Čínské vojenské námořnictvo ohlásilo vývoj technologie, která by ponorkám umožnila dosahovat při plavbě pod hladinou rychlosti 3 600 až 6 100 uzlů, tedy více než deset tisíc kilometrů za hodinu.
SuperkavitaceVyužívá kavitačních účinků k vytvoření dostatečně velké bubliny plynů uvnitř kapaliny, aby do sebe pojala celý objekt pohybující se v kapalině. To výrazně snižuje třecí odpor na povrchu objektu a umožňuje dosáhnout velmi vysoké rychlosti. Současné aplikace jsou omezeny na projektily, torpéda, lodní šrouby, ale v principu je možné tuto techniku rozšířit na celé plavidlo. |
Projekt by měl využívat principu superkavitace. Potíž je v tom, že dosud jediná technologie založená na (super)kavitaci, ruské torpédo Škval, trpí množstvím problémů, mimo jiné mizivou řiditelností. Číňané však údajně vědí, jak se s potížemi vypořádat.
„Naše metoda je odlišná od všech ostatních přístupů, například vektorováním pohonu nebo tahu motoru,“ uvedl profesor Li Feng Chen z čínského Harbin institute of Technology Complex Flow and Heat Transfer. Superkavitace funguje jen při dosažení určité rychlosti, což je u velkých podhladinových plavidel vzhledem k velkým rozměrům a hydrodynamickému odporu značný problém. Čínské řešení spočívá ve vytvoření tenké kapalné membrány kolem plavidla, čímž se dosáhne nižšího tření.
Ponorka díky membráně s nižším třením dokáže vyvinout rychlost až 42 uzlů a začít využívat superkavitaci. „Tím, že kombinujeme technologii tekuté membrány a superkavitace, můžeme výrazně snížit startovní problémy a zajistit jednodušší ovládání,“ tvrdí čínský vědec.
Současně však dodává, že nadzvuková ponorka je hudbou daleké budoucnosti. Než se čínská, nebo jakákoliv jiná ponorka s takovými výkony dostane do operačního nasazení, je potřeba vyřešit množství problémů. Jedním z nejzásadnějších je například kontrola vzduchové kapsy. Pokud při vysoké rychlosti dojde k poškození kapsy a trup se dostane do kontaktu s vodní masou, bude to pro plavidlo i posádku znamenat naprostou katastrofu.
Dlouho utajovaná vichřice
Už padla zmínka o ruské technologii VA-111 Škval (Vichřice). Vývoj tohoto raketově poháněného torpéda byl zahájen roku 1960 v konstrukční kanceláři NII-24 pod vedením inženýrů Merkulova, Serova a Rakova. Utajené zkoušky probíhaly mezi roky 1966 a 1976 na jezeře Issyk Kul a v Černém moři. Poslední vývojová varianta M-5 byla zavedena do výzbroje roku 1977.
Ruské superkavitační torpédo Škval
Škval dosahuje rychlosti více než 100 metrů za sekundu, ale první kusé a propagandou úmyslně zkreslené informace mlžily o rychlosti blížící se rychlosti zvuku. Fascinující je však i rychlost okolo 100 m/s. „Vichřice“ jí dosahuje kombinací raketového motoru a efektu superkavitace. Povrch pod vodou se řítícího torpéda je obklopen plynem, který vytváří kolem tělesa jakousi „bublinu“ s minimálním odporem.
Torpédo Škval má tvar kužele se zúženou špicí. V zadní části se nacházejí čtyři výklopná kormidla, která plní dvojí funkci. Jednak podle povelů z gyroskopu torpédo řídí, jednak usměrňují obtékání torpéda plynem.
Škval je v současném ruském loďstvu ve výzbroji ruských ponorek třídy Oscar II. Vystřeluje se z běžných torpédometů ráže 533,4 mm. Protože efekt superkavitace funguje jen při větších rychlostech, má torpédo osm malých startovacích raketových motorů a po dosažení určité rychlosti je spuštěn hlavní motor. Pravděpodobně jde o studený raketový motor, hojně používaný Němci v krutých letech druhé světové války.
O superkavitační ponorku se snaží i v USAV rámci projektu Underwater Express vznikají ponorky s rychlostí blížící se ke 100 uzlům. Miniponorky mají umožnit rychlejší dopravování lidí i materiálu na místo určení. Využití se tak předpokládá především při operacích speciálních jednotek. Vývoj rychlých miniponorek začal v roce 2006. Firma Electric Boat, která má s námořnictvem podepsaný kontrakt na vývoj miniponorky, nyní dokončuje zmenšený prototyp, který chce otestovat v moři u Rhode Islandu. Zatím má miniponorka jen čtvrtinovou velikost, asi osm metrů na délku. Pokud budou zkoušky zmenšeniny úspěšné, začnou práce na prototypu, který má být už 30 metrů dlouhý. |
Ruská „Vichřice“ téměř jistě nemá akustické navedení, příliš pravděpodobně nezní ani řízení po kabelu. Je dost možné, že Škval proste žádné navádění nemá, při jeho rychlosti totiž asi není nutné. Podle některých pramenů je v koncové fázi útoku naváděn „modrozeleným laserem.“ Ruské zdroje uvádějí pravděpodobnost zásahu cíle až 80 procent.
Poněkud nejistá zbraň
Dne 12. srpna 2000 svět poprvé zjistil, jakou spoušť dokáže superkavitační torpédo Škval napáchat. Došlo k tomu náhodně při prvních velkých námořních manévrech ruské maríny od rozpadu Sovětského svazu a nechtěným pokusným plavidlem se stala smutně proslulá ponorka Kursk.
Ruští představitelé nejprve tvrdili, že se Kursk srazil s jinou ponorkou, poté naznačili, že by mohla narazit na hlubinnou minu z dob druhé světové války, pak se opět vrátili k teorii srážky, když předpokládali srážku s ledoborcem. Ale nejpravděpodobnější příčinou zkázy Kursku bylo selhání a exploze torpéda v torpédovém oddílu. Následující požár inicioval další munici a následná exploze poslala Kursk ke dnu ledového Barentsova moře. K této verzi se nakonec přiklonila také ruská oficiální místa.
Schéma ponorky Kursk
Zdá se, že se Kursk stal obětí jevu, ke kterému jsou vysoce výkonná torpéda pozoruhodně náchylná a který se v anglicky mluvících zemích označuje jako „hot running torpedo“. Zjednodušeně řečeno jde o situaci, kdy se torpédo samočinně a nekontrolovatelně „rozběhne“ v torpédové rouře. Vrtule torpéda se začne otáčet, a protože ji neobklopuje voda, dosáhne extrémně vysokých otáček. Mechanismus torpéda se kriticky zahřívá, a pokud posádka včas nezareaguje, dojde k výbuchu. A ten má vždycky katastrofální následky, tím horší, čím dokonalejší a pokročilejší torpédo exploduje. V případě Škvalu mluvíme o explozi ekvivalentu dvou set kilogramů trinitrotoluenu. Všechno nasvědčuje tomu, že se posádce Kursku podařilo naprázdno běžící Škval odpálit, ale torpédo se otočilo a zasáhlo vlastní loď.
Zničilo Scorpion vlastní torpédo?Vysokorychlostní torpéda jsou značně nebezpečná nejen plavidlům, proti kterým jsou vypálena, ale také těm, která je nesou na palubě. Exploze jednoho z nich (snad testovacího Mk48) podle všeho zapříčinila zkázu americké stíhací ponorky s jaderným pohonem Scorpion. Ta se potopila nejpravděpodobněji 22. května 1969 u Azorských ostrovů s celou 99člennou posádkou. Zvuková stopa připisovaná katastrofě Scorpionu nasvědčuje právě explozi vlastního torpéda, jehož stříbro- zinkové kapacitní baterie mají politováníhodný sklon k přehřívání.  Spuštění americké atomové ponorky Scorpion na vodu...  ...a její trosky na dně Atlantiku. I za její zánik dost možná může vadné vysokovýkonné torpédo. |
Tato katastrofa (a její nejpravděpodobnější příčina) mohla čínské straně poskytnout dostatečnou ukázku, jak riskantní je používání stále ještě ne zcela dokonalé technologie. Koneckonců při katastrofě s Kurskem měl zahynout i čínský námořní důstojník. Na palubě byl proto, aby ověřil účinnost Škvalu v praxi.
Číňany nicméně katastrofa v Barentsově moři neodradila a přistoupili k zakoupení licence celé technologie. A vlastní zkušenosti je podle všeho přivedly k velikášskému prohlášení o ponorce, která se pod hladinou ve vzduchové kapse žene nadzvukovou rychlostí.
Kromě Číny žádné z námořnictev využívajících technologii superkavitace tak daleko do budoucnosti zrak neupírá. Platí to nejen o Íránu, který podle všeho disponuje superkavitačním torpédem Hoot.
Podle propagandy islámského státu jde o plod práce vědců z Revolučních gard, ale pravda je taková, že to je další varianta Škvalu. Superkavitační torpédo provozují i Němci. Nese kódové označení Barracuda, mluví se o něm od roku 2005 a má dosahovat rychlosti 400 kilometrů za hodinu.
Všechno nasvědčuje tomu, že námořní zbraně založené na principu superkavitace mají před sebou velkou budoucnost. Ale čínské nadšení pro ně daleko předbíhá to, čeho jsou při současné úrovni vývoje schopny.
