Otázky (nejen) pro zamilované |
„Myslím, že se do někoho může zamilovat prakticky kdokoli, stačí, když spolu ti dva lidé mají aspoň pár společných věcí.“ Spisovatelka Mandy Catronová zajásala, když tuto větu zaslechla. Hned si totiž vzpomněla na vědecký dotazník z 90. let, který by měl dvěma lidem, kteří se neznají, pomoci (dokonce i v laboratorních podmínkách) rychle překlenout úvodní fázi poznávání a dosáhnout hlubšího propojení a porozumění.
„Dlouho jsem se chystala, že ty otázky vyzkouším. Věděla jsem, že to chci zkusit. Byla jsem ale strašně skeptická, že jde romantická láska vybudovat v laboratoři,“ vzpomíná Catronová. „Znělo to moc dobře na to, aby to byla pravda.“ Ale možnost vybudovat si s někým vztah založený na vzájemné důvěře a zranitelnosti ji lákala.
„Nevím, jestli se může zamilovat kdokoli do kohokoli. Ale jestli chceš, můžeme vyzkoušet tenhle vědecký test,“ navrhla proto muži, kterého znala jen několik hodin, a on pobaveně souhlasil. A to i přes varování, že dva účastníci původního experimentu se šest měsíců nato vzali.
Na mobilu našli sérii otázek a prostředí baru se změnilo na laboratoř. A pak, jak se intenzita otázek stupňovala a vzájemná zranitelnost prohlubovala, přestali své okolí vnímat úplně.
Experimentální navození interpersonální blízkosti v laboratoři
Dotazník, který Catronová otevřela na svém mobilním telefonu (a díky jejímu následnému článku pro NYTimes to po ní udělaly i statisíce dalších lidí), je dnes v médiích a populární literatuře běžně označování jako „otázky pro zamilování se“ nebo „otázky lásky“. V původní studii z roku 1997 (dostupná i v PDF) není přitom ani slovo o lásce, zamilovanosti ani jiných něžnostech. Cílem 36 otázek bylo navodit mezi lidmi, kteří se právě setkali, pocit „interpersonální blízkosti“.
Cílem studie totiž bylo přispět k lepšímu poznání mezilidských vztahů obecně. „Jedním ze základních jevů, které lze pozorovat u vytváření blízkých vztahů, je dlouhodobé, prohlubující se a vzájemné sdílení osobních informací,“ píše Arthur Aron ze State University of New York a jeho kolegové v úvodu studie. Takové chování ale obvykle není možné popsat v laboratoři, protože se odehrává postupně a organicky, zkrátka neorganizovaně. Psychologové proto sestavili „scénář“, který umožnil „strukturované sdílení osobních informací“ mezi lidmi, jež se navzájem neznají.
Otázky nevznikly kvůli romantickým vztahům, ale k laboratornímu otestování mezilidské blízkosti obecně |
„Je důležité říci, že ty otázky jsme navrhli z jiného důvodu, než aby se do sebe lidé zamilovali,“ upozornila po letech Alaine Aronová, vědcova kolegyně a manželka v reakci na novou popularitu jejich studie. „Cílem bylo doplnit tehdy relativně novou disciplínu, studující blízké mezilidské vztahy, o nástroj pro navození nového blízkého vztahu, který by nebyl zamíchán do nepřehledné spleti historických souvislostí daného vztahu.“ Jinými slovy - aby psychologové mohli lépe studovat, jak vztah vzniká a co jej ovlivňuje, potřebovali jeho rození sledovat přímo v laboratoři. Dotazník se 36 otázkami pak fungoval jednak jako jednotící prvek, dále pak jako urychlovač a katalyzátor.
Dotazník pro navození vzájemné důvěry a blízkostiVědci sestavili 36 otázek (nejen) pro dvojice Dotazník má tři části, na každou si vyhraďte patnáct minut. Jeden z dvojice přečte otázku a oba na otázku postupně odpovědí. Pokud se během vyhrazeného času nedostanete ke všem otázkám, můžete zbytek otázek v daném bloku přeskočit, nebo danou čtvrthodinu přetáhnout a odpovědět na všechny otázky. Odpovídejte beze spěchu, běžným konverzačním tempem. Na závěr vás čeká volitelná úloha. Tyto otázky si také můžete stáhnout česky v PDF nebo v mobilní stránce. Anglický originál najdete v PDF původní studie nebo v mobilní aplikaci NYT. Část první
Část druhá
Část třetí
Bonusový úkol: Beze slova se dívejte jeden druhému do očí po dobu čtyř minut. Tím experiment končí... |
Funguje 36 otázek jako rozbuška lásky?
Původní záměry vědců, kteří otázky sestavili, pochopitelně nebrání tomu, aby tyto otázky posloužily stávajícím i novým párům k upevnění či navázání vztahů. Ostatně navazující studie Richarda Slatchera z roku 2010 (PDF) ukázala, že 36otázková metoda byla úspěšným tmelem nejen v rámci páru, ale i při setkávání čtveřice (dvou manželských párů). Nejenže se lidé vzájemně rychleji poznali, ale i v rámci obou párů narostlo porozumění a „prožívaná blízkost“.
Experiment stojí na osobních, postupně gradujících otázkách, které zároveň vybízejí účastníky k sebeodhalování a vzájemné reflexi |
„Nešlo ani o to, aby těch otázek bylo 36 a aby to byly právě tyto otázky,“ uklidňuje Aronová ty, kteří se nechtějí nechat svazovat nějakými dotazníky. „Naopak, je žádoucí, aby partneři, zvláště pokud jsou spolu déle, vymysleli vlastní, nové otázky.“ Ty by měly postupně gradovat a být čím dál osobnější. „A vždy zahrňte i otázky, které budují vztah, tedy takové, kde se druhého ptáte na to, co máte oba společného nebo na to, co si o vztahu myslí.“ Novější výzkum pak ukazuje, že nesmírně důležité jsou i reakce a reflexe partnera na vaše odpovědi a naopak.
Až nepříjemně dlouhý pohled do očí toho druhého
Vraťme se k Mandy Catronové a jejímu (zatím jen konverzačnímu) partnerovi, které jsme opustili na začátku jejich společné 36otázkové cesty do neznáma.
Postupně se prokousali od legračně jednoduchých otázek (Chtěla bys být slavná?) až po vážné, o kterých se lidem obvykle nechce přemýšlet (Smrt kterého z tvých blízkých by tě nejvíce zasáhla?). Těžké pro ně byly právě ony otázky vyžadující hledání společných věcí nebo ty, které vyžadovaly popis toho druhého. „Řekla jsem mu, že se mi líbí jeho hlas, jak se vyzná v pivech a jak jej jeho přátelé očividně obdivují,“ vzpomíná Catronová. „Je to ohromující zážitek, slyšet od někoho, co na vás obdivuje. Nechápu, proč vlastně ostatním neskládáme hlubokomyslné komplimenty neustále.“
Otázky došly okolo půlnoci. „To nebylo tak hrozné,“ oddechla si Catronová. „Rozhodně lepší, než ta část, kde jsme si měli hledět do očí.“ To byla další část experimentu, která se jaksi „nabalila“ k tomu původnímu laboratornímu. Podle některých instrukcí by si měli na konci dotazníku oba účastníci hledět dvě až čtyři minuty do očí.
„Dvě minuty jsou dost na to, aby vás dokonale vyděsily,“ vzpomíná Catronová. „Čtyři minuty jsou pak úplně z jiného světa.“ Když vyšli z baru, zamířili na most, kde nastavili odpočet čtyř minut a podstoupili poslední - neoficiální - část experimentu. „Bylo to zvláštní a neobyčejné,“ popisuje zvláštní pokus. „Nejde jen o to, že jsem sledovala jeho oči, ale také že jsem věděla, že on sledoval moje oči. Cítila jsem se statečná a zároveň zranitelná.“
Dotazník od začátku rozhodně nebyl zamýšlen jako návod, jak se do sebe zamilovat. Ale nejen v tomto případě na to přeci jen došlo. Z dvojice se totiž po oné „památné dotazníkové noci“ stali přátelé a po několika měsících spolu navázali i romantický vztah. „Myslím, že ten dotazník nám pomohl otevřít se sobě navzájem. Tehdy jsem si nemyslela, že se dáme dohromady. Myslím, že nám ten dotazník hodně pomohl,“ směje se Catronová. „Ale přítel si myslí, že bychom se sblížili i bez dotazníku.“
„Dříve jsem myslela, že láska je něco, do čeho člověk spadne...“ |
„Možná by se to stalo tak jako tak,“ uvažuje Catronová. Dotazník ale úplně převrátil její pohled na lásku, zamilovanost a intimitu. „Dříve jsem se na lásku dívala jako na něco, co se mi stane, do čeho člověk spadne. Ale tento experiment ukazuje, že láska je akce. Nemůžete si vybrat, kdo vás bude milovat. Na biologii záleží. Ale přesto... Láska je tvárnější, než se nám zdá. A studie Arthura Arona mi ukázala, že je možné - a dokonce jednoduché - navodit důvěru a blízkost.“ Což jsou pocity, bez kterých láska nemůže přežít.
Aktualizace: Doplnili jsme odkazy na dotazník k vytištění a na mobilní verzi.