která zabila několik stovek lidí. Přesné číslo nikdo nezjišťoval, ani počty raněných nejsou známé. Lidé pohřbívali své blízké pod vymyšlenými příčinami smrti a ranění se báli jít do nemocnice. Všichni se báli, aby je KGB nepronásledovala.

Odhalení chápali mnozí obyvatelé východní a střední Evropy jako počátek uvolnění od bolševické tyranie. Ochab, který ve Varšavě nastoupil po zesnulém stalinistovi Boleslawu Bierutovi, zahájil opatrnou rehabilitaci politických vězňů a rušil zákazy v kultuře. Avšak polským ministrem obrany zůstával sovětský maršál Konstantin Rokossovski, o jehož polském původu mnozí pochybovali. A životní úroveň zůstávala pořád nízká.

V červnu 1956 požadovali dělníci v Poznani nejdříve vyšší platy a potom skandovali protikomunistická a protiruská hesla. Rokosowského tanky zabily stovku lidí a mnoho dalších zranily. Když hrozilo vzbouření v dalších městech, vláda zvýšila platy a slíbila hospodářské reformy. Nakonec přiletěl do Varšavy Chruščov, který podpořil reformátory v čele s Wladyslawem Gomulkou, nedávno propuštěným z vězení.

Koncem října 1956 vypukl konflikt v Maďarsku. Lidem však nestačily reformy, požadovali odchod sovětských vojsk a potrestání krutovládců. Když sovětští vojáci začali do demonstrantů střílet, vypuklo lidové povstání. Moskva dlouho váhala, jak se má zachovat. Až začátkem listopadu rozdrtila slabě vyzbrojené Maďary Rudá armáda. A podle osvědčeného principu vytvořila „dělnicko-rolnickou“ vládu z několika kariéristů. Tisíc povstalců padlo, další tisícovka zmizela, přes dvě stovky byly popraveny, na 200 tisíc Maďarů uprchlo do Rakouska a odtud dál na Západ. Desetitisíce lidí byly zavřeny do koncentráků, další patrně odvezli Sověti na Sibiř.

Komunistická despocie v Sovětském svazu a v zemích, které ovládal, upevnila svou moc. Žádné propouštění politických vězňů, žádné rehabilitace.

Bezpečnostní služby východního bloku netušily, jakým způsobem se dostala Chruščovova řeč na Západ. Ostatně syn tehdejšího sovětského vládce Sergej Chruščov v devadesátých letech, kdy po pádu komunismu emigroval do USA, přiznal, že otec s vyzrazením tohoto klíčového projevu počítal.

Grajewski se v roce 1957 bez obtíží vystěhoval do Izraele. Lucku k odjezdu nepřiměl, zůstala v Polsku. Brzy těžce onemocněla a po patnácti letech zemřela. O onom květnovém dnu, kdy si od ní Viktor vypůjčil tajný ruský dokument, nikdy nemluvili.

V Tel Avivu pracoval Grajewski na ministerstvu zahraničí. Oženil se, měl rodinu.

Na jazykovém kurzu hebrejštiny si ho všimli spolužáci ze sovětské ambasády. Když si to oťukali, nabídli mu, jestli by nechtěl spolupracovat s KGB. Přijal, ale okamžitě informoval kontrašpionážní službu Šin Bet – stal se dablérem.

Čtrnáct let předával Grajewski Sovětům informace a dezinformace pečlivě připravené izraelskými tajnými službami. Zvláště velký význam měly jeho zprávy v průběhu šestidenní války v roce 1967, kdy už diplomatické styky Moskva –Jeruzalém neexistovaly. Se svými kurýry se scházel na půdě ruské pravoslavné církve v Jeruzalémě. KGB ho nakonec odměnila tím, že mu Kreml udělil Leninův řád – předali mu ho tajně na ambasádě. V roce 1971, když odešel z ministerstva do rozhlasu, tuto spolupráci ukončil. „Nedokážu vůbec vyjádřit, jak bylo obtížné žít tolik let dvojím životem.“

Až v roce 1990 oznámily deník Haretz a izraelský rozhlas, že Chruščovovu tajnou zprávu opatřil pro Západ Viktor Grajewski. Z obyčejného rozhlasového komentátora se stal hrdina tajné studené války.

V srpnu 2007 ho pozvali do centrály Šin bet, kde mu ředitel Juval Diskin předal pamětní medaili. „Leninův řád je slavnější, ale medaili jsem dostal za skutečné zásluhy,“ konstatoval vyznamenaný.

O dva měsíce později dvaaosmdesátiletý Viktor Grajewski zemřel. Jeho životní pouť opět komentovaly noviny po celém světě.

Kapitola z knihy Další doteky dějin (2013)

Vojenské přehlídky za Stalina, Chruščova a Brežněva a dalších:


Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.