Dá se ruský tankista utweetovat k smrti? Diplomaté na sociálních sítích

Osud tomu chtěl, že 7. ledna 2015 jsem byl v Americkém centru v Praze. Přišlo mi zcela samozřejmé, že po skončení práce jsem se vydal na nedaleké francouzské velvyslanectví uctít památku obětí teroristických útoků v Paříži. Byl to tehdy krátce po sedmé večer zvláštní dojem. Před francouzskou ambasádou jsem čekal skupinku lidí a hromadu květin a vzkazů. Místo toho jsem dorazil na místo, kde nebylo živáčka.

Chvilku mi trvalo, než jsem u zdi mezi auty zahlédl malou skupinku svíček a květin. Ve snaze pro ČR nelichotivou situaci trochu napravit jsem si pietní místo vyfotil a po návratu domů svoji fotografii „tweetl“. Sice jsem si předtím ověřil, že francouzská ambasáda podobnou fotku na Twitteru ještě nesdílela, a ve svém tweetu velvyslanectví náležitě otagoval, přidal neutrální popisek v angličtině a univerzální hashtag (klíčové slovo) k pařížským událostem #CharlieHebdo. I přes můj dlouhodobý zájem o fenomén e-diplomacie mě však ani ve snu nenapadlo, co se s mým drobným pietním tweetem stane.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

V příštích dnech se na můj tweet díky sdílení nejen ze strany francouzského velvyslanectví podívalo skoro 800 lidí a dostal se i do výběru tweetů v článku ČT24 o tom, jak Češi vyjadřují Francii podporu. Článek ČT24 zaznamenal skoro 500 doporučení přes Facebook, u ambasády se od té doby nakupila hromada svíček a vystřídaly davy lidí. Na ten večer, kdy jsem tam byl v onu chvíli sám, ale nezapomenu. A nezapomenu ani na to, jak snadné bylo dostat do světa přes Twitter asi vůbec první fotografii, která naznačovala, že Češi na Francii nezapomněli. Jak vidno, e-diplomacie může leccos napravit.

E-diplomacie se představuje

A cože to ta e-diplomacie je? Jde o používání internetu a zejména pak sociálních sítí a nových médií pro diplomatické a zahraničně-politické účely. Říká se jí i diplomacie digitální, popřípadě anglicky také „online diplomacy” či „cyber diplomacy”. Na rozdíl od diplomacie klasické, která se odehrává zpravidla jen mezi vládami států, popřípadě vedením mezinárodních organizací, probíhá e-diplomacie i na ose interaktivní komunikace vlády s občany. Nejčastějšími využitími e-diplomacie jsou artikulace a prosazování zahraniční politiky státu, popřípadě propagace aktivit a názorů lidí, kteří za ní stojí - hlav států, ministrů zahraničních věcí a diplomatů.

Jan Kužvart

Analytik a arabista, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na e-diplomacii a bezpilotní prostředky (drony).

Spolupracuje s řadou médií, nově i s iDNES.cz. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a paralelně také arabistiku a historii. V rámci arabského světa se věnuje především Libyi, Sýrii a Libanonu.

Našla by se řada důvodů, proč je e-diplomacie k užitku. Například tím, že činí diplomacii v očích občanů znovu relevantní, protože mají práci diplomatů placených z jejich daní snadno přístupnou k šíření, kritice či dotazům. E-diplomacie je jistým ztělesněním utopie o tom, že transparentní diplomacie je možná. Na místo dohod za zavřenými dveřmi zde nastupuje interakce se zvídavým občanem či členem odborné veřejnosti. Informace jsou přitom snadno dohledatelné a v případě divácky úspěšných tweetů se prezidentovy či ministrovy názory šíří kyberprostorem za podpory jeho příznivců pro státní pokladnu zcela zdarma. Tento multiplikační efekt sociálních sítí umožňuje vnášet do diskuze nové úhly pohledu, zjišťovat v takřka reálném čase názory veřejnosti a vést inkluzivní dialog, který dá hlas i opomíjeným aktérům.

Za dobu vzniku e-diplomacie se považují první roky prezidentování George Bushe mladšího, kdy se americká administrativa začala této oblasti systematicky věnovat. Těžiště e-diplomatického cvrkotu se při tom postupně přelilo v rámci internetu na sociální sítě a později zejména na Twitter, který umožňuje diplomatům a státníkům interagovat mezi sebou a s občany v míře dosud nevídané. Ne nadarmo proto v srpnu 2012 vznikl termín twiplomacie (anglicky „twiplomacy”) a každý rok je na internetu zveřejňována souhrnná zpráva o tom, jak si v ní jednotlivé státy vedou. Konec konců, na Twitteru je již aktivních více než 4 100 ambasád a velvyslanců a všechny vlády z uskupení G20 s výjimkou Čínské lidové republiky na něm mají oficiální účet.

E-diplomacie neexistuje ve vzduchoprázdnu. Je přirozeným pokračováním klasické diplomacie jinými prostředky, její mladší a technologicky vyspělejší sestrou. Překrývá se přitom částečně s řadou dalších sfér státem vedené komunikace, zejména s e-governmentem. Můžeme ji vnímat i jako kybernetický průsečík „soft power” a diplomacie veřejné.

Termín „soft power” lze přeložit jako využívání financí, vzdělání, komunikace a médií k ovlivňování ostatních aktérů mezinárodních vztahů, „veřejnou diplomacii“ pak jako pravdivou komunikaci se zahraničním publikem, jejímž cílem je vytvářet u adresátů pozitivní představy o dané zemi s cílem budoucí spolupráce. Je vhodné poznamenat, že e-diplomacie jako taková je zcela legální a legitimní „propagandou prováděnou diplomaty“ a neměla by být směšována s termínem informační operace, byť se někdy může stát jejich nástrojem či obětí.

Úspěchy a limity e-diplomacie

Mediálně nejvděčnější složkou e-diplomacie jsou názorové přestřelky diplomatů. Emblematický je zde případ tweetu kanadské delegace u NATO, která se prostřednictvím schematické mapky pokusila „pomoci“ ruským vojákům v tom, aby už nezabloudili za ukrajinskou hranici. Ruská mise u NATO kontrovala svou vlastní mapou, která si hranice vykládá po svém. Jedna věc je popularita, jaké dosáhl kanadský tweet, jenž zaznamenal více než 42 tisíc sdílení, zatímco ruský jen dva tisíce. Druhou je ale fakt pevně zakotvený ve fyzické realitě: tweet netweet, východní Ukrajinu má stále pod palcem Rusko.

Na střet postmoderní e-diplomacie s realitou geopolitiky a vojenské síly dobře poukazuje i reakce na tweet ministra zahraničních věcí USA Johna Kerryho o tom, že USA nebudou váhat použít nástroje 21. století k tomu, aby Rusko čelilo odpovědnosti za své jednání à la 19. století. Jeden komentátor to glosoval myšlenkou, zda Kerry hodlá ruské tankisty utweetovat k smrti.

Podobnou reakci sklidil i tweet Michelle Obamové reagující na únos tří stovek školaček v Nigérii islamistickým hnutím Boko Haram. První dáma USA totiž 7. května 2014 tweetla svoji fotografii opatřenou hashtagem #BringBackOurGirls. Jejímu tweetu se dostalo přes 55 tisíc sdílení, daný hashtag byl použit ve více než pěti milionech případů a samotný účet paní Obamové má dnes přes dva miliony fanoušků. Přesto školačky stále nikdo zpět nezískal.

Kauza dala později vzniknout i svérázné twitterové kampani #BringBackOurHumvees, která se vysmívá neschopnosti USA zajistit, aby jejich vojenské vybavení po světě nepadalo do rukou teroristů. Pravdou je, že bojovníci organizace Islámský stát k tomu dodali na Twitteru kvalitní obrazový materiál.

Největším úskalím e-diplomacie je hrozba její irelevance. Twitterová výměna mezi Billem Clintonem a Barackem Obamou na téma předávání prezidentských účtů na Twitteru sice díky narážce na kandidaturu Hillary Clintonové do Bílého domu srší vtipem a oba tweety mají každý desítky tisíc sdílení. Ale skutečně jsme se z nich dozvěděli něco nového? Pod screenshotem zachycujícím tuto konverzaci jsem na Facebooku zahlédl případný komentář, který reaguje na to, že daná věc je sice jen dva dny stará, ale v dnešním světě moderní komunikace je to i tak beznadějně dlouhá doba: “It is so 2 days ago.” (doslova: To je tak moc dva dny staré.)

Přesně to vystihuje občasnou nemohoucnost e-diplomacie. Její přehnaný důraz na přítomnost zachycenou klipovitou formou poskytující útržky bez kontextu. Ale ono je vlastně jedno, kdo co a jak tvrdě odsoudí či řekne na Twitteru. Rozhodující je vždy „akce ve hmotě“. Před tu francouzskou ambasádu jsem tehdy musel také nejprve dojít.

E-diplomacie je tak sice rychle rostoucí nadstavbou nad diplomacií klasickou, ale ta zůstává nenahraditelná. Lepší je totiž shoda v zákulisí než konflikt před zraky veřejnosti. Diplomaté by se jí však neměli vyhýbat. Být diplomatem totiž vždy znamenalo komunikovat. Britský velvyslanec v Libanonu Tom Fletcher to shrnul ve svém blogu jasně: Jednoho dne „budeme (my diplomaté) prostě digitální, nebo mrtví“.

Doporučujeme

Dawesův plán na čas stabilizoval Německo, ale nástup Hitlera neodvrátil

Dá se ruský tankista utweetovat k smrti? Diplomaté na sociálních sítích