Pokus o rekonstrukci předpokládané podoby majitele pera zalitého v jantaru. Nejspíše to byl malý teropodní dinosaurus o délce maximálně pár desítek centimetrů.(Samotný ocas měl podle odhadu cca 7-12 cm délky.) I když mnohé na obrázku je domněnka, barvu ocasního pera známe: pod mikroskopem se skutečně podařilo určit, že shora byla pera hnědá, zespodu bílá. | foto: Ryan McKellar/Royal Saskatchewan Museum

Vědcům se podařil nález jako z filmu: kus dinosauřího pera v jantaru

  • 54
Paleontologům se poprvé podařilo najít kousek nepoškozeného dinosauřího pera. Pohled na něj jen dokazuje, že velké části těchto zvířat pera skutečně nemohla sloužit k letu.

Obnova dinosauří DNA z krve komárů zachycených v jantaru je stále jen rekvizita do vědecko-fantastických knih a filmů, zkamenělá pryskyřice přesto může být zdrojem zcela unikátních informací z dávné minulosti. Přesvědčuje o tom i nová publikace v časopise Current Biology (dostupná odsud pro předplatitele), která popisuje vůbec první nález zachovalého dinosauřího pera z doby někdy zhruba před 100 miliony let.

Zhruba sto milionů let starý kousek jantaru obsahující 3,5 centimetru dinosauřího ocasu i s pery.

Nález se podařil paleontologovi Li-ta Singovi (anglickou transkripcí, pod kterou publikuje, Lida Xing), který pracuje na Čínské geologické univerzitě. Jantar je jeho specialitou. Zatímco jeho kolegové obvykle koukají pod nohy, on v roce 2015 objížděl trhy s minerály v Myanmaru (tj. Barmě). Na jednom z nich objevil i kus se zhruba 3,5 centimetru dlouhým zachovalým kusem opeřeného ocasu.

Na pohled nebylo zcela jasné, co to je, ale po pohledu do mikroskopu a analýze CT skenerem se jasně ukázalo, že opeřený ocas bude dinosauří. V jantaru se totiž zachovalo i osm ocasních obratlů nešťastného zvířete, ze kterých bylo jasně patrné, že o ptáka nepůjde. Obratle v ocase totiž na rozdíl od ocasů moderních ptáků nebyly srostlé (do tzv. pygostylu), ale zachovaly si svou pružnost a volnost pohybu.

Stejný příběh vyprávělo i samotné peří. Pod mikroskopem se totiž ukázalo, že se příliš nepodobá ani svrchnímu krycímu, ani spodnímu prachovému peří dnešních ptáků. Samozřejmě, mnoho věcí je podobných: středem pera také prochází tzv. stvol, ale je výrazně kratší než u dnešních pátků. Osten, tedy „rukojeť“ psacího brku, přitom (samozřejmě spolu s jinými prvky) dává perům „konstrukční“ pevnost nutnou k letu.

Detail pera sto milionů let starého dinosauřího ocasu zachovalého v myanmarském jantaru

Dinosaurus, jehož ocas zůstal uvězněný v jantaru, tedy prakticky jistě nemohl létat. Pravděpodobně šlo o nedospělého teropodního dinosaura ze skupiny Compsognathidae, a byť byl s dnešními ptáky příbuzný, peří mu muselo nejspíše sloužit k něčemu jinému. Jde tedy o další podporu pro hypotézu, podle které peří vzniklo původně spíše než k létání k udržení tělesné teploty, k maskování či jako „vývěsní tabule“ pro další příslušníky vlastního druhu (a možná i jiné druhy). Možnost využít jeho vlastností k letu měla evoluci nejspíše „napadnout“ až dodatečně.

Této představě vyhovuje i celá řada dalších nálezů z posledních let, které zachycují peří v různých stádiích vývoje směrem k moderní podobě. Až dosud ovšem všechny byly jen „dvourozměrné“ - šlo o pera, která se zachovala jako plochý otisk v hornině. Nález v myanmarském jantaru je vůbec prvním případem, kdy se podařilo pero pozorovat ve třech rozměrech a neponičené při sedimentaci.