Největší problém pro lidstvo je spíš to, že si nedokážeme opravdu představit nekonečno, v prostoru i času.
Naše myšlení je vždy ve spojení s časem, vše musí mít svůj počátek a ten musí mít i konec. Časové úseky pak subjektivně vnímáme v měřítku vlastního věku, čili už zažitého času- jeden den je v mysli dítěte mnohem delší, než v mysli starce.
I tu věčnost pak měříme vlastní životností, díváme se na svět jakoby klíčovou dírkou. Za úsek našeho života se na Zemi a ve vesmíru velmi málo změní. Můžeme postihnout tendence, ale zatím nikdy celý průběh naší části vesmíru. Kde ten vesmír končí? Kdy se zde objevil? Proč je zde takový prostor? Kdy se to, co nazýváme světem, zhroutí a skončí? Proč se příroda řídí velmi přísnými zákonitostmi? Sama od sebe?
Kde nám naše omezenost klade hranice, tam začíná fiktivní představa jakéhosi Boha. Ten vyplňuje prázdno, které pociťujeme jako nebezpečí, neznámo, tmu. Kdo věří, sice neví, ale doufá, je to lidská nezbytnost.
Pro jistotu pak zvláště podnikaví jedinci vymysleli kolem toho Boha celý systém, čímž se ostatní lidstvo utvrzuje ve víře, že to nemůže být jenom hoax.
Bůh, nekonečno, prázdno, věčnost, to jsou naše psychické protézy, bez nich by se vše zhroutilo. Přiliš mnoho berliček však omezuje i svobodu pohybu.
