Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čím bojují protivníci proti Islámskému státu na „zapomenuté“ jižní frontě

aktualizováno 
Když se u nás mluví o boji proti Islámskému státu, obvykle se tím míní boj v Sýrii či proti etnickým Kurdům v oblasti. Méně známá je situace kolem jižní hranice chalífátu, kde stojí irácká armáda a šíitské milice.

Improvizovaný raketomet | foto: andrewtheprophet.wordpress.com

Do roku 2003 držela moc v Iráku strana Baas v čele se Saddámem Husajnem. Soustředění vlády do rukou menšinových sunnitů vyvolávalo nemalou nevoli obyvatel šíitského vyznání. Svržení dlouhovládnoucího režimu americkou a britskou invazí vedlo k bouřlivým oslavám této části obyvatelstva.

Nově vytvořené vakuum ovšem spělo k dříve nemyslitelnému vytváření a vyzbrojování šíitských uskupení na straně jedné a dříve protěžovaných sunnitů na straně druhé. Celkový úpadek privilegií sunnitů vedl k jejich radikalizaci, která podnítila vytvoření dnes obávaného Islámského státu a dalších organizací. Šíité, jako odvěcí nepřátelé sunnitů, vrhli silné milice a dobrovolníky na sever země, proti nově se formujícímu se Islámskému státu a dalším sunnitským povstalcům.

Šíitské milice zasáhly například do letošních dubnových bojů o město Tikrít, do dlouhodobého zápolení o Ramádí. Masivnějšímu rozmístění milic v klíčové sunnitské provincii Anbár brání bagdádské vládě strach z vyhrocení sektářského násilí. Vznikla tak méně známá tzv. jižní fronta (severní utváří kurdské síly).

Nejen sovětská klasika

Na irácké a samozřejmě i syrské půdě je viděna pozoruhodná směsice zbraní ze všech koutů světa, mnohdy s kuriózním nádechem.

Milice s minoritní podporou sunnitů a křesťanů zastřešuje úřad spadající přímo pod irácké ministerstvo vnitřních věcí – Lidový mobilizační výbor, který je schopný v případě ohrožení jižních oblastí Iráku povolat do zbraně masy. „Lidová mobilizace“ může v případě ohrožení jižních provincií povolat údajně až 3 miliony šíitů. Reálně se hovoří o desítkách tisíc až několika málo stovek tisíc, mobilizační úřad vznikl v souvislosti s možným útokem IS na Bagdád.

K vojensky nejsilnějším z několika málo desítek milic patří organizace Badr a skupiny Kata’ib, které mají silnou podporu místní vlády, armády a sousedního Íránu (Revolučních gard, elitních jednotek Quds). Dají se přirovnat k paralelním armádám vůči irácké. V arzenálu můžeme najít i americké tanky M1 Abrams, obrněná vozidla M113, 155 mm houfnice M198, ... převzaté k nelibosti Američanů z iráckého arzenálu.

Mnohem improvizovanější výzbrojí disponuje početnější tzv. Mahdího armáda (až 50 tisíc milicionářů), která vznikla v důsledku anarchie již v roce 2003 a na popud proti americké přítomnosti. Oddílům se dokonce dařilo vzdorovat americkým útokům v městské zástavbě v několika centrech na jihu země. V roce 2008 bylo pod tlakem irácké a americké armády ale silné uskupení rozpuštěno.

K obnovení došlo až v roce 2014 v přímé reakci na sunnitský Islámský stát, s nímž se příslušníci pustili do boje, a to i po boku ještě nedávno znepřátelené armády. Údajné „očištění“ a restrukturalizace Mahdího armády vedla k novému pojmenování – v anglickém přepisu „Peace Companies“, „Peace Brigades“, v čele ovšem stojí stále zakladatel organizace, radikální klerik Muktada Sadr.

Milice nemají plnou podporu armády a vládních kruhů jako Badr a Kata’ib, spoléhají tak na své síly, Írán a syrské šíity (členové Mahdího armády bojují na revanš na straně syrského prezidenta Bašára Asada, zapojení do syrské krize mimo jiné dokazuje poprava milicionáře islamistou z IS). Svoji sílu demonstrovali ozbrojenci v červnu 2014 průchodem tisíců členů ulicemi Bagdádu, polovojáci v dobře padnoucích uniformách pochodovali s pistolemi, samopaly, útočnými puškami, kulomety, protitankovými a i sofistikovanějšími zbraněmi. Jádro představuje výzbroj odcizená či záměrně předaná z iráckých vojenských skladů po svržení Saddáma Husajna nebo v důsledku propojení armády a (infiltrovaných) přívrženců klerika Sadra.

Členové šíitských milic, i Mahdího armády, bojují proti IS po boku irácké armády. K přesunům a lafetaci zbraní využívají zvláště vozidla pick-up.

Členové šíitských milic, i Mahdího armády, bojují proti IS po boku irácké armády. K přesunům a lafetaci zbraní využívají zvláště vozidla pick-up.

K sebeobraně a do útoku

Pěchotní zbraně představují základ. Oporu tvoří letité, ale stále účinné a spolehlivé sovětské automaty AK-47 (případně AKM), a jejich odvozeniny či kopie v podobě čínských Typ 56 (které se odlišují například sklopným bajonetem) a jugoslávských (srbská) Zastava M70. Rumunské PM md. 63 se od ostatních kalašnikovů rozeznávají nejlépe, mají atypickou přední rukojeť, která je součástí předpažbí. Náhradní díly jsou k dostání za hubičku a náboje 7,62x39 mm není rovněž problém v tamních podmínkách sehnat. Produkují se v místních továrnách a široké rozšíření zbraní mezi občany Iráku představuje všeobecný problém.

Modernizovaná verze kalašnikovů – AK-74, komorovaná na menší nábojnice 5,45x39 mm, nebyla do Iráku nikdy oficiálně vyvezena. Odběratelem se stala ale sousední Sýrie (rovněž dlouhodobý partner SSSR a Ruska), odkud na území (propustnou hranicí či letecky) snadno pronikla. Není proto problémem zahlédnout šíitského ozbrojence i s AK-74. Pokrokové „pily“ v podobě AK-103 se do tohoto kouta světa ještě nedostaly.

Ke zkrocení kalašnikovů a jejich verzí při střelbě slouží nejčastěji jednoduché dvojnožky a převládají ramenní opěrky. Se těmito zbraněmi se lehce zaměňuje útočná puška československé výroby – tzv. samopal vzor 58. Vnitřním uspořádáním se obě zbraně odlišují; například 58 využívá k uzamčení závěru závoru, zatímco AK-47 rotační závorník.

O vazbách Sadrových lidí na armádní špičky či o náborech milicionářů do iráckých složek jasně hovoří začlenění menšího počtu pověstných útočných pušek M16, které Američané v období znovu budování armády (po roce 2003) svěřili výhradně do rukou Iráčanů. Ke konci prvního desetiletí jich sloužilo více jak 2 000 kusů. Případně se jedná o čínské kopie s označením Norinco CQ 5,56 a jejich napodobeniny z okolních států. Další útočné pušky hrají minoritní úlohu, jsou zastoupeny ve výzbroji v počtu několika málo kusů.

Hlavní útočnou ruční pěst doplňují zbraně střílející účinně na krátkou vzdálenost (50-100 metrů), například obsluhy těžších zbraní je využívají k ochraně při nečekaných přepadech. Primární úlohu hrají v rukou „vyšších“ hodností. Fotodokumentace a videa poukazují na zařazení pistolí Beretta M1951, která se vyráběla již v éře Husajna pod označením Tariq. Z dalších zbraní této kategorie lze zmínit například GLOCK 19, zavedených rakouských zbrojovek. Vyrábí se od konce osmdesátých let, samonabíjecí pistole ráže 9 mm Luger měří 174 mm a hmotnost nenabité zbraně je 0,595 kg.

Vedle zastoupených jednotlivých typů a množství útočných pušek připadá raritní minoritní zastoupení samopalů, které se odlišují od kulometů a útočných pušek především využitím méně výkonného střeliva – pistolových nábojů.

Z masově rozšířených se do rukou šíitských ozbrojenců dostaly kusy německých Heckler & Koch MP5 ráže 9 mm Luger. Jsou ceněny pro svoji kompaktnost, jako prakticky všechny ostatní zbraně H & K vynikají spolehlivostí a přesností. Závěr uzamyká pomocí válečků, nevýhoda spočívá v případném nasazení širokého kvalitativního spektra munice, což je pro tamní podmínky typické a na které je samopalový systém citlivý. Automaty pistolových nábojů mimo jiné doplňují odstřelovačské pušky v rukách speciálních komand chránících vedení (duchovního Sadra), nebo plní speciální úkoly na likvidaci jednotlivců.

Ruční palné zbraně s dlouhou hlavní

Daleko nebezpečnější hrozbu pro oponenty činí odstřelovači pálící na velké vzdálenosti z bezpečného úkrytu. Jako sniperovky slouží v podstatě tři zbraně, a to Dragunov, Tabuk a Sayyad 2. Známé sovětské samonabíjecí odstřelovačské pušky Dragunov mají mnohé společné s AK, konstrukčně se ale odlišují. Mechanismus SVD (Dragunov) pohání plyny odebrané z hlavně, které tlačí na píst s krátkým zdvihem (namísto pístu s dlouhým zdvihem), což přispívá ke zvýšení stability zbraně při střelbě.

Zajímavou kapitolou je výskyt tajemných pušek Tabuk a Sayyad 2. První zmíněná je veřejnosti povědomější, mimo jiné díky výrobě v USA. Produkci na území bývalé Mezopotámie pomohli v 70. letech odstartovat odborníci ze Zastavy, sestavování jednotlivých komponentů měly na starosti Al-Qadissiya Establishments. Tabuk lze zařadit do pomezí AK-47 (AKM), Zastava M70 a sniperovky Dragonov a její příbuzné rumunské PSL, které lze na irácké půdě rovněž zaznament. Z každé z těchto zbraní si něco odnáší, ze sovětských třeba linie pažby.

Do rukou milic se dostala i americká výzbroj, zde v podání slavných amerických útočných pušek.

Do rukou milic se dostala i americká výzbroj, zde v podání slavných amerických útočných pušek.

V rukou šíitských ozbrojenců jsou k vidění známé rakouské odstřelovačky Steyr HS .50. Jak se tam dostaly? Ukázalo se, že se jedná o íránské kopie označované jako Sayyad 2. Šíitský Írán se řadí mezi hlavní dodavatele svých stejnověrců, má v arzenálu i větší kalibry. Na perské půdě zastupuje velkorážové ruční palné zbraně domácí provenience - Shaher, který ovšem v Iráku či Sýrii viděn ještě nebyl. Některé zdroje tvrdí opak, ale nedokládají patřičnou fotodokumentaci.

O stupínek výše se řadí protimateriálové zbraně, dříve nesly označení protitankové. Využívají velkorážovou a výkonnější munici. Mezi kuriozity a zajímavost zajisté patří nasazení v současnosti již muzeálních protitankových pušek PTRS-41. Protitankovou pušku zkonstruoval Simonov již v roce 1941, za nedlouho se rozeběhla sériová výroba, která pokračovala v Sovětském svazu až do šedesátých let.

Modernizované verze se stále nacházejí například ve výzbroji Severní Koreji a dalších armád Třetího světa. Není proto překvapující skutečnost nasazení PTRS v občanském konfliktu v Libyi, Súdánu, Sýrii, Iráku a i na Ukrajině. Projektil ráže 14,5 mm dokáže probít na vzdálenost 500 metrů standardní pancíř o tloušťce 25 mm. V reálném boji tak nasazují ozbrojenci tyto pušky proti nepancéřovaným nebo velmi lehce pancéřovaným cílům a živé síle.

Zasypat nepřítele náboji

Mezi výkonnější zbraně je možné zařadit i RPK neboli Ručnoj pulemjot kalašnikova. Na pohled je lehce zaměnitelný s AK-47, všaké také v podstatě jde o modifikaci této útočné pušky. Od původce se odlišuje delší hlavní, dvojnožkou instalovanou téměř k ústí hlavně a novými liniemi pažby. Mezi jednotkami se těší oblibě nejen řádnou spolehlivostí, ale dostupností náhradních dílů a nábojů 7,62 x 39 mm. Za minutu jich mohou vychrlit na 700 kusů.

Hlavní podpůrnou úlohu útoku pěchoty hrají ovšem sovětské lehké kulomety PK a PKM. K činnosti využívají systém kalašnikova, tj. k uzamčení závěru dopomáhají spalné plyny odebírané z hlavně pomocí plynového kanálku uloženého pod hlavní. Jsou lehce rozeznatelné například podle charakteristické bedničky (schránkového zásobníku), dále jsou typické protáhlé štěrbiny tlumičů výšlehu těchto kulometů iráckých šíitských milic. Polovojáci s oblibou pochodují na přehlídkách se zavěšenými PK v mixu s puškaři a odstřelovači.

Stále oblíbené jsou na Středním Východě (i jinde) velkorážové kulomety DŠK. Náboje 12,7x107 mm s kadencí až 600 střel/min a mnohasetmetrovým účinným dostřelem představují stále účinný prostředek, přestože se jedná o konstrukci z třicátých let minulého století.

„Automatický PTRS-41“, tak by se dalo mluvit o sovětských kulometech KPV (pod zkratkou se skrývá příznačné pojmenování Krupnokalibernij Pulemjot Vladimirova). Chrlí totiž náboje kalibru 14,5x114 mm, oproti svému menšímu bráškovi se dostal do výzbroje až ke konci čtyřicátých let.

Tato zbraň se stala symbolem libyjských rebelů, dobře známy jsou záběry na „dvojčata“ (označována ZPU-2) a čtyřčata“ (ZPU-4) sedících na kolových prostředcích. Vynikala totiž v boji proti nízko letícím cílům, palebná síla se násobila dublováním. Na iráckém území střílejí přívrženci Mahdího armády zvláště z jednotlivých ZPU (KPV). K činnosti nevyužívá princip odběru prachových plynů z hlavně jako předchůdce, ale zákluzu hlavně. Macky o hmotnosti 34 kg (DŠK) a více jak padesátikilové KPV spočívají na lafetách, přivařených k úložným prostorům nejčastěji vozidel pick-up.

Tento typ automobilů se mimo jiné hojně využívá k přesunu ozbrojenců a zbraní. Mediálně jsou veřejnosti známé záběry a snímky užitkových automobilů s namontovanou výzbrojí na úložném prostoru karoserie. Skutečně se staly oblíbeným dopravním prostředkem, nejčastěji jsou k vidění značky Toyota, Nissan, Mazda, Ford. Sovětskou kulometnou mašinérii ve větším měřítku doplňují belgické FN MAG (případně kopie), komorované na náboje 7,62x51 mm NATO.

Nejen proti obrněncům

Velmi oblíbeným prostředkem milicionářů se stala známá protitanková zbraň RPG-7. Některé zbraně prostě nestárnou, mezi protitankovými prostředky se v tomto směru řadí jasně na první místo. Na první pohled připomíná panzerfaust z období druhé světové. Někteří dokonce označují sovětskou ruční protitankovku za částečnou kopii, což je ovšem zkreslené.

Zajímavé je ovšem operační nasazení, v první řadě z jednostopových vozidel. K masivnímu nasazení speciálních motocyklů došlo už v druhé světové válce, kdy nejen německé a japonské vojenské speciály podporovaly útok kulometnou výzbrojí. Na irácké bojiště se přenesla zjednodušená verze, k vojenským sajdkárám případně standardním motocyklům není lafetována výzbroj. Nasazovány jsou klasické silniční či sportovní motocykly, nanejvýš terénní. Za řidičem sedí střelec, který drží protitankovku RPG-7 (v menší míře starší RPG-2), případně jakoukoliv dlouhou ruční palnou zbraň.

Bojová hodnota není příliš valná, volené motocykly jsou sice rychlé nebo mají dobrou průchodnost terénem, hodí se spíše ale k běžným průzkumným či kurýrním účelům. Osádky nejsou kryty pasivní ochranou, v lepším případě mají nasazené neprůstřelné vesty. Jejich taktika patrně spočívá v rychlém přiblížení k cíli, odpálení hlavice RPG a pružnému zmizení z dosahu. Propagandistické záběry ovšem zachycují slavnostní průjezdy a „poklidné“ odpálení projektilu ze stacionární pozice. Z motocyklů byly zachyceny značky Honda, Suzuki, atd.

Muktada Sadr má ve svém inventáři ale jednu ještě archaičtější zbraň, a to jízdu. Oddíly se představují na přehlídkách v tradičním muslimském ošacení, hrají úlohu reprezentativní. Operují nejčastěji se standardními poloautomaty a automaty, RPG zahlédnuta nebyla.

Jeden z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších sovětských reaktivních protitankových granátometů není jediným ručním protitankovým prostředkem, snímky dokládají četné využívání AT4 od švédského Saab Bofors Dynamics a amerického gigantu ATK Inc. Protitanková zbraň kalibru 84 mm může na vzdálenost 300 m prorazit střelou pancíř o síle více jak 500 mm. Jde dozajisté o druhou nejpočetnější protitankovou zbraň v inventáři milicionářů, mají jich desítky.

Širší možnosti a dostatečnou palebnou podporu jednotkám poskytují minomety a různá bezzákluzová děla. Tyto prostředky zachytily kamery při příležitosti nedávných bojů nedaleko Samarry (asi 120 km severozápadně od hlavního města). Nasazované pěchotní minomety ráží 60, 82 a 120 mm již v minulosti Irák vyráběl pod označením Al-Jaleel, doplňují je čínské typy.

Střelba vrchní skupinou úhlů poskytuje ozbrojencům slušný stupeň krytí, proto se řadí k jejich nejžádanějším zbraním. Milicionáři volí posty chráněné náspy, zděnými ploty (kterých je v městské zástavbě více než dost), Al-Jaleel ráže 82 mm (kopie jugoslávských M69A) účinně vymetá granáty na vzdálenost necelých 5 kilometrů, vycvičená čtyřčlenná obsluha dokáže vystřelit až 15 granátů za minutu. K nejrozšířenějším bezzákluzovým dělům bezpochyby přísluší americké M40 ráže 106 mm, které zavítaly do četných koutů světa. Šíitští milicionáři operují s klasickým lafetovým provedením, nebo provádějí montáž na užitková vozidla.

Příslušník Mahdího armády pálí na pozice islamistů z minometu ráže 60 mm (Al-Jaleel) u Tikrítu.

Příslušník Mahdího armády pálí na pozice islamistů z minometu ráže 60 mm (Al-Jaleel) u Tikrítu.

Rakety a MANPADS

K pýchám milicí se řadí raketová výzbroj, jakou známe v souvislosti s dlouhodobou palestinsko-izraelskou krizí a libanonsko(Hizballáh)-izraelským konfliktem. Do severních (sunnitských) provincií v tomto případě ovšem masově neprší „hloupé“ taktické rakety, plní rovněž odstrašující účinek.

Operačně jsou využívány zvláště dělostřelecké rakety s maximálním doletem 10 km, průměr činí 107 mm a hmotnost hlavice dosahuje 8 kg. Nesou název Haseb; tyto domestikované ruské a čínské střely dodává sousední Írán. Větší verze Noor a Arash o průměru 122 mm, vycházejí ze slavných sovětských, resp. ruských raketometů BM-21 Grad. Maximální dostřel je 18 km (Noor) a 20 km (Arash), hmotnost hlavice sahá k 18 kg. Odpalovací zařízení (trubice) ozbrojenci instalují jednotlivě a ve svazcích až po 12 kusech na všemožná užitková vozidla. Jsou odpalovány rovněž z nejčastěji podomácku vyrobených (improvizovaných) rámových ramp na podstavci, přenášených dvěma muži.

Dělostřelecké rakety jednoznačně patří mezi nejrozšířenější typ zbraně mezi milicionáři vůbec. Spíše demonstrativní a přehlídkovou funkci plní rakety většího kalibru. Tzv. Fajr 3 a 5 s dlouhým protáhlým tělem mohou zasáhnout potencionální cíl ve vzdálenosti 45-75 km. K nejvýkonnějším patří Fateh 110 s dostřelem přes 200 km. Dobře se rozpoznávají podle stabilizačních křidélek. Přepravují se na podvalnících a není zřejmé, jestli byly na severní provincie Iráku někdy odpáleny. Příprava nezahrnuje zdlouhavé tankování paliva, tyto střely totiž využívají pevné pohonné látky a raketu je tedy možné v kratším horizontu odpálit.

Islámský stát a další sunnitské organizace nedisponují letectvem, šíitské milice se proto z této strany neobávají hrozby. Přesto lze v inventáři najít ryze protiletadlové zbraně, hlavně proto, že Irák v období vlády Saddáma Husajna provozoval hustou sítí protiletadlových raket sovětského původu.

Do ruk šíitů z Mahdího armády se dostaly přenosné verze typu Strela 2, které byly navrženy sice již v polovině šedesátých let, ale rozhodně nespadají do starého železa. Z prostředků novějšího data se uvádí Misagh-1 a Misagh-2, což jsou íránské ekvivalenty čínských QW-1 Vanguard a QW-2 Vanguard-2. První varianta se nechvalně proslavila už v postsaddámovském řetězci vzpour Mahdího armády proti irácké a americké armádě, když například v červenci 2007 úspěšně napadli povstalci střelou americký AH-64 Apache.

Doposud nereálnému náhlému ohrožení ze vzduchu (ze strany IS) by šíitští ozbrojenci nejraději čelili střelbou z ručních palných zbraní, sáhli by k protitankovým střelám jako jiné skupiny bojující na neklidném Blízkém východě. Například 24. 11. 2015 sestřelili syrští Turkmeni (opoziční skupina vůči režimu Bašára Asada v Sýrii) protitankovou střelou BGM-71 TOW (dodanou patrně Saudskou Arábií či Katarem) ruský vrtulník pátrající po pilotech Su-24.

Živé bomby

Eskadra „lidských bomb“ na přehlídce Mahdího armády

Eskadra „lidských bomb“ na přehlídce Mahdího armády

Zcela samostatnou jednotku tvoří sebevražední atentátníci. „Sebevražedný terorismus“ je doménou IS, ale svá komanda mají rovněž šíité. Sadrovci Mahdího armády představili svoji vizi sebevražedných monster na přehlídce v červnu 2014. Desítky mužů v maskáčích, černých tričkách a kuklách šly se zdviženou pravicí. Smrtící prostředky byly jasně patrné, zápalné dráty vedly kamsi za tričko. Do skutečné akce tato komanda ještě vyslána nebyla, předpokládá se jejich masivní nasazení v případě postupu IS do klíčových míst, jakým je pro Mahdího armádu tzv. Sadrovo město v Bagdádu.

Těžko tedy mluvit konkrétně. Řekněme si, že nejjednodušší provedení se skládá z oděvu s kapsami, trhaviny, hřebíků, šroubů nebo jiných kovových předmětů, baterie, rozbušky. Důmyslnější zařízení obsahují sofistikované trhaviny a iniciace výbušnin. Sebevražednému útočníkovi by mohla v inkriminovanou dobu dojít odvaha, z tohoto důvodu se extremisté jistí dalšími bateriemi, rozbuškami a infračervenými senzory, zvonky. Mozky tak mohou z bezpečného úkrytu vykonat akci a zmizet.

Mezi relativně citlivé výbušné látky se řadí peroxidy acetonu, které se dají vyrobit z běžně dostupných chemikálií, a představují vysoce výbušnou třaskavinu. Nejčastější je výroba acetondiperoxidu či hexametylentriperoxiddiaminu, případně fulminátu rtuťnatého a fulminátu stříbrného. Mezi často používané trhaviny se řadí rovněž tritol.

Autor:




Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.