Před několika lety ještě nikdo netušil, že jedním z odvětví, které rozvoj informačních technologií významně ohrozí, bude hudební a filmový průmysl. Nutno dodat, že si za tuto situaci mohou producenti sami – dlouhodobé podceňování reálné situace na trhu se totiž zákonitě muselo vymstít...
Digitální technologie s sebou přinášejí mnoho výhod, ale také mnoho problémů. Hudební a filmový průmysl nyní ohrožují dvě významné skutečnosti – cenová dostupnost zapisovacích CD-mechanik a internetové výměnné systémy. V obou případech se jedná o technologie, které umožňují vytváření či distribuci velmi kvalitních digitálních kopií, a to prakticky čehokoliv. V situaci, kdy milióny uživatelů denně stahují z internetu nejnovější hudební hity či filmy a kdy se z těchto děl, jako fyzické komodity, stalo jen virtuální zboží, stojí hudební a filmový průmysl na pokraji vážné krize. Prodej klasických nosičů významně klesá a příjmy těchto společností se výrazně snižují.
Podle informací, které zveřejnila Mezinárodní federace fonografického průmyslu, přišel v minulém roce hudební průmysl díky pirátským kopiím hudebních děl o více než čtyři miliardy dolarů. V této částce jsou započítány jak pirátské kopie kompaktních disků, tak i hudební díla šířená v digitálních formátech prostřednictvím internetu. Odhaduje se, že prostřednictvím výměnných systémů projdou měsíčně více než tři miliardy souborů (!). Tento fakt svědčí o tom, že digitální technologie výrazně změnily způsob, jakým současní posluchači hudbu konzumují. Fyzické nosiče se stávají pomalu, ale jistě artefaktem a zdá se, že uchovávání hudebních nahrávek na kompaktních discích či kazetách již nemá budoucnost. Někteří odborníci dokonce věří, že lidé, kteří nyní mají svojí fonotéku tvořenu kompaktními disky, se brzy dostanou do stejného postavení jako sběratelé klasických gramofonových desek z vinylu.
Hudební průmysl sám o sobě je velmi konzervativní a tím pádem i dosti nepružný. Tomu odpovídala i jeho prvotní reakce na situaci na trhu. A popravdě řečeno, tato reakce nebyla příliš adekvátní a diplomatická. Hudební průmysl totiž nehledal cestu, jak vzniklou situaci využít ve svůj prospěch, ale spíše se soustředil na represivní opatření. Pravděpodobně nejzářivějším příkladem je kauza výměnné sítě Napster, po které následovalo ještě několik více či méně úspěšných pokusů jak zabránit uživatelům internetu v bezplatné výměně hudebních děl. Ke slovu také přišla technologie ochrany hudebních kompaktních disků, která zabraňuje jejich přehrání v počítačových CD-mechanikách. A to nemluvě o „skryté dani“, kterou jsou právě ve prospěch hudebního průmyslu zatížena různá záznamová zařízení a prázdná záznamová média – jako jsou např. kompaktní disky typu CD-R či CD-RW. V této souvislosti se objevila mimo jiné i myšlenka zatížit podobnou daní poskytovatele připojení k internetu, kteří na tom, že uživatelé stahují zvukové soubory z internetu vlastně vydělávají. Proti této represi se však zdvihla poměrně silná vlna odporu, která donutila alespoň část fonografického průmyslu hledat alternativní řešení, tj. přizpůsobit se. Bohužel, v globálním měřítku se jedná jen o relativně malý segment a většina vydavatelských společností stále spíše prosazuje represi.
Naskočit do rozjetého rychlíku však není příliš snadné. I když některá hudební vydavatelství pochopila aktuální trend digitální distribuce a snaží se o komercionalizaci této oblasti, stojí před nimi spousta práce a výsledek je nejistý. Uživatelé, kteří jsou zvyklí využívat internet jako bezplatný zdroj k získávání hudebních titulů totiž nejsou příliš nadšeni tím, že by za poslech „virtuální hudby“ měli platit, byť by se jednalo o částku, která tvoří jen zlomek ceny za kterou je hudba v současnosti dostupná na konvenčních nosičích.
