Pokud jste našli pod vánočním stromečkem dárek, který uvnitř ukrýval krabici s digitálním fotoaparátem a nejste zrovna technický typ či dokonce naprostý laik, který neví, jak s ním má fotit a co a jak a kde najde, tak si přečtěte následující návod pro začínající uživatele a fotografy.
Rozdělení fotoaparátů
V zásadě rozlišujeme tři typy digitálních fotoaparátů: kompaktní fotoaparáty, EVF ultrazoomy a digitální zrcadlovky. Blíže se jimi a jejich srovnáním zabývá článek zde.
Kompakty jsou obvykle nejmenší, nabízejí malé až kapesní rozměry, nízkou hmotnost, menší pevně zabudovaný objektiv a většinu ovládání v nabídce na displeji. Jsou vhodné zejména pro začínající uživatele, i když se vyskytují i modely pro pokročilejší fotografy.
Kompaktní fotoaparát Samsung Digimax S1050.
EVF ultrazoomy jsou trochu větší než kompakty, mají větší objektiv, stále pevně spojený s tělem fotoaparátu, nabízí však větší rozsah zvětšení (zoomu), navíc používá EVF hledáček, což je malý LCD displej a více ovládacích prvků. Vhodné jsou pro pokročilejší uživatele a svoji univerzálností. Nevýhodou jsou výrazněji se projevující optické vady.
EVF ultrazoom (superzoom) FujiFilm FinePix S8000 fd.
Digitální zrcadlovky jsou obvykle největší, mají výměnné objektivy, tělo obsahuje více přímo ovládacích prvků. K dispozici je též nejvíce funkcí a zrcadlovky tak nabízí největší možnosti fotografování. Jsou určeny zejména pro více pokročilé a vážnější zájemce o fotografování, používají je také profesionálové.
Digitální zrcadlovka Nikon D40x s nasazeným objektivem.
Pokud naopak teprve koupi fotoaparátu zvažujete a dostali jste na ní pod stromek peníze, tak si přečtěte článek zde a zde.
Rozbalujeme krabici
Po rozbalení krabice uvnitř najdete samotný fotoaparát a základní sadu příslušenství a doplňků. Postupně se na něj i příslušenství podíváme. Začneme tedy pomalu s vybalováním.
Nejdříve vyndejte návod a manuály se záručním listem, případně instalační CD s ovladači a softwarem a pečlivě uchovejte. Můžete současně sledovat manuál, ale pokud jste líní ho číst, tak se dá obejít většinou i bez něj. Mnoho funkcí je totiž společných všem fotoaparátům.
Hlavní součásti fotoaparátu jsou napsány na příkladu ultrazoomu Canon PowerShot S5 IS. Pohled je zde shora, zepředu a zezadu. Paměťové karty a baterie se vkládají do šachty zespodu a stejně tak tam najdete i závit na stativ.
Nyní se podíváme, co můžeme najít na fotoaparátu. Tento popis se může model od modelu výrazněji lišit, nicméně většinu částí a tlačítek mají fotoaparáty společné, i když jinak tvarované, velké a odlišně umístěné.
Nejdříve se podíváme na fotoaparát zepředu. Tam se obvykle nachází objektiv, mikrofon a blesk.
Fotoaparát zepředu, větší náhled zde.
Zezadu pak najdete většinu ovládacích prvků. Nachází se tam velký barevný displej, někdy i hledáček, čtyřsměrný ovladač a několik dalších ovládacích a funkčních tlačítek.
Fotoaparát zezadu, větší náhled zde.
Na horní straně fotoaparátu se nachází mnoho ovládacích prvků. Mezi ně patří spoušť, zoomovací kolébka, otočný volič režimů, zapínání, tlačítko pro režimy blesku, očka na poutka či popruh a případné další součásti.
Fotoaparát shora, větší náhled zde.
Aby nám při prvním vyzkoušení fotoaparát nevypadnul z ruky, poslouží nám k tomu poutko nebo popruh.
Poutko či popruh
Nejdříve si fotoaparát zajistěte poutkem, které provléknete skrz očko a navléknete nejlépe buď na zápěstí u ruky nebo u větších fotoaparátů je k dispozici popruh, který se provleče dvěma očky. Můžete si ho navléknout na krk či zavěsit přes rameno. Chrání fotoaparát před nechtěným upuštěním či pádem.
Poutko k fotoaparátu.
Nejprve je třeba energie
Před vlastním fotografováním je třeba osadit baterie, které dodají fotoaparátu elektrickou energii, aby mohl pracovat. Buď jsou přibaleny pouze tužkové baterie o velikosti AA či menší mikrotužkové AAA v sadě dvou či čtyř kusů. Mohou a nemusí být dobíjecí. Ty, které nejsou dobíjecí, můžete rovnou použít.
Dobíjecí akumulátory je však lepší nejprve nabíjet patřičný počet hodin (ze začátku lépe více hodin než později). K nabíjení potřebujete nabíječku, která nemusí být součástí balení (bohužel), ale možná ji už máte doma a nabíjíte s ní akumulátory pro něco jiného. Jednoduše do ní vložíte baterie dle správné polarity (plus na plus a mínus na mínus) a dáte nabíjet.
NiMH baterie (akumulátory).
Většina nabíječek vyžaduje nabíjení akumulátorů v páru (po dvou či po čtyřech). Po nabití se obvykle rozsvítí stálým jednobarevným světlem (červeně, zeleně, oranžově) a je nabito. Nyní se dají akumulátory či baterie vložit do foťáku. K tomu slouží dvířka, která najdete zespodu foťáku. Většinou mají otvírání posuvem dle šipky a poté samy vyskočí nebo je třeba je nadzvednout. Pozor, někdy jsou ještě zajištěny proti nechtěnému otevření zámkem, který se musí také uvolnit posunutím. Za nimi je šachta baterií a do jejich jednotlivých částí vložíte tužkové baterky přesně dle polarity a označení dovnitř.
NiMH nabíječky.
Druhou možností je plochý tenký lithium-iontový (Li-Ion) akumulátor. Než je však použijete, je vhodné je nejprve nabít, k tomu slouží nabíječka, která je u Li-Ion baterie součástí balení. Vkládání Li-Ion akumulátoru je většinou ještě jednodušší. Jeho vložení do nabíječky a fotoaparátu většinou ukazuje šipka.
Li-Ion akumulátory.
Zapnout, vypnout
Fotoaparát se zapíná stisknutím tlačítka Power nebo posunutím šoupátka či páčky do polohy On a vypíná opětovným stisknutím tlačítka Power či posunutím šoupátky či páčky do polohy Off. Zapnutí nemusí být zcela okamžité a je třeba vyčkat, než se fotoaparát aktivuje, vysune objektiv a na LCD displeji se objeví náhled. Pokud náhled nevidíte, může to mít několik příčin. Jednou z nich je, že baterie jsou vybité nebo špatně zasunuté, další možností je špatné nastavení režimu, vypnutý LCD displej nebo krytkou nesundaná z objektivu, vyloučit se nedá ani další zavinění či samotná porucha fotoaparátu.
Různé druhy vypínačů fotoaparátu.
U digitální zrcadlovky, jež nemá pevně zabudovaný objektiv, je třeba před vlastním použitím také nasadit objektiv. Najdete ho obvykle v krabici v setu, případně je ho nutné dokoupit zvlášť. Ten se nasazuje pomocí bajonetového závitu. Odstraňte přední krytku šachty a obě krytky z objektivu nahoře a dole a vložte objektiv k závitu, který se odkryje, tak, aby kontrolní puntíky či značky u závitu a na objektivu byly proti sobě a poté ho mírně vsuňte a zatočte proti směru hodinových ručiček, dokud nezapadne zámek. Pro sejmutí objektivu je třeba nejprve zmáčknout tlačítko uvolnění zámku a poté objektiv vytočit ve směru hodinových ručiček a vyjmout a opět osadit krytkami. Výhodou je, že u zrcadlovky můžete měnit jednotlivé objektivy a tím získávat i různé možnosti záběru a parametrů obrazu.
Vložení paměťové karty
Dnešní digitální fotoaparáty sice mají vnitřní paměť, ne vždy však slouží pro ukládání snímků a pokud ano, tak je její kapacita natolik nízká, že se do ní vejde sotva několik snímků. Z toho důvodu je třeba do fotoaparátu vložit paměťovou kartu. Ta je buď dodávána přímo v balení obvykle nízké kapacity nebo je ji vhodné dokoupit. Nejprve se ovšem ujistěte, zda máte správný typ paměťové karty. V praxi se vyskytuje několik bohužel vzájemně nezaměnitelných (nekompatibilních) typů. Nejčastěji se setkáte s formátem SD (Secure Digital) či SDHC, což je to samé pouze s vyšší kapacitou. Dále pak velké CF (Compact Flash) karty, se kterými se dnes setkáte zejména u zrcadlovek a starších fotoaparátů. Olympus a FujiFilm používají malé xD karty a Sony pak MS (Memory Stick) Pro Duo/Duo. Občas narazíte i na jiné typy karet jako např. MMC, které se dají většinou použít i na místo SD karet a pár dalších druhů. Paměťová karta se vkládá do paměťového slotu, který je umístěn odděleně, většinou na boku. Často ho však najdete za stejnými dvířky společně se šachtou pro baterie nebo akumulátor.
Paměťové karty: Compact Flash (CF), Secure Digital (SD), xD karta a Memory Sitck (MS) Pro Duo.
Nastavení datumu, času, jazyka
Při prvním spuštění fotoaparátu je vhodné nastavit datum a čas, abyste věděli v budoucnu, kdy byly snímky pořízeny. Hlavní nastavení najdete v položce nastavení (Setup), často označené ikonkou nářadí. Informace se totiž ukládá společně se snímkem do obrazového souboru v tzv. EXIF formátu. Poté je užitečné též zvolit jazyk, ve kterém chcete mít nabídku menu a ovládání. Většina dnešních fotoaparátů již nabízí menu v češtině.
Příprava k fotografování
Nejdříve je třeba zkontrolovat, zda je fotoaparát nastaven do režimu fotografování. To zjistíte, že je na otočném voliči režimů čárka u polohy Auto (někdy je u ní ikonka fotoaparátu) či jiného fotografického režimu označeného písmeny P, A, S (T, Tv), M, Scene či obrázkem nějakého scénického režimu, což je jen speciální fotografický režim (různé typy ikonek - typických obrázků). Také na displeji se objeví většinou v horním rohu ikonka tohoto režimu a uvidíte náhled na scénu před vámi.
Různé otočné voliče režimů.
Zoomování objektivu
Objektivy a jejich funkcí se podrobněji zabývala trilogie článků, kde můžete najít užitečné informace. Jednotlivé díly najdete zde: první díl, druhý díl a třetí díl.
Objektivy ultrazoomu, zrcadlovky, kompaktu a vnitřní periskopický.
Většina fotoaparátu navíc nabízí možnost měnit velikost záběru a daný předmět přiblížit či oddálit pomocí optického zoomu (zvětšení). K tomu slouží většinou zoomovací kolébka, páčka či dvojtlačítko, které je obvykle umístěné vpravo blízko spouště. Má dvě polohy, jednou z nich zomování ven (tele) pro úzké záběry a druhou zoomování zpět (wide) pro široké záběry. Záběr se mění skokovitě či dokonce plynule pomocí motorků v několika polohách mezi oběma mezemi zoomu. Při nich se současně vysouvá nebo zasouvá objektiv. U některých menších kompaktů je dokonce objektiv plně zabudován uvnitř těla a nevysouvá se vůbec. Zoomování tak umožňuje ještě snadnější volbu záběru a výřezu obrazu. Každá poloha záběru odpovídá nějaké ekvivalentní ohniskové vzdálenosti, jež vlastně zjednodušeně udává, jak velký zorný úhel (záběr) bude mít fotografovaná scéna na snímku.
U digitálních zrcadlovek a některých vyspělých ultrazoomů či kompaktů je zoomování řešeno otočným prstencem. Jeho ručním otáčením plynule měníte ohniskovou vzdálenost a objektiv se tak vysune na patřičnou vzdálenost do patřičného záběru.
Při fotografování u většího zoomu (úzkých záběrech) může dojít k chvění obrazu, což zapříčiňuje mírný třes rukou. Aby se snímek nerozmazal, je třeba použít stabilizátor nebo stativ. Více se o něm dozvíte zde. Pokud má váš fotoaparát optický stabilizátor, najdete na něm ikonku třesoucí se ruky nebo položku v menu stabilizace obrazu. Jen si dejte pozor na digitální nebo softwarovou stabilizaci obrazu, jejíž účinnost je nižší a vede k zhoršení kvality snímku z důvodu vyššího šumu v obraze a rozmytí detailů.
Správné držení fotoaparátu
Fotoaparát je dobré držet nejlépe oběma rukama pevně a přitom nezakrývat ani objektiv ani blesk, které najdete zepředu. Pro správný úchop použijte tvarovaný úchop (grip) nebo část fotoaparátu, kde ničemu ruka nepřekáží. Držení v natažené ruce kvůli horší stabilitě rozhodně nedoporučuji, lépe je držet fotoaparát blíže k očím, pokud je to možné.
Gripy (Úchopy): digitální zrcadlovka, ultrazoom, vyspělý a stylový kompakt.
Komponování a stisknutí spouště
Nejdříve je třeba správně komponovat a namířit fotoaparát na snímanou scénu, pomocí zoomu a posuvu fotoaparátu či náklonu zarámovat ideální výřez. K tomu vám poslouží LCD displej nebo hledáček, pomocí něhož máte nad komponováním i rámováním kontrolu. Po dokončeném výběru výřezu můžete stisknout spoušť, což je tlačítko obvykle na vrchu, kterou se otvírá závěrka a exponuje snímek. Aby byl snímek ostrý je třeba nejdříve zaostřit, k tomu slouží automatické ostření (autofocus). Toho dosáhnete tím, že nezmáčknete spoušť úplně, ale jen do poloviny, čemuž se říká namáčknutí. Při něm dojde k změření expozice (určení expozičních parametrů pro správný jas snímku) a automatickému zaostření. Na displeji to poznáte z rámečku, který se rozsvítí v jedné barvě (nejčastěji zelené či červené) nebo se ukáže indikátor zaostření. Pokud fotoaparát nezaostří, je třeba ostřit znovu opětovným přidržením spouště do poloviny. Po domáčknutí se snímek exponuje a poté zpracuje a uloží.
Kromě klasického jednotlivého fotografování je možné fotografovat i více snímků za sebou. Tomu se říká sekvenční nebo sériové focení a je v menu nebo u tlačítka označeno tradiční ikonkou s více obdélníčky, jež znázorňují více fotografií. Rychlost sekvenčního fotografování se liší model od modelu závisí také na nastaveních a podmínkách. Obvykle je několik snímků za sekundu a může být odlišná v závislosti na rozlišení a formátu ukládání.
Jak si prohlédnout vyfotografovaný snímek
Vyfotografovaný snímek je po zpracování a uložení, které může trvat desetiny sekundy až několik sekund na chvíli zobrazen na displeji. Potom je možné si ho zobrazit pomocí režimu prohlížení, do kterého se dostanete navolením režimu Prohlížení (typické ikony s trojúhelníčkem) na otočném voliči či speciálním tlačítkem. Tam se zobrazí poslední snímek nebo matice několika snímků (obvykle 4 nebo 9), v nichž listujete a vybíráte si snímek, který chcete zobrazit přes celý displej.
Snímek lze pak několikrát zvětšit pomocí lupy, tento výřez pak dále posouvat po snímku do čtyř směrů většinou pomocí kurzorových tlačítek uprostřed, smazat (tlačítkem Delete, ikonka odpadkového koše), přejmenovat, zkopírovat nebo přesunout. Některé digitální fotoaparáty umožňují fotografii též zamknout a chránit tak proti nechtěnému přepsání (ikonka klíče) či nahrát ke snímku krátký komentář pomocí mikrofonu, který je přímo zabudovaný ve fotoaparátu (ikonka mikrofonu).
Nejčastější úpravou je dostupné otočení (Rotate) na výšku i jinak. Velká část fotoaparátů již automaticky pozná snímek fotografovaný na výšku. Dále jsou k dispozici často další změny a úpravy a ke každému snímku je možné si zobrazit informace o expozičních a dalších parametrech, datumu pořízení atd. Možnosti v režimu prohlížení jsou tedy poměrně bohaté.
LCD displej
K zobrazování parametrů slouží u fotoaparátů LCD displej a někdy i hledáček. LCD displej je velká barevná plocha umístěná na zadní straně fotoaparátu. Většinou je pevný o velikosti úhlopříčky 2-3,5" (5-9 cm) s rozlišením od 100 000 do 1 000 000 bodů, nejčastěji se jeho velikost pohybuje okolo 2,5" a rozlišení kolem 210 000 pixelů.
LCD displeje.
Některé LCD displeje jsou dotykové, umožňují ovládání dotykem prstu či speciálního dotykového pera. Tento styl ovládání však vyžaduje obvykle jednu ruku na držení a druhou na dotykové ovládání displeje. Pro začátečníky je tento způsob ovládání možná jednodušší, na druhou stranu je méně pohotový a praktický než dobře udělaná přímá ovládací tlačítka.
Výhodou jsou též otočné a výklopné displeje, které umožňují lepší polohování displeje pro různé situace jako např. při snímání u země, v těžce dostupných prostorách apod. K vyklopení slouží často okraj, za který displej vezmete a pak už můžete otáčet, natáčet, překlápět až do maximálních poloh kloubu.
Hledáček
Hledáčky dnes již nemají všechny fotoaparáty. U některých si musíte vystačit pouze s hlavním barevným LCD displejem, což je problém zejména na přímém slunečním světle, kde je špatně čitelný.
Občas se ještě setkáte s malým optickým hledáčkem u některých kompaktů, který umožňuje komponování bez LCD displeje. Bohužel nezobrazuje většinou celý záběr snímku, ale pouze jeho výřez (často jen okolo 80 procent) a navíc je poměrně malý a obraz je posunutý vůči obrazu za objektivem, což nedává přesnou informaci o záběru. Nejvíce se záběr hledáčku a objektivu posouvají při snímání na blízko, kde je pak optický hledáček již téměř nepoužitelný.
U EVF digitálů (zejména ultrazoomů) tvoří hledáček malý LCD displej, který zobrazují stejný obraz a informace jako jsou na hlavním LCD displeji. Výhodou je též, že obraz v hledáčku většinou tvoří prakticky sto procent záběru, který se zobrazí i na výsledném snímku. EVF hledáčky mají podobné rozlišení jako hlavní LCD displej, avšak ne vždy je jejich kvalita a velikost dostatečná pro pohodlné komponování, obvykle jsou příliš malé (obraz značně zmenšený) a málo detailní.
Nejlepší hledáčky mají stále digitální zrcadlovky s jasnou matnicí a ostrým obrazem přibližně stejným jako na čipu. Ten je oproti lidskému zraku většinou mírně zmenšený a ořezaný, zobrazuje téměř úplný obraz s mírným ořezem na krajích, s čím se musí počítat. Jen nejdražší zrcadlovky nabídnou stoprocentní záběr obrazu. Obraz v hledáčku vidíte přesně tak, jak ho zobrazí objektiv na snímací čip a jaký bude na snímku. Navíc se v hledáčku zrcadlovky zobrazují důležité informace o počtu snímků a expozičních parametrech, blesku atd. a také vidíte aktivovaný ostřící bod, na který se ostří. Z typů hledáčků je tento typ tak jednoznačně nejlepší.
Hledáčky: optický u kompaktu, EVF hledáčky, hledáček zrcadlovky.
Ostření a makro
Automatické ostření je pro amatéry ve většině situací dostačující. Dnešní fotoaparáty však mají většinou omezený rozsah ostření a pro ostření na bližší vzdálenosti (obvykle několika cm) je třeba zapnout režim makro, které umožňuje často ostření už od několika cm. Ještě blíže umožňuje zaostřit supermakro režim, který však mají jen některé modely, které je obvykle omezeno pouze na jedno pevné nastavení zoomu, u něj je někdy možné ostřit už od 0 cm a přímo u objektivu.
Pro automatické ostření za horších světelných podmínek ještě můžete využít pomocné ostřící (asistenční světlo) s nasvícením nebo laserovým obrazcem, který usnadní ostření. To lze aktivovat obvykle v menu.
Při ostření lze někdy volit způsob ostření, zda jde o bodové ostření, celoplošné (vícebodové) či na nějakou konkrétní oblast obrazu. Někdy je tedy možné si vybrat jeden z několika ostřících bodů. Ty se indikují na displeji nebo v hledáčku fotoaparátu a aktivní oblasti či body se pak rozsvítí jednobarevným světlem.
V některých situacích automatické ostření nepomůže a obraz je nutné zaostřit ručně. Ruční ostření však umožňují jen některé fotoaparáty. Ostří se u nich pomocí posuvné lišty s uvedenou ostřící vzdáleností a kontrolou zvětšené ostřené oblasti ve výřezu na LCD displeji, což je typické zejména pro vyspělejší kompakty a EVF ultrazoomy, Přesnost ostření je však daná rozlišením na displeji a také přesností kroků ostřícího motorku. Vlastní ostření provádíte ovládacími tlačítky nebo prstencem na objektivu.
Mnohem lepší manuální (ruční) ostření pak mají zrcadlovky, jež umožňují mnohem lépe sledovat přesnost ostření ve velkém hledáčku a ostřit plynule pomocí otočného prstence.
Pokud fotoaparát automaticky dobře nezaostří kvůli špatné struktuře předmětu nebo nedostatečnému světlu použijte ruční ostření. V případě, že fotoaparát ruční ostření nemá, není ještě vše ztraceno. Pokuste se zaostřit na jiný předmět v přibližně stejné vzdálenosti a poté použijte zámek autofocusu (AF lock), po přejetí znovu zmáčknete spoušť s tímto zámkem a fotoaparát již použije zaostřenou vzdálenost. Pokud však chybí i tlačítko zámku autofocusu, bude nutné přeostřit přidržením spouště do poloviny a poté záběr překomponovat. Může tím dojít k špatně zvolené expozici či vyvážení bílé, tomu však zabráníte případně její korekcí či ručním vyvážením bílé. Více se expozici i vyvážení bílé dozvíte dále.
Expozice
Expozice (osvit) je zjednodušeně množství světla, které se zachytí na snímači z jednotlivých částí snímků. Snímací čip má pouze omezený rozsah záznamu jasů a stínů. To znamená, že části snímku pod nebo nad touto mezí již nezobrazují informaci, neb jsou příliš tmavé nebo příliš světlé. Tomuto rozsahu nejtmavšího a nejsvětlejšího bodu na snímku se říká dynamický rozsah. Čím větší je, tím lépe si fotoaparát poradí s expozicí a kontrastními scénami, jež mají velmi tmavé a současně i velmi světlé oblasti.
Pro správnou expozici je třeba, aby snímaná scéna byla na snímku dostatečně jasná a to jak ve světlech, tak i ve stínech a zároveň nesla ještě informaci o kresbě a detailech snímku, tedy ležela mezi oběma mezemi, jež je snímač schopen zachytit. Tyto meze se u každého snímače poněkud mění s citlivostí čipu a dalšími parametry. O správně nastavenou expozici se snaží expoziční automatika, jež má za úkol nastavit:
1. správný expoziční čas (dobu otevření závěrky, čím delší je, tím je snímek světlejší, udává se v sekundách a nejčastěji je dostupná v rozsahu 1/2000 s až několik sekund)
2. clonové číslo (souvisí s ním velikost otvoru clony, čím větší je clonové číslo, tím je snímek tmavší a otvor naopak menší, jeho hodnoty závisí na objektivu a jsou např. 2,8, 4,0, 5,6, 8,0 atd.)
3. citlivost (zesílení signálu na snímacím čipu, čím vyšší bude, tím bude obraz světlejší, udává se v tzv. ISO hodnotě a ta je většinou v rozsahu 100 až 800, může být však nižší i vyšší).
Obraz se pak zaznamenává na snímací čip, jemuž se blíže věnujeme v článku zde.
Fotoaparát totiž expozici měří automaticky. Nemusíte se tedy většinou starat o to, zda bude snímek dostatečně světlý v celém rozsahu. Ovšem ne vždy si automatika poradí dobře. Naštěstí i nejlevnější kompakty mají možnost korekce expozice, která je dostupná z menu (nabídky) nebo přímým tlačítkem s dvěma trojúhelníčky ve čtverci a plusem a mínusem. Její změnou snímek buď zjasníte (posunutím do plusu) nebo ztmavíte (posunutím do mínusu). Korekce je tak obvykle v rozsahu od +2 do -2 a udává se v tzv. expozičních stupních. Krok je pak nejčastěji 1/3 nebo 1/2 expozičního stupně. Správnou korekci můžete přibližně zjistit z displeje. Při zvýšení o 1 EV se obraz dvakrát zesvětlí a při snížení o 1 EV naopak dvakrát ztmaví.
Při korigování expozice může pomoci zobrazení reálného histogramu, což je malý graf, jež udává početní rozložení úrovně (intenzity) jasů bodů na snímku. Ten by měl být vyrovnaný, tedy s maximem uprostřed a poklesem ke krajům. Pokud má maximum na okrajích, tak se jedná o podexpozici či přeexpozici, což poznáte výskytem tmavých oblastí bez kresby či příliš světlých (přepálených) oblastí. Zatímco podexpozici se dá bránit dodatečně projasněním v počítači na úkor vyššího šumu a horších detailů, přeexpozice nenávratně ztrácí informaci o částech snímku. Z toho důvodu je dobré se těmto stavům vyhnout. Některé fotoaparáty dokonce umožňují zobrazit přepaly či podexponovaná místa na snímku pomocí barevného zvýraznění.
Také změna expozičního režimu a oblasti měření expozice může pomoci. Většina fotoaparátů umožňuje její změnu a možný výběr mezi celoplošným segmentovým měřením (do měření je brána celá plocha), centrálně vážené měření (největší váhu pro měření expozice nese středová oblast snímku) a nakonec bodové měření (pro měření malé oblasti okolo středu, jež umožňuje nastavit nejlepší expozici i u velmi kontrastních scén).
Pokročilejší uživatelé časem využijí i poloautomatické či manuální režimy. Kromě auto režimu je tu také programový (P, program), jež umožňuje nastavit citlivost a některé další parametry. Přímé nastavení expozičních parametrů, kterými jsou expoziční čas (doba otevření závěrky tedy osvitu snímacího čipu) a velkost clony (clonové číslo). K tomu slouží režim priority času (S, Shutter), clony (A, Aperture) a nakonec plně manuální režim (M, Manual), kde lze pak nastavit expoziční čas i clonu. Režimy navolíte nejčastěji na otočném voliči režimů a poté pomocí přepínacích tlačítek či točítek měníte jednotlivé parametry. Časy se uvádí v sekundách a to v dílech sekund (většinou jsou od 1/2000 s, někdy i kratší časy) a pak nejdelší časy mohou dosáhnout až několika sekund či desítek sekund. Některé fotoaparáty mají i režim žárovky, trvale otevřené závěrky po stisknutí spouště (B, Bulb). Digitální zrcadlovky umožňují u některých objektivů dokonce nastavit clonu i ručně pomocí clonového kroužku.
Pro začátečníky se hodí také přednastavené scénické a programové režimy, jež zjednodušují fotografování jednotlivých typů scén. Parametry se pak nastavují automaticky optimálně pro daný typ scény.
Pro přesnější expoziční nastavení se dá u některých fotoaparátů využít i bracketing, což je vlastně série či vějíř za sebou jdoucích snímků s posunutými expozičními parametry, kde lze nastavit expoziční krok i počet snímků (nejčastěji 3 nebo 5).
Mimo nastavení clony a času je také třeba nastavit citlivost. Ta se nastavuje buď automaticky nebo ji lze volit ručně, udává se v hodnotách ISO a obvykle začíná na úrovni 100 (někdy i níže) a končí někde okolo 1600 či výše. Jelikož digitální kompakty a ultrazoomy mají malé snímací čipy, vyšší citlivost nad ISO 800 u nich není moc použitelná, neboť při ní obraz již trpí natolik vysokým šumem, že působí rušivě a snižuje rozlišení, detaily i dynamický rozsah mezi světly a stíny. Vhodné je raději nechat citlivost nižší. U digitálních zrcadlovek však díky větším snímacím čipům je možné volit i citlivosti vyšší.
Vyvážení bílé
Vyvážení bílé je proces, který se snaží o to, aby snímek působil barevně věrně a přirozeně jako při pohledu očima. Nejčastější je automatické vyvážení bílé,o které se nemusíte starat, neb si ho fotoaparát nastaví sám. Pokud je přesto obraz na displeji hodně barevně ujetý (má viditelný barevný nádech do modra, zelena, červena či jiné barvy oproti skutečnosti, zkuste změnit režim vyvážení bílé v menu na nějakou ze zvolených variant nebo případně vyvažte manuálně (ručně), pokud je to možné a fotoaparát tuto možnost nabízí. To provedete tak, že najdete v menu položku Vyvážení bílé a zvolíte ruční nastavení (uživatelské) a dáte změřit neutrální šedou nejlépe z jednolité nebarevné plochy (např. bílý papír). Poté toto nastavení uložíte a stiskem spouště pak dostanete snímek obvykle s lepším vyvážením bílé a věrnějšími barvami.
Lepší fotoaparáty dokonce nabízí i jemné vyvážení bílé pomocí nastavení jednotlivých barevných kanálů či nastavení barevné teploty, ale tato možnost je vhodná už pro pokročilejší fotografy.
K čemu slouží blesk?
Blesk je důležitou součástí fotoaparátu a prakticky každý kompaktní fotoaparát obsahuje integrovaný blesk. Slouží k osvícení fotografované scény za horšího světla nebo v případě, kdy je scéna kontrastní a je třeba vyvážit jas pomocí blesku. Blesk je obvykle umístěn poblíž objektivu, nejčastěji je přímo integrován na těle zepředu nahoře poblíž objektivu. Někdy je na první pohled ukrytý. Pak se jedná o výklopný nebo vysouvací blesk, který se z těla musí nejprve vyklopit či vysunout. Takovýto blesk je typičtější pro dražší kompakty, EVF ultrazoomy a digitální zrcadlovky. Vyklopení je někdy automatické, jindy je blesk nejdříve nutné vyklopit ručně rukou nebo pomocí tlačítka. Na to nezapomínejte nebo se blesk neaktivuje ani za horšího světla. Další výhodou výklopných blesků je větší vzdálenost od objektivu, větší výkon a mírně větší odolnost vůči červeným očím.
Blesk může způsobit právě červené oči, nepřirozené tvrdé stíny a mnohdy i nepřirozený barevný posun. Jeho použití je tedy třeba brát s rozmyslem a používat ho jen v případě nutné potřeby nebo s jasným rozumným záměrem. Navíc jeho použití značně snižuje kapacitu baterií a tím energetickou výdrž celého fotoaparátu.
Blesky: integrovaný blesk kompaktu, výklopný blesk EVF ultrazoomu, digitální zrcadlovky a externí blesk zrcadlovky.
Výkon interního blesku není příliš velký a postačí pouze na několik metrů. Je ho možné použít pouze v určitém rozsahu vzdáleností. Maximální vzdálenost je omezena jeho výkonem a pro minimální zase jeho umístěním či přílišnou intenzitou, která by vedla k přepálení snímku (vybělení některých ploch).
Pomocí tlačítka s ikonkou blesku je navíc možné měnit jeho režimy. Základním režim je automatický, kdy se blesk aktivuje automaticky dle potřeby. Někdy je však třeba napevno blesk vypnout nebo naopak zapnout (vyrovnávací blesk), což umožňuje ikonka přeškrtnutého či nepřešktrnutého blesku.
Blesk samotný je blízko objektivu a může způsobit nežádoucí odraz od očních zornic, kterému říkáme jev červených očí. Z toho důvodu mají fotoaparáty redukci červených očí, kterou lze aktivovat pomocí režimu obsahujících ikonkou s okem. Ta pomocí jednoho silného či několika předzáblesků umožní zcela odstranit nebo alespoň částečně snížit tento nežádoucí jev. Proto při fotografování lidí je vhodné tento režim aktivovat. Fotografované osoby by se však měli dívat do předzáblesků, jinak se efekt může minout účinkem. V noci či za horšího světla se hodí též synchronizace blesku s delšími expozičními časy.
Pokročilejší časem uvítají i korekci expozice blesku nebo regulaci jeho výkonu.
Navíc někdy má fotoaparát také sáňky na blesk a umožňuje tak připojit externí blesk, jež má mnohem více možností, vyšší výkon a bohatší nabídku funkcí a hodí se i pro vážnější fotografování. Tuto možnost nabízejí prakticky všechny digitální zrcadlovky.
Po vyfotografování bleskem je ještě vždy třeba počkat na opětovné dobití blesku, které může trvat i několik sekund. Během této doby není někdy možné fotografovat vůbec nebo jen bez blesku.
Jak na video?
Digitální kompakty a ultrazoomy umožňují také natáčet video. Délka videa může být přímo omezena délkou nebo kapacitou paměťové karty. Volit si můžete opět rozlišení, rychlost (počet snímků za sekundu, pro plynulý běh je třeba alespoň 25 snímků za sekundu). Také režim ukládání se liší, jedná se buď o MJPEG často zapouzdřený do AVI nebo MOV souboru či přímo MPEG4 video soubor.
U videa je někdy možné současně ostřit či zoomovat, nemusí to však být pravidlo. Většinou je současně možné nahrávat i zvuk v mono nebo stereo módu.
U digitálních zrcadlovek však režim záznamu videa zatím nehledejte, neb ho nemají.
Ovládání
K ovládání fotoaparátu často slouží čtyřsměrné tlačítko s potvrzovacím tlačítkem uprostřed, vyskytují se i ovládání vícetlačítková nebo dokonce joystickem. Nově se prosazují i speciální doteková ovládání u displeje či přímé ovládání pomocí dotykového displeje. Každý způsob ovládání má však své výhody i nevýhody.
Nejméně ovládacích tlačítek najdete u malých kompaktů, více pak u vyspělejších modelů a EVF ultrazoomů, nejvíce přímých ovládacích tlačítek však mají digitální zrcadlovky.
Další funkce fotoaparátu
Při fotografování je u některých modelů ještě mnoho různých dalších funkcí jako nastavení kontrastu, jasu, ostrosti, saturace, barevnosti, redukce šumu, rozsahu dynamického kontrastu atd., které může případně zkusit.
Mimo klasických fotografických funkcí a videa často narazíte na mnohé další funkce fotoaparátu, který může být někdy použit jako přenosný externí disk, webkamera, digitální záznamník zvuku či dokonce multimediální přehrávač hudebních a video souborů či prohlížení textu, kalendáře či diáře.
Úprava fotek ve fotoaparátu
Některé fotoaparáty umožňují úpravu fotografií přímo v menu. Často jde snímky otáčet, redukovat červené oči, někdy měnit jas, kontrast, barevnost či saturaci a vytvářet popisky, ořezy apod. Přesto úpravu ve fotoaparátu, pokud není nezbytně nutná, příliš nedoporučují. Pokud na fotografie vysloveně nechvátáte a máte k dispozici počítač, tak to nechte až na zpracování v grafickém editoru, který je na zpracování fotek mnohem lépe uzpůsoben.
Přímý tisk fotek
Dnešní fotoaparáty umožňují přímý tisk nejčastěji přes kabel USB a využívá se technologie PictBridge, ten je dodáván k fotoaparátu často v balení a na tiskárně je pak volný port USB, do kterého se zasune. Pro přímý tisk fotografií na tiskárně bez nutnosti připojení k počítači stačí tak jen spojit fotoaparát s vhodnou tiskárnou a poté si z menu fotoaparátu vybrat a případně upravit fotografie, které chcete vytisknout a zadat tisk. Tiskárnu musíte samozřejmě zapnout, mít v ní tiskovou náplň a fotografický papír daného formátu. Také je třeba vědět, jak velké rozlišení pro daný tisk v dané kvalitě potřebujete.
Pro tisk fotografií malých formátů 9x13 a 10x15 stačí už 2 Mpx, ale pro větší snímky např. velikosti A4 volte raději maximální rozlišení. Nezapomeňte si zakoupit vhodné barevné náplně nebo ještě lépe speciální fotografické náplně, vhodný fotopapír pro vaši fototiskárnu. U tiskáren se dá také nastavit, zda chcete tisknout na výšku nebo na šířku a rozložení, formát, kvalitu a zda s okrajem či bezokrajový tisk. Kvalitu volte raději vyšší, jinak nemusíte být se snímkem příliš spokojeni.
Dokonce existují i přenosné sublimační a inkoustové tiskárny na baterie. Jednu takovou jsme nedávno testovali zde. Ty můžete pak použít na cestách nebo v terénu. Jejich parametry a kvalita tisku však bývají většinou nižší oproti stejně drahým stolním nepřenosným kolegyním.
Kromě přímého tisku přes USB je možné též využít u některých tiskáren integrovanou čtečku na paměťové karty, které vložíte v daném směru do správného slotu (zkuste dle velikosti nebo návodu, rozhodně nesmíte nikam kartu rvát násilím a musí přesně zapadnout a být dobře indikována tiskárnou. Poté je možné snímky načíst, vybrat ty, jež chcete tisknout a další parametry ohledně formátu, kvality apod. K tomu mají fototiskárny často barevný LCD displej, se kterým pak dále pracujete.
Pro tisk fotografií můžete také využít služeb fotolabu, ve kterém jsou často samoobslužné bankomaty, do kterých vložíte paměťovou kartu, načtete fotografie a pak vyberete ty, co chcete tisknout a jejich formát a odešlete objednávku. Na konec si schováte lísteček a pak si jen pro fotky přijdete. Některé umožňují i tisk na netradiční materiály, povrchy či předměty jako hrníčky, trička apod. Možnost je i odesílat fotografie do fotolabu online prostřednictvím internetu a online rozhraní či pomocného programu.
O tisku fotografií se také více dozvíte zde.
Přetažení fotek do počítače
Přestože používání digitálního fotoaparátu dnes již nutně počítač nepotřebuje, jeho použití je více než vhodné.
Pro stažení můžete opět použít USB port počítače nebo čtečku paměťových karet, výjimečně i jiný typ připojení. K práci můžete využít editory či programy z dodávaného CD či DVD k fotoaparátu či si zdarma stáhnout jiné z internetu případně zakoupit. Přehledem vhodných editorů se budeme zabývat v některém z příštích článků.
Každý editor fotografií slouží prioritně k jejich úpravě a vylepšení.
Mezi základní úpravy obrazu patří:
1. Otočení, natočení či převrácení fotografie, volba ořezu či výřezu fotografie.
2. Vyrovnání svislic či vodorovných hran, úprava perspektivy.
3. Opravení expozice, úrovní, zesvětlení či ztmavení snímku.
4. Úprava teploty barev a vyvážení bílé, projasnění stínů.
5. Doostření či rozostření snímku či jeho části.
6. Odstraňování šumu, soudkovitého či poduškovitého zkreslení, vinětce, barevné řady či řádkového prokladu.
7. Retušování obrazu, oprava rušivých elementů apod.
8. Případné další zpracování a kombinace více snímku, tvorba panoramatické fotografie.
9. Použití různých efektů, filtrů, změna velikosti snímku (rozlišení či tisknutelného formátu).
10. Další spousta možností a nabídek v závislosti na použitém editoru.
Podrobnějšímu návodu na úpravu fotek v počítači se bude věnovat některý z dalších článků.
Po úpravě snímků v počítači je možné je vytisknout přímo na tiskárně, udělat si fotogalerii v počítači, prezentaci nebo fotogalerii na webovské stránce atd. Možností využití pořízených snímků je spousta.
Nyní ještě uvádím některé zajímavé články ohledně programů týkajících se zpracování fotografií, co už na Technetu.
Přímé přetahování je možné též z fotoaparátu, který se dá využít jako externí disk. Stahovacími programy snímků z fotoaparátu se blíže zabývá tento článek zde.
Pro české uživatele, začátečníky i mírně pokročilé velmi dobře poslouží program Zoner Photo Studio, nyní nově ve verzi 10. Blíže se jím zabývá článek zde.
K tvorbě panoramatických fotografií slouží např. tyto programy uvedené zde.
Pro úpravu videa i fotografií současně je vhodný i tento článek.
K vytvoření klipu z vlastních videí, hudby a fotografií zase mohou pomoci programy zde.
Z fotografií lze vytvořit multimediální příběh, jak zjistíte zde.
Také jsou tu různé speciální programy pro vylepšení fotografií zde či zde.
Informace o uložených fotografiích se ukládají do tzv. EXIF formátu, jež je součástí souboru JPEG, ve kterém je uložen snímek, blíže o programech pro EXIF formát zde.
Můžete si vytvořit i fotogalerii na internetu, blíže se dozvíte zde.
Servis, záruka
Pečlivě si uschovejte záruční list či servisní knihu minimálně po dobu záruky, aby byla možnost případně fotoaparát vrátit nebo nechat bezplatně opravit v záruční většinou dvouleté době. Jelikož jde o citlivá zařízení, je třeba opatrné zacházení, aby fotoaparát vydržel co nejdéle. Na záruku a servis je proto velmi důležité myslet.
Závěr
Věřím, že dnešní pomocník pro začátečníky, usnadní vaše používání fotoaparátu. Jeho snahou bylo udělat základní přehled a poradit s nejdůležitějšími věcmi, které je pro ovládání a používání fotoaparátu třeba znát.
