Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kreml po invazi plánoval okupační vládu ČSSR, jako měla poražená Říše

aktualizováno 
Jak zkrotit neposlušné Čechoslováky, byla otázka, která měla několik řešení. Jedna z tvrdších variant byla možnost okupace, kterou chystali stejní lidé, kteří ji připravili pro poraženou Hitlerovu říši. Důležité bylo, jak dopadnou jednání v Moskvě a jak se bude vyvíjet situace v ČSSR.

Srpen 1968 | foto: koláž iDNES.cz

Z rukojmí vyjednavači

Úmysl prezidenta odjet do Moskvy delegáty sjezdu KSČ překvapil. Usnášejí se, aby tam neuzavíral žádné dohody. Parlament mu tuto cestu vůbec nedoporučuje. Svoboda přesto v pátek ráno odlétá.

Pro Kreml je příjezd československého prezidenta spásou, protože původní scénář nevyšel a jiný neměl. Brežněv nařizuje orgánům KGB, aby poslaly do Moskvy internované politiky. Když zklamaly „zdravé síly“, zlomíme reformátory – přece už pocítili blízkost svého konce. Jakmile je využijeme, obrátí se proti nim pravice, smete je a my je nahradíme našimi lidmi. To není nic nového, to je osvědčený způsob jednání vítězů se zajatými panovníky.

Tankový export ideologie

Čtyřdílný seriál o srpnových událostech 1968

V pátek 23. srpna podvečer přivážejí unaveného Dubčeka do Kremlu. Brežněv na něj chrlí záplavu slov. Žádné omluvy, nic takového.

„K tomu, co se stalo, se nebudeme vracet,“ říká. „Musíme společně hledat řešení, které by posloužilo KSČ.“ A bezostyšně tvrdí: „My jsme nechtěli a nezamýšlíme se vměšovat. Antisocialistické síly za tvými zády uspořádaly sjezd a ty by ses měl podílet na hledání východiska ze situace.“

Dubček se nevzdává: „Závazky z Čierné a Bratislavy vedení KSČ plnilo. Nemohu pochopit, proč jste k nám přišli, vždyť to neposlouží ani KSČ, ani KSSS a mezinárodnímu dělnickému hnutí. Vzhledem k tomu, že jste mne internovali, situaci doma neznám. Ale viděl jsem demonstraci před budovou KSČ a prvního Čecha, kterého vaši vojáci zastřelili. Ať si o mne myslí kdo chce, co chce, třicet let jsem pracoval ve straně, celá naše rodina, my všichni jsme se oddali věci socialismu. Počítám... s tím nejhorším, smířil jsem se!“

Potom žádá: „Přiveďte Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka a Šimona.“ Za chvilku přichází Černík a celá rozmluva se opakuje.

Večer vítá politbyro na letišti se všemi poctami československého prezidenta a jeho doprovod.

Brežněv a další soudruzi zřejmě hned vyčetli Indrovi a Biľakovi jejich selhání. Proč jste nesplnili domluvený plán? Proč nevyšlo tolik věcí? Proč jste se ukryli na našem velvyslanectví?

Kosygin měl pravdu: „Vlivné zdravé jádro neexistovalo.“

Jednání obou delegací má začít v sobotu odpoledne. Avšak Svoboda žádá Brežněva o důvěrnou schůzku. A tam mu vysvětluje: „Chci v zemi obnovit pořádek a cizí vojska musí odejít. Považuji to za svou povinnost i jako voják.“ Odvolává se na druhou světovou válku, kdy zachránil Brežněvovi život. A potom dodává: „Mně jde nyní také o život. Já se bez našich zatčených představitelů domů před svůj lid vrátit nemohu. A vy víte, co v takovém případě udělá čestný voják...“ Přitom si významně sáhl na náprsní kapsu.

Brežněva to zarazilo a trochu smířlivěji použil důvěrného ruského oslovení: „Ludvíku Antonoviči, jakou máte představu řešení?“

Svoboda odpovídá: „Ještě dnes se vrátit se zadrženými soudruhy do Prahy.“

Sověti jednají se Svobodou a jeho delegací, bez přítomnosti internovaných. Brežněv nastoluje hlavní požadavek: Anulovat nelegální sjezd KSČ! Kosygin říká: „Jsou jen dvě alternativy – buď válka, nebo dohoda!“

Prezident připouští, že odepíše i sjezd i Dubčeka.

Členové pražské delegace odcházejí se stísněnými pocity. „Nepodařilo se přesvědčit sovětské vedení, že situace v Československu je jiná, než jak ji vidí,“ uvádí Benčík. „Svoboda – vedle Biľaka a Husáka, který rychle pochopil, že je jen jedna pravda, a to sovětská – se v následujících hodinách a dnech stal hlavní pákou, pomocí které sovětské vedení lámalo obranu postupně se sjíždějící různorodé československé „delegace“ a hlavně její reformní části... Je jeho osobní tragédií, že ve chvíli, kdy ho osud postavil do role „otce vlasti“, kterou bral smrtelně vážně, nepochopil, že jeho postoje a ochota vyjít Moskvě vstříc v zájmu udržení přátelství a odvrácení možného krveprolití jsou objektivně v rozporu se zájmy československého lidu.“

V sobotu se objevují před kremelskými vůdci další tři rukojmí: Smrkovský, Špaček a Šimon. Jenom s Krieglem, kterého KGB přivezla do svého objektu v Kremlu, nikdo nemluví. Má Kainovo znamení, je Žid!

Konečně se scházejí čtyři internovaní se Svobodou a jeho suitou. Chybí Kriegel a Dubček, který leží vyčerpán. Nepřišli Indra, který ulehl, a Biľak, který leští kliky v Kremlu.

Husák vytelefonoval odložení sjezdu

Ve stejné době probíhá v Kremlu tajná schůzka „varšavské pětky“.

„Zdravé síly totálně selhaly, nejsou schopné žádné akce, projevily se jako zbabělci a schovaly se na sovětském velvyslanectví,“ shodují se Brežněv a Podgornyj. „Naproti tomu pravicové a kontrarevoluční síly se proti očekávání nezalekly, neutekly a ovládly politickou situaci.“ Sjezd nás zaskočil. Jak je možné, že někdo takovou akci zorganizuje během čtyřiadvaceti hodin?! To vypadá na předem připravené spiknutí!

Gustáv HUSÁK

Narodil se 10. ledna 1914 v Dúbravce, která je dnes součástí Bratislavy. V šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže, ve dvaceti do KSČ. Byl to vzdělaný a obratný muž, navíc výborný řečník, což se mu dobře hodilo k jeho advokátskému povolání. Nenáviděl československý stát a zvláště Beneše. Rovněž tak mu vadil ľuďácký Slovenský štát, ale dovedl se přátelit s jeho ministrem vnitra Šaňo Machem. Po vypuknutí Slovenského národního povstání v srpnu 1944 se stal místopředsedou Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou KSS.

Po válce byl jmenován předsedou Sboru pověřenců čili jakési slovenské vlády. Na podzim 1947 zorganizoval provokaci, po níž donutil pověřence z Demokratické strany, aby se vzdali svých funkcí. Na jaře 1950 byl spolu s dalšími obviněn z „buržoazního nacionalismu“ a odvolán ze Sboru pověřenců. V únoru 1951 ho zatkli, ale k ničemu se ani při mučení nepřiznal, nakonec ho v dubnu 1954 odsoudili na doživotí. I ve vězení zůstal skalním komunistou. Na svobodu se dostal při amnestii v květnu 1960.

Gustáv Husák.

Gustáv Husák.

Gustáv Husák a Leonid Brežněv

Gustáv Husák a Leonid Brežněv

V roce 1968 vystupoval jako stoupenec reforem, a proto se stal na jaře místopředsedou vlády. Při jednáních v Moskvě v srpnu pochopil, že k moci se dostane jenom za pomoci Sovětů, a proto je začal podporovat. Když na nátlak Moskvy odešel Dubček z funkce prvního (později generálního) tajemníka ÚV KSČ, vystřídal ho v dubnu 1969 v tomto křesle. S jeho jménem je spojena takzvaná normalizace, která poznamenala osudy statisíců lidí. V létě 1975 se nechal zvolit prezidentem.

Koncem roku 1987 odešel z nejvyšší funkce v KSČ a zůstal prezidentem. Trpěl arteriosklerózou. V polovině března 1989 ho postihl silný záchvat mrtvice. Prezidentského křesla se vzdal až 10. prosince 1989, kdy musel na nátlak Občanského fóra odstoupit. Třebaže byl po celý život ateistou, před smrtí si nechal zavolat kněze, jemuž se patrně vyzpovídal. Zemřel 17. listopadu 1991.

„Skutečný poměr sil v Evropě se změnil,“ říká sklesle Gomulka. „Československo se už dostalo mimo Varšavskou smlouvu. My máme pouze jeho území, ale nemáme většinu národa, ani strany, ani armády. Ve skutečnosti tam působí kontrarevoluce, kterou řídí inteligence... Z tohoto pohledu je situace horší než v Maďarsku roku 1956. Reakce získala novou zkušenost – kontrarevoluce může existovat i za přítomnosti sovětských vojsk.“

„Občanská válka se může zdát neodvratná, ale lze se jí vyhnout,“ soudí předseda prezidia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj. „Takovou cestu musíme hledat.“ I Brežněv souhlasí.

Mezitím přichází zpráva, že Husák vytelefonoval s Bratislavou odložení sjezdu KSS. „Tak tedy, soudruzi, šance tady jsou,“ uzavírá Brežněv. „Jestliže Slováci svolají sjezd na pozdější dobu, měli by se podřídit i čeští komunisté.“

Podle Benčíka to byl po Svobodově příjezdu druhý přelomový krok, který dal interventům naději, že situaci přece jenom zvládnou.

Další možnost, s níž už dřív Kreml počítal, kdyby neuspěl s vytvořením dělnicko-rolnické vlády, byl okupační statut obdobný tomu, jaký platil roku 1945 ve východním Německu. Ostatně tuto okupační vládu chystali stejní lidé, kteří ji připravili pro poraženou Hitlerovu říši.

Nakonec politbyro debatuje o třech variantách: Revoluční vláda v čele s prezidentem, kterého by mohl zastupovat Černík. Podle druhé možnosti by vládu vedl Černík nebo Husák, přičemž Černík by byl prvním tajemníkem ÚV KSČ. Třetí alternativa počítala s návratem celého československého vedení, které bude okamžitě plnit dohody z Čierné. Tento poslední kompromis prosadili Brežněv a Kosygin.

Půdu pro popravu Pražského jara musí zkypřit sami jeho tvůrci – musí sami sebe zdiskreditovat. Takový ďábelský plán se v historii už nejednou osvědčil.

S vedoucí funkcí pro Biľaka Rusové nepočítají. Špatně je informoval a potom nedokázal dát dohromady „zdravé jádro“.

V podvečer přicházejí za Svobodou Podgornyj, Kosygin a Ponomarjov: „Co kdybyste se, soudruhu prezidente, vrátil do Prahy a sem přijel až k podpisu dohody?“

Svoboda zpočátku souhlasí, ale po poradě se svým štábem odmítá: „To nejde, vždyť bych přijel bez internovaných soudruhů... Ale chtěl bych zavolat do Prahy dceři, abych všechny uklidnil.“

Prosím, jistě. Služba přináší na podnosu pod ubrouskem telefonní aparát a zapojuje ho do sítě. Prezident ukládá Zoe, aby vyřídila, že jednání probíhají za účasti Dubčeka a dalších soudruhů a že obyvatelstvo by mělo zachovat klid. Potom sluha opět telefon odnáší.

Večer se schází většina internovaných politiků s některými členy delegace. Někoho napadlo: „Co kdyby přiletěli další členové předsednictva a tajemníci? Aby nás informovali o situaci doma.“

V neděli v poledne přijíždějí z letiště do Kremlu Švestka, Rigo, Barbírek, Lenárt, rovněž předseda Kontrolní a revizní komise Milouš Jakeš. Mlynář přiváží dopisy sjezdu všem internovaným: K ničemu se nezavazujte bez porady s Prahou!

Doma zatím vzrůstá netrpělivost. Republika neví, o čem se jedná v Moskvě. Avšak málokdo si dovede představit, že by cizí vojska v zemi zůstala a reformy skončily. Jenom někteří prozíravější se obávají „maďarského scénáře“ anebo něčeho hroznějšího.

Kompromis bez záruky

Schůzi předsednictva ÚV KSČ, jehož jedna polovina jsou rukojmí a druhá polovina zrádci, řídí v neděli 25. srpna v Kremlu Černík. Dubček je nemocen.

Hned na začátku se Smrkovský ptá: „Tak kdo jste je, mládenci, pozval?“ Jeden po druhém všichni odpovídají: „Já ne!“

O situaci doma informuje především Mlynář. V debatě o sjezdu objevuje svou příležitost Husák: „ÚV KSS nový ÚV KSČ neuzná, slovenští delegáti tam nebyli, volby neproběhly demokraticky.“ Mluví podle potřeb Kremlu. Navíc si vymýšlí: „Uznání sjezdu by mohlo vyvolat na Slovensku separatistické hnutí.“

Dubček je psychicky na dně. Přispěl k tomu i Svoboda, který s ním jedná chladně. Ostatně, jak se vyjádřil Podgornyj, „Svoboda v rozhovoru se sovětskými představiteli řekl, že nedůvěřuje Dubčekovi a udělá vše, aby byl po normalizaci zbaven funkce“.

Zvací dopisy byly dva

Soudruzi je psali ve spěchu a nikdy se nepřiznali

Rozbor písma Biľaka – porovnání jeho podpisu pod tzv. „zvacím dopisem“ se vzorky písma z prokazatelně jeho rukopisných písemností – ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu.

Večer přináší Biľak členům předsednictva ÚV KSČ sovětský návrh dohody: Odvolání vysočanského sjezdu, kádrové změny, cenzura, souhlas s pobytem sovětských vojsk – v podstatě kapitulace.

Svoboda, Husák a ostatní známí konzervativci chtějí podepsat. Z reformátorů jedině Černík přikyvuje, zato Dubček, Smrkovský, Šimon a Špaček ostře nesouhlasí.

Když se o tom dozví Svoboda, přichází členům předsednictva vynadat: „Zase jen žvaníte! Už jste se dožvanili k tomu, že máte obsazenou zemi! Tak se chovejte podle toho a jednejte! Já už v životě viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce dalších lidí!“ Tohle vystoupení zapůsobilo.

Kriegel, zavřený na druhém konci Kremlu, odmítá s čímkoliv souhlasit: „Ať mě pošlou na Sibiř anebo zastřelí!“

Rusům prý prezident řekl: „Musím přivézt domů Dubčeka ve funkci a pak ho odstavím. Kdybych přiletěl bez něho, národ z něj udělá mučedníka!“ S tím souhlasí i Biľak: „Dubčekovi je třeba vymáchat hubu v marasmu, do něhož přivedl stranu a republiku.“

Nikdo z Čechoslováků netuší, že na jejich podporu tu neděli demonstruje sedm statečných na Rudém náměstí. V pravé poledne dvě ženy a pět mužů rozvinuli protestní plakáty a zvedli československé vlaječky. Vzápětí se do nich pustili „náhodní chodci“ – všudypřítomní agenti KGB.

Šéfkonstruktér vodíkové bomby a trojnásobný hrdina socialistické práce akademik Andrej Sacharov telefonuje předsedovi KGB Andropovovi a vyptává se ho na osud demonstrantů.

Všichni byli později odsouzeni: do vyhnanství, do pracovního tábora a do blázince. A potom se stali štvanci.

Básník Jevgenij Jevtušenko posílá Brežněvovi protestní telegram.

Sovětší novináři v Praze zklamali

Také vzpoura několika sovětských novinářů, kteří odmítli psát reportáže o radostném vítání vojáků v Československu, zůstala utajena. Ve svém vlastním zájmu ji ututlali jejich nadřízení.

Stálý zpravodaj vládního listu Izvěstija v Praze Vladlen Krivošejev oznámil redakci, že všechno je jinak, a skutečný stav chce vylíčit v dopisu adresovaném ÚV KSSS. „To ne, nic takového nepiš!“ nařídil mu šéfredaktor.

A za dva dny poslal svého zástupce Jurije Filonoviče, aby vzbouřence odvezl domů. Krivošejev však Filonoviče provedl po Praze – a ten zatelefonoval do redakce, že zpravodaj má pravdu. Rovněž reportér Boris Orlov, který přiletěl s výsadkovými oddíly, odmítl poslat o invazi chvalozpěv. Šéfredaktor Tolkunov je oba kryl.

Andrej Krušinskij z deníku Komsomolskaja pravda si našel dobrou výmluvu. Když jel svým autem na pražské letiště vstříc vojákům, havaroval a zranil se. Museli ho odvézt do nemocnice, kde zůstal ležet.

Ovšem ostatní sovětští zpravodajové, byť dobře znají situaci a často tajně s Pražským jarem sympatizují, se podvolují a píší podle požadavků Moskvy. A protože chybí snímky, které by dokumentovaly radostné vítání, používají sovětské listy záběry z května 1945. A toho, že šeříky kvetou v Československu na jaře, nikoli v horkém létě, si málokterý čtenář všimne.

Jedině Kriegel odmítl podepsat

V pondělí 26. srpna v podvečer zasedají v Kremlu společně vedení KSČ a KSSS. Třebaže Brežněv nechce slyšet žádné projevy, žádá Černík o slovo. Mluví smírně, ale přesto obhajuje polednový vývoj. Potom hovoří Dubček – zpočátku roztřeseně, ale brzy velmi důrazně: „Říkáme otevřeně, že považujeme váš krok za vážnou chybu, která přinese velkou škodu naší straně i mezinárodnímu komunistickému hnutí... Přítomnost vašich vojsk podněcuje napětí ve straně i v zemi. Je proto velmi potřebné, abyste vy sami si promysleli a zamysleli se nad tím, jaká pozitivní opatření můžete udělat k řešení daných problémů.“

Brežněv a Kosygin nesouhlasí. Sovětský premiér opět hrozí občanskou válkou. Pak uražené moskevské politbyro mašíruje pryč.

František KRIEGEL

Jediný muž, který nepodepsal tzv. moskevský protokol, se narodil v Stanislawówu v polské Haliči 10. dubna 1908 v rodině nepříliš zámožného stavitele. Vzhledem k antisemitským poměrům v Polsku přišel koncem dvacátých let do Prahy studovat medicínu. Po dvouleté praxi na interně odjel v prosinci 1936 jako lékař Mezinárodních brigád, které bojovaly proti generálu Frankovi, do Španělska. Po porážce republikánů se dostal na čínsko-japonskou frontu do Chu-nanu, válku skončil v uniformě lékaře americké armády v Barmě.

Po návratu do Prahy na podzim 1945 působil jako závodní lékař, zapojil se do práce v KSČ. V únoru 1948 byl zástupcem velitele Lidových milicí pro věci politické. Další dva roky strávil jako náměstek ministra zdravotnictví. Když upadli interbrigadisté v nemilost, vrátil se k lékařské praxi. V letech 1960–1963 byl poradcem pro zdravotnictví na Kubě. Potom se stal primářem, nejdřív ve Výzkumném ústavu revmatologickém a potom na interně Thomayerovy nemocnice v Praze

František Kriegel

František Kriegel

František Kriegel na svém posledním snímku v srpnu 1979

František Kriegel na svém posledním snímku v srpnu 1979

Od roku 1964 byl poslancem, od roku 1966 členem ÚV KSČ a od jara do podzimu 1968 členem předsednictva ÚV KSČ. Sovětští okupanti ho internovali, odvezli do Moskvy, kde však odmítl podepsat souhlas s okupací. Po návratu byl zbaven funkcí v KSČ, jako poslanec hlasoval proti pobytu okupačních vojsk. V květnu 1969 ho vyloučili z KSČ a v listopadu z Federálního shromáždění. Patřil mezi nejvíce pronásledované lidi, mezi prvními podepsal Chartu 77. Zemřel po těžké nemoci 3. prosince 1979 v Praze.

Dubček znovu vyhlašuje: „A já to tedy nepodepíšu!“

Svoboda se hněvivě zvedá a odchází Rusy udobřovat. Po jejich návratu projednávají obě delegace protokol stránku za stránkou.

Je to diktát. „Nezakládá sice ztrátu území nebo dokonce likvidaci státu, ale vměšuje se do správy lidu českého a slovenského způsobem, který zakládal podstatnou ztrátu jeho suverenity a který hluboce urážel důstojnost Čechů a Slováků,“ komentují Benčík a Kural. „Ne náhodou proto obsahoval klauzuli o přísném utajení – Smrkovský bude smět po návratu na zasedání ÚV KSČ protokol pouze parafrázovat. A ne náhodou i Husákův normalizační režim bude toto tajemství pečlivě střežit; nejen ovšem ve vlastním zájmu, ale i v zájmu SSSR, jehož prestiž ve světě ohrožoval tento text především a doslova dokumentárně.“

Nakonec podepsali všichni. Jedině Kriegel vydržel.

Potřetí ve svých krátkých dějinách ztratilo Československo suverenitu, aniž se k tomu mohl vyjádřit demokraticky zvolený parlament: jako v Mnichově v září 1938 a doma v únoru 1948.

V úterý okolo druhé hodiny v noci nastupují českoslovenští představitelé do letadla. I Kriegel, kterého Rusové nechtěli původně pustit, tam sedí. Zatímco Svoboda se smířil s tím, že Kriegel se „vrátí později“, Dubček a ostatní oznámili, že bez něho neodletí. Indra se dál léčí v Moskvě.

Sovětská vojska se pomalu stahují z měst do vyhrazených posádek. Podstatu Pražského jara ještě zachráníme – utěšují se někteří z reformátorů. Vždyť v přijatém protokolu není ani zmínka o kontrarevoluci a výsledky lednového, dubnového a květného pléna, které určily směr reforem, Sověti přijali. Naopak konzervativci jsou přesvědčeni o svém vítězství.

Politiky, kteří zůstali doma, výsledky jednání šokují. „Záruky našeho budoucího pozitivního vývoje nejsou podle mého soudu žádné anebo jsou velmi malé,“ řekl Věněk Šilhán. A prorokuje: „Budou postupně růst podle toho, jak se bude rozkládat politický systém, který k nám vojska poslal.“

Fotogalerie

Hned první týdny a měsíce dávají za pravdu ultralevici. Podle moskevského protokolu musí být anulován XIV. sjezd. „Lze říci,“ konstatoval později historik Vilém Prečan, „že obětování vysočanského sjezdu znovu zlomilo komunistické straně páteř vzápětí poté, co se pokusila napřímit.“ Začíná série odchodů z funkcí – František Kriegel, Pavel, Šik, Jiří Hájek a další.

První českoslovenští turisté a utečenci požádali v zahraničí o azyl, jakmile přišla vojska. Nyní tato vlna zesiluje. Je to třetí exodus z Československa během pouhých třiceti let.

Odchází Dubček, čistky začínají

Nemohoucnost pokračovat v původním kurzu si brzy uvědomuje Mlynář a na podzim sám z politiky odchází. Černík a ještě víc Husák, který se stal šéfem Komunistické strany Slovenska, usilují o převzetí moci. Dubček se snaží uhrát, co se uhrát dá, jenže prostor se mu zmenšuje. Navíc konzervativcům pomáhá stotisícová okupační armáda, jejíž velitel prosazuje požadavky pod hrozbou obsazení měst  a to by znamenalo bezuzdný teror vojáků vůči obyvatelstvu.

Mezi lidmi se projevuje únava a deziluze. Reformy jsou zmraženy. Z celého Akčního programu se uskutečňuje jediný bod – organizační ustavení federace. Parlament se přeměňuje ve Federální shromáždění, které má dvě komory, přičemž pravidla zaručují, že Češi Slováky nemohou přehlasovat – zárodek pro budoucí patové situace.

Na zasedání ÚV KSČ v listopadu už hovoří ve prospěch Sovětů první řečníci. V prosinci se v Kyjevě scházejí delegace KSČ a KSSS – Brežněv požaduje čistky. Prosovětští kolaboranti se formují jak v takzvaném byru pro řízení stranické práce v českých zemích, z něhož má vyrůst česká komunistická strana, tak mezi starými bolševiky a mladými kariéristy.

Ve jménu „oprávněných práv Slovenska“ požaduje Husák funkci předsedy Federálního shromáždění pro slovenského politika. Tím by odstranil Smrkovského, což samozřejmě vítá Kreml. A na podporu tohoto požadavku opět řinčí sovětští velitelé zbraněmi.

V polovině dubna 1969 zvítězí českoslovenští hokejisté na mistrovství světa nad Sověty. Dav nadšených fanoušků stržený provokatéry rozbíjí výlohy sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí v Praze. Hrozí nová krize a návrat tanků s rudou hvězdou do měst.

Po neurvalém nátlaku Brežněva, Grečka a Svobody se Dubček vzdává funkce. Na místo prvního tajemníka ÚV KSČ kandiduje Husák. Historik Antonín Benčík zvláště odsoudil působení prezidenta: „Když Dubček vznášel v důvěrném rozhovoru se Svobodou počátkem dubna 1969 námitky proti svému odvolání z funkce a zvláště proti kandidatuře Gustáva Husáka na své místo, Svoboda mu odpověděl: Proboha Sašo, odpusť, musím ti něco říct. Vždyť já jsem již Grečkovi slíbil, že budeš rezignovat.“

Husák přišel přes hlavy Biľaka, Koldera a Indry. Ovšem ti byli pro veřejnost nepřijatelní, nastolení kteréhokoliv z nich by mohlo vést k novým nepokojům.

Čistky nejen v KSČ

Začátkem roku 1968 měla KSČ 1 650 000 členů. V letech 1968–1969 na protest odešlo anebo bylo vyhozeno asi 120 000 lidí. Při masové čistce roku 1970 bylo vyloučeno dalších 67 000 a 260 000 vyškrtnuto. Mnoho postižených muselo ze svých zaměstnání odejít na špatně placená místa v průmyslu a ve stavebnictví, ti, kteří zůstali, měli prakticky navždy zastavený postup. Před zahájením pohovorů vrátilo legitimace 155 000 lidí, mnozí byli později „dodatečně“ vyškrtnuti či vyloučeni. Podle přiznání předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ Milouše Jakeše ztratilo členství v českých zemích 473 000 lidí. Odvolalo se 65 000 vyhozených, jenom desetině kontrolní komise vyhověly. Na Slovensku postupovali mírněji – ze 305 000 členů nedostalo nové legitimace 53 000.

I na nestraníky, kteří aktivně podporovali reformátory či byli členy Klubu angažovaných nestraníků (KAN), klubu bývalých politických vězňů K 231 a podobně, se dívali jako na vyloučené či vyškrtnuté. Komunisté se mstili rovněž na jejich dětech – nepouštěli je studovat na střední a vysoké školy. Zpočátku nesměli tito lidé jezdit ani do zahraničí. Organizace, které se zrodily anebo obnovily svou činnost v roce 1968, brzy zanikly. Všichni museli zpátky do jednotných organizací mládeže, odborů, myslivců, zahrádkářů, družstevníků... Tam na ně bedlivě dohlížely orgány KSČ a StB.

Avšak čeští členové ústředního výboru nemají Husáka v oblibě. Rektor Vysoké školy politické Milan Hübl, který mu pomáhal po návratu z vězení, se u nich za něj přimlouvá: „Měli byste mu dát hlas! Je to jediný člověk, který u nás dokáže udělat kadarizaci.“

Pod pojmem kadarizace se rozumí vývoj, jaký proběhl po povstání v roce 1956 v Maďarsku. V prvních dnech sice zmizely tisíce lidí, většinou do sovětských koncentráků. Ale jakmile si Kádár upevnil pozici a popravil několik stovek lidí, dokázal společnost a hospodářství rychle zkonsolidovat, emigranti se mohli bez obtíží vracet, navíc získal z Moskvy výhodnou půjčku.

Je pravděpodobné, že i Husák s nastolením jakési osvícené diktatury původně počítal. Nemá však situaci pevně v rukou – ultraleví stalinisté požadují tvrdou politiku. Proto všelijak manévruje a nemůže žádat od Kremlu tolik, co kdysi Kádár. Navíc v Moskvě mají stále větší slovo maršálové s válečnickými sny.

Hübl údajně získal od Husáka určitý slib, jak povede dál republiku. A na základě této záruky přesvědčil půldruhé desítky pražských členů ústředního výboru, aby pro něho zvedli ruku.

Avšak jestliže se chce Husák udržet u moci, musí společnost „normalizovat“ podle receptu z Moskvy, sliby nesliby. V nové funkci je velice výkonný a poslušný. Sovětům se zamlouvá natolik, že na svůj původní plán o jeho přechodném vůdcovství zapomínají – je lepší než Indra či kdokoliv jiný.

Dubček získává místo předsedy Federálního shromáždění, ale jenom na čas. Postupně mizí i ti reformátoři, kteří Husákovi pomohli do křesla. Dokonce je mezi nimi jeho přítel Hübl.

Rovněž někteří konzervativci se souhlasem Moskvy odcházejí – na teplá místa v diplomatických službách. Naopak Biľak, Indra, Hoffmann, Jakeš a jiní svůj vliv pozvolna posilují.

Nový moskevský scénář se naplňuje. Československo se vrací do dob temna.

Naštěstí žádné masové procesy s lidmi, kteří se podíleli na Pražském jaru a na srpnovém odporu proti okupantům, se nekonají. Před soud se dostává jenom několik jednotlivců včetně Hübla. Výjimečnost represálií je, musíme si přiznat, nepochybně zásluhou Husáka. A při sérii procesů na začátku sedmdesátých let si dávají žalobci práci, aby nedávali obvinění do souvislosti s rokem 1968, ale s údajnou protistátní činností pozdější.

Mouřeníni splnili svou roli, mohou odejít

Rozsáhlé pronásledování za aktivitu během Pražského jara, které začíná koncem roku 1969, má jiný charakter. Lidé jsou vyhazováni z KSČ a ze zaměstnání, také jejich děti, sourozenci a rodiče mají obtíže se studiem, se zaměstnáním, s výjezdy do zahraničí a podobně. Vznikají dvě velké skupiny „podlidí“ – vyškrtnutí a vyloučení. Také někteří nestraníci dostávají statut vyškrtnutých či vyloučených.

Obálka „Bez souhlasu neotvírat“

Dlouho hledané „zvací dopisy“ objevil ve středu 15. července 1992 šéf Státního archivu Ruské federace Rudolf Pichoja při třídění spisů v archivu prezidenta SSSR a dříve generálního tajemníka ÚV KSSS. Byly v zapečetěné obálce s datem 25.9.1968. Tehdejší vedoucí všeobecného oddělení ÚV KSSS a pozdější generální tajemník na ni vlastnoručně napsal: „Uložit v archivu politbyra. Bez souhlasu neotvírat. Konstantin Černěnko.“ Pichoja o tom okamžitě informoval ruského prezidenta Borise Jelcina a ten v 15:40 zavolal československému prezidentovi Václavu Havlovi. Ve čtvrtek přivezl spisy zvláštní kurýr na Pražský hrad a podvečer s nimi seznámil prezident novináře. První dopis je psán rusky a podepsali ho Indra, Kolder, Švestka, Kapek a Biľak. Druhý napsal česky Kapek.

Úvodní část prvního tzv. „zvacího dopisu“.

Úvodní část prvního tzv. „zvacího dopisu“.

Podpisy Švestky a Biľaka pod žádostí

Podpisy Švestky a Biľaka pod žádostí

Hlavní „zvací dopis“

„Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením.

Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv – vedení strany – se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena.

Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný.

Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc.

Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasiľ Biľak.

„Zvací dopisy“ zůstávají utopené v archivu generálního tajemníka ÚV KSSS v Moskvě. O jejich zveřejnění nemá nikdo zájem. Ani Husák. I za ním prý přišli před invazí organizátoři pozvání a žádali ho o podpis, marně. Když se stal generálním tajemníkem KSČ, pak by ho spis, na němž chybí jeho jméno, diskreditoval.

Třebaže se složení pléna ÚV KSČ a parlamentu prakticky nezměnilo, odhlasovaly tyto orgány během půldruhého roku všechny rozdílné politické akty: jak nástup Pražského jara, tak jeho likvidaci včetně odstranění hlavních aktérů, jak protest proti invazi, tak souhlas s pobytem vojsk.

Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění z léta 1969, namířené proti demonstracím k prvnímu výročí okupace, dokonce podepisuje trojhvězdí reformních politiků: Dubček, Černík a Svoboda. Za několik měsíců házejí normalizátoři i Dubčeka a Černíka přes palubu. Mouřeníni splnili svou úlohu, teď mohou jít! Stále senilnější Svoboda zůstává.

Jenom někteří se chovají statečně dál. Když v pátek 18. října 1968 hlasuje Národní shromáždění o smlouvě o takzvaném dočasném pobytu sovětských vojsk, nesouhlasí s ní Božena Fuková, František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Vodsloň. Dalších deset se zdržuje hlasování, ostatních 228 poslanců souhlasí.

Ovšem podle původní ústní dohody Svobody a Brežněva tady měli vojáci zůstat dva roky. V moskevském protokolu konkrétní termín o odchodu cizích armád chyběl, až prý skončí normalizace. Třebaže její naplnění ohlásil Husák vítězoslavně na novém XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971, okupační armády se to nedotklo. Vždyť už rok před tím si Moskva vynutila podepsání nové smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR, která stávající stav utvrdila.

Sovětští maršálové upevnili předmostí pro případný útok proti Západu. Teď však Kreml potřebuje v Evropě klid, protože se obává Číny. Obsazením Československa si zajistil jeho poslušnost, tato země se nepokusí na žádné reformy pomýšlet.

Chyběl informátor v Kremlu

Invazi do Československa Západ zpočátku vůbec nečekal. Svědčí o tom i tajná studie CIA o ČSSR ze 13. června 1968 – druhý spis americké výzvědné služby na toto téma, který zatím odtajnila.

Američané tehdy soudili, že jsou tři varianty vlivu „československé krize“ na Sověty. Za prvé jejich vůdce neznepokojí, ale to je nepravděpodobné. Za druhé čtyři klíčoví politici mají na události v ČSSR stejný pohled, avšak jejich individuální ambice jsou rozdílné, což by mohlo vést k personálním změnám – premiér Kosygin dává přednost vyjednávání, zatímco generální tajemník Brežněv, patrně tlačený hlavním ideologem Suslovem, je pro tvrdší řešení. Ovšem za třetí ani kompromis není vyloučen.

Washington tedy neměl o rozložení sil v Kremlu ani ponětí. Jak uvedl americký historik Mark Kramer, pro CIA nepracoval v nejvyšším vedení v Moskvě žádný informátor jako třeba později v Polsku v letech 1980-1981, kdy jí sloužil plukovník Ryszard Kukliński. To potvrdil na konferenci o srpnu, která se konala na jaře 1994 v Praze, i bývalý šéf zpravodajské služby státního departmentu Nathanel Davis: Chyběl nám „krtek v sovětském politbyru“!

Chtěli jsme podporovat Pražské jaro, ale nevěděli jsme jak, aby se to nedalo vyložit jako vměšování do vnitřních záležitostí Československa, tvrdil další bývalý americký diplomat Robert Litwak.

I kdyby Washington Moskvu před následky srpnového vpádu varoval, těžko by tím něčeho dosáhl. Američané nechtěli poškodit vztahy k Sovětům. Teprve když začali mít za několik dnů obavy, aby SSSR neobsadil i Rumunsko, na nepřípustnost takového zásahu Washington upozornil. Ale o tenhle kus Balkánu Kreml nestál.

Jaké to bylo za normalizace?

Zůstat v řadě, cvičit v plynové masce. Školní film přiblíží normalizaci

Normalizační loutka

Normalizační loutka

Ovšem ani kdyby USA chtěly bránit Československo, neměly k tomu dost síly. Rovněž tak Západoevropané. Spojené státy těžce trpěly válkou ve Vietnamu, kde přes obrovskou technickou a materiální převahu nemohly dosáhnout vítězství nad komunistickými partyzány a vojsky ze severu. Navíc americký národ tato válka rozpoltila – studenti a liberálové ji odmítali. Čtyři měsíce před volbami by si žádný prezident nedovolil nové vojenské dobrodružství, to by spáchal politickou sebevraždu. Ani mezinárodní situace nedozrála k tomu, aby se Západ úspěšně bil za jediný stát sovětského bloku.

V létě 1968 prožily Spojené státy vlnu nepokojů na univerzitách. I v Evropě narůstal neklid. V květnu de Gaullovu vládu vyděsily bouře pařížských studentů, kteří sympatizovali s čínským vůdcem Mao Ce-tungem a s kubánským revolucionářem Che Guevarou. Také v Německu, ve Velké Británii a v Itálii demonstrovali mladí lidé proti strnulé politice svých vlád.

V Paříži probíhala jednání o ukončení války ve Vietnamu. Prezident Johnson chtěl pokračovat v uvolňování vztahů mezi USA a SSSR, zvláště usiloval o uzavření smlouvy o strategickém odzbrojení SALT. Kromě toho Američané z každé sovětské agrese morálně těžili, ve světě se zvedaly vlny odporu proti Moskvě.

Bílý dům a Kreml mlčky uznávaly své sféry vlivu. Američané mohli klidně intervenovat v Panamě a na Grenadě, Sověti se zmohli na formální protest. A když si naopak chtěla Moskva udělat pořádek na té části svého dvorku, který se nazýval Československo, taky z druhé strany Atlantiku nikdo moc nekřičel.

Obě velmoci měly zájem na dobrých stycích. V září 1968 Johnson napsal Kosyginovi, že USA jsou ochotny „přibrzdit“ své názory na invazi, pokud SSSR pomůže jejich politice na Středním východě a ve Vietnamu.

Kreml nabídl Bílému domu jednání o nejrůznějších otázkách – o SALT, o kulturní výměně, o mírovém využívání atomové energie. Američané přijali. A tak mohly obě velmoci podepsat smlouvu o omezení raketojaderných zbraní SALT I a Nixon odjet v roce 1972 do Moskvy.

A co kdyby to byla kamufláž k útoku na Německo

Americká špionážní služba později získala zprávu, že Brežněv vyhlásil v srpnu 1968 atomový poplach. Odtajnila ji až po 21 letech. Z minulosti se traduje Brežněvův výrok, že by šel kvůli Československu do třetí světové války. Avšak bývalý zástupce velitele sovětských invazních vojsk generál Ivan Jeršov tuto zprávu zpochybnil. O poplachu se prý jenom uvažovalo. Americký historik Mark Kramer po rozmluvě s Jeršovem usoudil, že generál může mít pravdu. Nicméně jistotu získáme až po odtajnění ruských archivů.

Přepadení Československa tvrdě zasáhlo zpravodajské služby NATO. Sledovaly, jak se na území čtyř států Varšavské smlouvy shromažďují velká uskupení vojsk, tušily jejich cíl, ale nedokázaly ho naprosto přesně určit.

Česko bylo za studené války obloženo minami

Na československé tanky čekaly v Německu jaderné miny. Ty největší měly třikrát větší účinnost než bomba svržená na Hirošimu.

Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem.

Dobový snímek příslušníků ČSLA, kteří se kryjí před imitovaným jaderným výbuchem.

Po 21. srpnu to nejvyšší velení Atlantického paktu znepokojilo: A co kdyby obsazení Československa mělo sloužit jenom jako kamufláž k útoku na Spolkovou republiku Německo? Přitom jednání mezi velmocemi o uvolňování mohlo být další zástěrkou. Hlavní síly americké armády válčily ve Vietnamu, zatímco v západní Evropě by neměl kdo nenadálému sovětskému tankovému útoku účinně vzdorovat.

Toto selhání vedlo ke změnám v metodách zpravodajské činnosti, což problesklo v některých článcích i v kuloárech. Podrobnostmi se nikdo nepochlubil, to se nedělá. Nicméně víme, že západní výzvědné služby musely přehodnotit jak způsob získávání, tak zpracování docházejících informací. Předně se přestaly hlavně spoléhat na své technické prostředky – na snímky z družic a na odposlech rádiového vysílání. Místo toho začaly intenzivněji hledat lidi v Kremlu či v jiném politbyru a v tajných službách Varšavské smlouvy, kteří by byli ochotni jim sloužit. To se jim také podařilo. Krtek v těchto sférách byl v určitých okamžicích nejdůležitější.

Začátkem roku 1969 začali mít západní státníci obavy z další sovětské rozpínavosti. Neskrývá se za těmi řečmi o míru příprava útoku na západní Evropu? To vyšlo najevo až po více než třiceti letech, kdy britský státní archiv zveřejnil část diplomatické korespondence z té doby. Ministerstvo zahraničí poslalo 19. března 1969 dopis své ambasádě ve Washingtonu, v němž se rozebíraly plány NATO na odražení případné sovětské invaze do Rakouska a Jugoslávie. Američané by museli rychle nasadit své síly, protože samotné armády západní Evropy by sovětský nápor nevydržely.

Na druhé straně nesmíme zapomenout, že Západ považoval „československý experiment“ za nebezpečný. Kdyby totiž pokus se „socialismem s lidskou tváří“ uspěl, podnítil by k následování také na jejich straně „železné opony“ – a to by mohlo vést k bouřím a chaosu. Západní státníci měli zájem na tom, aby se oba vojensko-politické bloky stabilizovaly. Navíc mezi rozličnými modely socialismu nerozlišovali – všechny považovali za nepřátelské.

Ovšem málokdo si uvědomoval, že ve skutečnosti byl „socialismus s lidskou tváří“ pokusem, který se nedal naplnit. „Třetí cesta“ mezi socialismem a kapitalismem by se musela dřív či později sama zalknout. Zatím nikdo nedokázal, že se demokracie a tržní hospodářství dají sloučit s komunistickým učením o diktatuře proletariátu či s nějakou jeho umírněnou verzí.

Sovětská intervence měla i širší mezinárodně politické důsledky.

Peking proti sovětské invazi ostře protestoval. A myslel to upřímně. Mao Ce-tunga, který likvidoval inteligenci prosáklou „západními myšlenkami“ pomocí „kulturní revoluce“, tento zásah vyděsil. Vždyť Brežněvovou doktrínou omezené suverenity mohou Sověti ospravedlnit jakékoliv další přepadení, dokonce i Číny! Od jara 1969 začaly přestřelky mezi sovětskými a čínskými pohraničníky, postupem doby se do nich zapojily útvary pravidelné armády s obrněnými vozy a letectvo. Sjezd čínských komunistů rozhodl, že země se musí připravit na „nevyhnutelné“ střetnutí se SSSR.

Po půl roce bitek začaly obě strany vyjednávat. Současně Peking hledal cesty k dorozumění se Západem. V roce 1972 navštívil nový americký prezident Richard Nixon Čínu. Obavy tajemníka ÚV KSSS Borise Ponomarjova, které vyslovil před vpádem do Československa, se splnily. Následkem této invaze se USA a ČLR určitým způsobem sblížily – a to nastolilo novou mocenskou rovnováhu.

Komunismus se reformovat nedá!

Mělo se Československo bránit? O tom se dost diskutovalo. Dokonce se vyskytl názor, že generál Prchlík soustředil na ÚV KSČ skupinu důstojníků, která připravovala plán vojenské obrany. Pamětníci to vyvracejí. Takovou studii by musel dělat tým kvalifikovaných štábních důstojníků. Hlavní síly československé armády ležely v Čechách a na jižní Moravě proti západoněmeckým a rakouským hranicím. Jejich přesun a otočení na východ a sever by se v krátké době nedaly zvládnout. Kromě toho by se taková redislokace nedala utajit. „Tím by se odkrylo jižní křídlo východního bloku proti NATO a pro Sověty by to mohla být záminka k intervenci,“ upozorňuje Antonín Benčík.

Vojenský odpor by byl nesmyslný, znamenal by sebevraždu našich národů –vysvětloval Dubček na konferenci historiků v Liblicích o čtvrt století později. Také si uvědomoval, že nemá armádu a Bezpečnost plně pod kontrolou, navíc ve vedení KSČ a státu zůstalo mnoho stalinistů. Proto se nedala zformovat účinná obrana. A za třetí Dubčekovo vedení počítalo s tím, že Kreml se bude ohlížet na světové komunistické hnutí, jehož konference se měla sejít v listopadu 1968. Vojenské přípravy tedy považovalo jenom za výhrůžné řinčení zbraní. Proto Dubček opomíjel hledání zahraničních spojenců a burcování světové veřejnosti. Ostatně i Biľak se do poslední chvíle bál, že se Sověti k invazi z mezinárodních důvodů nerozhoupají.

Dubček sázel na blížící se sjezd KSČ. Avšak to nestačilo. Praha neměla pro jednání s Moskvou žádnou taktiku. Opomenula takovou zásadní věc, jakou by byl rozbor stavu politického myšlení v zemích Varšavské smlouvy i celkové mezinárodní situace. Tato studie by totiž ukázala, že v Kremlu nastupují neostalinisté. Kdyby si tyhle složitosti nejvyšší funkcionáři ÚV KSČ uvědomili, asi by se pokusili reformy přibrzdit. Ale to mohli udělat jenom na začátku – později se vývoj nedal utlumit, nadšení národa bylo příliš veliké. Na druhé straně protagonisty Pražského jara obklopovali mnozí lidé odchovaní ve stalinistickém ovzduší a s nomenklaturními manýrami. Ať se vedoucí českoslovenští politici snažili jakkoliv manévrovat, byli v podstatě příliš naivní a nezkušení, širší mezinárodní a vnitropolitický rozhled jim chyběl.

Ani kdyby si tito reformátoři našli spojence v Kremlu a dohodli se s nimi, Pražské jaro by natrvalo nic nespasilo. Brežněv by měl pořád strach, že československé reformy by vedly k postupné likvidaci socialismu.

Avšak ani Dubček nebyl v budoucnosti schopen dojít k odstranění socialistického systému – upozornil historik Karel Bartošek na pražském sympoziu o srpnu. Vyrostl v komunistickém Rusku, neuměl se rozejít ani se Sověty, ani s komunismem. Nedokázal myslet jinak.

Ano, Dubček prosazoval některé reformy, jenže nebyl přesvědčený reformátor, nýbrž reformátor vynesený proudem.

Přesto někteří aktéři Pražského jara dnes tvrdí, že jejich konečným tajným cílem v horizontu pěti až deseti let bylo vyvést republiku ze sovětského bloku a vrátit ji do doby před únor 1948.

Jenže tomu nic nenasvědčuje. Tento experiment byl nejvážnějším pokusem o reformu socialismu – nic víc, nic méně. Ani tak progresivní člověk, jakým byl Kriegel, nedokázal opustit myšlenky socialismu. Pokud by časem nekomunisté získali větší podporu, možná, že by se pokusili o uchopení moci. Ovšem pak by vypukl stejně urputný zápas o moc jako v únoru 1948. A kdoví, jestli by nakonec nemusel Dubček sám povolat sovětské armády na pomoc proti narůstajícímu vlivu nekomunistů.

Souhlasem s útokem prý předešel Brežněv svému sesazení. Ve slabé chvilce to prozradil Bohumilu Šimonovi. Tato hrozba byla velmi pravděpodobná. Brežněv se stal v roce 1964 jenom dočasným majitelem křesla generálního tajemníka ÚV KSSS. Rozpory mezi „holubicemi“ v Kremlu, které chtěly pokračovat v některých chruščovovských reformách, a „jestřáby“ horujícími pro válečné vítězství komunismu nabývaly vrcholu při diskusích o průběhu a cílech Pražského jara. Jestliže Brežněv nechtěl odejít zneuctěn ze scény, musel se přiklonit k „jestřábům“. Tím, že se opřel o armádu, bezpečnost, vojensko-průmyslový komplex a stranickou byrokracii, si upevnil své postavení a mohl z vedení vyházet jak všechny zbývající „chruščovovce“, tak i pro něho osobně nebezpečné „jestřáby“.

Přepadením Československa zvítězili neostalinisté nejen v Moskvě, ale v celém východním bloku. Zakonzervování stávajícího stavu násobilo vnitřní potíže. Projekt ekonomické reformy, kterou v Moskvě chystal Kosygin, musel padnout, o reformách politických ani nemluvě. Ideologie zvítězila nad ekonomikou. Tato strnulost urychlovala rozkladné procesy ve všech zemích takzvaného reálného socialismu. A všude se přirozeně vynořovali opozičníci – disidenti. Někteří se dokonce rekrutovali z řad vládní inteligence, jako třeba tvůrce vodíkové bomby akademik Andrej Sacharov, generál Pjotr Grigorenko, generál KGB Oleg Kalugin a podobně.

Dubček měl pravdu, když tvrdil, že intervence způsobí nedozírné škody také mezinárodnímu hnutí. Komunismus se tím demaskoval. Lidem na Západě se otevřely oči.

Srážka Pražského jara s Kremlem přinesla světu rozhodující poznání: Zevnitř se komunismus reformovat nedá! Francouzský filozof Jean Paul Sartre, dosud se hlásící ke komunismu, to vystihl větou, která se stala slavnou: „Tento stroj nemůže být opraven, musí být rozbit.“

Západní studenti, které levicová rétorika infikovala nejvíc, si uvědomili, že nejen Moskva, ale i Peking je klamou. Tankový export ideologie strávit nedokázali. Hrozivý nástup levice, se kterým zápasily v roce 1968 vyspělé západní státy, rychle pohasl.

Ze západoevropských komunistických stran masově odcházeli členové. Jejich vůdcové se snažili zachránit tím, že odmítli sovětskou intervenci a navázali na Pražské jaro vytvořením filozofie „eurokomunismu“.

Obyvatelé Spojených států a Kanady, kteří dosud volali po stažení svých vojáků z Evropy, si promnuli oči: SSSR zůstává vážným nebezpečím i pro nás! A začali naléhat na upevnění NATO.

Srpen 1968 v Československu, který mohl celý svět sledovat na televizních obrazovkách, sehrál v historii světa podobnou úlohu jako únor 1948 – ukazoval občanům svobodného světa imperiální povahu sovětského systému a inspiroval ho k účinnějšímu boji proti komunismu.

Kdyby Dubček uměl správně zhodnotit mezinárodně politickou situaci, nikdy by se nemohl tak otevřeně pokoušet o demokratické reformy. Bezmezně věřil sovětským přátelům, a třebaže prožil v prolhaném komunistickém aparátu polovinu života, zůstal neuvěřitelně naivní. K porážce Pražského jara a k okupaci Československa přispěl i on svou nedomyšlenou politikou. Navíc nebyl vůdcem, který by uměl něco probojovat.

Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA (2012).

Autor:




Tvarohovo-krupicový dort
Tvarohovo-krupicový dort

Potěšte rodinu rychlou dobrotou

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.