Pseudopulex jurassicus, zřejmě obří jurská blecha, sající krev opeřeným...

Pseudopulex jurassicus, zřejmě obří jurská blecha, sající krev opeřeným dinosaurům a dalším teplokrevným obratlovcům. Mezi její hostitele mohly patřit rody Pedopenna daohugouensis a Epidexipteryx hui. Mladší, raně křídový druh P. magnus mohl zase hodovat například na menších teropodech rodu Sinosauropteryx a Microraptor. | foto: Wang Cheng / Oregon State University

I dinosauři měli své blechy. A samozřejmě byly obří

  • 41
O drobných tvorech, kteří žili dinosaurům na kůži a pod kůží se nám mnoho záznamů nezachovalo. Vzácné čínské fosilie alespoň ukázaly, že už před zhruba 150 miliony lety jim pily krev blechy. Takové, bez jakých se dnes už rádi obejdeme.

Předem malé varování: následující text u vás může způsobit samovolné škrábání. Před několika lety došlo na čínských paleontologických lokalitách v provincii Liaoning a okrsku Ning-čeng ve Vnitřním Mongolsku k objevům, které potěšily všechny zájemce o paleo-entomologii, tedy nauku o pravěkém hmyzu.

Na obou nalezištích jsou velmi dobré podmínky pro zachování měkkých tkání. Díky tomu výzkumníci z Čínské akademie věd při podrobném průzkumu sedimentů odkryli dosud neznámý a trochu hororový svět pozdně jurských a raně křídových vnějších parazitů. Splnila se tak (alespoň do jisté míry) vize z některých béčkových snímků o pravěku, kde pralidé plácnutím ruky zabíjejí obří půlmetrové komáry. Skutečnost je o něco méně neuvěřitelná, ale i tak dostatečně nepříjemná: paleontologové mezi fosiliemi objevili blechy desetkrát větší než ty dnešní.

Doba kousavých obrů

Nejde přitom jen o velikost. Ve fosilním záznamu se hmyz zachová jen výjimečně a to se týká i blech. Výjimkou byly donedávna spíše jen izolované objevy kenozoických blech či jejich příbuzných zalitých v pravěké pryskyřici – jantaru (kenozoikum je geologické období od vymření dinosaurů do současnosti, pozn. red.). Před několika lety byl objeven vzácný exemplář také v Austrálii, a to v sedimentech z období rané křídy (asi před 120 miliony let). Dostal vědecké rodové jméno Tarwiniaa šlo o hmyz blízce příbuzný dnešním blechám, jehož přesnější systematické zařazení přišlo až roku 2014. Vše tak změnily teprve fantastické čínské objevy.

Teprve zmiňované čínské objevy druhu Pseudopulex jurassicus (stáří 165 milionů let) a Pseudopulex magnus (stáří 125 milionů let) odhalily, že evoluční historie těchto ektoparazitů sahá přinejmenším až do střední jury. Objevy z Vnitřního Mongolska a lokality Beipiao v provincii Liaoning tak posunuly znalosti o evoluci blech na úplně jinou úroveň a prodloužily známou délku jejich existence o celých 40 milionů let. (Tedy pokud neplatí i pro tyto taxony výsledky podrobnějšího výzkumu z roku 2013, který v exemplářích některých podobných druhů spatřuje spíše vodní formy dvoukřídlého hmyzu z čeledi Strashilidae, které se zřejmě paraziticky neživily.)

Dnes tedy víme, že už tehdejší blechy (řád Siphonaptera) byly velmi dobře přizpůsobené parazitickému stylu života. Mají redukovaná křídla, zploštělé tělo s velkým zadečkem a skákavým párem zadních a prostředních nohou. Hlava je malá a zahrnuje bodavě sací ústrojí. Stravu „prablechám“ nepochybně nedobrovolně poskytovali jak pravěcí savci a praptáci, tak nejspíš i „osrstění“ ptakoještěři a „štětinatí“ ptakopánví i opeření teropodní dinosauři.

Samozřejmě, rozdíl je v rozměrech. Největší objevené exempláře samiček totiž měřily kolem 17 a dokonce téměř 23 milimetrů (dnešní blechy mají maximálně pár milimetrů). Stejně jako u současných druhů byly i tehdy samičky větší než samečkové a například v proslulých vrstvách Daohugou měřila jedna samička 14 mm, zatímco sameček jen 8 mm. Samozřejmě, nejde o absolutní rekord: v prvohorách byly podmínky pro růst hmyzu ještě lepší a hmyz tedy dosahoval ještě větších rozměrů. Ale jak ukazují nálezy z Číny, i „středověk života“ má v tomto směru rozhodně co nabídnout.

Mezi „dinosauřími“ blechami a těmi dnešními se najdou i jiné rozdíly než velikost. Například v podobě těla dávných parazitů nebo v délce jejich tykadel, která tvořilo 16 až 19 segmentů (oproti 11 segmentům u většiny současných druhů). Zdá se také, že jurské a křídové blechy ještě nevynalezly dlouhé skákavé nohy, a nebyly schopny pohybovat se skoky o délce až několik desítek centimetrů tak jako dnešní blechy.

Gigantické jurské blechy, představující nevítané společníky nejen pro opeřené neptačí dinosaury. Největší jedinci byli téměř desetkrát větší než jejich současní příbuzní. Vlevo větší samička, vpravo sameček

I dávné „dinosauří“ blechy měly velké bodavě sací ústní ústrojí, nožky uzpůsobené k pevnému zachycení na těle hostitele a zcela redukovaná křídla. Podle autorů zmíněné vědecké studie byly již před 165 miliony let blechy zcela uzpůsobeny k parazitování na obratlovcích porostlých srstí nebo peřím, takže je prakticky vyloučeno, že by se vyhýbaly dinosaurům (kteří byli také nejspíše nejčastější potenciální „hostinou“). Dlouhá bodavá část a vroubkování ústního aparátu některých fosilních zástupců čínských blech naznačuje, že se skutečně evolučně přizpůsobily prorážení poměrně tlusté a pevné kůže neptačích dinosaurů ). Tvar a podoba bodavého sosáku se velmi blíží skupině srpic (řád Mecoptera) a podle badatelů je možná na čase začít blechy do této skupiny řadit coby jejich vývojově odvozenou a vysoce specializovanou odnož.

Nebyl to evidentně jediný parazit, který tehdejší „pány tvorstva“ trápil, jak víme už díky předchozím objevům. V roce 1976 se podařilo objevit na Sibiři druh Saurophthirus longipes, a nověji také S. exquisitus, který zřejmě představuje ektoparazitický hmyz (ektoparaziti jsou ti, kteří nežijí v těle hostitele, pozn. red.) specializovaný na ptakoještěry. Zhruba 2,5 centimetru dlouhý tvor žil v období rané křídy na území východního Ruska i Číny a jeho „roztažitelné“ tělíčko nasvědčuje možnosti, že dokázal nasávat velké množství krve z teplokrevných létajících plazů, vznášejících se nad hlavami dinosaurů. Jaká další tajemství nám asi druhohorní fosilní záznam ještě chystá?

Článek byl převzat z Dinosaurus blogu. Text byl redakčně upraven, původní verzi najdete zde.