Až do tragické nehody raketoplánu Challenger na floridském Canaveralu se s raketoplány počítalo do budoucna, a to i pro lety vojenské. Po nehodě ale armáda rozhodla, že družice bude na orbitu posílat standardními raketami. Rampa pro raketoplány na vojenské základně Vandenberg v Kalifornii tak zůstala nedokončena.
Dnes, po úpravách, může sloužit i pro soukromé účely. Ze základny Vandenberg Air Force Base létat nejsilnější rakety i soukromé firmy, kterým vláda pronajala komerční kosmodrom pod názvem California Spaceport.
Na Vandenberg proniká komerce
V roce 1995 vznikl komerční kosmodrom pod názvem California Spaceport. Vojenské letectvo pronajalo jeho provozovateli, firmě Spaceport Systems International, pozemek o rozloze přes 40 hektarů na výstavbu pozemní infrastruktury včetně čistých hal pro přípravu družic a dílů nosných raket ke startu.
Kontrakt také umožňuje firmě využívat i jiná pozemní zařízení kosmodromu, například rampu SLC-6, případně zprostředkovat tyto služby i jiným komerčním firmám.
Mezi nabízené služby komerčních firem patří i konverze vyřazovaných balistických raket Minuteman a Peacekeeper na nosiče umělých družic Země. Příkladem může být třeba nedávno úspěšně vypuštěná nosná raketa Minotaur 4 s osmi aktivními a dvěma pasivními družicemi.
Na polární dráhy z Kalifornie
Američané sice provozovali od roku 1958 svůj kosmodrom na mysu Canaveral na Floridě, ten ale umožňoval vypouštět rakety jen východním až severovýchodním směrem nad Atlantský oceán. Jeho střelecký sektor byl omezen pouze na azimuty od 35° do 120°.
To umožňovalo vypouštět družice bez složitého a na výkon nosných raket velice náročného manévrování pouze na dráhy se sklonem od 28,5° do přibližně 57°. Startovat na dráhy polární, tedy se sklonem přibližně 90° k rovníku, se z Floridy nedalo.
Rakety by musely vzlétat buď na sever, nebo na jih. Obojí z geografických důvodů nebylo možné. Na sever od floridského kosmodromu leželo území pobřežních států USA: obou Karolin a Virginií, Pennsylvanie, území hlavního města Washingtonu a hustě osídlených států Nové Anglie a ještě dále na sever pak východní části Kanady.
Při haváriích nosných raket, které byly velice časté v prvním desetiletí kosmického věku, hrozilo nebezpečí dopadu jejich trosek do obydlených oblastí, s možnými škodami nejen na majetku ale také na zdraví či dokonce životech tamějších obyvatel.
...hrozilo nebezpečí dopadu jejich trosek do obydlených oblastí... |
Alternativní starty jižním směrem také nepřicházely v úvahu. Ani ne 500 kilometrů jižně ležela komunistická Kuba, která mohla přelety nosných raket nad svým územím považovat za projev agrese. To by mohlo vést ke konfrontaci nejen s kubánským režimem, ale co horšího, i se Sovětským svazem. A tomu se snažila americká vláda vyhnout.
Proč vlastně Američané tak nutně potřebovali mít družice na polárních drahách? Takové dráhy totiž umožňují díky otáčení zeměkoule pozorovat během jediného dne její celý povrch. To je nezbytné zejména pro družice meteorologické a špionážní, v druhém případě pak především pro snímkování území potenciálních protivníků.
Nabízelo se řešení: umístit další kosmodrom na tichomořském pobřeží USA. Naštěstí Američané nemuseli hledat dlouho, vhodná základna tady již byla.
Na počátku bylo cvičiště
Musíme se vrátit až do roku 1941. Zuřící válka v Evropě, přinášející nové prvky do vojenské taktiky a strategie, vedla americké vojáky k přesvědčení o nutnosti rychle posílit ozbrojené síly USA a to nejen početně, ale zejména zdokonalením a zintenzívněním jejich výcviku.
Bylo proto nutné na celém území Spojených států budovat nové výcvikové prostory. V Kalifornii se zájem ministerstva obrany zaměřil na oblast mezi městečky Lompoc, Guadalupe a Santa Maria, nacházející se přibližně necelých 300 km severozápadně od Los Angeles.
Tady si armáda v březnu 1941 zakoupila a částečně pronajala území o rozloze 350 km2. Výstavba základny pro výcvik pěchoty a obrněných jednotek začala v září téhož roku a po necelém měsíci byl výcvikový tábor oficiálně zřízen a pojmenován Camp Cooke podle generálmajora Philipa St. George Cookeho, který se proslavil v 19. století v dobách americko-mexické války a který také zřídil první dostavníkovou trasu z východních států Unie do Kalifornie.
Po zatažení USA do války přepadením Pearl Harboru na Havajských ostrovech Japonci, byl tábor rychle zprovozněn. I když jeho postupná výstavba pokračovala ještě skoro celý rok 1942, již v únoru toho roku tady začaly cvičit tankové jednotky 5. obrněné divize.
...Camp Cooke také částečně sloužil jako zajatecký tábor pro německé a italské vojáky. |
Později Camp Cooke také částečně sloužil jako zajatecký tábor pro německé a italské vojáky. V roce 1946 zde armáda na čas zřídila vězení pro vlastní provinilé vojáky. Oživení výcviku bojových i záložních jednotek v Camp Cooke přinesla znovu v létech 1950 až 1953 Korejská válka. K 1. únoru 1953 bylo cvičiště definitivně uzavřeno a pomalu chátralo.
V provozu zůstaly pouze baráky dřívější vojenské věznice, které sloužily strážním jednotkám a jako sídlo správy vojenského prostoru. Poznamenejme jen, že od roku 1959 jsou tyto budovy civilním vězením Lompoc.
Do sousedství se stěhuje námořnictvo
Do oblasti horského výběžku Point Mugu na pobřeží Pacifiku východně od Camp Cooke se v roce 1947 nastěhovalo zkušební středisko U. S. Naval Air Missile Test Center, kde se testovaly rakety a bezpilotní letadla pro potřeby válečného námořnictva Spojených států.
Kromě zařízení na pevnině byly na ostrovech v blízkosti Point Mugu vybudovány sledovací stanice, umožnující svými radiolokátory sledovat průběh letu zkoušených zbraní. Postupně se však úkoly této organizace rozšiřovaly a nároky na testovací pozemní zařízení překročily kapacitu území v této lokalitě.
Proto námořnictvo v květnu 1958 převzalo jižní část bývalého cvičiště Camp Cooke o rozloze 80 km2 a zřídilo zde zkušební raketovou střelnici pod názvem Naval Missile Facility at Point Arguello. Ta se 7. ledna 1959 stala součástí Pacifické raketové střelnice (Pacific Missile Range).
Přichází vojenské letectvo
V padesátých létech 20. století s rozvojem vojenské raketové techniky se hledalo místo na území USA, které bylo mohlo sloužit nejen ke zkouškám řízených raketových střel, ale především k výcviku jejich obsluhy a současně se stát první operační základnou mezikontinentálních balistických raket.
V lednu 1956 ministerstvo obrany ustavilo výběrovou komisi, která z tohoto hlediska prozkoumala na dvě stovky možných míst. Nakonec se rozhodla využít opuštěného cvičiště Camp Cooke. Náměstek ministra obrany pro vojenské letectvo Donald Quarles přijal doporučení komise v září 1956 a 19. listopadu téhož roku podepsal ministr obrany Charles E. Wilson rozkaz, na jehož základě předala pozemní armáda severní část Camp Cooke vojenskému letectvu USAF.
To formálně převzalo 275 km2 v červnu 1957 a území pojmenovalo Cooke Air Force Base. Základna byla zařazena pod Letecké výzkumné a vývojové velitelství (ARDC – Air Research and Development Command).
První příslušníci 6591. podpůrné letky vojenského letectva však na kalifornské pobřeží dorazili již dříve, v lednu 1957 a byli mírně řečeno otřeseni. Místo obyvatelných budov většinou nacházeli jen jejich ruiny, všude kolem rostl plevel a neprostupné houštiny křovin.
Již v dubnu však začaly rekonstrukční práce. Kde to bylo možné, renovovaly se staré budovy, kde to nešlo, začala výstavba nových, především standardizovaných obytných domků pro rodinné příslušníky vojáků v blízkém městečku Lompoc. Práce již běžely plným tempem, když 9. května 1957 přijeli na základnu generálové, aby oficiálně zahájili výstavbu raketové střelnice slavnostním výkopem.
Výstavba dostala tempo
Vlastní výstavba raketové střelnice trvala dva roky. K jejímu urychlení došlo zejména poté, co 4. října 1957 sověti vypustili první sputnik. Vojenské letectvo pod vlivem této události, naznačující, že SSSR disponuje letuschopnými mezikontinentálními raketami, také střelnici ryze výzkumného charakteru ihned změnilo na operační základnu balistických raket.
To se projevilo také v tom, že k 1. lednu 1958 byla základna převedena pod Velitelství strategického letectva (SAC – Strategic Air Command). ARDC však nadále podléhaly vývojové a zkušební práce. Stavba pokračovala po etapách.
Jako první byla dokončena rampa 75-2-6 pro rakety středního doletu Thor. První odtud vzlétla 16. prosince 1958. O tři čtvrtě roku později, 9. září 1959, odtud odstartovala i první mezikontinentální balistická raketa typu Atlas. Byl to zkušební start, ověřující připravenost střelnice jako operační základny těchto zbraní.
Do plné pohotovosti byla první letka atlasů uvedena již v říjnu téhož roku. Balistické rakety Titan 1 zde nastoupily do služby v roce 1961, aby krátce nato byly vystřídány raketami Titan 2 se skladovatelnými pohonnými látkami. Dodnes odtud probíhají cvičné střelby mezikontinentální raket Minuteman 3.
Základna se stává kosmodromem
Mezi tím byla základna 4. října 1958 přejmenována na Vandenberg Air Force Base. To svým způsobem jeden z účelů základny předurčovalo: generál Hoyt Sanford Vandenberg byl za Druhé světové války náčelníkem vojenské rozvědky.
A Vandenberg AFB měl také sloužit k vypouštění špionážních družic na polární oběžné dráhy. Zatímco vývoj balistických raket středního a dlouhého (mezikontinentálního) doletu se dost dobře nedal nějak utajit (a z důvodů odstrašení potenciálního protivníka to ani nebylo žádoucí) práce na špionážních družicích se od prvopočátku přísně utajovaly.
Vojenská vývojová organizace ARPA (Advanced Research Projects Agency) ve spolupráci s firmou Lockheed od poloviny 50. let minulého století pracovala na projektu fotoprůzkumné družice WS-117L. Na jeho základě byla vyvinuta první generace amerických špionážních družic.
Jejich program dostal krycí název Corona. Pro veřejnost byly tyto satelity pojmenovány Discoverer a jejich účel byl uváděn jako "pokračující výzkum kosmického prostoru", tedy stejně, jako se o něco málo později psalo o většině vojenských družic řady Kosmos v Sovětském svazu.
Start prvního exempláře nazvaného Discoverer 1 ze základny Vandenberg se uskutečnil 28. února 1959. Jeho osud je do dneška sporný; hodně odborníků předpokládá, že výkon nosné rakety Thor-Agena A byl nedostatečný a že družice po necelém půloběhu kolem Země shořela v atmosféře poblíž Antarktidy.
...osud startu prvního exempláře Discoverer 1 ze základny Vandenberg je do dneška sporný... |
Oficiálně však Američané tvrdí, že se na oběžnou dráhu satelit dostal a zanikl až 3. března 1959. Kosmodrom Vandenberg se zapsal do historie kosmonautiky zejména v srpnu 1960. Návratové pouzdro družice Discoverer 13 přistálo 14. srpna úspěšně ve vodách Tichého oceánu.
Byl to první objekt vyrobený člověkem, který se neporušený dostal z vesmíru zpátky na Zemi. Dnes se z Vandenbergu vypouštějí nejen špionážní družice, ale především polární meteorologické a klimatologické družice a družice pro dálkový průzkum Země.
Ty jsou vynášeny především na tak zvané dráhy heliosynchronní. Družice na těchto drahách se sklonem mezi 96° a 97° k rovníku (družice se tedy pohybuje proti směru rotace Země) mají takovou vlastnost, že přelétají určité místo na povrchu Země dvakrát denně, vždy ve stejné okamžiky vzdálené od sebe 12 hodin, například v 6 hodin ráno a v 6 hodin večer. To je žádoucí zejména u družic meteorologických, protože pouze tak lze dobře srovnávat pořízené snímky ve dnech jdoucích po sobě.
Rozhodnutím ministerstva obrany USA ze dne 16. listopadu 1963 byla předána odpovědnost za vývoj, zkoušky a provoz vojenských balistických raket a za vypouštění nosných raket s vojenskými družicemi na vojenské letectvo USAF.
Proto v červenci 1964 přešla většina pozemních zařízení Pacifické raketové střelnice včetně základny Point Arguello pod správu letectva. Současný název celé střelnice a kosmodromu je Air Force Western Range. Její nejvzdálenější částí je sledovací stanice a základna pro zkoušky protiraketových zbraní na atolu Kwajalein v Tichém oceánu.
Měly odtud startovat i raketoplány
V březnu 1966 zahájilo vojenské letectvo budování startovního komplexu SLC-6 na nově přikoupeném pozemku o rozloze 6700 ha, původně patřícím ranči Sudden. Měly odtud startovat nosné rakety Titan 3M s pilotovanými vojenskými družicovými laboratořemi MOL (Manned Orbiting Laboratory), určenými především k výzvědným účelům a k přípravě a vývoji kosmických zbraňových systémů.
Pokrok v rozvoji bezpilotních kosmických prostředků a neustále rostoucí finanční náklady na tento projekt vedly americký Kongres k tomu, že o tři roky později, v červnu 1969, MOL zrušil. Výstavba startovního komplexu proto byla zastavena.
Téměř desetiletí ležely základy komplexu ladem. Koncem sedmdesátých let 20. století se rodil kosmický raketoplán space shuttle, který měl postupně přebírat úlohu nosiče pro všechny velké družice, včetně vojenských.
Protože ani ten nebylo možno vypouštět na polární dráhy z Cape Canaveral na Floridě, začaly v lednu 1979 stavební úpravy komplexu SLC-6 pro vypouštění raketoplánů. Počítalo se s tím, že náklady na stavební a montážní práce přesáhnou 3 miliardy dolarů.
Pak však došlo k tragédii: 27. ledna 1986 havaroval nad floridským kosmodromem raketoplán Challenger. Na základě jednání mezi NASA a USAF se rozhodlo, že i nadále budou k vypouštění vojenských družic používány klasické nosné rakety.
Rampa pro raketoplány na základně Vandenberg AFB tak ztratila smysl a stavební úpravy SLC-6 byly koncem prosince 1989 zastaveny. V současné době byla rampa upravena tak, aby ji mohly využívat soukromé firmy ke startům svých nosných raket.
Kromě toho je uzpůsobena i pro vzlety v současné době jedné z nejsilnějších amerických nosných raket, nosičů typu Delta 4. Její první start se odtud uskutečnil 28. června 2006.
