Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jak si tankery předávaly bombardér, aby doletěl na Falklandy

aktualizováno 
Dá se bombardovat na vzdálenost 6 260 kilometrů, když má bombardér s 33 tunami paliva dolet zhruba poloviční? Navíc když je na trase náletu jen pustý oceán? Ale ano... jde to. Argentinci se o tom mohli na prvního máje 1982 přesvědčit.

Tankovací letoun Handley Page Victor měl během akce náročný úkol | foto: Archiv Ing. Radka Panchartka

Ve 3:45 ráno místního času se nad letištěm v Port Stanley otevřela vrata pumovnice bombardéru Vulcan. Bombometčík stiskl tlačítko odhozu a z útrob letounu vypadlo během pěti sekund 21 bomb, každá ráže 1 000 liber. Vzduchem létaly střepiny a kusy asfaltu. Argentinská protivzdušná obrana mlčela. Obsluhy nechápaly, kde se tu ten bombardér mohl vzít.

Základ je letecká nadvláda

Když 2. dubna 1982 obsadily jednotky argentinské armády do té doby prakticky neznámé Falklandské ostrovy patřící Velké Británii, zřejmě je ani nenapadlo, že by těch pár téměř neobydlených ostrůvků stálo Britům za válečnou výpravu na druhý konec světa. Jenže z britských přístavů vyrazilo Task Force 317 čítající 41 plavidel včetně dvou letadlových lodí HMS Hermes a HMS Invincible se třemi perutěmi FAA (Fleet Air Arm) na palubě, s cílem znovu obsadit ostrovy patřící britské koruně.

Pro úspěch moderních pozemních nebo námořních operací je rozhodující vybojování lokální, nebo ještě lépe absolutní vzdušné nadvlády. V případě Falkland mělo strategický význam letiště ve správním středisku Port Stanley, postavené v roce 1973. Asfaltová dráha byla dlouhá sice jen 1 250 m. Ale kdyby se ji Argentincům podařilo pomocí ocelových rohoží prodloužit na 2 000 m, zajistila by alespoň omezený provoz výkonných stíhacích a útočných letounů a ohrozit britské invazní síly.

Schema vzdálenosti leteckých základen o Falklandských ostrovů

Schema vzdálenosti leteckých základen o Falklandských ostrovů

Důvod byl prostý. Akceschopnost argentinského letectva omezovala velká vzdálenost Falklandských ostrovů od pevninských základen. Všechna použitelná letiště byla od souostroví vzdálená 700 a více kilometrů. To sice umožňovalo pilotům argentinského letectva dosáhnout s přídavnými nádržemi prostoru Falklandských ostrovů, ale britský svaz se pohyboval ještě dalších 100–300 km dál na východ.

K jeho napadení tak Argentincům zbývala jen nepatrná rezerva paliva, takže si mohli dovolit většinou pouze jedinou zteč a pobyt v prostoru cíle v rozsahu jednu až sedm minut. Pokud použili forsáž, tak museli přistávat většinou rovnou z kurzu s posledními zbytky paliva v nádržích. Ty méně šťastné čekala koupel v jižním Atlantiku, což 800 mil od břehů Antarktidy není žádná kratochvíle.

Letiště v Port Stanley leželo Britům v žaludku od začátku konfliktu. Zajišťovalo totiž lety transportních C-130 Hercules, zásobujících místní posádku, bojových IA-58 Pucará, určených k nasazení proti britským invazním silám a ozbrojených cvičných MB.339 a T-34 Turbo Mentor, které útočily na britské vrtulníky. Na jeho vyřazení byly naplánované operace s krycím názvem Black Buck.

Daleko, předaleko...

Snímek řady bomb položených pod úhlem na dráhu v Port Stanley

Snímek řady bomb položených pod úhlem na dráhu v Port Stanley

Problémem bylo čím a jak na Port Stanley udeřit. Nejbližší britskou základnou RAF byla Wideawake na ostrově Ascension, 6 260 kilometrů daleko od Falkland. Jediné britské bombardéry Avro Vulcan B.2 měly jen zhruba poloviční dolet.

Logicky se nabízela možnost využít technologii doplňování paliva ve vzduchu, jenže celá věc má jeden háček. Ideální je, když mají tankery základnu někde " na půl cestě" bombardérů. Když tankery vzlétají ze stejné základny jako bombardéry, k žádnému dramatickému prodloužení doletu nedochází. Jeden tanker Handley Page Victor K.2 dokázal pojmout 48 tun paliva, ale předat mohl jen tolik, aby se dokázal sám vrátit na základnu.

Jinými slovy, tanker nemohl využít ani polovinu svého doletu, protože by buď nemohl předat žádné palivo, nebo by se nedokázal vrátit na základnu. Navíc bombardér potřeboval pro závěrečný úsek doplnit co nejvíc paliva, aby zvládl cestu nad Port Stanley a zpět do bodu, kde mu mohly další tankery letět vstříc a doplnit palivo pro bezpečný návrat.

Schema předávání paliva ve třech vlnách

Schema předávání paliva ve třech vlnách

Sečteno a podtrženo plánovačům vyšlo, že bombardér bude muset doprovázet 10 tankerů a bude nutné provést sedm sérií tankování. K tomu byl vypracován složitý rozpis, kdo komu a kdy bude předávat palivo a jaké množství.

Bombardéry bylo nutné na akci připravit. Původně jich bylo pro akci vyčleněno 10, ale jen pět mělo závěsníky, na které bylo možné podvěsit rušící soupravy. Kromě toho dostaly Vulcany inerciální navigační sytém Carousel z letounů VC-10 vyřazených od British Airways.

Pro vlastní obranu nesly bombardéry dvojici řízených střel AIM-9 Sidewinder.

Pro vlastní obranu nesly bombardéry dvojici řízených střel AIM-9 Sidewinder

Nad oceánem nebylo možné provádět srovnávací orientaci, radiolokační navigační systémy neměly potřebný dosah a GPS neexistovalo. Dále letouny dostaly z celkem prozaických důvodů chemickou toaletu. Poslední úpravou byla montáž závěsníku pro dvě řízené střely AIM-9L Sidewinder pro vlastní obranu pod pravé křídlo.

Kromě technických úprav bylo nutné zahájit intenzivní výcvik. Ani jedna z osádek bombardérů Vulcan neměla prakticky žádné zkušenosti s přečerpáváním paliva za letu. Proto byl při operacích Black Buck na palubě šestý muž – instruktor pro tankování, což byl zkušený příslušník z perutě tankovacích victorů.

Zbrojíři US Navy převážejí těla bomb Mk.83 ráže 1 000 lb.

Zbrojíři US Navy převážejí těla bomb Mk.83 ráže 1 000 lb

Dolet samozřejmě limitoval poměr hmotnosti bomb a paliva, který se musel vejít do maximální vzletové hmotnosti stroje. Čím víc paliva, tím méně výzbroje a naopak. Bombardéry měly nést plný náklad tvořený 21 bombami Mk.83 ráže 1 000 liber (500 kg) za cenu toho, že bude nutné zvýšit počet tankování. Protože kromě ostrova Ascension nebyla v celém Atlantiku žádná jiná britská základna, musely všechny letouny vzlétnout v co nejkratším čase z jednoho letiště.

Štafeta začíná

Celá akce Black Buck začala 30. dubna 1982. Ke vzletu narolovalo postupně 12 tankerů H.P. Victor K.2 (dva náhradní) a dva bombardéry Avro Vulcan (jeden náhradní).

Jeden z primárních tankerů se musel vrátit, protože se zasekl naviják tankovací hadice. Jeho místo zaujal náhradní letoun. Kapitán primárního bombardéru Vulcan zase zjistil, že kvůli netěsnícímu okénku na levé straně nedokáže zahermetizovat kokpit. Vulcan se po dosažení výšky necelých 5 000 m musel také vrátit. Spolu s ním obrátil zpět druhý záložní tanker.

Úspěch akce nyní ležel na bedrech osádky záložního vulcanu a zbylých 10 victorů, které ho měly "dotlačit" k cíli. Osádku vulcanu tvořili: kapitán F/Lt Martin Withers, druhý pilot F/O Peter Taylor, operátor radaru F/Lt. Bob Wright, navigátor/bombometčík F/Lt. Gordon Graham, operátor systémů REB F/Lt. Hugh Prior a instruktor pro tankování ve vzduchu F/Lt. Richard Russel.

První tankování proběhlo 1 hodinu a 45 minut po vzletu, 1 370 kilometrů od základny. Kromě komplikovaného rozpisu tankování musely osádky bojovat s nepřízní počasí. Kvůli silnému protivětru musela první čtveřice tankerů odevzdat letounům mířícím na jih víc paliva, než předpokládal původní plán. V důsledku toho měly při návratu málo paliva a musely sedat prakticky z kurzu. Pilot jednoho z tankerů později prohlásil, že to na dráze vypadalo jako na ucpané dálnici.

Počasí pod psa

K druhému tankování došlo ve vzdálenosti 1 850 km od základny. Třetí tankování proběhlo po čtyřech hodinách letu ve vzdálenosti 3 060 km od ostrova Ascension. Ve formaci zůstaly už jen tři letouny, bombardér a dva tankery.

Počasí, které bylo od začátku hrozné, se ještě zhoršilo. Silný vítr se změnil v zimní bouři. Při další předávce paliva mezi dvěma victory, která byla naplánovaná po pěti a půl hodinách letu, se oba letouny zmítaly nahoru a dolů v rozmezí šest metrů. Spojení obou letounů se podařilo až na pátý nebo šestý pokus a doprovázely ho výboje Eliášova ohně na náběžných hranách všech tří letounů. Osádkám tankerů přidaly podobné světelné efekty během tankování jistě na náladě .

Při této předávce paliva došlo k nehodě. Jeden z tankerů musel přerušit doplňování paliva, protože se mu v bouřlivých poryvech ulomil konec tankovacího nástavce. Situace byla o to horší, že tento victor měl doprovázet bombardér na posledním úseku cesty. Pilotům tankerů nezbylo nic jiného než si vyměnit úlohy.

Kvůli nepřízni počasí a tomuto technickému problému se trojice letounů dostala mnohem dál na jih, než předpokládal plán. Pilot posledního tankeru gentlemansky převzal jen tolik paliva, aby se osádka poškozeného stroje dostala v pořádku domů. To ovšem znamenalo, že při posledním tankování bombardéru bude muset sáhnout do svých rezerv.

Další tankování proběhlo po další půl hodině, když bombardér dělilo od cíle asi 650 kilometrů. Již během tankování bylo pilotům tankeru jasné, že s tím, co mají v nádržích, se domů nedostanou. Podle výpočtu jim mělo palivo dojít 640 kilometrů před základnou Wideawake. Také bombardéru chybělo proti plánu 3,6 tuny leteckého petroleje a vzít je nebylo kde.

Osádka tankeru zahájila návrat. Aby to neměla jednoduché, musela zachovat radiový klid. V opačném případě by ohrozila osádku bombardéru. Velitel tankeru S/L Tuxford přerušil mlčení v éteru až po téměř dvou hodinách letu, kdy už bylo jasné, že vulcan odbombardoval.

Po jeho hlášení mu vyrazil jeden ze záložních victorů naproti. V okamžiku setkání zbývalo v nádržích vracejícího se stroje palivo na slabou půlhodinu letu. S/L Robert Tuxford byl za svůj čin vyznamenán AFC (Air Force Cross).

Bombardér Avro Vulcan

Bombardér Avro Vulcan

Bombardér osaměl. Ve vzdálenosti zhruba 550 km zaměřil operátor radaru nejvyšší bod ostrova, 705 m vysokou horu Mt. Usborne. Ve vzdálenosti kolem 70 km od cíle začali piloti zvedat bombardér naložený 21 bombami do vyšší letové hladiny. Potřebovali se dostat z dosahu střepin vlastních pum a protiletadlových zbraní malé ráže. Ve výšce 3 000 m zatlačili páky ovládající přípusti motorů na doraz dopředu a zvýšili rychlost na maximum.

Prvního května ve 3:45 ráno místního času se otevřela vrata pumovnice a z útrob vulcanu vypadl během pěti sekund celý pumový náklad. Bombardování bylo provedeno jednou řadou pod úhlem přibližně 30° k ose VPD. To zaručovalo, že alespoň jedna bomba zasáhne střed dráhy, což se i stalo. Ostatní bomby zasáhly přilehlé stojánky a pozemní vybavení letiště. Protivzdušná obrana mlčela.

Ale svržením bomb trápení osádky bombardéru neskončilo. Kvůli nedostatku paliva bylo nutné přivolat tankovací victory, zajišťující tankování na posledním rameni trasy mnohem dříve. Nakonec se to podařilo díky spolupráci hlídkujícího Nimrodu MR.2, který požadavek předal na základnu.

V té době již tankovací nástavec vulcanu netěsnil úplně dokonale a rozstřikující se palivo zacákalo čelní štítek. Piloty tak kromě dalších dvou tankování a starostí o množství paliva čekalo přistání prakticky poslepu. Nakonec celá akce šťastně skončila. Kapitán letounu F/Lt Martin Withers byl vyznamenán DFC, zbytek osádky dostal pochvalné citace v rozkaze.

Rekordní nálety

Náletů Black Buck bylo naplánovaných celkem sedm. Provedeno jich bylo jen pět. Black Buck 3 byl zrušen kvůli počasí a Black Buck 5 byl přerušen po pěti hodinách, když měl jeden z tankerů poruchu na přečerpávacím zařízení. Hodnocení výsledků náletů je dodnes nejednoznačné.

Kritici poukazují na skutečnost, že škody způsobené nálety Black Buck byly, vzhledem k vynaloženým nákladům, minimální. Dráhu letiště se Argentincům podařilo během necelých 24 hodin opravit tak, že vyhovovala pro provoz některých letadel. Na druhou stranu se ji nikdy nepodařilo rozšířit natolik, aby odtud mohly operovat stíhací Mirage IIIEA nebo útočné A-4 Skyhawk.

Avro Vulcan přistává s využitím brzdícího padáku.

Avro Vulcan přistává s využitím brzdícího padáku

Z materiálního hlediska tedy nešlo o nic světoborného, ale akce měla i jiné aspekty. Především dokázala odhodlání a schopnost Britů se do konfliktu zapojit a případně ho kdykoli eskalovat, například napadením cílů na území Argentiny. To byla skutečnost, se kterou Argentinci na začátku svého dobrodružství zjevně nepočítali. Kromě toho šlo o ukázku vůle a schopnosti naplánovat logisticky poměrně složitou operaci a přes určité potíže ji dovést ke zdárnému konci.

Operace Black Buck byly ve své době nejdelšími nálety v dějinách. Překonány byly až v roce 1991 v rámci operace Desert Storm, kdy bombardéry B-52 vzlétaly k náletům z území USA a přistávaly na základně Mildenhall ve Velké Británii. Ovšem logisticky šlo o nesouměřitelné akce, protože B-52 využívaly tankery dislokované daleko vpředu na spojeneckých základnách poblíž cílové oblasti.

Autor:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.