Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní. Exkluzivní seriál o dobývání kosmu

aktualizováno 
Armády neměly zpočátku o vypuštění družic do vesmíru zájem. Nakonec vyhrál vesmírný souboj Sovětský svaz, když vypustil první družici světa. Mezi první zjištění družic patřilo to, že je vesmír radioaktivní. Sledujte další osudy geniálních konstruktérů Koroljova a Von Brauna. Druhý díl exkluzivního seriálu o dobývání vesmíru.

Start Exploreru 1 | foto: NASA

Velká příležitost pro vědce

Úvahy o vypuštění a užití družic obíhajících kolem zeměkoule se objevovaly v západních zemích již od konce druhé světové války. Podobně, nicméně vzhledem k všeobecné podezíravosti obezřetněji, se vyjadřovali odborníci v SSSR. Co by družice dělaly? Mohly by studovat vlastnosti vysoké atmosféry, kosmického záření a magnetického pole Země.

Na počátku padesátých let 20. století je v USA nejvíc propagoval německý raketový konstruktér Wernher von Braun. Zatím však nikdo na světě nedisponoval nosiči schopnými vynést umělý objekt nad hranice zemské atmosféry a současně mu udělit rychlost téměř 8 kilometrů za sekundu. Vlivem studené války se situace rychle měnila. Jak Sovětský svaz, tak o něco málo později i Spojené státy začaly vyvíjet balistické rakety schopné dopravovat na velké vzdálenosti hlavice s nukleární náloží. A mezikontinentální rakety s doletem 10 tisíc kilometrů a více se měly svými výkony blížit tomu, co bylo zapotřebí pro vypouštění družic.

Ale vojáci na obou stranách o vědecké zkoumání vesmíru neprojevovali žádný zájem.

Počátkem padesátých let se začala rýsovat možnost, jak myšlenku družice prosadit.

Ředitel Brookhavenské národní laboratoře Lloyd V. Berkner totiž na jaře 1950 připomněl Americké národní akademii, že v létech 1882–1883 a 1932–1933 se konaly Mezinárodní polární roky (IPY) zaměřené na zkoumání polárních oblastí Země. Doporučil, aby se podobné akce opakovaly častěji, nejlépe po 25 letech. Při diskusi se západoevropskými kolegy se shodli, že by se tato pozorování měla rozšířit na celou Zemi. Brzy tento návrh oficiálně předložili Mezinárodní radě vědeckých svazů (ICSU, nyní Mezinárodní rada pro vědu). Rada návrh přijala a chystanou akci nazvala Mezinárodní geofyzikální rok (IGY, International Geophysical Year nebo též AGI, Année Géophysique Internationale, česká zkratka MGR).

V roce 1952 ICSU ustavila výbor CSAGI (Comité speciale de l'année géophysique internationale), který měl MGR zorganizovat. Předsedou výboru se stal britský geofyzik Sydney Chapman a místopředsedou Berkner. Celosvětová kampaň komplexního studia Země, od jejího nitra až po horní hranici atmosféry, začala 1. července 1957 a skončila 31. prosince 1958.

Sledujte exkluzivní seriál o dobývání vesmíru:

1. díl  Co bylo před Sputnikem


Měřit také ve vesmíru

Uvažovalo se i o možnosti rozšíření měření za hranice atmosféry prostřednictvím družic. Proto Berkner ustavil dvě neformální pracovní skupiny, které dospěly k závěru, že družice by představovaly nesporný vědecký přínos.

Členy CSAGI byli i představitelé Akademie věd SSSR, ale práce se aktivně neúčastnili. Také během zasedání tohoto výboru 4. října 1954 Rusové mlčeli jak během diskuze, tak během schvalování amerického návrhu na zařazení vypouštění družic do programu Mezinárodního geofyzikálního roku.

Představitelé americké Národní vědecké nadace (NSF) byli na základě některých náznaků přesvědčeni o tom, že Sověti na své družici přece jen pracují. Proto její ředitel Alan T. Waterman 19. března 1955 seznámil prezidenta Dwighta D. Eisenhowera s doporučením NSF, aby schválil vypuštění americké družice. Důležitou podporu vědci získali, když i ministerstvo obrany projekt vědecké družice podpořilo, ovšem s výhradou, že to nezabrání vývoji vojenských družic a neovlivní jiné vojenské programy. V té době totiž vojenské letectvo v rámci vývoje přísně utajovaného zbraňového systému WS-117L studovalo možnost použití družic k fotografickému průzkumu území potenciálního protivníka z oběžné dráhy. Významným zastáncem vypuštění americké družice byl také prezidentův asistent Nelson A. Rockefeller, který si uvědomoval propagandistické hodnoty družice.

V SSSR se v tisku začaly stále častěji objevovat různé zprávy o významu družic a dokonce i o průzkumu Měsíce kosmickými sondami. Tato prohlášení samozřejmě podpořila tlak na Eisenhowera. Přesto prezident stále váhal. Teprve 29. července 1955 prezidentův tiskový mluvčí James C. Hagerty oficiálně oznámil, že USA jako svůj příspěvek k programu MGR vypustí malou družici na oběžnou dráhu kolem Země.

Toto prohlášení způsobilo rozruch zejména na 6. Mezinárodním astronautickém kongresu, který právě probíhal v Kodani. Předseda sovětské komise pro meziplanetární komunikaci – tak se tehdy v SSSR nazývala ještě neexistující kosmonautika – akademik Leonid I. Sedov, profesor fyziky na Moskevské státní univerzitě, zareagoval okamžitě a kupodivu bez domluvy s Moskvou a v podstatě bez znalosti situace v SSSR. Řekl, že vypuštění sovětské družice se dá očekávat v brzké budoucnosti.

Reakce Američanů byla smíšená. Většinou to považovali za pouhou propagandu.

Projekt Orbiter

Von Braunův tým v Redstone Arsenal v Huntsville v Alabamě vyvíjel počátkem padesátých let na základě zkušeností s německou raketou A-4/V-2 její modernizovanou verzi, která dostala podle místa svého zrodu název Redstone. Měla dolet 325 kilometrů a jako pohonné látky používaly první exempláře kapalný kyslík a alkohol, zatímco sériové kapalný kyslík a kerosin. Její vývoj von Braun ukončil v roce 1952 a vlastní výrobu předal koncernu Chrysler.

První pokusný start v srpnu 1953 byl sice neúspěšný, ale již druhý 27. ledna 1954 se podařil.

V témže roce zahájil tým v Redstone Arsenal koncepční studie rakety středního doletu s dosahem 1600 kilometrů. Na rozdíl od Sovětů konstruktéři věděli, že existují velké problémy spojené s tepelným namáháním bojových hlavic vracejících se vysokou rychlostí do atmosféry. Proto von Braun v červnu 1954 navrhl: Ke zkouškám tepelné ochrany hlavic můžeme použít upravené rakety Redstone. Nádrže raket prodloužíme tak, aby pojaly větší množství pohonných látek a na zesílenou příď trupu přidáme rotující buben, do něhož vložíme svazek 37 motorů na tuhé pohonné látky ze sondážních raket typu Loki. Ty vznikly úpravou německých neřízených protiletadlových raket Taifun.

Výkon takto upravené rakety nazvané Jupiter-C (C jako „composite“, tedy „složená“) by měl stačit k tomu, aby dopravila na oběžnou dráhu malou několikakilogramovou družici – uvědomoval si von Braun.

Nosná raketa Juno 1 (Jupiter-C)

Spojil se proto s odborníky z Laboratoře proudového pohonu (JPL) v kalifornské Pasadeně a z Úřadu pro námořní výzkum ve Washingtonu. Na schůzce 25. června 1954 ve Washingtonu se von Braun, Frederick C. Durant III, Alexander Satin, David Young, Fred L. Whipple, S. Fred Singer a George W. Hoover shodli: Tento projekt je realizovatelný a navíc s minimálními finančními nároky.

Návrh, který později vstoupil do dějin kosmonautiky jako projekt Orbiter, předložíme ministerstvu obrany jako společný projekt pozemní armády a válečného námořnictva – domluvili se při dalším jednání 3. srpna v Huntsvillu. O necelé dva týdny, 15. srpna, pak von Braun navrhl nadřízeným ve Washingtonu vypustit „minimální družici“ za pouhých 100 tisíc dolarů. Mezitím návrh na raketu Jupiter-C upravili. Na doporučení pracovníků JPL měli místo velkého množství raketových motorů Loki vložit do bubnu prstenec 11 malých raketových zmenšených motorů z dělostřelecké rakety Sergeant jako druhý stupeň a uprostřed prstence dát svazek tří stejných motorů jako stupeň třetí. Takto upravená raketa poslouží pro zkoušky hlavic. A když budeme chtít vypustit družici, ještě přidáme čtvrtý stupeň tvořený jediným Sergeantem.

Vítězí Vanguard – zatím

Po oficiálním vyhlášení USA vypustit v rámci MGR vědeckou družici začali ve Washingtonu rozvažovat, jak by to měli udělat. Většinu raketového výzkumu soustředili v rukou vojáci, a proto bylo nasnadě, že technické aspekty posoudí ministerstvo obrany.

Vedle von Braunova návrhu ležely totiž na stole ještě dva další projekty. Předně vojenské letectvo navrhovalo použít k vypuštění družice mezikontinentální balistickou raketu Atlas, kterou teprve vyvíjelo. Námořní výzkumná laboratoř (NRL) se sídlem ve Washingtonu prosazovala stavbu nosiče Vanguard, založeného na použití upravených sondážních raket Viking a Aerobee jako prvního a druhého stupně. Třetí stupeň museli vyrobit zcela nový.

Nosná raketa Vanguard

Zjistěte reálnost projektu družice a zda nebude zdržovat vývoj amerických balistických raket! – nařídil ministr obrany svému náměstku pro výzkum a vývoj Donaldu A. Quarlesovi. Ten proto ustavil zvláštní komisi složenou ze zástupců všech armádních složek i z představitelů průmyslu a vědeckých pracovišť. Jejím předsedou jmenoval Homera J. Stewarta z Laboratoře proudového pohonu (JPL).

Návrh letectva na mezikontinentální raketu Atlas byl smeten se stolu okamžitě. Zápasil totiž s mnoha potížemi a práce spojené s její adaptací pro roli kosmického nosiče by vývoj této zbraně jen zdržovaly. Zbývaly tedy dvě alternativy.

Von Braun měl výhodu – jeho raketa ve třístupňové verzi již byla úspěšně vyzkoušena. Nicméně 23. srpna Stewartova komise rozhodla: Přednost dostane projekt Vanguard Námořní výzkumné laboratoře.

Oficiální důvod? Prý von Braunův projekt vycházel z vojenské taktické rakety, zatímco projekt Vanguard mohl být chápán jako civilní, přestože NRL spadala pod vojenské námořnictvo. Mnozí historici kosmonautiky uvádějí, že další příčinou zamítnutí von Braunova návrhu mohla být jeho německá národnost a též nacistická minulost – třebaže v té době již byl občanem USA.

Protože Stewartova komise o výhodách von Braunova projektu věděla, doporučila, aby se s ním počítalo jako se zálohou, kdyby náhodou Vanguard nevyšel. Ale ani to na ministerstvu nakonec neprošlo.

Projekt Vanguard, definitivně schválený 9. září 1955, musel začínat prakticky od nuly. Přesto se 8. prosince 1956 a 1. května 1957 uskutečnily první úspěšné zkušební starty nosných raket, byť neúplných. V prvním případě použili pouze první stupeň, ve druhém případě funkční první a třetí stupeň. První družice měly být koule o půldruhém kilogramu pouze s rádiovým vysílačem, další desetikilogramové družice už měly nést vědecké přístroje.

Projekt Orbiter byl sice uložen k ledu, ale raketa Jupiter-C nikoliv. První start z rampy číslo 5 raketové střelnice vojenského letectva (Air Force Missile Test Center) na mysu Canaveral proběhl 20. září 1956 naprosto úspěšně. Raketa měla nefunkční čtvrtý stupeň a navíc nesla užitečné zatížení o hmotnosti 38 kg, takže nemohla dosáhnout oběžné dráhy. Přesto byla prvním výrazným průnikem do kosmického prostoru – nejvyšší bod dráhy totiž ležel ve výši 1096 kilometrů, což tehdy představovalo rekord a poslední stupeň s užitečným zatížením doletěl do vzdálenosti přibližně 5500 kilometrů.

Dvě další zkoušky uskutečněné v roce 1957 nesly zmenšené makety hlavic balistických raket. Proběhly vcelku úspěšně a přinesly informace potřebné pro konstruktéry, takže zbývající tři kusy upravených raket Redstone zůstaly ve skladu. A to se ukázalo být šťastnou náhodou.

Vanguard prohrává se Sputnikem

Mezinárodní geofyzikální rok začal podle plánu 1. července 1957. Zatímco Sověti připravovali svoji nejjednodušší družici v tichosti, kolem amerického Vanguardu bylo ve sdělovacích prostředcích stále rušno. Ale i na střelnici na mysu Canaveral nezahálelo půldruhé stovky pracovníků firmy Glenn L. Martin, kteří měli kompletovat a chystat nosné rakety v hangáru a na rampě.

Přípravy třetího zkušebního prototypu nosiče Vanguard TV-2 se setkaly s obrovskými potížemi. Statická zkouška motoru prvního stupně 22. srpna 1957 se kvůli technickým závadám vůbec neuskutečnila. Stejně tak dopadly pokusy 26. srpna i další v průběhu září. Teprve sedmý pokus v říjnu 1957 dopadl dobře.

Americký tisk stále hovořil o tom, že se chystá start nosné rakety Vanguard v nejbližších dnech, a tím vyprovokoval Koroljova k uspíšení startu Sputniku 1. Kupodivu sovětskému konstruktérovi uniklo, že exemplář TV-2 měl místo druhého a třetího stupně pouze nefunkční makety a že se tedy na oběžnou dráhu dostat nemohl.

Sputnik 1 Ameriku ohromil. Všichni si zvykli pohlížet na Sovětský svaz jako na technicky zaostalou zemi a teď je první umělá družice vyvedla z omylu. Stejně to pociťovali i pracovníci firmy Glenn L. Martin, kteří se začali snažit o téměř nemožné: vypustit první americkou družici ve stejném roce jako Sověti.

Po úspěšných statických zkouškách se dvakrát neúspěšně pokusili o vypuštění Vanguardu. Teprve na třetí pokus se 23. října 1957 odlepil od rampy 18A a po bezchybném letu do výše 175 kilometrů dopadl podle plánu ve vzdálenosti 540 kilometrů od pobřeží Floridy.

To již byl od 11. října na mysu Canaveral v hangáru S první kompletní prototyp Vanguard TV-3 i s malou zkušební družicí, kterou novináři překřtili na „grapefruitovou“. Během příprav v montážní hale museli technici vyměnit poškozený motor druhého stupně. Se startem z rampy 18A se počítalo ve středu 4. prosince, ale jeden zamrzlý ventil a špatné počasí si vynutily další odklad. Konečně v pátek 6. prosince 1957 v 11.45 místního východoamerického času (17.45 středoevropského) zazněl povel ke startu.

Nezdařené vypuštění první družice Vanguard 6. 12. 1957

Raketa se v oblaku ohně a kouře zvedla z rampy, ve výšce kolem metru zaváhala a po dvou sekundách se zřítila zpět. Následovala exploze, aerodynamický kryt i s družicí se odlomil a dopadl pár metrů od rampy. Družice sice stále pípala, ale byla natolik poškozená, že už se nedala použít.

Družice Vanguard po nezdařeném startu

Technici od General Electric, která dodala telemetrický systém, se pustili do analýzy záznamů. Brzy zjistili prvotní příčinu neúspěchu: spoj v potrubí těsně nad motorem prvního stupně byl uvolněný, tudy unikalo palivo a motor ztratil tah. Jak tato netěsnost vznikla? To se nikdy přesně nevysvětlilo. Bylo podezření, že pracovníci firmy Glenn Martin bezmyšlenkovitě používali klikatě vedené potrubí místo stupátka, když chtěli dosáhnout na nádrže prvního stupně a neměli přistavené lešení. Tedy věc, která je dnes naprosto nemyslitelná.

Porážka Vanguardu byla definitivní.

Von Braun přebírá štafetu

Když skončily testy maket bojových hlavic pro rakety středního doletu Jupiter za použití Redstone-C, von Braun a jeho nadřízený generál Bruce Medaris, ředitel Armádní agentury pro balistické rakety (ABMA), neustávali v prosazování projektu Orbiter jako zálohy k Vanguardu, ale bezúspěšně.

Večer 4. října se situace změnila. Von Braun a Medaris se účastnili večírku, který v redstonském arzenálu pořádal nový ministr obrany Neil H. McElroy. Byl tam i jeho náměstek Wilbur M. Brucker. Když přišla zpráva o vypuštění Sputniku 1, von Braun se strašně rozzlobil. Vždyť on mohl družici vypustit už před rokem, kdyby mu to jen dovolili! Nicméně teď uviděl svoji příležitost. Prohlásil, že je schopen do 60 dnů od okamžiku, kdy dostane souhlas, poslat umělé těleso do vesmíru. Má na skladě ještě tři nepoužité rakety Jupiter-C, k nimž stačilo přidat čtvrtý stupeň a družici! Opatrnější Medaris ho krotil a navrhoval devadesátidenní lhůtu.

Následovala celá řada schůzek na nejvyšší úrovni. V úterý 23. října ve Fort Blissu v Texasu předložili von Braun a Medaris svůj návrh Armádnímu vědeckému poradnímu výboru. Teď již Brucker naslouchal lidem z Huntsvillu ochotněji – nejen na základě technické expertízy, ale také pod vlivem reakce Američanů na sovětský úspěch.

Stewartova komise schválila 27. října vypuštění dvou malých vědeckých družic čtyřstupňovou variantou rakety Jupiter-C. Aby se trochu zahladila souvislost s vojenskými programy, na návrh ředitele JPL Williama Pickeringa ji přejmenovali na Juno 1. Definitivní požehnání vydal ministr obrany McElroy 8. listopadu 1957. S prvním startem počítali v březnu 1958. Během měsíce uvolnil Pentagon 3, 5 milionu dolarů.

Ale my bychom mohli vypustit družici do konce ledna – doufali autoři projektu. Vždyť raketu máme v podstatě připravenou. Nicméně samotná družice jim chyběla.

Von Braun tedy požádal Pickeringa, aby ji v Pasadeně vyvinuli. Měla by být pevně spojena s motorem čtvrtého stupně rakety. Pickering kontaktoval kolegu Jamese A. Van Allena na Univerzitě státu Iowa, aby pro ni navrhl a postavil vědecké přístroje. Van Allen neměl čas, a proto improvizoval. Jako nejjednodušší řešení chtěl umístit na její palubu Geigerovy počítače pro měření radiace. Později jeho studenti ještě vyvinuli jednoduchý odporový detektor mikrometeoroidů a nakonec přidali ještě miniaturní mikrofony, které měly registrovat nárazy částic kosmického prachu.

Vesmír je radioaktivní!

Práce pokračovaly rychle a poslední lednový den se na rampě 26A na mysu Canaveral rozeběhly startovní přípravy. Nosná raketa Juno 1 s výrobním číslem RS-29 se odlepila od země ve 22:48:26 místního času (u nás již bylo 1. února 04:48:16 SEČ) a po několika minutách dosáhla hladce oběžné dráhy. Krátce poté náměstek ministra obrany oznámil jméno první americké družice – Explorer 1.

Technici připojují Explorer 1 ke čtvrtému stupni nosné rakety Juno 1 Start rakety Juno 1 s družicí Explorer 1

Ve Washingtonu se mezitím von Braun spolu s představiteli ministerstva obrany chystal na tiskovou konferenci. Když mu telefonovali z Floridy, že se start zdařil, spočítal si, že vysílání družice zachytí pozemní stanice v Pasadeně po jednom oběhu v 00:41 washingtonského času. Termín vypršel, napětí rostlo, až o osm minut později se operátoři z JPL ozvali: „Máme signál. Družice je na dráze!“

Autoři předvádějí model družice Explorer 1 novinářům

Rozdíl způsobil větší výkon rakety, která družici vynesla na vyšší dráhu a tím se prodloužila i doba oběhu. Obíhala z počátku ve výši 356 až 2548 kilometrů se sklonem 33,24° k rovníku a s periodou 114,80 minuty.

Vyšší dráha měla pro vědce nedozírné důsledky. Hned po analýze dat z Geigerových počítačů je zarazilo to, že v blízkosti nejnižšího bodu dráhy – perigea – je množství zaznamenaných nabitých částic více méně v souladu s očekáváním a to až do výšky 600 km, ale v blízkosti nevyššího bodu eliptické oběžné dráhy – apogea – náhle jejich počet klesne na nulu. Nesmysl! Naštěstí zkušený geofyzik van Allen okamžitě přišel na řešení záhady: intenzita ionizujícího záření je tam nahoře tak silná, že detektory prostě zahltila. Když o tom diskutoval se svými spolupracovníky, Ernie Ray zvolal: „Můj Bože, vesmír je radioaktivní!“

Objev radiačních pásů, později nazvaných van Allenovým jménem, byl jedním z největších přínosů Mezinárodního geofyzikálního roku. Sovětský Sputnik 2 v listopadu 1957 sice nesl také detektory kosmického záření a akademik Sergej Nikolajevič Věrnov zjistil, že s výškou jeho intenzita roste, ale nedokázal toto pozorování správně interpretovat. Přesto se v SSSR tyto pásy nazývaly Věrnovovy.

Explorer 3, druhá úspěšná družice této řady, již nesla malý palubní magnetofon, který zaznamenával měření na pásek i v době, kdy družice byla mimo dosah pozemních stanic. Díky tomu byla existence radiačních pásů v zemské magnetosféře jednoznačně potvrzena.

Původně se počítalo s tím, že budou vypuštěny jen dvě družice nosnou raketou Juno 1. Nakonec použil von Braun šest nosičů tohoto typu, ale z nich uspěla jen polovina.

Mnohem hůře dopadl projekt Vanguard. Z celkového počtu 11 pokusů o vypuštění družice se zdařily pouhé tři. První úspěšný pokus s grapefruitovou družicí se uskutečnil 17. března 1958. Přestože vybavením se příliš nelišila od Sputniku 1, zapsala se do historie tím, že jako zdroj proudu bylo poprvé použito slunečních článků.

Životy hlavních postav

Wernher Magnus Maximilian Freiherr von BRAUN (* 23. 3. 1912, Wirsitz, nyní Wyrzysk v Polsku, † 16. 6. 1977, Alexandria, stát Virginia) – německý raketový konstruktér.

Narodil se jako druhorozený syn v pruské šlechtické rodině. Již od mládí se zajímal o astronomii a později, pod vlivem knihy Hermanna Obertha o využití raket k průzkumu kosmických těles, se začal zajímat o tento obor. V roce 1929 se s Oberthem osobně seznámil a od roku 1930 se spolu se členy Spolku pro kosmonautiku (Verein für Raumschiffahrt) účastnil pokusů s kapalinovými raketami.

Ještě před ukončením vysokoškolského studia v roce 1934 se roku 1932 stal zaměstnancem Vojenského zbrojního úřadu (Heereswaffenamt). Proto byla jeho diplomová práce o kapalinových raketových motorech přísně tajná. Později se stal členem Národněsocialistické strany (NSDAP) čili nacistické strany a důstojníkem SS. V letech 1937–1945 byl technickým ředitelem raketové střelnice Peenemünde na ostrově Usedom, kde vedl vývoj vojenských raket, vrcholících projektem rakety A-4 známé spíše jako V-2. Touto raketou s doletem až 300 kilometrů ostřelovali Němci v závěru války anglická, nizozemská a belgická města. Je přinejmenším morálně odpovědný za využívání vězňů a vojenských zajatců při výrobě těchto zbraní.

V květnu 1945 se vzdal americké armádě, která ho s dalšími 120 raketovými odborníky přesunula do USA. Zde od roku 1950 pracoval v Redstone Arsenal (nyní NASA Marshall Space Flight Center) v Huntsville, Alabama, jako technický vedoucí vývoje taktické rakety Redstone. V roce 1954 předložil ministerstvu obrany návrh na vypuštění družice v rámci programu projektu Orbiter, který však byl o rok později odmítnut ve prospěch Vanguardu.

V roce 1955 získal americké státní občanství. Po vypuštění Sputniku 1 posloužil projekt Orbiter k vynesení první americké družice Explorer 1. Po převedení redstonského arzenálu do nově vzniklé organizace NASA zde pokračoval na vývoji nosných raket, který vyvrcholil stavbou Saturnu 5 pro projekt Apollo. V letech 1970–1972 byl náměstkem ředitele NASA a prosazoval zahájení programu letů lidí na Mars. Když neuspěl, přešel z kosmické agentury k firmě Fairchild. Do penze odešel koncem roku 1976 a o půl roku později zamřel na rakovinu ledvin.

William Hayward PICKERING (* 24. 12. 1910, Wellington, Nový Zéland, † 15. 3. 2004, Cañada Flintridge, stát Kalifornie) – americký fyzik a elektrotechnik.

Počátkem třicátých let 20. století odešel do USA studovat elektrotechniku na Kalifornské technice (Caltech). Protože v době krize nemohl pak na Novém Zélandu získat zaměstnání, vrátil se do Kalifornie, kde získal další vzdělání ve fyzice a zůstal na Caltechu jako profesor elektrotechniky. Americké státní občanství získal v roce 1941. Za druhé světové války se zapojil do prací při vývoji vojenských raket v Laboratoři proudového pohonu (JPL), kde od roku 1950 pracoval na plný úvazek jako odborník na telemetrii a od roku 1954 jako její ředitel. V roce 1957 vznikly pod jeho vedením první družice řady Explorer. V šedesátých letech 20. stol. se podílel na vývoji meziplanetárních sond Pioneer, měsíčních sond Ranger a Surveyor a později i na přípravě sond k Jupiteru, Saturnu, Neptunu a Uranu. V roce 1976 odešel do důchodu, ale i potom ještě přednášel a zabýval se problematikou ekologicky čisté energie. Zemřel na selhání srdce.

James Alfred VAN ALLEN (*7. 9. 1914, Mount Pleasant, stát Iowa, † 9. 8. 2006, Iowa City, stát Iowa) – americký fyzik.

Vystudoval fyziku pevných látek a nukleární fyziku na Univerzitě státu Iowa. Od roku 1940 pracoval v Carnegieho institutu v oddělení zemského magnetizmu a později v Laboratoři aplikované fyziky (APL) Johns Hopkins University na problematice bezkontaktních elektronických roznětek pro bomby, rakety a dělostřelecké granáty. Během 2. světové války sloužil v námořnictvu jako dělostřelecký důstojník jihopacifické flotily. Po demobilizaci v roce 1946 se vrátil do APL, kde zorganizoval a vedl tým vědců využívajících ukořistěných německých raket A-4/V-2 k výzkumu vyšších vrstev atmosféry. Byl předsedou Komise pro sondážní rakety a družice po celou dobu její existence (1947–1960). Navrhl sondážní raketu Aerobee, která se užívala pro výzkum atmosféry přes půl století. V roce 1951 se stal vedoucím katedry fyziky na Univerzitě státu Iowa. Po vypuštění Sputniku 1 spolu se svými studenty vyvinul vědecké přístroje pro první družice řady Explorer, které objevily radiační pásy Země, nazvané na jeho počest van Allenovy pásy. Později se podílel na vývoji přístrojů pro měření radiace na sondách vyslaných k planetám sluneční soustavy. V roce 1958 odešel do důchodu. Zemřel na selhání srdce.



 

Technické údaje

Raketa Juno 1

Celá čtyřstupňová raketa měla výšku 21,7 metru a vzletovou hmotnost kolem 27 tun. První stupeň tvořila modifikovaná taktická balistická raketa Redstone s průměrem trupu 1,8 metru. Její motor Rocketdyne A-7 spaloval kapalný kyslík a směs Hydyne a vyvíjel tah 360 kN. Jako druhý stupeň sloužil svazek 11 zmenšených motorů Sergeant na tuhé pohonné látky, třetí stupeň se skládal ze tří motorů stejného typu a čtvrtý stupeň pevně spojený s družicí měl jen jediný týž motor. Motory Sergeant měly průměrný tah 8 kN každý a dobu funkce 5,5 sekundy.

Raketa Vanguard

Třístupňová raketa Vanguard měla výšku 23 metru a vzletovou hmotnost přibližně 10 tun. První stupeň tvořila modifikovaná sondážní raketa Viking o průměru 1,14 metru vybavená motorem General Electric X-405 o tahu 135 kN, spalující kapalný kyslík a kerosin. Druhý stupeň byl odvozen od sondážní rakety Aerobee Hi s motorem Aerojet General AJ10-37 o tahu 34 kN na kyselinu dusičnou a asymetrický dimetylhydrazin. Konečně třetí stupeň tvořil motor Grand Central Rocket Company 33-KS-2800 na tuhé pohonné látky o tahu 12,5 kN (při posledním startu motor Alleghany Ballistics Laboratories X-248 Altair o tahu 13,8 kN).

Explorer 1 - 1958α

Družice válcového tvaru o průměru 15,9 centimetrů a délce 96,4 centimetrů (včetně motoru posledního stupně délka činila 205 centimetrů). Hmotnost tělesa obnášela 13,9 kilogramu, z čehož na užitečné zatížení připadalo 8,3 kilogramu. Dostala se na dráhu ve výšce 356– 2548 kilometrů se sklonem 33,24° k rovníku. Nesla Geigerovy detektory kosmického záření, odporová čidla a mikrofony pro registraci nárazů mikrometeoroidů, a čidla pro měření vnitřní a vnější teploty družice. Elektrickou energii dodávaly chemické baterie, které došly 23. května 1958. Družice zanikla v hustých vrstvách atmosféry 31. března 1970.

http://www.lib.cas.cz/space.40/1958/I001A.HTM

Vanguard 1 - 1958β2

Družice tvaru koule o průměru 15,2 centimetru a hmotnosti 1,47 kilogramu. Na jejím povrchu pláště je rozmístěno šest okének s křemíkovými fotočlánky, dodávajícími proud jednomu ze dvou vysílačů. Z posunu nosné frekvence se dala zjišťovat teplota uvnitř družice, ze změn signálu hustota elektronů v ionosféře a ze změn dráhy hustota vysoké atmosféry a parametry gravitačního pole Země. Chemické baterie došly již 16. dubna 1958, zbývající vysílač pracoval až do května 1964. Vanguard 1 je nejdéle obíhající umělou družicí a předpokládá se, že zanikne nejdříve počátkem 23. století.

http://www.lib.cas.cz/space.40/1958/I002B.HTM

Kosmodrom Cape Canaveral

Hlavní americký kosmodrom používaný Národním úřadem pro vesmír a letectví (NASA) pod názvem Kennedyho kosmické středisko (John F. Kennedy Space Center). Oblast, v níž jsou rozmístěny startovní komplexy NASA, se nazývá Merrit Island Launch Area (MILA). Vojenská část nese v současné době označení Cape Canaveral Air Force Station. Od roku 1998 je jeho součástí i komerční kosmodrom s názvem Spaceport Florida. Kosmodrom slouží od roku 1957 pro vypouštění družic na dráhy se sklonem do 57°.

Založen v roce 1950 jako společná zkušební střelnice pozemní armády a vojenského letectva. V roce 1951 přešel pod výlučnou správu letectva jako Air Force Missile Test Center. V roce 1964 přejmenován na Air Force Eastern Test Range a v roce 1979 na Eastern Space and Missile Center.

Řadu let nesl místní název mys Kennedy.


Prameny

C. McLaughlin Green, M. Lomask: Vanguard: A History (Washington, 1970)
Český kosmonautický portál
Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví+kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Špionážní satelit KH-4 programu Corona obsahoval dva návratové moduly, které na...
Počátky vesmírné špionáže: USA zachraňovali zajatci a váleční zločinci

(I. část) V srpnu 1960 se z kosmu na Zemi vrátilo první lidmi vyrobené těleso. Věděl o tom ovšem málokdo: šlo totiž o pouzdro s filmy z americké špionážní...  celý článek

Částečné zatmění Měsíce 7. srpna 2017 viděné z pražského Žižkova.
Česko sledovalo malou nebeskou podívanou. Země ukousla kus Měsíce

V pondělí večer byl Měsíc v úplňku, především na začátku své noční pouti nebyl vidět úplně celý.  celý článek

Družice VZLUSAT-1
Česko má po 21 letech funkční družici. Poslechněte si, jak pípá

Pro Slovensko to byla premiéra, pro Českou republiku reparát po 14 letech. Poslední plně funkční družici vypustila naše země na oběžnou dráhu v roce 1996. Byl...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.