Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Den, kdy se svět zmenšil: před 50 lety spojila družice USA a Evropu

  16:31aktualizováno  16:31
Přímý televizní přenos z Ameriky do Evropy se uskutečnil v červenci 1962. Umožnila jej družice Telstar 1, která zprostředkovala s pouhými 14 Watty až 600 telefonních hovorů, nebo jeden TV kanál. Otevřela cestu budoucím geostacionárním družicím, o kterých snil sci-fi spisovatel A. C. Clarke.

Družice Telstar 1 (ilustrační znázornění) | foto: NASA

NASA vypustila 10. července 1962 do vesmíru telekomunikační družici Telstar 1, na které se podílely soukromé telekomunikační společnosti z USA, Velké Británie a Francie. Hned následující den po svém umístění na oběžnou dráhu zprostředkovala historicky první přenos televizního signálu mezi USA a Evropou.

Satelit Telstar 1 připomínal kouli o průměru necelých 90 centimetrů, jejíž povrch byl pokryt solárními panely. Zemi obíhal po eliptické dráze s dobou oběhu přibližně dvě a půl hodiny. Během této doby bylo možné uskutečnit asi dvacetiminutový přenos mezi oběma kontinenty, načež Telstar zmizel za horizontem.

První transatlantická tisková konference

První transatlantický televizní přenos družice zprostředkovala 11. července 1962. Napoprvé šlo o neveřejný experiment, ale již 23. července mohli diváci v Severní Americe a Evropě usednout ke svým televizním přijímačům, aby si díky satelitu vyslechli tiskovou konferenci tehdejšího amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho.

Životní cyklus satelitu byl poměrně krátký. Z provozu jej počátkem roku 1963 vyřadila porucha. Ačkoliv od té doby uplynulo hodně času, Telstar 1 dosud nezanikl v zemské atmosféře a obíhá Zemi jako jeden z desetitisíců zmapovaných kusů vesmírného smetí.

Clarkova "geostacionární raketa"

Radarový inženýr britského letectva a později známý spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke přišel v říjnu 1945 s nápadem, jak pomocí tří družic na oběžné dráze pokrýt celý svět rozhlasovým signálem. Svůj nápad prezentoval v článku Mimozemské přenosy (PDF).

Všímá si, že neexistuje reálná možnost propojit geograficky rozprostřené vysílače jinak než přes satelit: "Někteří možná budou považovat tuto myšlenku za příliš přitaženou za vlasy než aby bylo možné ji brát vážně. Ale to je nesmyslný přístup, vždyť vše, co zde představuji, je logickým důsledkem technického pokroku posledních let. Ostatně i Němci, jak se nyní po válce dozvídáme, plánovali podobný projekt."

Arthur C. Clarke: Extra-Terestrial Relays (Wireless World, 1945)
Arthur C. Clarke: Extra-Terestrial Relays (Wireless World, 1945)

Arthur C. Clarke: Extra-Terestrial Relays (Wireless World, 1945)

Clarke nepochyboval, že družice představují jedinou uskutečnitelnou variantu globální komunikace pro všechny typy služeb a zdůrazňoval, že počáteční náklady, jakkoli vysoké, se mnohanásobně vrátí.

Reakce odborníků ale byly skeptické. V té době byly vrcholem raketové techniky německé střely V-2 a civilní využití vesmíru bylo hudbou budoucnosti. První kapitola využití vesmíru pro telekomunikace se tak začala psát až 10. července 1962.

Clarke viděl hlavní zásadní problém svého konceptu geostacionární družice v zásobování přístrojů energií. Solární panely ještě v roce 1945 patřily ke kuriozitám, proto Clarke mluví spíše o vesmírné parní turbíně, poháněné plynem zahřívaným soustředěnými paprsky. "Vývoj ve fotovoltaice by ale mohl umožnit využít sluneční energii přímo," prorokuje.

Testování technologií, především solárních baterií

10. července 1962, o půl čtvrté ráno, z kosmodromu na americkém mysu Canaveral odstartovala nosná raketa Delta s družicí Telstar 1, prvním telekomunikačním satelitem a zároveň prvním přístrojem ve vesmíru, který platil soukromý investor. Od pionýrského produktu firmy AT&T, tedy přesněji řečeno jejích Bellových laboratoří, ale bylo k současné síti komunikačních družic a celosvětovému pokrytí televizním či telefonním signálem ještě daleko. První Telstar sloužil hlavně k ověření nových technologií.

Nevisel navíc nad jedním místem zeměkoule, ale pohyboval se po eliptické dráze a stanice na obou stranách Atlantiku ho mohly využívat zhruba tři hodiny denně. Ovšem nikoli vcelku, ale v deseti "vysílacích oknech" trvajících o málo víc než čtvrt hodiny. Do projektu se tehdy kromě amerického telekomunikačního giganta zapojila i britská pošta, jejíž stanice stála na jihozápadě Anglie, a také Francouzi. Ti přes 40 metrů vysokou anténní kopuli vybudovali v Bretani, na severozápadě země.

Ohromné antény pro příjem vysílání z družice. Protože družice měla malý výkon,

Ohromné antény pro příjem vysílání z družice. Protože družice měla malý výkon, musel být přijímač opravdu citlivý a odrazová parabola obrovská. Při sledování rychle se pohybujícího satelitu navíc musela mířit velmi přesně na zdroj signálu.

Proti obřím pozemním stanicím byla samotná družice Telstar 1 vlastně nepatrná: kulovitý satelit s charakteristickými ostrými hranami měl asi 90 centimetrů v průměru a vážil pouhých 77 kilogramů. Na dnešní poměry primitivní, ovšem ve své době špičková elektronika na palubě byla schopná přenést najednou 600 telefonních hovorů, nebo jeden televizní program.

Nezbytnou elektřinu pak celému zařízení dodávala žhavá novinka, sluneční panely umístěné na povrchu družice, tedy takové, o kterých v roce 1945 mohl Clarke pouze snít.

Už při šestém oběhu Telstaru 1 kolem Země se technikům podařilo satelit uvést do provozu a ukázat, co všechno zařízení dokáže. Kromě telefonního hovoru (čest vést ten první připadla viceprezidentovi Lyndonu Johnsonovi a jednomu z šéfů firmy AT&T) to byl i televizní přenos. Záběr na stanici ve státě Maine v USA a americkou vlajku úspěšně zachytili 11. července ve tři čtvrtě na jednu ráno i francouzští technici na stanici v Pleumeur-Bodou.

Televize, telefony a fax

Běžní diváci si ale na transatlantický přenos, navíc omezený dvaceti minutami, museli počkat ještě téměř dva týdny. Až v pondělí 23. července 1967 ve tři odpoledne amerického času se na obrazovkách ve USA i evropských zemích objevily nejprve záběry sochy Svobody a Eiffelovy věže. Pak přišel tak trochu neplánovaně baseballový zápas z Chicaga a nakonec družice vysílala i tiskovou konferenci prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho.

Přes zmíněné úspěchy ale Telstar 1, který se odmlčel v únoru 1963, představoval slepou uličku. Dokázal sice, že družice na orbitě může vysílat i přijímat radiové vlny, z praktického hlediska ale nebyl satelit na excentrické dráze (jeho výška nad Zemí se pohybovala mezi 950 a 5 900 kilometry) moc k užitku. Existovaly sice plány na síť 20 až 25 telstarů, které by svým signálem pokrývaly celou planetu a postupně si předávaly jednotlivá území, vývoj ale nakonec šel jinudy.

Přímý přenos televizního vysílání mezi Evropou a USA

Přímý přenos televizního vysílání mezi Evropou a USA

Přesněji řečeno cestou geostacionárních družic, navrženou Arthurem C. Clarkem a které dal již ve 20. letech teoretické základy rakouský fyzik slovinského původu Herman Potočnik. První telekomunikační družice tohoto druhu, která ve výšce téměř 36 000 kilometrů "visela" nad jedním bodem povrchu, odstartovala v srpnu 1964 a umožnila americkým divákům sledovat přenosy z olympiády v Tokiu. Dnes je na oběžné dráze přes 300 takových satelitů, včetně několika nesoucích jméno Telstar.

Stejný název, který se po vypuštění první družice stal synonymem technického pokroku, použila i řada výrobců z různých oborů. V 80. letech vznikl například Ford Telstar, který automobilka prodávala na asijských trzích, hit Telstar britské skupiny The Tornados zase ovládl v roce 1962 hitparády. Asi největší popularitu ale získal fotbalový míč firmy Adidas, sešitý z dvaceti bílých šestiúhelníků a 12 černých pětiúhelníků, který své jméno získal díky podobě s družicí.

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.