Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Měli jsme je za lenochy. Dinosauři se ale stali elegantními zabijáky

aktualizováno 
Po většinu doby, kdy lidstvo zná dinosaury, jsme je považovali za pomalé a líné tvory, kteří si v podstatě zasloužili vyhynout. Tento názor změnila až „zlatá šedesátá“ a dílo jednoho muže, který se sice v mnohém mýlil, ale v zásadních věcech měl pravdu.

Moderní rekonstrukce obou teropodů, kteří již v 19. století zaseli první semínka dinosauří renesance, která ovšem vyklíčila až o století později. Větší Archaeopteryx lithographica zde loví mládě druhu Compsognathus longipes. Hypotetická scéna se odehrává na území dnešního Bavorska před 150 miliony let. | foto: DurbedCreative Commons

Ještě před čtvrtstoletím si asi většina z nás představovala dinosaury jako pomalé a líné obry, kteří mají problémy vůbec unést vlastní hmotnost a na mnoho dalšího jim energie nezbývá. Může se tedy zdát s podivem, že za hbité a aktivní tato vyhynulá zvířata považovali někteří vědci pracující již na samotném počátku výzkumu dinosaurů ve 20. a 30. letech předminulého století. Jejich názor ovšem prohrál a my si můžeme přiblížit, kdy a proč nakonec vstal z mrtvých.

O autorovi

Vladimír Socha je publicista a popularizátor přírodních věd. Pravidelně přednáší, píše popularizační články a účastnil se například také vykopávek v souvrství Hell Creek v americké Montaně. Vydal zatím sedm vlastních knih o dinosaurech. O tematice pravěku a zejména dinosaurů pravidelně publikuje na svém blogu s názvem DinosaurusBlog.

Jak už bylo řečeno, již v 19. století si někteří vědci všimli, že kosti dinosauřích nohou se podobají spíše kostem dnešních savců než plazů, a že dinosauři jako megalosaurus nebo iguanodon tak nejspíš kráčeli vzpřímeně. Přesto se postupně prosadila představa dinosaurů coby velkých ohyzdných ještěrů, obývajících dávné světy plné tropické vegetace. Pionýři na poli jejich výzkumu, tedy britští badatelé Gideon Mantell, William Buckland a Richard Owen, prohlásili dinosaury za velké kvadrupední (čtvernohé) plazy „sloních“ proporcí. Tak byli první z nich zobrazeni například i na slavných betonových modelech v londýnském parku Crystal Palace.

Přírodovědec Richard Owen (1804 – 1892), který tyto druhohorní plazy roku 1842 oficiálně pojmenoval jako Dinosauria, však učinil zajímavý postřeh, když vyslovil domněnku, že srdce i celý oběhový systém dinosaurů musel být podobný savčímu. Jako první si tak uvědomil, že fyziologické rysy dinosaurů lze označit za poměrně moderní a vyspělé.

Owen však neudělal další podstatný krok a odmítl jak možné spojení dinosaurů a ptáků, tak i představu, že dinosauři možná byli opravdu něčím více než jen postranní uličkou evoluce. Dinosauři byli tedy od samého počátku vnímáni jako masivní plazi, vzdáleně podobní současným ještěrům nebo krokodýlům, ale obvykle dosahující mnohem větších rozměrů. Již kolem poloviny předminulého století si však někteří anatomové všimli neobvyklé podobnosti mezi teropodními dinosaury a ptáky.

V roce 1859 spatřila světlo světa proslulá kniha Charlese Darwina O původu druhů, která přinesla světu myšlenku biologické evoluce. Mezi její nejpádnější fosilní důkazy se hned o dva roky později uvedl slavný německý „prapták“ Archaeopteryx lithographica. Tento 150 milionů let starý opeřený dinosaurus byl dlouho pokládán za přechodný vývojový článek mezi plazy a ptáky. Ve vrstvách stejného stáří na území dnešního Bavorska (okolí městečka Solnhofen) však žil také jeho příbuzný, drobný teropod druhu Compsognathus longipes. V 60. letech 19. století pak někteří paleontologové komentovali až zarážející podobnost anatomie kostí obou zmíněných tvorů ze svrchní jury, praptáka a malého dravého dinosaura. Archeopteryx byl veliký asi jako dnešní holub a kompsognátus jen o polovinu větší. Dlouho byl dokonce považován za nejmenšího známého dinosaura, nepřevyšujícího statnou slepici.

V roce 1863 si podobnosti koster obou dávných obyvatel Německa povšiml výborný anatom Carl Gegenbaur (1826 – 1903), profesor na univerzitách v Jeně a Heidelbergu. Gegenbaur byl velkým příznivcem Darwinova učení o evoluci organismů a zabýval se také srovnávací anatomií živočichů. Není tedy divu, že jeho pozornosti neunikl očividný, ale vědeckou veřejností poněkud přehlížený fakt podobného vzhledu a stavby kostí praptáka archeopteryxe a dinosaura kompsognáta. Jednotlivé kosti končetin a kotníků obou druhů si byly natolik podobné, že se daly dokonce snadno zaměnit. Gegenbaur tak již dva roky po vědeckém popisu obou zvířat poprvé vyslovil domněnku, že ptáci by mohli být potomky plazů, kterým dnes říkáme dinosauři. O rok později zopakoval podobnou myšlenku Angličan William Kitchen Parker (1823 – 1890) a ve stejné době se touto problematikou začal zaobírat i nejvýznamnější z této trojice, další britský přírodovědec Thomas Henry Huxley (1825 – 1895).

Huxley dostal po právu přezdívku Darwinův buldok, protože patřil k jeho největším zastáncům a pral se za evoluční myšlenku mnohem intenzivněji než sám její autor. Archaeopteryx tohoto viktoriánského gentlemana velmi zaujal. V roce 1863 popsal téměř kompletní zkamenělinu získanou z Německa nám již známý britský paleontolog Richard Owen. Přitom považoval archeopteryxe za skutečného pravěkého ptáka, s čímž Huxley nesouhlasil. V roce 1868 publikoval studii na základě srovnávací anatomie, ve které archeopteryxe označil za přechodný vývojový článek mezi plazy (dinosaury) a ptáky. Správně tvrdil, že „prapták“ byl mnohem podobnější dinosaurům, jako byl Hypsilophodon nebo Compsognathus, a má mnoho vývojově primitivních plazích znaků.

To potvrdil i mnohem lépe zachovaný „berlínský exemplář“ archeopteryxe, objevený roku 1874. Dochoval se totiž i se zuby v čelistech, drápy na předních končetinách a s ocasní částí páteře (tyto znaky už u žádného dnešního ptáka nenajdeme). I přes Owenovu značnou autoritu se Huxley s tímto názorem prosadil a jeho zastáncem byl například také původem maďarský baron Franz Nopcsa.

Jiní paleontologové (např. Harry Govier Seeley, který rozdělil dinosaury na ptakopánvé a plazopánvé) Huxleyho názor naopak neuznávali a podobnosti ve stavbě těla ptáků a dinosaurů vysvětlovali konvergentní evolucí (vznik stejných znaků kvůli adaptaci na stejné životní podmínky). Myšlenka vzniku ptáků z dinosaurů byla tehdy definitivně nastolena, ale na další desetiletí pak spíše zapadla. V průběhu doby se sice objevovaly myšlenky spatřující v dinosaurech pokročilou a evolučně úspěšnou skupinu obratlovců, ty se však dlouhodobě neprosadily.

lustrace z Heilmannova stěžejního díla o původu ptáků. Ačkoliv tento dánský badatel a umělec neměl formální vzdělání, ovlivnil názor na otázku evoluce ptáků na celá desetiletí. Bohužel se ale mýlil, když teropodní neptačí dinosaury coby jejich potenciální předky vyřadil ze hry. Zde srovnání lebek étosaura, archeopteryxe a současného holuba.

lustrace z Heilmannova stěžejního díla o původu ptáků. Ačkoliv tento dánský badatel a umělec neměl formální vzdělání, ovlivnil názor na otázku evoluce ptáků na celá desetiletí. Bohužel se ale mýlil, když teropodní neptačí dinosaury coby jejich potenciální předky vyřadil ze hry. Zde srovnání lebek étosaura, archeopteryxe a současného holuba.

Mezi zajímavé výjimky patřily názory z první poloviny 20. století, se kterými přišel dánský výtvarník a amatérský badatel Gerhard Heilmann (1859 – 1946). Ačkoliv neměl formální vědecké vzdělání, ještě před zahájením své ilustrátorské kariéry studoval krátce medicínu a vykazoval velmi dobré pozorovatelské schopnosti. Zvláštní zájem měl o létající živočichy, především ptáky. V roce 1940 se zcela odvrátil od náboženství a v jednom ze svých textů zdůvodňoval neexistenci andělů tím, že pro svá křídla nemohou mít dostatečný objem hrudního svalstva.

Do dějin vědy se však zapsal jako první autor, který publikoval knihu na téma vzniku ptáků. V roce 1926 vyšla anglicky pod názvem The Origin of Birds (Původ ptáků) a představovala vlastně shrnutí původních článků v dánštině, které Heilmann vydával v letech 1913 – 1916. Na rozdíl od hojně kritizovaných původních statí se pozdější kniha setkala s velkým ohlasem a i díky výborným ilustracím autora se stala velmi vlivným textem. Po dobu několika dalších desetiletí byla dokonce považována za jakési „poslední slovo“ v problematice evolučního původu ptáků. Ale bohužel to byl krok zpátky.

Zatímco Huxley o šedesát let dříve spatřoval v ptácích potomky dravých dinosaurů, podle Heilmanna vznikli současní opeřenci z jiných předků. Ve své argumentaci si sice všímá množství shodných znaků mezi ptáky a jurskými teropody, ale považuje je pouze za konvergenci. Autor uznává, že obě skupiny jsou nejspíš blízce příbuzné, ale předky ptáků spatřuje v tzv. tekodontech, pravěkých plazech žijících na přelomu prvohorní a druhohorní éry.

Dnes již víme, že Heilmann neměl pravdu, ale to rozhodně nesnižuje jeho reputaci a zásluhy na poli výzkumu původu ptáků. Ke svému závěru totiž dospěl díky řadě velmi precizních srovnávání a studiu zkamenělin archeopteryxe i současného ptactva. Jeho názory se staly oficiálně uznávanou doktrínou prakticky na dobu dalšího půlstoletí. Jejich konečného pohřbení v době takzvané dinosauří renesance se již Heilmann nedožil.

Plíživá změna

Malá vědecká revoluce, která nese toto označení, ostatně nesouvisí jen s otázkou původu ptáků. Jde o celkovou dalekosáhlou změnu v nazírání na celou skupinu, která se promítla do jejich rekonstrukcí, paleoekologie, představ o evoluční úspěšnosti a mnoha dalších aspektů existence dávných obyvatel naší planety. Tuto obrodu paleontologie dinosaurů však není možné jasně časově ohraničit, případně určit její přesný počátek.

Některé pokrokové myšlenky nebo umělecká ztvárnění, které by jí odpovídaly, sahají až do poslední čtvrtiny 19. století. Příkladem je velmi dynamická rekonstrukce dravých dryptosaurů od amerického ilustrátora Charlese R. Knighta z roku 1897 nebo i některé pozdější skici moravského výtvarníka Zdeňka Buriana.

Současná představa vzezření deinonycha, středně velkého dromeosauridního teropoda z konce rané křídy severoamerického kontinentu. Když jej v roce 1964 John H. Ostrom objevil, povšiml si okamžitě množství anatomických znaků, které tohoto dávného dravce neodmyslitelně spojují se současnými ptáky.

Současná představa vzezření deinonycha, středně velkého dromeosauridního teropoda z konce rané křídy severoamerického kontinentu. Když jej v roce 1964 John H. Ostrom objevil, povšiml si okamžitě množství anatomických znaků, které tohoto dávného dravce neodmyslitelně spojují se současnými ptáky.

Skutečný přerod ovšem nastal až ve druhé polovině 60. let minulého století. Je spojen se jménem významného amerického paleontologa z Yale, doktora Johna H. Ostroma (1928 – 2005). V roce 1969 popsal středně velkého dravého dinosaura druhu Deinonychus antirrhopus, objeveného o pět let dříve v jižní Montaně. Již na první pohled vědce zaujala nesmírně lehká a elegantní stavba tohoto raně křídového teropoda z čeledi srpodrápých lovců zvaných dromeosauridi. Deinonychus, v překladu „strašný dráp“, byl skutečně úžasný živý stroj na zabíjení z doby před 110 miliony let.

Na délku měřil asi 3,5 metru, dosahoval hmotnosti kolem 80 kilogramů a jeho štíhlé dlouhé kosti dokazují, že byl velmi rychlým a úspěšným lovcem. Nálezy většího počtu zubů na jedné lokalitě navíc naznačují, že mohl lovit ve smečkách, a žít tedy ve skupinách s rozvinutou společenskou strukturou.

Ostrom si podobnosti ve stavbě kostry deinonycha, archeopteryxe a dnešních ptáků velmi dobře všiml a přiklonil se k téměř přesně sto let staré teorii o dinosauřím původu ptáků Thomase Huxleyho. Dostupné fosilní důkazy byly náhle dost výmluvné. Poměrně rychle byly publikovány další teorie o teplokrevnosti dinosaurů, jejich evolučním úspěchu nebo třeba studie, která odhalila asi 120 shodných znaků mezi ptáky a dinosaury.

Ostromova myšlenka si získala velkou podporu a většinová paleontologická obec se s představou ptáků coby opeřených potomků dinosaurů poměrně rychle sžila. Zajímavé přitom je, že blízký příbuzný deinonycha, mongolský dromeosaurid velociraptor, byl znám již téměř půl století před svým větším severoamerickým bratrancem, spojovat jej takto s ptáky však nejspíš nikoho nenapadlo.

Legenda

Dinosauři však měli pro vědce připravena ještě mnohá další překvapení. Jednou z nejvýraznějších postav, která se zasadila o jejich lepší pochopení, byl Ostromův student Robert T. Bakker (nar. 1945). Bakker je dnes již bezmála legendární postavou kacířského paleontologa, kněze, učitele, ilustrátora, příležitostného komika, rebela mezi současnou odbornou veřejností a především člověka, který se na přelomu 60. a 70. let podílel na dinosauří renesanci jako málokdo jiný.

Patří ke generaci prvních „dinosauřích kacířů”, tedy paleontologů, kteří razantně smetli ze stolu zastaralé pojetí dinosaurů coby „evolučních omylů” přírody. To platilo po dobu celých 150 let od popisu prvního dinosaura, tedy 80 procent celkové doby, kdy člověk o těchto fantastických tvorech ví.

Bakkerův zájem o dinosaury odstartoval článek v časopisu Life s datem 7. prosince 1953. Osmiletý chlapec byl dinosaury a jejich dávno zmizelým světem fascinován a již tehdy se rozhodl, že se tento intenzivní zájem přetaví do celoživotní profese. V roce 1963 ukončil studium na střední škole v Ridgewoodu a nastoupil na Yale, kde byl jeho mentorem právě vertebrátní paleontolog John H. Ostrom.

Ten nasměroval zvídavého studenta správným směrem a Bakker si brzy osvojil představu dinosaurů coby rychlých, pohyblivých, inteligentních a teplokrevných obratlovců, zcela nepodobných těžkopádným monstrům z dřívějších rekonstrukcí. Jako velmi talentovaný ilustrátor promítal své vize pohyblivých dinosaurů také grafického nebo literárního ztvárnění. Brzy přišel na způsob, jak alespoň teoreticky prokázat vyspělost druhohorních plazů.

První studii s tématem teplokrevnosti dinosaurů publikoval již jako třiadvacetiletý v roce 1968. V ní se soustředil na přesvědčování čtenářů o tom, že dinosauři měli výkonný metabolismus, rychle se pohybovali a dokázali produkovat značné množství energie po delší dobu. Veřejnost byla touto otevřeností a revolučností názorů příjemně šokována, ale mnozí s Bakkerem nesouhlasili. Alespoň prozatím. Mladý vědec své vývody postupně zpřesňoval a hledal další argumenty na podporu novátorských teorií o rychlém metabolismu a fyziologii dinosaurů. Neváhal přitom využít také poznatky z dalších vědních oborů – paleoekologie, paleohistologie či paleogeografie. V roce 1975 shrnul výsledky svého výzkumu v dnes již slavném článku Dinosaur Renaissance (Dinosauří renesance) z dubnového čísla časopisu Scientific American. Právě zde získala tato etapa v dějinách výzkumu dinosaurů svůj název.

Snad nejvýznamnějším Bakkerovým počinem byla jeho uznávaná kniha Dinosaur Heresies (Dinosauří kacířství) z roku 1986. V ní shrnul všechny své dosavadní poznatky a v podstatě představil zcela jinou, člověku do té doby neznámou skupinu pravěkých zvířat. Jeho dinosauři nebyli stejní jako ti Burianovi nebo ti od A. C. Doyla. Bakker před sebou viděl štíhlé tvory s dlouhýma nohama pohybující se rychle druhohorní krajinou a spolupracující při stavbě hnízdišť, lovu i obraně před predátory. Tam, kde jeho oponenti spatřovali těžkopádné studenokrevné plazy, měl on před očima teplokrevné (a snad i opeřené) svalnaté tvory s vysokým stupněm metabolismu, schopné běhat velmi rychle i na dlouhé vzdálenosti.

Když jiní vědci poukazovali na neschopnost dinosaurů přežívat jinde než v tropickém prostředí teplé druhohorní éry, Bakker argumentoval jejich objevem za polárním kruhem (od roku 1986 známe zkameněliny dinosaurů i z Antarktidy, byť měla v té době hodně jiné podnebí než dnes). Poukazoval také na zachované otisky stop, které nasvědčovaly existenci společenských skupin s pevnými vazbami a jejichž vzájemná pozice naznačovala, že měli nohy vzpřímené přímo pod tělem. Nepochybně se tak dokázali rychle a aktivně pohybovat.

Rekonstrukce dvou koster největšího dosud známého prokazatelně opeřeného živočicha, čínského tyranosauroida druhu Yutyrannus huali. Tito devítimetroví, vysoce aktivní predátoři patří k nejlepším ukázkám posunu v nahlížení na celou skupinu, ke kterému došlo v průběhu dinosauří renesance za poslední zhruba čtyři desetiletí.

Rekonstrukce dvou koster největšího dosud známého prokazatelně opeřeného živočicha, čínského tyranosauroida druhu Yutyrannus huali. Tito devítimetroví, vysoce aktivní predátoři patří k nejlepším ukázkám posunu v nahlížení na celou skupinu, ke kterému došlo v průběhu dinosauří renesance za poslední zhruba čtyři desetiletí.

I mistr tesař...

Spolu s kolegou Peterem Galtonem Bakker v roce 1974 publikoval studii, která potvrzovala společný evoluční původ všech skupin dinosaurů – ani tím si vědci v průběhu 20. století nebyli jistí. Pozdější objevy Bakkerovy vize z velké části potvrdily, i když ne ve všem měl úplnou pravdu. Domníval se například, že i několikatunoví tyranosauři dokázali běhat rychlostí 65 – 80 km/h. Dnes již víme, že vzhledem k objemu svaloviny a stavbě kostí mohli tito kolosální dravci běhat rychlostí nanejvýš asi 30 km/h.

Bakker také zastával ojedinělý názor, že někteří obří sauropodi (např. rod Apatosaurus) byli živorodí. Jejich mláďata by tedy přicházela na svět porodem, nikoliv líhnutím z předem nakladených vajec. Bakker nacházel podporu pro toto tvrzení v šířce pánevních kostí některých exemplářů sauropodů, které považoval za samice disponující velkými „porodními cestami“. Ale v současnosti už je díky četným objevům sauropodích hnízdišť, vajec i embryí prakticky jisté, že kladli vejce jako všichni ostatní dinosauři.

Poslední z velkých omylů Bakkera spočívá v jeho tendenci nadhodnocovat inteligenci a stupeň společenské vyspělosti dravých dinosaurů. Právě dromeosauři, jako je Ostromův Deinonychus, byli podle Bakkera natolik vyspělí a inteligentní, že dokázali spolupracovat a dorozumívat se stejně jako dnešní společenské šelmy (například lvi nebo vlci).

Tyto myšlenky Bakker zapracoval i do slavného románu Červený raptor (Raptor Red), který vyšel v roce 2000 i v českém překladu. Hlavní „hrdinkou“ knihy je velká samice utahraptora, vysoce inteligentního dravého dinosaura z období spodní křídy. Dnes se jeví jako pravděpodobné, že dinosauři s poměrně vysokým encefalizačním kvocientem (poměrnou velikostí mozkovny) dosahovali inteligence některých dnešních ptáků a překonávali většinu současných plazů. Ale o jejich společenském životě a skutečné inteligenci toho moc nevíme.

NapříkladTroodon formosus měl při stejné hmotnosti mozek 6,5krát větší než současný krokodýl, co to ale konkrétně znamenalo, není zřejmé. Bakker podsouvá těmto dinosaurům i schopnost abstraktního myšlení, ale to může být přehnané. Ve skutečnosti byla většina dinosaurů ve srovnání s dnešními savci zřejmě poměrně „hloupá“, snad s výjimkou menších teropodů. Dinosauří renesance nicméně otevřela dveře zcela novému pohledu na dinosaury a z původně nepříliš zajímavé skupiny domněle zaostalých (byť fascinujících a obřích) plazů učinila progresivní, úspěšnou a průbojnou skupinu aktivních živočichů, kterým doslova patřily pevniny naší planety po závratně dlouhou dobu 135 milionů let.

Poznámka: Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy. Původní text najdete zde společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie, včetně např. podrobného představení „českých“ dinosaurů. Text vychází částečně z jedné kapitoly autorovy knihy Objevy pod vrstvami času.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.