Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čechy nikdy nezdravil „Heil Hitler“. Hodný bratr maršála Göringa

aktualizováno 
Hermann Göring zakládal gestapo, velel letectvu a byl jedním z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Jeho bratr Albert však byl jiný. Jako vrchní obchodní ředitel a zmocněnec pro export Škodovky a Zbrojovky Brno zachránil před nacisty řadu lidí.

Albert Göring, mladší bratr nacistického politika a usvědčeného válečného zločince Hermanna Göringa. | foto: Wikimedia Commons

Německá televize ARD nedávno odvysílala dokumentární film Der gute Göring (Dobrý Göring) o Albertu Göringovi, bratrovi maršála Hermanna Göringa, zakladatele gestapa a velitele letectva, jednoho z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Albert Göring pak díky svému jménu zachránil množství lidí před zatčením a dalšími represáliemi. Tady je životní příběh „dobrého Göringa“.

Nad firmou Škoda Plzeň se stahovala mračna. Skupina porýnských průmyslníků se chtěla této mohutné zbrojovky zmocnit, odvézt stroje a tím konkurenční podnik navěky zlikvidovat. Po tom, co 15. března 1939 okupovalo Hitlerovo Německo české země, se to zdálo snadné.

V květnu přijel do Prahy dlouholetý zástupce škodovky v Rumunsku Rakušan Bruno Seletzky. „Mám východisko,“ navrhl předsedovi správní rady Vilému Hromádkovi a generálnímu řediteli Adolfu Vamberskému. „Jmenujte obchodním ředitelem pro Balkán Alberta Göringa, bratra říšského ministra letectví, který nyní vede německou filmovou společnost Tobis-Klangfilm v Římě. Albert je Rakušan a antinacista, pomůže vám.“

Tento muž, o němž nikdo nic nevěděl a nyní se měl stát jejich spasitelem, se narodil v Berlíně 9. března 1895 v rodině guvernéra Německé jihozápadní Afriky (dnes Namibie) Heinricha Ernsta Göringa. Na vysoké škole vystudoval termodynamiku. V roce 1930 se kvůli politickým názorům rozešel se svým bratrem Hermannem a odstěhoval se do Rakouska. Přesto se neodcizili a jako bratři se měli rádi. Albert pracoval u společnosti Tobis-Sascha, která se zabývala produkcí a distribucí filmů, a velmi rychle se stal jejím ředitelem.

Albert Göring nabízenou funkci přijal, navíc začal zastupovat i Zbrojovku Brno, s níž byla škodovka ve Zbrojní unii, a rovněž Anglobanku. Kromě toho oznámil řediteli Vamberskému: „Ještě budu pracovat pro berlínskou firmu Tobis-Tonbild Syndikat AG a pro vídeňskou továrnu Bickford AG.“ Majitelem tohoto podniku byl britský major Frank Short, který ho včas předal do správy Albertu Göringovi, aby o něj v nadcházejících špatných dobách pečoval – tím předešel jeho vyvlastnění po zahájení války.

V srpnu 1939 spolkl Škodovy závody i Zbrojovku gigantický koncern Reichswerke Hermann Göring AG. Druhý muž říše měl zájem na tom, aby obě firmy dál fungovaly a přinášely zisk. Proto poslal do jejich společné správní rady generálního ředitele Reichswerke Hermann Göring dr. Wilhelma Vosse a generála luftwaffe Wolfganga Weiganda. Osobním zmocněncem pro škodovku jmenoval vedoucího své kanceláře generála Karla von Bodenschatze, spolubojovníka z první světové války.

Albert Göring byl vysoký štíhlý elegán s černými vlasy a knírkem. Všude ho rádi přijímali jako veselého a vtipného společníka. Rád vařil různé speciality. A v zimě s chutí lyžoval. Miloval dobré jídlo, pití, ženy a noční podniky, bydlel v přepychových hotelích. A k tomu potřeboval spoustu peněz, které mu mohlo zajistit jenom zaměstnání u bohaté firmy. Přezdívali mu Vídeňský fiakrista.

Když na jaře 138 zabrali Němci Rakousko a rozpoutali pronásledování Židů, Albert jich řadu zachránil, nikde se tím však nechlubil. První byl nejspíš jeho šéf Oskar Pilzer, jehož gestapo jako Žida zatklo, ale Albert docílil v Berlíně jeho propuštění a vystěhování i s rodinou.

Jako vrchní obchodní ředitel a zmocněnec pro export Škodovky a Zbrojovky do jihovýchodní Evropy měl bratr říšského maršála základní roční plat 600 tisíc korun, k tomu tantiémy a provize za obchody. Dvě promile ze zboží mírového charakteru a jedno promile z válečného materiálu. Dohromady několik milionů korun ročně.

Čechy nikdy nezdravil nacistickým „Heil Hitler“, nýbrž tradičním „Grüss Gott“. Často na veřejnosti kritizoval nejen nacisty, ale i samotného Adolfa Hitlera. K českým zaměstnancům se choval velmi přátelsky, dokonce je varoval před fanatickými nacisty anebo o některých hovořil jako o zločincích.

Tyhle protinacistické projevy vyvolávaly na pražském ředitelství Škodových závodů, kde měl Albert Göring kancelář, studené až nepřátelské vztahy k ostatním německým pracovníkům. Brzy se také vyhrotil jeho spor s ředitelem Vossem, předsedou správní rady, který mu nechtěl vyplatit dvacet milionů korun provize. „Ale vždyť to je méně, než dostával Seletzky, který měl zastoupení pouze pro Rumunsko!“ argumentoval Albert Göring a požádal o pomoc bratra. Říšský maršál Vossovi jednoduše nařídil, aby provizi vyplatil v plné výši.

To všechno nepochybně přispělo k tomu, že obchodní ředitel pro jihovýchodní Evropu se začátkem května 1940 přestěhoval do Bukurešti.

„Göring se stal jedním z vlivných mužů, kteří vládli hospodářství některých balkánských zemí,“ napsal historik Vladislav Krátký, vedoucí Škoda muzea v Plzni. „Všude mu vycházeli vstříc, šlo přece o bratra říšského maršála. Také se podle toho choval a vytvářel si okruh důvěrných přátel. V roce 1941 zvýšil export zbraní i různých nevojenských výrobků do Maďarska, Itálie, Chorvatska a samozřejmě i do Rumunska a Sovětského svazu, tehdy ještě spřáteleného s Německem, což bránilo zvyšování dodávek pro německou brannou moc.“

S Albertem Göringem se spřátelil rovněž generální ředitel Zbrojovky Brno Karel Staller. „Chodil k nám občas do bytu,“ vzpomínal jeho syn Jiří Staller. „Svého bratra maršála Göringa neměl příliš rád. Otcovi vyprávěl různé zajímavé věci ze zákulisí třetí říše. Já jsem ho bral jako zábavného společníka – ze všeho si dělal legraci. I když neznal noty, měl takový hudební sluch, že se naučil dobře hrát na piáno.“

Karel Staller byl přitom vynikajícím pianistou. I to mohla být cesta ke vzájemnému hlubšímu porozumění. Kromě toho se Albert rád napil a toho Staller využíval k tomu, aby mu rozvázal jazyk.

V polovině dubna 1940 při jedné pitce v Bělehradě vysvětlil německý ředitel svému českému partnerovi plán útoku na západní Evropu. „Göring byl velmi cenným zdroje informací z nejvyšších německých míst, stačilo ho jen pozorně poslouchat,“ dosvědčil Staller po válce.

Od září 1939 byly Francie a Velká Británie ve válečném stavu s Německem, ale fronta se prakticky nehýbala. Nyní chtěl Hitler západní armády smést. Francouzi si na hranicích s Německem postavili pásmo pevností – údajně nedobytnou Maginotovu linii. Útok ze strany spřátelené Belgie neočekávali, a proto nechali tuhle stranu odkrytou. Generální štáb wehrmachtu počítal s tím, že přepadne neutrální Holandsko a Belgii a přes ně proniknou jeho vojska na francouzské území.

Právě tenhle jednoduchý plán průlomu a rozvinutí německých armád nakreslil Albert Göring na kus papíru, když popíjel se Stallerem. Druhý den zavolal ředitel do Bukurešti svého obchodního zástupce Mariana Novotného, aby za ním okamžitě přijel. A potom mu nařídil: „Tu zprávu přelož do angličtiny a předej v Bukurešti Britům!“ Současně přiložil dopis pro generála Ingra: „Luftwaffe bude na letadlech stuka, které útočí střemhlav, používat velmi průrazné střely ráže 22 milimetrů.“

Kvůli dodávkám zbraní do Moskvy podle německo-sovětské dohody musel Staller nejednou hovořit s úředníky sovětské obchodní mise v Praze. Využíval toho i k předávání zpráv naprosto neúředních. Začátkem dubna 1941 sdělil inženýru Sozunovovi, že Německo chce Sovětský svaz do deseti dnů přepadnout. Vykládal to u něj doma po večeři Albert Göring. Byla to však zastaralá zpráva – původně s tímto termínem Hitler počítal, ale když se moci v Bělehradě ujala vojenská vláda, která svrhla jeho spojence, rozhodl, že nejdřív musí obsadit Balkán, aby měl pevné zázemí. Ovšem všechna tahle varování šla v Kremlu do prázdna – Stalin je považoval za podvrh.

V květnu 1941 diskutoval Staller s Bodenschatzem o nových zbraních. Generál se pochlubil s vývojem raketové střely V-1, podrobně vysvětlil její princip, váhu a plány na vojenské využití. Ředitel Zbrojovky sepsal o tom zprávu, ani ji nezašifroval, a poslal Novotnému do Bukurešti: „Okamžitě ji předej Britům!“ Novotný to zařídil za pomoci bývalého československého diplomata a obchodníka dr. Zdeňka Augenthalera, který dřív sloužil v Budapešti.

V roce 1940 zachránil Albert Göring před zatčením ředitele exportu brněnské Zbrojovky Jana Morávka. Seznámil se s ním už před válkou během jedné obchodní cesty do argentinského Buenos Aires. Teď čelil Morávek podezření gestapa, že před německými úřady utajil množství deviz. Odsunem do bukurešťského zastoupení škodovky se dostal z bezprostředního dosahu gestapa.

V září 1941 zatkli gestapáci Hromádka. Třebaže patřil k prominentním vězňům, při výsleších mu rozbili čelist, vyrazili několik zubů a způsobili četné rány na hlavě. Chtěli vědět, jak financoval pomocí Anglobanky odboj – to mu kladl za vinu nacistický ministr protektorátní vlády Walter Bertsch. Několikrát ho konfrontovali s Aloisem Eliášem, předsedou protektorátní vlády, kterého zatkli, protože se domnívali, že přes něj byl napojen do protiněmecké činnosti. Rovněž chtěli znát jeho kontakty s bývalým vyslancem Lípou v Bělehradě. Zatčený se přes veškeré bití k ničemu nepřiznal.

Bratr mocného říšského ministra pak docílil jeho propuštění 30. prosince 1941. Komisař Winkler byl nucen konstatovat, že zatčený se ničeho nedopustil. Přesto mu zabavili statek v Bezejovicích a přepsali ho na říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Současně se musel pravidelně hlásit na policejní stanici. Mezitím dala škodovka svého bývalého prezidenta do penze. V březnu 1942 rezignoval jednašedesátiletý Hromádko i na všechny zbývající funkce v koncernu.

Začátkem ledna 1943 byl zatčen podruhé. Tentokrát na udání zaměstnance škodovky Václava Záveského: „Přechovává zbraně a zabil vepře na černo.“ Byla to jenom záminka – svou trofejní pušku z první války předal Hromádko už dřív do úschovy přátelům ze Zbrojovky a žádného čuníka neměl. Gestapáci se tentokrát nejvíc zajímali o jeho činnost v Jugoslávii – chtěli vědět, se kterými Rusy a Jugoslávci se stýkal.

Druhá vazba byla naštěstí mírnější. Hromádko pobýval na větší cele s dalšími vězni a mohl pracovat na zahradě. Až po roce, v lednu 1944, ho propustili.

V říjnu 1941 zadrželo gestapo pět pracovníků exportní firmy Omnipol, který byl součástí koncernu Škoda. Nacistický ředitel dr. Hans Febrans, příslušník špionážní služby SD, který tam přišel v prosinci 1940, se potřeboval zbavit českého ředitele Františka Zrna a čtyř jeho nejbližších spolupracovníků. Chtěl mít volné ruce k pochybným finančním transakcím. Tahle pětice si totiž na něho stěžovala u Alberta Göringa.

Febrans si našel k jejich obvinění záminku: „Zrna a jeho lidé spolupracují s nepřátelskou cizinou!“ A dokazoval to fotografií z pražského veletrhu v roce 1938, která zachycovala rovněž dva členy vedení britské filiálky této společnosti – generála Spearse a podnikatele Calmona, který kvůli svému židovskému původu uprchl z Německa. Z obdobných důvodů se dostali do vězení rovněž tři pracovníci mladoboleslavské automobilky, patřící pod Škodovy závody.

Albert Göring přijel do Prahy, obhlédl situaci a napsal dopis státnímu ministru K. H. Frankovi: „Důvody k zatčení jsou vymyšlené! Vždyť třeba zmíněný snímek pochází z doby před vznikem protektorátu!“ Současně na tuto aféru upozornil generála Bodenschatze. Když v prosinci zjistil, že se nic nestalo, vrátil se do Prahy a spolu s Bodenschatzem se vypravil za obávaným Reinhardem Heydrichem, zastupujícím říšským protektorem: „Pane generále, můj bratr říšský maršál nařídil, aby byly všechny spisy podezřelých poslány k projednání do Berlína anebo abyste ty lidi propustili!“

V lednu 1942 se pět pracovníků Omnipolu vrátilo domů. Museli se pravidelně hlásit na gestapu, ale věznění anebo oprátce unikli. Všichni dostali místa na pražském ředitelství Škodových závodů.

Mezitím se ocitli v nebezpečí generální ředitel škodovky Vamberský, ředitelé Josef Modrý a Václav Beneš. Zplnomocněnec abwehru na pražském ředitelství Erwin Weber chtěl odstranit české vedení. Udal je proto, že skrývají zbraně. Ve skutečnosti ležely jejich osobní pistole v bedně, kam ukládali své zbraně vrátní, hlídači a poslové doprovázející peněžní zásilky – a to on dobře věděl.

Opět intervenoval Albert Göring. Odjel do Berlína a vymohl na bratrovi dopis adresovaný Heydrichovi, v němž zdůraznil Vamberského zásluhy na vedení podniku a zvláště pak zbrojní výroby.

Během svých návštěv Prahy se balkánský zplnomocněnec často stýkal se švýcarským konzulem Greubem. Dokonce se proslýchalo, že pomocí tohoto diplomata převádí své peníze do Švýcarska Hermann Göring. „Ve skutečnosti šlo o židovské peníze, které putovaly do švýcarských bank,“ uvádí historik Krátký, „anebo o Albertovu finanční pomoc židovským uprchlíkům.“

Když se Albert Göring rozvedl, seznámil se na večírku na švýcarském konzulátu s půvabnou Češkou Miladou Klazarovou, prodavačkou z obchodního domu JEPA. V roce 1942 se rozhodl, že si ji vezme za manželku. Heydrich nesouhlasil, dokonce poslal do bytu Klazarové, která bydlela se svou matkou v Dejvicích, gestapo, aby vykonalo domovní prohlídku.

Albert opět odjel do Berlína za bratrem. Maršál mu vytýkal: „Pořád mně děláš potíže!“ Ale zamilovaný muž odpověděl stejně rozhořčeně: „Nejsem členem nacistické strany a mohu si dělat, co chci, zvláště když se jedná o ty nejsoukromější záležitosti!“

Hermann Göring to uznal a poslal Bodenschatze za Heydrichem s přáním, aby se do svatby nemíchal.

Kvůli zdraví své bývalé ženy i kvůli zdraví Milady se Albert Göring seznámil se slavným internistou profesorem Josefem Charvátem. Brzy se spřátelili – prohlašoval, že je Rakušan a za Německo se stydí.

Přesto gestapáci v útocích na bratra říšského maršála neustávali. V roce 1943 mu chtěli odebrat pas, ale neuspěli – z nejvyšších míst dostali zákaz.

V srpnu 1944 si stěžoval K. H. Frank šéfovi říšské bezpečnosti Heinrichu Himmlerovi: „Albert Göring je defétista nejhoršího druhu, z Rumunska se vrátil s hrůzostrašnými zprávami. Měli bychom ho zatknout a dopravit k výslechům do Berlína.“ Avšak ani obávaný Himmler si na něj nedovolil vztáhnout ruku.

V říjnu udala svého šéfa gestapákům jeho pražská sekretářka Auer von Randensteinová: „Pan Albert Göring se chystá uprchnout do Švýcarska, a proto si vyzvedl 774 tisíc marek. Pronesl mnoho protistátních výroků. Asi chystá atentát na svého bratra.“

Pražské gestapo však nechtělo v tak delikátní záležitosti samo rozhodovat. Proto poslalo toto udání K. H. Frankovi s průvodním dopisem: „Slečna von Randensteinová není naší důvěrnicí. Alberta Göringa budeme sledovat a v případě potřeby zakročíme. Naši vídeňští kolegové sledují jeho přítele Seletzkého, kterého podezírají, že přes Škodovy závody předává důležité zprávy nepřátelským agentům. Zatím však nic nedělají, protože proti němu a nepřátelským agentům byla zahájena hra, která přinese další materiál.“

Dopis s udáním putoval do centrály říšské bezpečnosti RSHA. Odtud tyto spisy dostal i Bodenschatz. A potom rada válečného soudu v Berlíně Erhardt požádal německého personálního šéfa škodovky, aby von Randensteinovou propustili jako lhářku.

Třebaže na sklonku války ztrácel Hermann Göring své výsadní postavení u Hitlera, svého bratra ještě dvakrát zachránil.

Nejdřív v roce 1944, kdy se Albert dověděl od Vossova sekretáře Maxe Winklera o vyhlazování Židů v Polsku. Napsal bratrovi dopis, v němž proti těmto zvěrstvům protestoval. Nicméně tento list záhadným způsobem doputoval k Himmlerovi, který nechal maršálova bratra zatknout. Hermannu Göringovi trvalo několik dnů, než gestapo Alberta propustilo.

Naposled mu vypomohl z bryndy v roce 1945. Tehdy přišel Albert Göring v Bukurešti na večeři, kde už byl i německý vyslanec Manfred Killinger. Jakmile to zjistil, celé společnosti oznámil: „S vrahem si k jednomu stolu nesednu!“ Killinger jako člen tajné militaristické skupiny Consul totiž organizoval v červnu 1922 zavraždění německého ministra zahraničí Walthera Rathenaua, zastánce Versailleské mírové dohody.

Za takový skandál se nad obchodním zástupcem opět stahovala mračna. Vojáci, kteří nenáviděli gestapo, ho tajně dopravili do Prahy. Celý zašpiněný přišel jeden listopadový večer roku 1944 do Charvátem do bytu: „Utíkám o svůj život.“

Profesor mu dal své šaty, byli takřka stejně vysocí, ale když se ozval telefon, že ho shánějí gestapáci, musel odejít. Podařilo se mu ujet do Rakouska.

Maršál intervenoval na gestapu. Svému bratrovi sdělil: „To bylo naposled, co jsem pro tebe mohl něco udělat.“

Antinacista a playboy Albert Göring stále přistupoval k životu dál svým typicky lehkovážným způsobem, byť někdy podtrženým určitým pocitem odpovědnosti.

Koncem dubna 1945, když se chýlila válka ke konci, odjel do rakouského Salcburku za svou rodinou. Potom si řekl, že by měl Američanům vysvětlit svůj vztah k bratru Hermannovi.

Avšak když přišel 13. května do úřadovny kontrašpionáže CIC a představil se, okamžitě ho zatkli. Bratr jako bratr! Nejprve ho umístili ve věznici pro válečné zločince v Norimberku, kde o jedno patro níže obýval celu jeho slavný bratr. A potom ho přesunuli do internačního tábora pro civilisty v Darmstadtu.

Američtí vyšetřovatelé nemohli pochopit, že mezi dvěma bratry mohou existovat tak zásadní rozdíly. Major Paul Kubala, který podepsal závěrečnou zprávu, se rozčiloval: „Výsledky vyšetřování Alberta Göringa, bratra říšského maršála Hermanna, jsou jedním z nejmarkantnějších příkladů vlastního ospravedlňování a líčení sama sebe, s jakým se kdy vyšetřovací středisko setkalo.“ V tomto duchu se zřejmě nese celý spis, který je nejspíš uložen v archivu CIC.

Albert Göring těžko snášel podmínky americké internace. Onemocněl a těžce strádal psychicky. Nakonec požádal věznitele o tužku a papír, aby mohl sepsat všechno, co od roku 1933 dělal. Přiložil k nim seznam 34 nejvýznačnějších osobností, které zachránil z koncentračních táborů, od deportací, uvěznění nebo smrti s nasazením vlastního života.

Vynikajícího internistu profesora Josefa Charváta a význačného chirurga profesora Jiřího Diviše vytáhl z koncentračních táborů. Napomohl k vysvobození Hromádka z vězení, držel ochrannou ruku i nad Stallerem. Inženýra Jiřího Kantora nejdřív umístil jako zástupce škodovky do Budapešti a když musel jako Žid odejít do koncentráku v Buchenwaldu, nechal mu tam posílat peníze a potraviny. Inženýra Jana Morávka, ohrožovaného gestapem, pozval k sobě do Bukurešti. Pět vedoucích pracovníků Omnipolu v čele s ředitelem Zrnem vyrval z vězení. Zachránil židovskou manželku slavného skladatele Franze Lehara Sofii Paschkisovou, herce Hanse Mosera, manžela hvězdy němého filmu Henny Portenové a také bývalého rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga. Dalším židovským jednotlivcům a rodinám zajistil peníze k odjezdu do zahraničí. Podle Vladislava Krátkého obsahuje tento seznam dohromady 19 Židů z Prahy, Říma, Budapešti, Vídně a Berlína – všem zachránil život.

Nakonec vězeň hořce podotkl: „Ovšem těch lidí, kterým jsem pomohl, bylo jich mnohem víc, ale jejich jména si nepamatuji.“ Američané považovali seznam zachráněných za výmysl, nechtěli mu uvěřit. Teprve když začal tohoto muže vyslýchat major Victor Parker, se situace změnila – byl synovcem paní Paschkisové a znal příběh jejího zachránění.

Na podzim 1946 předali Američané Alberta Göringa československé justici. „Obžalovací spis se stal díky svědectví především ředitelů škodovky a Zbrojovky vlastně jeho obhajobou,“ upozornil historik Vladislav Krátký. „Dokonce i závodní rada znárodněných Škodových závodů, jejíž vztahy k obviněným a zejména k Němcům byly dost příkré, se pro mimořádný lidový soud v Praze vyjádřila: »...je vyloučeno, že by Čechům ublížil. Nebudou tedy důvody k zahájení trestního řízení a bude předán do Rakouska.«“ Karel Staller, který svědčil v jeho prospěch, navíc poznamenal: „Byla to záhadná osobnost, směs protikladů nepochopitelných i tomu, kdo jej dobře znal.“ Dr. Fryč, který předsedal mimořádnému lidovému soudu, obžalovaného osvobodil.

„Otec se snažil Albertu Göringovi a Wilhelmu Vossovi jejich pobyt ve vězení co nejvíc ulehčit,“ vzpomínal Jiří Staller. „Proto jim tam vozil jídlo a všechno, co potřebovali.“

Po propuštění z Pankráce našel Albert Göring azyl u profesora Charváta. Jako svobodný člověk odjel do Rakouska 14. března 1947.

Nemohl však najít zaměstnání – jakmile řekl své jméno, všichni se zatvářili podivně. Jeho žena Míla si našla nějakého sedláka a odešla od něho, rozvedli se. Později se s dcerou Alžbětou odstěhovala do Limy v Peru.

Albert zakotvil v Mnichově, kde sehnal zaměstnání u jedné stavební firmy. Oženil se potřetí a těsně před smrtí ještě počtvrté.

Albert Göring zemřel ve věku jedenasedmdesáti let 20. prosince 1966. Byl pohřben do rodinné hrobky na lesním hřbitově v Mnichově. „Dostal jsem od té paní dopis, že Bertl zemřel na karcinom pankreatu,“ napsal Charvát ve svých memoárech. „Byl to slušný člověk, mám na něj dobrou vzpomínku.“

Jak je možné, že Hermann a Albert Göringovi byli tak rozdílní lidé? Nejen rozdílní pokud se týká vyznávané ideologie a životních hodnot, ale i fyzicky? Všimli si toho lidé, když byli chlapci ještě malí. Zatímco modrooký Hermann byl sebevědomý bojovník, vůdce party, černovlasý Albert byl smutný, zahleděný do sebe. Bývalý šéf abwehru na pražském ředitelství škodovky Alfred Baubin a někteří američtí historici tvrdí, že Alberta počala jeho matka Franziska, když přijela z Afriky na návštěvu Evropy nikoli s manželem, nýbrž s milencem. Buď se židovským baronem Popperem anebo s položidovským hrabětem Hermannem von Epensteinem – ten se nakonec stal kmotrem Hermanna a Alberta. Pamětníci se přikláněli k názoru, že Alberta zplodil Epenstein – jak chlapec rostl, všímali si, že se mu stále víc podobal. Bývalý guvernér Namibie tento románek své o dvě desetiletí mladší ženy přecházel. Ostatně jako chudý penzista byl na něm dost závislý, i s rodinou bydlel na jeho zámku Veldenstein.

Skončil život muže, který díky svému vlivnému bratru uměl svobodně žít i v nacistickém režimu a který udělal velice mnoho dobrého pro spoustu Čechů, Židů, různých demokraticky smýšlejících lidí a rovněž přispěl k vítězství Spojenců.

Kapitola z knihy NEVŠEDNÍ DOTEKY DĚJIN (2014)

Autor:




Deník pracující matky
Deník pracující matky

Jaké to je, když jde žena do práce a otec zůstává doma.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.