Monitor a jeho paměť
Zkušenější uživatelé počítačů, kteří již vícekrát instalovali operační systém na nový počítač, vědí, že po instalaci ovladačů grafické karty je vhodné seřídit obraz prostřednictvím ovládacích prvků monitoru. Ty modernější disponují pamětí, do níž lze uložit několik grafických režimů s jejich parametry. Grafický režim monitoru je určen rozlišením (např. 1024x768) a horizontální/vertikální obnovovací frekvencí. Parametry, které lze u grafických režimů nastavit, závisí na schopnostech daného monitoru – jedná se typicky o horizontální a vertikální velikost či horizontální a vertikální pozici obrazu, tzv. geometrii stran. Obvykle chceme samozřejmě naplno využít celou plochu stínítka monitoru, takže se snažíme obraz horizontálně i vertikálně roztáhnout „od ucha k uchu“, tedy tak, aby se strany nacházely přesně na okrajích viditelné plochy monitoru. Chceme také dostat co nejpravidelnější obdélník, aby obraz nebyl zkreslený – k tomu použijeme volby pro úpravy geometrie (na obrázku vidíte příslušné menu monitoru LG Flatron 795FT Plus).
Dvakrát měř, jednou řež
Je důležité si uvědomit, že když takto „vyladíme“ obraz, vztahují se námi provedené změny parametrů pouze na aktuální grafický režim (a s ním také budou uloženy do paměti monitoru). Jakmile změníme ve Windows rozlišení a/nebo obnovovací frekvenci obrazu, monitor vyvolá ze své paměti parametry, které má uložené u nově zvoleného režimu, a použije je; pokud se s tímto novým režimem monitor dosud nesetkal, přidá ho do své databáze a přiřadí mu implicitní hodnoty parametrů. Je zřejmé, že nemá cenu se namáhat se seřizováním obrazu u takových grafických režimů, které nebudeme v praxi používat. Nejrozumnější postup při instalaci nového monitoru je asi následující: postupně se přepnout do všech režimů, o kterých víme, že je budeme používat, a seřídit jejich parametry pomocí ovládacích prvků monitoru tak, aby nám obraz vyhovoval. Výhodou je, že monitor si jednou nastavené režimy pamatuje samostatně a nastálo, bez jakéhokoli spojení s operačním systémem – pokud jsme tedy například byli nějakými okolnostmi donuceni přeinstalovat Windows, najdeme po přepnutí do některého z předtím seřízených režimů obraz ve stejné podobě jako před reinstalací.
Neznámé rozlišení?
Během času ovšem můžeme narazit na aplikace či hry, které budeme chtít či muset provozovat v dosud neseřízených režimech. Zejména u starších her bývá někdy trochu problém zjistit, v jakém rozlišení a barevné hloubce hra vlastně běží – některé monitory zobrazují tuto informaci ve svém menu, ale jiné (například výše zmíněný LG Flatron 795FT Plus) vám o aktuálním režimu řeknou pouze jeho horizontální a vertikální frekvenci. Pak nezbývá, než použít metodu pokusů a omylů, případně si ze hry „vytípnout“ obrazovku (třeba programem HyperSnap-DX) a zjistit si rozlišení ze získaného obrázku.
Paměť monitorů není bezedná...
Jako každá paměť, má samozřejmě i paměť monitorů omezenou velikost – můj LG Flatron 795FT disponuje prostorem pro patnáct uživatelských grafických režimů a jejich parametrů. Pokud monitor detekuje grafický režim, se kterým se dosud nesetkal, a všechny pozice paměťi jsou již obsazeny, začne se přepisovat obsah databáze znovu od začátku. Na první pohled to vypadá, že 15 režimů lze těžko vyčerpat, je ale nutné si uvědomit, že monitor si uloží do databáze každou kombinaci rozlišení/frekvence, kterou nezná – experimentujeme-li s programy a hrami různé provenience a stáří, náš monitor se může ocitnout v různých exotických rozlišeních. Faktem ovšem je, že mně osobně se paměť monitoru nikdy vyčerpat nepodařilo.
