Deník z cesty na Měsíc: Při startu se třásla země, u ucha mi střílel kulomet

Exkluzivně
Karel Pacner na startu Apolla 11 - Před 40 lety přistál člověk poprvé na Měsíci. Startu rakety Apollo 11 se zúčastnil i Karel Pacner. Jeho soukromý deník a fotografie z výpravy na floridský kosmodrom v USA si můžete nyní prohlédnout.

Když se na podzim 1968 konal mezinárodní astronautický kongres v New Yorku, někteří moji pražští kolegové získali od svých šéfů peníze k účasti. A potom navštívili Kennedyho kosmické středisko na Floridě, odkud startují astronauti. Záviděl jsem jim a po redakci jsem začal rozhlašovat, že musím do USA příští rok na start prvních lidí na Měsíc.

Postupem času jsem získal dojem, že to všichni berou jako hotovou věc. Cesty do Ameriky byly totiž výjimečné, vůbec se nepamatuji, že by tam někdo služebně pobýval. Na jaře 1969 NASA určila, že 16. července vypustí Apollo 11, jehož cílem bude Měsíc. Zašel jsem tedy za Zdeňkem Domkářem, který byl po Mirkovi Jelínkovi šéfredaktorem.

Zdeněk, který donedávna šéfoval víkendovou přílohu, kývl: "Pojedeš, zařídím to na podniku." Někdy v květnu jsem odletěl na pozvání dvou vědců do Ženevy, abych se podíval, jak pracují v evropském středisku fyzikálního výzkumu CERN. Strávil jsem tam příjemný týden.

Vzpomíná Karel Pacner

V době startu Apolla 11 mu bylo 33 let. Napsal přes 26 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Jeho články na Technet.cz naleznete zde.

Příprava cesty

Asi tři týdny před startem jsem zašel na americké velvyslanectví za tiskovým atašé panem Falkiewiczem. Znal jsem ho od loňska, kdy americká ambasáda začala zvát některé novináře a popularizátora kosmonautiky dr. Jiřího Mrázka na promítání filmů o výpravách astronautů projektu Apollo.

Apollo 11 - 3500 novinářů sleduje start lodi Apollo 11 k Měsíci

Start Apollo 11 sledovalo přímo na místě 3500 novinářů z celého světa. Mezi nimi i reportér z komunistického Československa, Karel Pacner, který je autorem této a všech dalších černobílých fotografií. Černý sloup splývající s dýmem startující rakety je stožár s tlampači, ze kterých událost komentoval.

Člověk na Měsíci

Byla sobota 20. července 1969, 21 hodin, 17 minut a 39 sekund středoevropského času a v houstonském letovém středisku propukla vřava. Američtí astronauti Neil Armstrong a Edwin Aldrin právě přistáli na Měsíci a za pár hodin je čekala první měsíční procházka.

Na oběžné dráze zatím v Apollu 11 kroužil poslední z trojice kosmonautů Mike Collins.

Impulz k rozvoji programu pilotovaných kosmických letů Apollo realizovaných v letech 1961-1972 dal americký prezident Kennedy.

Během osmi let zkušebních letů zahynuli první američtí astronauti (požár Apolla 1 během tréninku startu v roce 1967). Na vývoji a výrobě Apolla se podílelo na 400 000 lidí z 20 000 firem a laboratoří.

Dlouho očekávaný den nadešel 16. července 1969. Miliony lidí na celém světě byly prostřednictvím televizních kamer při tom.

Po 103 nekonečných hodinách se v řídicím středisku ozval hlas Armstronga: "Tady je základna Tranquillity (Moře klidu, název pro místo, kde modul dosedl). Orel přistál!" Tato slova se všeobecně považují za první slova z povrchu Měsíce, ačkoli fakticky to byla Aldrinova slova "hladké přistání", která vyslovil poté, co se nohy lunárního modulu dotkly povrchu Měsíce.

Jednadvacátého července, šest a půl hodiny po přistání, Armstrong uskutečnil svůj sestup na povrch Měsíce a pronesl památnou větu: "Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo." Rozostřený černo-bílý obrázek první procházky po povrchu Měsíce ihned obletěl celý svět.

ČTK

Je takřka jisté, že se najdou peníze na moji cestu do USA, a proto ho prosím o akreditaci u NASA a o povolení k návštěvě atomových laboratoří v Los Alamos. Když mi nabídl obstarání hotelu, tak jsem samozřejmě kývl. V duchu jsem se totiž bál, že je na všechno pozdě a že přespím někde pod stromem.

Potom se mimochodem zeptal: "A vízum už máte?" Na ně jsem zapomněl. Hned tedy požádal nějakou dívenku, aby mi přinesla tiskopis. V redakci jsem ho za pomoci paní Blanky Oharkové z osobního oddělení, která měla na starosti zahraniční cesty, vyplnil.

Měl jsem obavu, že jsem se ohlásil pozdě. Avšak za deset dnů přišlo z Washingtonu sdělení, že pro Apollo 11 jsem akreditován. Úředník, u něhož se mám hlásit na Kennedyho mysu, se jmenuje George Thompson, telefon má ten a ten, a pokud mě vyhovuje pokoj za 12 dolarů, pak má číslo 105 v jedné vysokoškolské koleji v městě Melbourne. Ovšem vzhledem k tomu, že Melbourne je od kosmodromu vzdáleno asi 60 kilometrů a na Floridě neexistuje místní doprava, doporučují mi, ať si buď najmu auto, anebo používám taxíka. Pokud prý jde o ostatní věci, ať se laskavě domluvím s Mr. Bauerem, šéfem oddělení US Informační služby, které se stará o zahraniční korespondenty v USA.

Současně mi paní Oharková objednala letenku. Vymyslel jsem si trasu Washington – Melbourne na Floridě – Houston – Santa Fe – Huntsville – New York. Na Floridě je kosmodrom, v Houstonu řídicí středisko, ze Santa Fe si zajedu do Los Alamos, kde se za války vyvíjela první atomová bomba, a v Huntsvillu stavěl von Braun raketu Saturn 5. Tři týdny.

Potom jsem se dověděl, že letenka stála přes 20 tisíc korun. Já měl v té době plat asi tři tisíce hrubého. V redakci jsme připravovali k vypuštění Apolla 11 celé číslo Víkendu. Přítele Tondu Vítka jsem poprosil, aby mně udělal malý příruční seznam všech zkratek, které NASA používá v projektu Apollo – bez toho bych se v jejich tiskových zprávách těžko vyznal.

Potom se najednou ozval telefon. Ekonomický náměstek ředitele Pepík Mikeš se ptal, jestli opravdu potřebuju diety 500 dolarů. Pozastavil se nad tím, že je to skoro celý devizový příděl redakce na nějaké období, možná čtvrtletí nebo tak nějak, už se nepamatuju. Odpověděl jsem mu: "Pepíku, vždyť já chci méně, než je oficiální limit." A tím to skončilo.

Kamarádi v rozhlasu mně dali telefon na Jirku Dientsbiera, který byl ve Washingtonu jako jejich stálý zpravodaj. Věděl jsem, že má jet na Floridu taky, proto jsem se chtěl s ním svézt. Jirka slíbil, že mne bude čekat na letišti. Z Prahy do Washingtonu žádná přímá linka nelétala, aspoň ne ten čtvrtek.

Musel jsem přes Paříž. V letadle přes Atlantik bylo málo pasažérů, na začátku července byly plné spíš linky v opačném směru. V té době levicoví teroristé často unášeli letadla na Kubu – z toho jsem měl strach, protože kdyby se zmocnili mého stroje, asi bych včas nedorazil na kosmodrom.

Začátek ve Washingtonu

Na letišti ve Washingtonu, kde jsme přistáli někdy v pátek, na mne padlo úmorné vedro, s tím jsem nepočítal. Jirka mne odvezl do činžáku, kde bydlel spolu s dalšími Čechy, většinou diplomaty. Zavedl mě do nějakého bytu, který byl prázdný, protože rodina odletěla domů do Prahy na dovolenou. A potom jsme šli k němu do bytu, kde jeho těhotná manželka připravovala oběd.

Hned na začátku mně dal ponaučení: "Měj připravených pět dolarů. Jakmile na tebe někdo namíří bambitku, tak mu je dej. To mu stačí." A potom mi předal vizitku vedoucího tiskového odboru státního departmentu: "To je člověk, který jako novinář působil před druhou světovou válkou ve Vídni. Má proto pro nás Čechy slabost. Vzkazují ti, že kdyby ses dostal do jakýchkoliv potíží s místními úřady, aby ses s nikým nebavil a hned mu zatelefonoval. Tady máš jeho číslo nejen na státní department, ale i do rezidence."

Večer jsme se v nějaké restauraci sešli s Radkem Seluckým, ekonomem, který právě přednášel v USA. Radka jsem znal z minulých let, protože psal do MF populárněvědecký seriál o ekonomice a já ho musel redigovat. Obdivoval jsem ho, jak dokáže málo pochopitelné ekonomické teorie snadno a přitažlivě vykládat veřejnosti.

Byl zvědav na to, co je doma nového. Mluvili jsme i o emigraci. Radek prohlašoval, že se rozhodně vrátí, protože nechce, aby jeho dvě děti se odcizily republice a aby přestaly umět česky. Na budoucnost se díval optimisticky, mám dojem, že tvrdil, že Husák se zachová podobně jako Kádár – tohle přirovnání se tenkrát vnucovalo. (Nakonec Husák Kádára nenásledoval a Selucký zůstal v Kanadě. Vrátil se na skok začátkem devadesátých let, ale brzy umřel. Ani jsme se nepotkali.)

V sobotu mně Jirka ukázal kousek Washingtonu. Odpoledne jsme zajeli do vily jednoho z ředitelů Hlasu Ameriky. Mluvilo se o světě a hlavně o Československu. Když Jirka na okamžik zmizel, možná šel na WC, řekl tento pán, že má pro mne vzkaz od dr. Sheldona z Kongresové knihovny: "Kdybyste chtěl zůstat v USA, má pro vás zaměstnání."
Dr. Charles S. Sheldon byl vedoucím výzkumného oddělení Kongresové knihovny a nejznámějším americkým znalcem sovětské kosmonautiky.

Asi v roce 1967 jsem četl jednu jeho studii o sovětské kosmonautice a nezdály se mi některé jeho závěry. Měl jsem dojem, že nemá ponětí o způsobu myšlení Rusů, že se na všechno dívá příliš americkýma očima. Proto jsem mu napsal.

Okamžitě odpověděl a od té doby mi posílal všechny své studie včetně tlustých svazků porovnávajících vývoj americké a sovětské kosmonautiky, které jeho oddělení vydávalo pro potřeby kongresmanů.
Dodnes mi není jasné, jak se ti dva pánové domluvili. Možná, že byli přátelé a ten z Hlasu Ameriky mu nadhodil, že k němu mám přijít. Škoda, že se tam neobjevil taky Sheldon – možná, že to bych to bral jinak. Nevím.

Apollo 11 - startovací rampa

Startovací rampa Saturnu 5 na mysu Canaveral na Floridě

Cesta na jih

V neděli ráno jsme vyrazili na Floridu. Jirkova paní nás vybavila spoustou řízků s chlebem. Jirka neměl v autě klimatizaci, říkal, že pro rozhlas to je drahé, takže jsme většinou jeli s otevřenými okny. Pařák totiž pokračoval. Měl jsem s sebou čs. modrý řidičák, který platil jenom doma.

Proto jsem nemohl občas Jirku vystřídat u volantu. Na dálnici stačilo jenom, aby držel nohu na plynu, ale být v téhle poloze dlouhé hodiny muselo být úděsné. Večer jsme dojeli do Atlanty, kde jsme v motelu přespali. Ráno jsem si v nějakém obrovském obchodu koupil tři bílé košile bez rukávů, stály pakatel – dohromady asi 3 – 4 dolary.

A taky slamák se širokou střechou, protože mi vadí prudké sluníčko, a o takové pokrývce hlavy jsem dávno snil. Jirka nebyl v Atlantě poprvé a tak mi ukázal Peach Street (Broskvovou ulici), známou z románu Jih proti Severu – projížděla se po ní hrdinka Scarlett O’Hara. Teď se však stala Rockefellovým centrem Jihu. Už se na to nepamatuju.

Když jsme dorazili na hranice Floridy, zašli jsme si do propagačního stánku státu pro mapy. Dali nám nějaké pití, první sklenička zdarma.
Od této chvíle už nás vedly obrovské poutače, které nás vítaly v prvním americkém kosmickém přístavu, bráně do vesmíru a podobně. A čím jsme přijížděli blíž, tím tahle barnumská reklama sílila.

Jirka byl za volantem unavený a já si nadával, že jsem si nenechal udělat mezinárodní řidičák. Byl jsem v zahraničí nováček, tohle mne nenapadlo. Parno násobené vysokou vlhkostí bylo stále větší. Vzpomínal jsem na prádelnu u nás doma v Janovicích, kde bylo během praní a hlavně vyvařování ve velkém kotli podobně. Tam vždycky kralovala celý den babička.

Znenadání se spustil prudký liják. Stěrače vodu vůbec nebraly, neviděli jsme na krok, Jirka musel na okraji silnice zastavit. Další řidiči udělali totéž.

Když jsme pak projížděli spletí městeček poblíž kosmodromu, měl jsem dojem, že jsem v Moskvě na oslavách prvního máje anebo bolševické revoluce, jenže místo azbuky byla všude latinka. Fábory přes ulice, obrovské transparenty podél, množství amerických vlajek. Lidé se zbláznili. Ale já jim to přál a pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že uvidím start prvních lidí na Měsíc. Jen aby se něco nestalo…

Do ubytovny pro zahraniční novináře jsme dorazili pozdě večer, už se stmívalo. Byla to studentská kolej, pro nás speciálně uvolněná. Státní department nás dal s Jirkou dohromady. Myslel jsem si, že je to výsledek geniální práce nějakého úředníka, ale Jirka mne z toho vyvedl: "Přišel jsem tam, právě když dostali z Prahy tvoji žádost o akreditaci."

Apollo 11 - čekání na start

Čekání na start Apolla 11. Pět kilometrů od místa startu. V pozadí "tužka" Saturnu 5 s Apollem 11 a vedle odtažná servisní věž.

Prohlídka kosmodromu

Když jsme v úterý 15. července ráno přijeli do tiskového střediska NASA na Cocoa Beach a u vchodu se představili, vytáhla úřednice obálky s našimi jmény a zavedla nás k Georgi Thompsonovi, který měl na starosti zahraniční novináře. Thompson nás krátce uvítal, rozdal nám jmenovky platící pro Kennedy Space Center i Manned Spacecraft Center Houston, vyplnili jsme tři řádky tiskopisu a tím všechny formality skončily.

Na mé jmenovce udělali dvě drobné chyby – Carel Pacner, Milada Fronta. Ale to byla maličkost. Tiskové středisko kosmodromu je jednopatrová budova v tropickém slohu. V přízemí hned napravo od vchodu je sál pro novináře, který zřejmě obývali reportéři s domovským právem – na to ukazovaly telefony s důkladnými označeními jednotlivých redakcí a agentur.

Kromě toho tam byly poličky a stoly s množstvím tiskového materiálu NASA. Nalevo od vchodu seděli úředníci tiskového střediska. Vzadu byly kanceláře – mimo jiné místnost, kde podáváte žádosti o interview s čelnými odborníky a kde se přihlašujete k exkurzi po kosmodromu; dále pak promítací síň, kde během našeho pobytu běžely nejrůznější instrukční filmy doprovázené zasvěceným výkladem, a rovněž místnosti Kodaku, jehož pracovníci vyvolávali reportérům velmi rychle a zdarma filmy.

V prvním patře byly další dva pracovní sály, místnosti telegrafní společnosti Western Union zajišťující novinářům spojení se světem a potom místnost, o kterou se staraly společnosti podílející se na Apollu – stovky nejrůznějších tiskových materiálů, kreseb a fotografií k volnému použití, noviny, televizor, gratis káva a stůl s několika manekýnkami, které vám jednak zajistí kamkoliv letenky a jednak podají jakoukoliv informaci o startu Apolla 11.

Snímky jsem si vybral a další objednal. Všechno zdarma. Na filmy jsme nešli, ale zapsali jsme se na pětihodinovou exkurzi. Nabízeli i tříhodinovou, ale radši jsme vzali delší. Malér spočíval v tom, že právě v době exkurze mě měli volat z redakce. Neměli jsme totiž potuchy, jakým způsobem budu s Prahou ve spojení, proto jsem si domluvil časy, kdy by měla volat – snad mne v tiskovém středisku najdou.

Apollo 11 - startovací rampa Titanu 2 - Gemini

Startovací rampa Titanu 2 - Gemini, odkud létala druhá generace amerických kosmických plavidel.

Co teď? Western Union měl i psací stroje. Naťukal jsem tedy stručný telegram o tom, co se tady děje, a že jedu na exkurzi. A šel jsem k okénku, abych telegram podal. Skoro nic z těch 500 dolarů jsem neutratil, takže jsem ho chtěl zaplatit. "Vy nemáte kreditní kartu?" divil se úředník. "Ne, nemám," divil jsem se zase já.

"Znáte číslo dálnopisu vaší redakce?" chtěl vědět pán. "Můžeme ten telegram poslat tak, že to zaúčtujeme na ten dálnopis." Vyndal jsem navštívenku s kompletní adresou. A potom úředníka napadlo: "Nechcete naši kreditní kartu? Platí rok na celém světě." Zazářil jsem: "Když mně ji můžete vydat…" Jedna velká starost odpadla.

Exkurzi jsme absolvovali ve starém rozhrkaném autobusu bez klimatizace. Probíhala přesně podle všech pravidel prohlídek pamětihodností – zastavili jsme takřka u každé startovací rampy, vylezli, vyslechli krátký výklad a pořídili několik snímků, stejně tak i u dvou bunkrů, ze kterých se řídily starty prvních raket, prošli jsme místním muzeem, které pod širým nebem vystavuje nejrůznější rakety od nejstarších až po včerejšek...

Vyvrcholením bylo podívání na raketu Saturn 5, stojící na startovací rampě – avšak z bezpečné vzdálenosti asi kilometru, a potom prohlídka největší budovy světa VAB, ve které se mohou montovat až čtyři superrakety tohoto typu současně, a řídícího střediska startu.

Tenhle závěr byl impozantní. Raketa, která měla přes 110 metrů, vypadala obrovsky, byť jsme stáli hezký kus od ní. Nikdo neodolal, aby se před ní nenechal vyfotografovat. A potom ten pocit pidimužíka ve VAB, kde ten nosič sestavili a vztyčili.

Apollo 11 -autor přímo v Kennedyho vesmírném středisku

Přesně před čtyřiceti lety - úterý 15. července 1969: Autor stojí půl kilometru před Saturnem 5 s Apollem 11.

Pět kilometrů od startu

Tu slavnou středu 16. července jsme museli být v tiskovém středisku už časně ráno, přibližně pět hodin před startem. Kdybychom vyjeli ráno z koleje později, riskovali bychom, že se buď dostaneme do kolony aut, z níž nebude úniku, anebo přijedeme do tiskového střediska v době největšího návalu novinářů na autobusy pendlující mezi Cocoa Beach a stanovištěm tisku na kosmodromu. Většina novinářů totiž musela použít autobusů NASA k odvozu, protože pro tolik aut není v blízkosti parkoviště.

Moc jsme toho nenaspali. Vstávali jsme okolo páté. Když jsme jeli do tiskového střediska, viděli jsme, jak po obou stranách silnice planou ohně. Turisté, kteří se přijeli podívat na start, se snažili zaplašit všudypřítomné nepříjemné komáry. Chudáci! V horké a parné noci, jak se na obvyklé floridské léto sluší, ještě sedět u ohně.

Obrovské davy, které se během noci shromáždily v okolí Kennedyho kosmické základny, si však kvůli komárům, horku a vlhku nenechaly ujít událost století. Teď budou na vlastní oči sledovat start prvních lidí k Měsíci, byť z obludné vzdálenosti šestnácti a více kilometrů. Tímhle jedinečným zážitkem se přece může každý pyšnit ještě před svými vnuky a pravnuky!

Ještě za tmy jsme zaparkovali u tiskového střediska. Tam jsme přesedli do roztřeseného neklimatizovaného autobusu, který během školního roku slouží ke svážení dětí na vyučování. O půl sedmé jsme zastavili na pískovišti Banánové řeky, označeném jako "press- site". Do startu zbývaly tři hodiny.

Stálí zpravodajové tam měli krytou tribunu, dobře známou z televizních přenosů. Kousek pod tribunou se tyčila baterie kamer. Další nedohledná řada fotoreportérů a kameramanů stála na samotném břehu řeky. Nalevo od této tribuny byla ještě jedna menší, nekrytá – na ní jsme se spolu s dalšími zvláštními zpravodaji usadili i my.

A napravo na parkovišti kotvily maringotky velkých amerických deníků, časopisů, rozhlasových a televizních stanic, bufetů a telegrafní společnosti Western Union. A pouze několik amerických novinářů z nejvýznačnějších redakcí mělo právo sedět na balkoně sálu, odkud se řídí start. Na naší pláži se sešlo na tři a půl tisíce novinářů.

V pětikilometrové dálce na východním obzoru jsme viděli jakousi malou bizarní tužku. Její nepozemskost podtrhovala světla reflektorů a rozžíhající se ranní červánky. Raketa Saturn 5 s kosmickou lodí Apollo 11! Celé soulodí i s palivem vážilo přes 2700 tun. Tenhle třístupňový nosič, nejsilnější na světě, dokáže vynést na nízkou oběžnou dráhu okolo Země 140 tun a na dráhu k Měsíci 45 tun.

Samozřejmě, rádi bychom byli ještě blíže, jenže to je z bezpečnostních důvodů vyloučeno. Kdyby raketa vybuchla, tahle planina s novináři prý by už zasažena nebyla – blíž by to bylo nebezpečné. A později jsem pochopil, jak nesnesitelný by tam byl i hluk raketových motorů.

Slunce vycházelo, začínal další tropický den. Zaplať pámbů, že poletí poměrně brzy ráno, ne až v poledne, kdy to nebude na slunci k vydržení.

Mezi žlutým pískem našeho novinářského stanoviště a startovací rampou byla modravá plocha Banánové řeky i tropicky jasná zeleň ostrovů. Nalevo stála pyšná betonová krabice montážní budovy VAB, ke které jsou přilepeny menší krabičky pomocných provozů a velitelství startu.

Třebaže je VAB vysoká takřka 160 metrů – dvaapůlkrát víc než petřínská rozhledna – a třebaže svým objemem je nejprostornější budovou na světě, ze břehu, kde není s čím srovnávat, nedokáže ohromit nikoho. Velikost VAB jsme si uvědomovali, když jsme předešlého dne vstoupili dovnitř – chrámová klenba se nad námi pne ve výšce 150 metrů.

Přísun informací na naše stanoviště byl dokonalý. Především neustále vysílal místní rozhlas, před hlavní tribunou byly obrazovky TV poolu, takže jsme mohli i obrazově sledovat třeba odjezd kosmonautů do kabiny a poslední přípravy na sále i u rakety. Kromě toho na zvláštních ukazatelích jsme sledovali čas zbývající do startu.

Údaje hlasatele a některé další materiály, jako projev viceprezidenta a seznam prominentních diváků, se okamžitě rozmnožovaly a byly k dispozici jenom s malým časovým zpožděním pod hlavní tribunou.

Už dlouho před tím, než jsme sem dorazili, hodinu po půlnoci floridského času, nastoupila do kabiny Apolla 11 záložní posádka. Musela naposled komplexně vyzkoušet všechny systémy.

Hlavní posádka spala v Operační budově pilotovaných letů, asi patnáct kilometrů od rakety. Astronauty vzbudili krátce po půl páté. Po lékařské prohlídce zasedli k snídani – na posledním pozemském jídelníčku měli steak, míchaná vajíčka, topinky, kávu a džus. Pak jim lékaři nalepili na kůži elektronická čidla, každému nejméně čtyři, která budou vysílat do palubní centrály údaje o jejich zdravotním stavu.

Následovalo oblékání do skafandrů, bohatě vybavených dalšími detektory. K těmto kosmickým krunýřům technici připevnili pupeční šňůry na příruční klimatizační zařízení. Pak prošla trojice tradiční uličkou fotoreportérů a nastoupila do mikrobusu. To všechno jsme sledovali na obrazovkách televizního poolu.

V 6.52 hodin se uvelebili v kabině. Neil Armstrong v levém křesle, prostřední místo obsadil Edwin "Buzz" Aldrin a pravé patřilo Michaelu Collinsovi. V 8.49 hodin zatáhli technici můstek, který až dosud spojoval vchod kabiny s montážní věží. O minutu později odjistili záchrannou věžičku.

Kdyby od této chvíle vznikla jakákoliv nebezpečná situace, jeden z astronautů stiskne havarijní knoflík, loď se odpoutá od nosné rakety, věžička ji bezpečně odnese do velké výšky a odtud se snese v dostatečné vzdálenosti od rakety na padácích.

3, 2, 1, 0 ...

Pět minut před startem odtáhl personál můstek od kabiny úplně. Pak odjeli poslední technici do sálu letové kontroly anebo do bunkru, který leží asi tři kilometry od startovací rampy. Z nedaleké vojenské základny startovaly vrtulníky a letadla, aby vypuštění Apolla 11 sledovaly.

"Zde velitelství startu Apollo - Saturn! Dvě minuty deset sekund a odpočítávání pokračuje. Cílem astronautů Apolla 11 je Měsíc – cíl vzdálený 404 568 kilometrů."

Lidé utichali a naše zraky přitáhla štíhlá tužka na obzoru. Všechny elektrizoval bas hlasatele Jacka Kinga.
"Čtyřicet sekund do startu Apolla 11! Všechny tanky druhého stupně jsou tlakovány. Třicet pět sekund a odpočítávání pokračuje... Armstrong oznámil, že se cítí dobře.... Dvacet sekund a odpočítává se... T minus patnáct sekund, řízení je zapnuto..." Sedmnáct sekund před startem se zapojují navigační automaty, které budou navádět raketu na oběžnou dráhu okolo země.

"...dvanáct – jedenáct – deset..." Proudy studené vody už předem ochlazovaly startovací rampu.
"...devět – začíná zážeh..."

Přesně 8,9 sekundy před startem se rozběhla mamutí turbočerpadla, ženoucí palivo do motorů prvního stupně.

"...šest – pět..." Zpod rakety vyrazil oheň.

"...čtyři – tři – dvě..." Všech pět motorů prvního stupně se rozhořelo. Každou sekundu spalovaly pět tun pohonných hmot. A Saturn 5, aniž to kdo mohl – samozřejmě s výjimkou automatů – poznat, se odpoutával od rampy.

Raketa se utopila v rudém jezeru ohně, který se v mžiku rozlil do všech stran. Plamen se rozvalil po sluncem prozářeném modrém Atlantiku, jehož břehy ležely najednou u našich nohou. Tento obrázek jsem znal dosud jenom z televize. Teď však na mne dolehl jako obrovské drama. Proboha, nestalo se něco? Nehoří rakety s astronauty? Ne, všichni zůstávali v klidu. Čtyři hydraulické držáky poutající první stupeň se uvolnily, raketa setřásala jinovatku a kusy ledu.

"Hurááá! Hurááá!" Nikdo z nás nevydržel přihlížet mlčky.

Kromě mikrofonů a magnetofonů se v okamžiku startu rozběhla i řada psacích strojů. Mnozí američtí a snad i jiní západní kolegové totiž začali okamžitě psát své dojmy, podobně jako je vykládali rozhlasoví a televizní reportéři.

"...jedna, NULA!..." ČAS T jako TIME se naplnil. Raketa je necelé dva centimetry nad startovací rampou, kterou zalévaly hektolitry chladné vody.

Středa 16. července 1969 – 9.32 hodin východoamerického letního času, který jsme měli na hodinkách, 14.32 hodin středoevropského, 13 hodin 32 minut 0,724 sekund světového.

První výprava pozemšťanů na jiné nebeské těleso odstartovala. Neil Alden Armstrong, Michael Collins a Edwin Eugene Aldrin.

Mrak plamenů stále objímal polovinu těla rakety. Jako by ji ani nechtěl pustit.

T + 000.00:02 hodin: Konečně! Dvě sekundy od okamžiku, kdy hlasatel řekl slovo "nula". Raketa se viditelně pohnula vzhůru. Stoupala pomalu, beze spěchu. Opírala se o rudý chvost. Stále ještě nepospíchala, třebaže s každým metrem trochu zvyšovala rychlost.

Tichou poezii prvních vteřin najednou přerušily strašlivé rány. Navíc jsem cítil, jak se mi chvěje země pod nohama. Opatrně jsem se rozhlédl okolo. Nikoho tohle zemětřesení neznepokojilo, zřejmě patří k vypuštění. Ano, jak jsem se později dočetl, šest vteřin od okamžiku startu dorazil k našim ušním bubínkům řev motorů prvního stupně. A síla, kterou se opíraly o zem, současně roztřásla pevninu, takže ji zaznamenaly citlivé seizmografy až v New Yorku.

T + 000.02:42 hodin: Ze spodu rakety, který splýval s hedvábným oparem nad našimi hlavami, se oddělil jakýsi bílý špendlík. To je normální. Vyhořelý první stupeň padá do moře. Mezitím se zapálily motory druhého stupně. Drobné červené sluníčko pokračovalo v letu.

T + 000.03:17 hodin: Teď odpadla nějaká tečka. Nejspíš záchranná věžička, která byla dosud instalována na špičce velitelské lodi.

A nám se ztratilo Apollo 11 z očí. Rozplynulo se kdesi v modrém nebi.

T + 000.09:15 hodin: Začal pracovat motor třetího stupně.

T + 000.11:42 hodin: Motor třetího stupně dohořel. Přetížení zmizelo, v kabině zavládlo beztíží. Apollo 11 se pohybovalo po dráze ve výši 191 km rychlostí 7620 m/s. Od kosmodromu bylo vzdáleno 2594 km. Kroužilo po parkovací dráze okolo Země.

Start Apolla 11 k MěsíciStart Apolla 11 k MěsíciStart Apolla 11 k Měsíci

Start rakety zachycený Flaxaretou Karla Pacnera: "Mačkal jsem spoušť Flexarety a přetáčel, jak rychle to jenom šlo, přesto jsem všechno nezachytil."

Start Apolla 11 k MěsíciStart Apolla 11 k MěsíciStart Apolla 11 k Měsíci

Neměl jsem s sebou psací stroj, ten vlastnil Jirka. Půjčil mi ho a já ve spěchu popsal své zážitky. Mezitím jsem si všiml, jak mezi novináři běhali kluci ve žlutých košilích Western Union a brali od novinářů jejich telegramy. Stačilo zvednout ruku s papírem. Jakmile jsem skončil, zvedl jsem ruku a chlapec přiběhl. Úvodem reportáže jsem musel napsat číslo své kreditky WU a obě čísla redakčního dálnopisu.

Mezitím proběhla tisková konference s Wernherem von Braunem, inženýrem, který za druhé světové války stavěl pro Hitlera střely V– 2 k ostřelování západní Evropy a nyní pro Američany rakety, jimiž zápasili se Sověty. Rakety uměl dělat a taky uměl psát a mluvit o cestách do vesmíru, takže navzdory své minulosti se stal miláčkem a zachráncem Ameriky. Na tiskovku jsem nešel, neměl jsem čas. Určitě ji vydají tiskové agentury.

Jirka někam na chvíli odešel. Tvrdil, že šel poslat svou reportáž. Teprve po mnoha letech mi prozradil, že den před mým příjezdem dostal zákaz, že nesmí posílat do Prahy žádné hlasové reportáže, nanejvýš dálnopisem. Nový ředitel rozhlasu Bohuslav Chňoupek, normalizátor, chystal vyhazování redaktorů a techniků, kteří burcovali národ v prvních dnech sovětské okupace. Jenže to jsem se od Jirky dověděl, až když napsal předmluvu k mé knize Tajný závod o Měsíc, která vyšla v roce 1996.

Sedm novinářů z Československa?

Ještě jsme se zastavili v tiskovém středisku. Jedna zpráva, kterou vydalo, nás totiž zarazila: "Zatímco astronauti Apolla 11 letí k Měsíci, je u NASA akreditováno 3497 reportérů – z toho 812 z 54 zemí, aby kryli tento historický krok. Více než 400 z nich jsou ženy. Nejvíce zahraničních zpravodajů je z Japonska – 111. Potom následuje 81 z Itálie, 64 z Velké Británie, 57 z Francie, 44 z Německa (západního – pozn. KP), 38 z Argentiny a Mexika, 32 z Kanady, 22 z Austrálie, 20 ze Španělska a 19 z Brazílie. Tři země východoevropského bloku jsou zastoupeny takto: Československo 7, Jugoslávie 3 a Rumunsko 2..."

Opravdu je tady z Československa sedm novinářů? My však věděli pouze o pěti: Oldřich Karásek (Czechoslovak Life – vydělal si na Západě nějaké peníze a teď putuje po USA), manželé David a Alena Lettovi (zahraniční vysílání Čs. rozhlasu – on původem americký komunista, jsou nyní v USA na dovolené), Jiří Dientsbier (zpravodaj Čs. rozhlasu v USA) a moje maličkost.

Šli jsme se tedy zeptat George Thompsona, který se stará o těch 812 zahraničních reportérů. A pak se při bližším prozkoumání ukáže, že ti dva další nejsou od nás, nýbrž odněkud z Asie, asi zadrmolili jméno své mateřské země tak, že to vypadalo jako "Czechoslovakia". A že třeba měli poněkud snědší pleť anebo šikmější oči, toho si při jejich akreditaci nikdo nevšiml. Ostatně, co když i ti Středoevropané mají šikmé oči? – mohl si myslet úředník, který je přijímal.

Unaveni, ale šťastni, že jsme zažili okamžik, kdy se lidé začali vydávat k jiným nebeským tělesům, jsme se vraceli do Melbourne. Před první restaurací Jirka zastavil. Fish food – na jídelníčku mají jenom ryby.

S chutí jsme se pustili do opečených stříbrných sardinek. Pod talíři ležely papírové dečky s nápisem AMERICKÝ KOSMICKÝ PROGRAM PŘINÁŠĺ UŽITEK CELÉMU LIDSTVU – VAŠE UPOMĺNKA NA PŘISTÁNĺ APOLLA NA MĚSĺCI. A pod tím označení podnikatelské rady brevardského okresu, na jehož území kosmodrom leží. Není divu – bez Apolla by možná tahle podnikatelská rada nebyla, protože v močálech, na kterých se rozkládá hlavní americký kosmický přístav, by se dál proháněli jenom aligátoři.

Ryby chutnaly výborně, dosud jsem je na tento způsob nejedl. Všiml jsem si, že restaurace měla tento den, tedy středu, všechno jídlo zdarma pro děti – už nevím do kolika let. Výborný nápad na přilákání zákazníků!

Konec první části třídílného seriálu.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

v diskusi je 110 příspěvků

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

v diskusi je 138 příspěvků

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

v diskusi je 42 příspěvků

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

v diskusi je 153 příspěvků

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Polopás není polovičaté řešení. Třetí říše byla mistrem v oboru

v diskusi je 9 příspěvků

18. března 2024

Druhá světová válka byla zlatým věkem polopásových vozidel. Vyráběli je především Němci a...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 8 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 17 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...