Bitva u Coronelu skončila drtivým vítězstvím malé německé eskadry vedené pověstným admirálem hrabětem von Speem.
Učebnicové zjednodušení říká, že První světová válka byla především válkou o zámořské kolonie. Pravda je ovšem složitější. Bitva u Coronelu, která se odehrála 1. listopadu 1914, je jedním z mála velkých ozbrojených střetnutí, ke kterým došlo v koloniálních vodách. Vítězství německé Východoasijské eskadry pod velením viceadmirála Maximiliana, hraběte von Spee nad britskými silami kontradmirála sira Christophera Craddocka otřásl beztak pošramocenou důvěrou britské veřejnosti ve schopnosti Royal Navy čelit hrozbě představované vilémovskou Hochseeflotte.
V dálných vodách
Německé císařství roku 1914 ovládalo nepříliš rozlehlé a ze strategického hlediska nepříliš významné zámořské državy. V pacifickém prostoru šlo především o opevněnou základnu v Cingtau a dále o atoly Yap, Nauru, Kaiser Wilhelmsland a další. Německo nemělo dostatek sil, kterými by je mohlo bránit, na druhé straně pro Dohodu jejich získání nepředstavovalo žádnou vojenskou výhodu. Převážily však prestižní důvody.
Německá koloniální říše v Tichém oceánu se začala rychle hroutit, ale zůstalo loďstvo určené ke koloniální službě – Východoasijská eskadra, jejímž jádrem byla dvojice pancéřových křižníků Scharnhorst a Gneisenau. Šlo o koncepčně zastarávající, ale stále mocná plavidla vyzbrojená osmi Kruppovými děly ráže 210 milimetrů. Jejich nejvyšší rychlost činila nominálně 23 uzlů, při plném zatížení strojů byla o něco vyšší. Kromě dvou pancéřových křižníků k eskadře náležely ještě lehké křižníky Dresden, Leipzig a Nürnberg. Veleli jim důstojníci, které osobně vybral velitel německého námořnictva Alfred von Tirpitz.
Dělostřelci pancéřových křižníků patřili k elitě německého námořnictva a dvakrát po sobě získali císařskou cenu za nejpřesnější střelbu. Viceadmirál von Spee patřil ve svých třiapadesáti letech mezi nejuznávanější německé námořní velitele. Jeho admirálský rukopis spojoval taktickou obratnost s vlastností, které se německým velitelům dostávalo jen pomálu: von Spee byl chytrý stratég.
Dobře věděl, že dny jeho eskadry jsou bez možnosti doplňovat zásoby a provádět nutné opravy v Tichém oceánu sečteny. Rozhodl se využít zmatků spojených s počátečními tahy Velké války, způsobit co nejvíce škod a potom proniknout do Německa. Byl to odvážný plán, ale vzhledem k velikosti ok v síti dohodových blokádních sil měl naději na úspěch.
Jedno z těchto ok von Spee využil 22. září 1914, kdy jeho síly vpluly do přístavu hlavní francouzské základny v Polynésii Papeete. Čtvrttunové 210mm granáty tu způsobily zkázu vyčíslitelnou sumou tehdejších dvou milionů franků. Město se ocitlo v plamenech, závod na zpracování kopry byl zničen, ke dnu kleslo několik obchodních lodí a dělový člun Zélée. Von Spee mohl bezbrannou francouzskou základnu dobýt, ale neučinil tak.
Admirálové Dohody se o pohromě, kterou von Spee způsobil, dozvěděli až po téměř dvou týdnech. Rozhodli se proti německé eskadře zakročit, a na jih tak zamířila eskadra kontradmirála Christophera Craddocka.
Schéma bitvy u Coronelu.
Masakr u Coronelu
Admirál sir Doveton Sturdee, který zodpovídal za vyslání Craddockovy eskadry, byl všeobecně považován za brilantního stratéga. Na podzim roku 1914 se však nijak nevyznamenal a porážka, kterou Velká Británie na začátku listopadu prvního válečného roku utrpěla, jde bezesporu na jeho konto. Dvaapadesátiletému Craddockovi totiž svěřil síly, které ve střetu se Scharnhorstem a Gneisenau neměly příliš šancí na úspěch. Craddockova vlajková loď, pancéřový křižník Good Hope, měl jen dvě děla ráže 234 milimetrů. Druhý pancéřový křižník, Monmouth, těžká děla nenesl vůbec. Jeho výzbroj tvořila děla ráže 152 milimetrů.
K eskadře se měl připojit ještě třetí pancéřový křižník Defence, ale ten byl nahrazen starou bitevní lodí Canopus. Jedinou moderní lodí Craddockovy eskadry byl lehký křižník Glasgow.
Craddock, poněkud melancholický, ale statečný a mnohokrát vyznamenaný důstojník, si byl vědom toho, že ho Admiralita dostala do situace, která je pro něj nevýhodná. „Je mi jasné, že v boji se Speem přijdu o život a jsem s tím smířený,“ napsal Craddock příteli. „Než k tomu dojde, způsobím Němcům alespoň co největší škody. Snad pak Admiralitě dojde, že na jih musí poslat bitevní křižníky. Jedno je ale jisté. Ze mě druhého Troubridge neudělají.“
Craddock zde narážel na osud admirála Troubridge, který nedokázal zabránit úniku německého bitevního křižníku Goeben do Turecka a stal se obětním beránkem chyb, jichž se dopustila Admiralita a jmenovitě její šéf Winston Churchill.
Craddock vyhledával bitvu. Správně předpokládal, že se von Spee pokusí proklouznout okolo mysu Horn, a bylo mu jasné i to, že bude muset doplnit zásoby paliva. Nabízelo se několik míst, kde tak mohl učinit. Jedním z nich byl přístav Valparaíso a blízký Coronel. Craddock k tomuto přístavu vyslal lehký křižník Glasgow. Von Spee se o jeho přítomnosti dozvěděl a rozhodl se osamělou loď zničit. Scéna pro střetnutí, které vešlo do dějin jako bitva u Coronelu, byla připravena.
Ve čtvrt na pět odpoledne 1. listopadu 1914 zahlédly pozorné hlídky na lehkém křižníku Glasgow na severním obzoru sloupy kouře. Krátce poté i na německých lodích zaznamenali přítomnost britských sil. Viceadmirál von Spee svoje lodě zformoval do bojové formace. Lehké křižníky se měly vypořádat s britskými protějšky, Scharnhorst a Gneisenau se měly střetnout s Good Hope a Monmouthem. Craddock si záhy uvědomil, že ho von Spee dostal do nevýhodné taktické pozice. Jeho lodě pluly na horizontu osvětleném zapadajícím sluncem, zatímco Scharnhorst a Gneisenau se pomalu nořily do tmy nastávající noci.
Craddock se rozhodl zachránit alespoň svoje slabší lodě. Například pomocný křižník Otranto, ozbrojený parník se čtyřmi děly ráže 102 milimetrů, neměl v nadcházejícím boji naději. Britský admirál svoje pancéřové křižníky stočil ostře proti Němcům, ale ti udržovali vzdálenost. Britská eskadra tak přišla o možnost využít svou převahu v dělech středních ráží. Craddockova smůla nebrala konce. Zvedl se silný vítr, který po hladině moře hnal velké vlny. Kvůli vlnobití bylo nutné uzavřít dělové kasematy na spodních palubách.
Úvodní manévry bitvy u Coronelu trvaly až do 18:50, kdy viceadmirál von Spee vydal rozkaz k palbě na vzdálenost 10 850 metrů. Byla drtivá. Zejména Gneisenau střílel velmi přesně a jeho 210mm granáty drtily Monmouth. V půl osmé se Craddock pokusil zkrátit vzdálenost a stočil svoje hořící lodě směrem k Němcům. Úmyslem britského admirála bylo zahájit palbu děly ráže 152 milimetrů, ale němečtí dělostřelci mu k tomu nedali příležitost.
Se zkracující se vzdáleností nabývala palba německých pancéřových křižníků na vražedné přesnosti. Monmouth s rozbitou přídí začal ztrácet rychlost. Britská vlajková loď vyrazila přímo proti Scharnhorstu, snad ve snaze jej taranovat. Okamžitě se na ni snesla lavina granátů všech ráží od 210 mm až po 88 mm. Přibližně v 19:57 explodovala skladiště střeliva a pancéřový křižník Good Hope se téměř okamžitě potopil i s kontradmirálem Christopherem Craddockem a celou osmisetčlennou posádkou.
Německý viceadmirál Maximilian hrabě von Spee.
Rozstřílený vrak Monmouthu driftoval na vlnách až do devíti hodin večer. K hořící lodi se přiblížil lehký křižník Leipzig. Protože na stožáru Monmouthu stále vlála britská válečná zástava, zahájil Leipzig rychlopalbu vedenou na krátkou vzdálenost. Ve 21:17 se Monmouth potopil. Ani v tomto případě zkázu nikdo nepřežil. Německé pancéřové křižníky dostaly dva (Scharnhorst) a tři (Gneisenau) zásahy. Zatímco na britské straně zahynulo na 1 600 námořníků, na německé straně byli jen tři zranění.
Vítězství bez radosti
Pancéřové křižníky Good Hope a Monmouth spočívaly na dně moře. Pomocný křižník Otranto unikl jisté zkáze hned na začátku bitvy a uniknout se nakonec podařilo i lehkému křižníku Glasgow. Jeho velitel John Luce ho dokázal i přes utrpěná poškození vyvést z bitvy.
Bitvy u Coronelu se vůbec nezúčastnila stará bitevní loď Canopus. Kotvila na Falklandech kvůli svému strojnímu důstojníkovi. Ten se zbláznil a podával zfalšovaná hlášení o stavu strojů bitevní lodi. Ve skutečnosti mohl Canopus dosáhnout rychlosti sedmnácti až osmnácti uzlů, ale to bylo beztak příliš málo na to, aby se i se svými 305mm děly mohla bitvy zúčastnit.
Dne 3. listopadu 1914 zakotvily Scharnhorst, Gneisenau a lehký křižník Nürnberg ve Valparaísu a začaly doplňovat uhlí. Ale to, co Speeova eskadra potřebovala nejvíc, totiž granáty do 210mm děl, ve Valparaísu nebylo. Když viceadmirálovi Maximilianovi von Spee zástupci místní německé komunity donesli s gratulací k vítězství také záplavu květin od valparaíských žen, von Spee řekl: „Přineste je na můj pohřeb.“ Potom odešel do své kajuty.
Chmurná předpověď vítězného admirála byla přesná. Zbýval mu už jen měsíc života.
