Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lovili i špiony z ČSSR. Eichmanna zdrogovali a převlékli za stevarda

aktualizováno 
Dům v Garibaldiho ulici je už prázdný. Esesák Eichmann je v rukou izraelských agentů, ale všichni jsou stále na území Argentiny. Jak Mosad a hlavně jeho šéf Iser Harel celou akci plánovali, se dozvíte na následujících řádcích.

Pas Ricarda Klementa vydaný Červeným křížem, který Eichmann použil v roce 1950 pro útěk do Argentiny. | foto: Wikimedia Commons

Eichmann je konečně v moci izraelských agentů. Jak jej dopadli a co jim přitom řekl si můžete přečíst v prvním dílu tohoto miniseriálu. Teď je však nutné architekta holokaustu dopravit nepozorovaně z Argentiny do Izraele. Začíná nejsložitější část operace.

Jak tajně dopravit Adolfa Eichmanna do letadla? Před Argentinci ho budou vydávat za nemocného člena posádky letadla El Al (izraelský národní letecký dopravce). Harel rozhodl: Musíme si k tomu vytvořit pravdivou historku. Izraelce Meira Barhona, který pobýval v Argentině u příbuzných, přesvědčili, aby sehrál hru na otřes mozku při nehodě auta. Nechal se odvézt do hotelu, tam požádal personál o lékaře, jemuž vysvětlil, že se po srážce s jiným vozem necítí dobře. V nemocnici ho vyšetřili a po několika dnech propustili se zprávou o prodělané hospitalizaci.

Letadlo Britannia připravovali na letišti v Lyddě u Tel Avivu (dnes Letiště Ben Guriona) velmi pečlivým způsobem, až to bylo některým lidem z El Al nápadné, ale mlčeli. Při přeletu se zastavili v brazilském Recife, odkud je nechtěli pustit dál pod záminkou, že nemají povolení ke startu. Nezvyklé! Nakonec mohli odstartovat. Na letišti v Buenos Aires přistáli ve čtvrtek 19. května večer.

Několik členů posádky dostalo rozkaz, aby stroj v noci hlídali. Nesměli odjet do města. Protestovali, ale nikdo to nebral na vědomí. Členové vládní delegace se do Izraele nevraceli, nýbrž měli v plánu ještě další cesty po Americe. Britannia odletí, jakmile si posádka dostatečně odpočine, tedy v noci na sobotu.

Kapitán speciálu Cvi Tohar si svolal v pátek dopoledne posádku. Oznámil jí: „Povezeme cestujícího, který bude v uniformě letecké společnosti. Bude vypadat nemocně, ale to je jeho dočasný stav. Jméno vám neřeknu, ale jde o operaci vrcholného státního významu.“ Všichni žasli. Teď si uvědomili, proč jim příprava tohoto letu připadala tak podivná.

V Buenos Aires vypukly oslavy nezávislosti země. Tisíce lidí přicházely do centra. Na všech důležitých silnicích rozmístily policie a armáda kontrolní stanoviště.

Situaci komplikovali někteří místní Židé a občané Izraele – chtěli využít speciálu k dopravě do Tel Avivu. Posádka je musela pod různými záminkami odmítat.

Věznitelé oblékli večer Eichmanna do uniformy El Al a doktor Elian mu dal sedativum. Dvě auta vyjela od „Tiry“ v osm hodin, k letadlu dorazila před jedenáctou. Stráž je nekontrolovala, osazenstvo bylo v uniformách, většinu z nich znala.

Pod uklidňující injekcí byl Eichmann povolný, neschopen jednat z vlastní vůle. Podpírán dvěma muži vystoupil z auta a vyšel do letadla. Všichni se usadili v oddělení první třídy.

Harel vybral lidi, kteří odletí s Britannií, a další, kteří se dostanou z Argentiny jinými cestami. Sám nastoupil do letadla poslední.

Pět minut po půlnoci stroj odstartoval.

Piloti se rozhodli, že díky příznivému větru přistanou až v Dakaru v Africe. Teprve nad mořem všem členům posádky pověděli, koho vezou. Šéfmechanik Arje Fridman se rozběsnil. Vzpomínal na mladšího bratříčka a rodiče, kteří zahynuli v koncentráku. Trvalo chvíli, než se uklidnil.

Fotogalerie

Na letišti poblíž Tel Avivu přistáli v neděli 22. května ráno. Vězně převzal Moše Drori, vedoucí speciální jednotky shromažďující důkazy o válečných zločincích. Harel se telefonem ohlásil manželce a potom odjel za Benem Gurionem.

Premiér chtěl, aby ho ještě identifikovali další lidé, kteří ho znali z dřívějška. Teprve potom pronese oficiální prohlášení o jeho zadržení.

V pondělí 23. května 1960 ve tři hodiny vystoupil Ben Gurion v parlamentu: „Je mou povinností oznámit knesetu (zákonodárný orgán v Izraeli), že před krátkou dobou odhalila izraelská tajná služba jednoho z nejhorších nacistických zločinců, Adolfa Eichmanna, jenž byl spolu s dalšími činiteli odpovědný za to, čemu říkali »konečné řešení židovského problému«, tedy vyvraždění šesti milionů evropských Židů.“

Pověřený – velitel dvou tajných služeb

Únos Eichmanna byl jednou z nejrozsáhlejších, nejodvážnějších, nejnebezpečnějších a přitom dokonale utajených operací, jaké se kterékoli zpravodajské službě podařily. Dan Ravin a Josi Melman v knize Špioni proti Armagedonu upozornili, že to byla „kabinetní ukázka té části zpravodajské práce, která se označuje termínem humint (zkratka z anglického Human Intelligence, doslova lidské zpravodajství) a stojí na schopnostech agentů“. Komando únosců přitom nemělo k dispozici žádné technické vymoženosti, jenom otočný panel s poznávacími značkami aut, který občas používalo.

Tuto akci můžeme trochu srovnávat jedině s tajným odvozem podplukovníka KGB Olega Gordijevského, podezřelého ze špionáže pro Západ, z Moskvy do Finska v roce 1985 příslušníky britské MI 6. Byla to však záležitost podstatně menší. Naproti tomu několik únosů z Francie a Rakouska členové sovětské NKVD/KGB zbabrali, když k omámení člověka použili větší dávku narkotika, kterou nepřežil. Mosad a Harel se tímto činem proslavili.

Iser Harel se narodil jako Iser Halperin roku 1912 v ruském Vitebsku (dnes Bělorusko), přesné datum není známo, jeho rodný list se ztratil za druhé světové války. Jeho rodina vlastnila ve Vitebsku továrnu na ocet.

Během bolševické revoluce a potom za občanské války se o město několikrát bojovalo. V Rusku bujel antisemitismus, ale malý Iser se od malička pokoušel chránit sebe a spolužáky před útoky. Jednou slyšel řečnit bolševického revolucionáře Lva Trockého. Kdyby otec nevštěpoval Iserovi a jeho bratrům sionismus, mohli se z nich stát kovaní komunisté. Když bolševici zkonfiskovali majetek Halperinů, rodina se odstěhovala do Dvinsku v nezávislém Lotyšsku.

Chlapec začal studovat střední školu a vstoupil i do levicové sionistické organizace mládeže Hašomer čili Mladý strážce. Chtěl se vystěhovat do Palestiny, která byla pod britskou kontrolou. Aby se naučil pracovat na poli v kibucu, strávil rok v zemědělství. Když v roce 1929 zmasakrovali Arabové v Palestině takřka osmdesát Židů, rozhodl se Iser a jeho kamarádi, že musí odjezd uspíšit. Aby nás tam bylo víc!

Britové dávali víza jen lidem od osmnácti let, Iser tedy své doklady zfalšoval, aby byl o rok starší. Jeho parta vlakem dojela do italského Janova, kde nastoupila na loď. Iser vstoupil do zemědělského kibucu čili družstva nedaleko Tel Avivu, stal se odborníkem na zavlažování. Upoutala ho tam emigrantka z Polska Rebekka. Sblížili se a vzali se.

Avšak v kibucu Harel všechny socialistické myšlenky zatratil. V roce 1935 se manželé přestěhovali do vesnice Herzlija, kde založili vlastní podnik na balení pomerančů. Tam se jim narodila dcera. Iser se vždycky zajímal o ochranu svých souvěrců. Na začátku druhé světové války vstoupil do Hagany, podzemní organizace, která měla chránit Židy před Araby a Brity.

Měl mnoho nápadů, a proto ho v roce 1944 poslali do zpravodajské skupiny zvané Šaj (Informační služba – Šerut jediot). Harel přispěl k tomu, že ze Šaj vznikla zpravodajská jednotka pracující velmi profesionálně. Vytvořil analytickou skupinu, zřídil kartotéky lidí, sehnal peníze na další vybavení a zbraně. Přitom se seznámil s Benem Gurionem.

Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948. O šest týdnů později, 30. června, svolal velitel Šaj, sedmačtyřicetiletý podplukovník Iser Beeri schůzku svého štábu. Když probrali situaci na frontách, která nebyla nijak příznivá, oznámil jim rozhodnutí Starce, hebrejsky ha-zakena, jak všichni říkali premiéru Benu Gurionovi. Musíme založit tajné služby! Beeri se původně jmenoval Biretzweig, ale jako většina průkopníků izraelského státu přijal hebrejské jméno na znamení rozchodu s kořeny útlaku Židů a předsudků proti nim v Evropě.

Beeri zůstane jako velitel armádní zpravodajské služby Aman (Agaf ha-Modlin). Harel dostal na starost domácí tajnou službu Šin Bet (Hlavní bezpečnostní služba – Šerut ha-Bitachon ha-Klal) čili v žargonu Šabak. Většina prvních příslušníků tam přešla z organizace Šaj, která končila činnost, další zamířili do Amanu. Šéfem zahraniční výzvědné služby Mosad (Institut pro koordinaci – ha-Mosad le-Teum) Ben Gurion jmenoval Reuvena Šiloacha, jeruzalémského rodáka původním jménem Zaslanski, za druhé světové války zakladatele židovské brigády britské armády, potom tajného agenta podzemní židovské armády Hagana.

Svým vzezřením Harel klamal. Třebaže mu bylo čtyřicet, vypadal jako unavený padesátník. Ve skutečnosti překypoval energií a nápady. Šabaku vytyčil tři úkoly: boj proti arabským extremistům, proti židovským extremistům a proti komunistům včetně špionů. Podle Ravina a Melmana v knize Špioni proti Armagedonu považoval za svrchovaně důležitý boj proti pravicovým Židům, kteří neuznávali autoritu Bena Guriona.

Po více než roce, 22. září 1952, povolal premiér Harela i do funkce ředitele služby Mosad; teprve v roce 1963 se její název změnil (Institut pro výzvědné a zvláštní operace – ha-Mosad le-modi’in u-le-tafkidim mejuchadim). Vzhledem k tomu, že nyní velel dvěma tajným službám, dostal Harel čestný hebrejský titul memune (pověřený). Jeho předchůdce Reuven Šiloach byl slabý manažer, proto se vzdal funkce a zamířil do diplomacie. Mosad podřídili přímo premiérovi, na jeho činnost nemohl nikdo dohlížet. V Šabaku ustavil memune svého zplnomocněného zástupce.

„Harel, jenž prý tak trochu připomínal mnicha, věřil, že jako hlava organizace musí jít příkladem,“ napsali Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby. „Vyžadoval od všech příslušníků Šin Betu a Mosadu stejné vlastenectví, obětavost a nadšení pro vše izraelské jako sám od sebe. V počátečních letech nového státu bylo všechno nesmírně vzrušující.“

Izraelští zpravodajci se většinou rekrutovali ze Židů narozených v Evropě, kteří znali spoustu jazyků, byli vzdělaní a kulturně založení. Brzy vytvořili určitou kastu. Bohužel někteří svého poslání zneužívali k přepychovému životu na účet své služby. Jakmile na to Harel přišel, ze služby je vyhazoval – byl vlastenec a asketa. Ovšem když některé jeho lidi policie v zahraničí chytila, vynaložil všechny možnosti, aby je propustili – Ben Gurion žádal o pomoc jak amerického prezidenta, tak papeže. V Egyptě a některých arabských zemích však tyto přímluvy nezabíraly.

Harel začal navazovat styky se západními tajnými službami. Na podzim navštívil Spojené státy. S ředitelem CIA Walterem Bedellem Smithem domluvil spolupráci, zvláště při výměně informací o státech pod moskevskou kontrolou. Nejzajímavější byly postřehy ruských Židů, kteří se vystěhovali do Izraele. Ovšem tyto lidi probíral zvláště pečlivě – určitě do nich propašovala KGB své agenty.

Izrael ohrožovaly sousední arabské státy. Mosad tam vytvářel sítě tajných agentů, aby se co nejdříve dověděl o jejich útočných plánech. Samozřejmě někdy kontrašpionáž tyto vyzvědače pochytala a uvěznila. V roce 1954 se to stalo v Egyptě, dva z nich poslal soud na popraviště.

Tajná služba rovněž organizovala ilegální odjezdy Židů z některých arabských států do Izraele. Bylo to nebezpečné a ne vždy se to podařilo.

Na jaře 1956 získal Šabak tajný projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu sovětských komunistů o Stalinových zločinech. Harel poslal tento text CIA do Washingtonu. Tento fenomenální úspěch nebyl dílem cílené akce, nýbrž šťastné náhody, i to se v tajných službách stává. Polský novinář židovského původu Viktor Grajewski si brožurku s projevem vypůjčil od své dívky, která pracovala jako sekretářka šéfa komunistické strany, a zanesl ho na izraelskou ambasádu ve Varšavě k ofotografování. Tímto vystoupením proklamoval sovětský vůdce určité změkčení diktatury, z něhož si měly vzít příklad i ostatní státy východního bloku. Západ čekal, jak se to projeví v celkové politice Moskvy.

Šabaku bezprostředně velel Amos Manor, původem z Maďarska, který přežil koncentrák v Osvětimi, nicméně rozhodující rozkazy mu dával Harel. Příslušníci této domácí tajné služby jednou museli vést boj se šmelináři a proti černému trhu, jindy s různými podvraťáky, potom s kolegy z vojenské rozvědky hledali v dopisech z ciziny pašované peníze. Ben Gurion, šéf Dělnické strany Mapaj, jim také nařídil, aby pronikali do ostatních politických stran, což se mnohým zajídalo. Bohužel v zemích, kde má jedna strana vrcholnou moc, se stává, že bezpečnostní aparát zneužívá k boji proti protivníkům.

Přečtěte si nejlepší články o špionech. Sovětech, Američanech i nemehlech

Rozvědku a tajné agenty zná veřejnost spíše z dobrodružných filmů než ze skutečného života. Pravdivé příběhy špionů jsou však často mnohem zajímavější než eskapády Jamese Bonda. Přečtete si to nejlepší, co jsme o špionech napsali v posledních letech.

Agent se hrabe v šuplíku. (ilustrační snímek)

Kontrašpionáž měla omezené zdroje, a proto se rozhodla, že nebude sledovat diplomaty ze Sovětského svazu, Československa, Polska a dalších východoevropských zemí, kteří byli ve skutečnosti zpravodajci, nýbrž se zaměří na hlídání těch strategických objektů, o něž by mohli mít zájem.

Několik sovětských agentů vypátrala. Israel Beer, který pocházel z Vídně, dokonce pronikl do izraelského bezpečnostního aparátu a spřátelil se s Benem Gurionem, než ho zatkli. Třebaže se nikdy nepřiznal, důkazy proti němu byly tak nezvratné, že dostal patnáct let za mřížemi, kde také zemřel. Sudetského Němce profesora Kurta Sittu, původem z Prahy, který nebyl Žid, ale do Izraele se odstěhoval, začali podezřívat od chvíle, kdy ho v restauraci viděli s československým diplomatem, o němž věděli, že je rezidentem rozvědky. Pět let sbíral informace o izraelském atomovém programu. V červnu 1960 ho zatkli, poslali na dva roky do vězení, ale brzy propustili do Spolkové republiky Německo, kde dál vědecky pracoval. Harel se ho rád zbavil, protože Sitta tvrdil, že ho českoslovenští špioni vydírali. Když s nimi nebude spolupracovat, prý ublíží jeho stařičkému otci.

Většinu špionů se podařilo odhalit spíše náhodou než cíleným pátráním. „Sovětská špionážní mašinérie byla monstrózní a vytrvalá, což Harela nutilo, aby se v horečném tempu věnoval celé řadě kontrašpionážních úkolů,“ konstatovali Raviv a Melman. „Právě pracovní vypětí možná vysvětluje fakt, proč šéf Mosadu opomíjel jeden důležitý tip, jenž se týkal význačného nacistického válečného zločince. V daném případě, který Harel přes dva roky zanedbával, šlo právě o Adolfa Eichmanna, jehož dopadení se nakonec zařadilo k největším úspěchům izraelské špionáže.“

Memune docílil určitého rozdělení prací mezi tajnými službami. Vojenská agentura Aman převzala odpovědnost za operace v arabských zemích. Mosad měl vysílat špiony do celého světa. Šéf rozhodl, že tyto lidi bude vybírat z nejlepších operativců Mosadu i Šabaku.

„Iser Harel si počínal spíš jako náčelník tajné policie sovětského střihu než jako šéf zpravodajské služby demokratického státu,“ kritizovali ho Raviv a Melman. „Nechával špehovat členy pravicových stran i náboženské radikály a nechal instalovat skryté mikrofony v kancelářích předáků jedné levicové strany. Projevy politického nesouhlasu, někdy dost vášnivé, hodnotil jako podvratnou činnost a ohrožení státu.“

V roce 1955 přesvědčil Harel Ben Guriona, že může přijímat do služby i někdejší členy pravicových bojůvek. Tyto muže zběhlé v podzemní činnosti zařazoval do Mosadu a vysílal do zahraničí, aby tam sledovali a zabíjeli nepřátele Izraele. Doma raději pracovat nesměli, pro jistotu.

Je to on? Není to on?

Od začátku se Mosad zaměřoval i na pátrání po nacistických válečných zločincích. Zvláště se zajímal o Adolfa Eichmanna a o lékaře Josefa Mengeleho, Hauptsturmführera SS (kapitán), který dělal v koncentráku nelidské pokusy na lidech.

První zprávu o Eichmannovi dostal Harel koncem roku 1957 od dr. Šinara, šéfa repatriační mise ve Spolkové republice Německo. Státní zástupce spolkové země Hesensko Fritz Bauer řekl Šinarovi 19. září, že Eichmann se skrývá v argentinské metropoli Buenos Aires. Harel poslal do Německa svého zpravodajce Šaula Daroma, aby to ověřil. Bauer to Daromovi a Šinarovi při jejich návštěvě 7. listopadu potvrdil.

Izraelcům to sdělil proto, že nemá důvěru v západoněmeckou justici, nikdy by ho nepotrestala. Ani tamní německé ambasádě nevěří. Později vyšlo najevo, že spolupráci s Izraelci mu doporučil ministerský předseda Hesenska Georg August Zinn.

Na Eichmanna upozornil Bauera muž německého původu, napůl Žid, který tam žije, jeho jméno však neprozradil. Řekl, že si s ním dopisuje. Bývalý esesák bydlí na předměstí Olivos v ulici Chacabuco číslo 4261. Pod jakým jménem? To bohužel nevěděl.

Harel poslal v lednu 1958 do Buenos Aires zkušeného operativce Joela Gorena, který uměl španělsky. Pomáhal mu tam Efram Ilani, Izraelec, který studoval historii židovského osídlení Argentiny. Oba muži domek vyfotografovali, ale nezahlédli tam nikoho, kdo by vypadal jako Eichmann, či jeho žena. Navíc to byl chudobný příbytek bez elektřiny a přívodu vody. Tak přece nežijí nacisté, kteří si nahrabali v Evropě miliony!

Adolf Eichmann na vězeňském dvorku ve věznici Ayalon v Izraeli v roce 1961.

Adolf Eichmann na vězeňském dvorku ve věznici Ayalon v Izraeli v roce 1961.

Darom znovu navštívil Bauera. Konečně mu prozradil pramen té informace: Lothar Hermann. Harel požádal o pomoc vyšetřovatele izraelské policie Efraima Hofstättera, který měl v Argentině zkoumat jiný případ. Hofstätter zašel Bauerovým jménem za Hermannem. Starý pán mu vysvětlil, že jeho dcera začala chodit s mladíkem, který se představil jako Nicolas Eichmann, jeho otec byl důstojníkem v německé armádě, syn projevoval antisemitské názory, ale o svém bydlišti se vyjadřoval velmi neurčitě – to vzbudilo podezření. Když všichni tři dorazili k domu, kde měl Nicolas bydlet, dospěli k závěru, že tam Eichmann opravdu žije.

Lidé z Mosadu ověřovali Eichmannovu totožnost. Vydával se za Ricardo Klementa, dělníka v jedné továrně. Také zjišťovali, kdo vlastní onen dům.

Mezitím dostával Harel zavádějící zprávy: Eichmanna spatřili v Kuvajtu, jindy v Rakousku, ale nic určitého. Zřídil proto tým, který pátral po příbuzných Very Eichmannové, rozené Lieblové, v Evropě. Byl přesvědčen, že si mohou s argentinskými vystěhovalci korespondovat. Avšak všichni Němci a Rakušané, které izraelští agenti oslovili, mlčeli, podivně mlčeli.

V prosinci 1959 přijel Bauer do Izraele s novými poznatky z dalšího zdroje. Hned po válce se Eichmann skrýval v německém klášteře v Chorvatsku. Když v roce 1950 navštívil svou ženu, měl už doklady na jméno Ricardo Klement. Na pas Mezinárodního Červeného kříže odplul do Argentiny. Potom pracoval u firmy CAPRI, vyrábějící elektřinu z vodních zdrojů. Patřila pod bankovní dům, který vlastnil německý emigrant.

„Největší problém spočíval v tom, a byli jsme si toho od začátku vědomi, že musíme posílat komando do akce v místech velmi vzdálených od vlasti, bez možnosti rychlých a efektivních způsobů komunikace za situace, která bude vyžadovat okamžitá rozhodnutí,“ vyznával se Harel v knize Mosad: operace Eichmann. „Věděl jsem, že naši lidé nebudou moci počítat s podporou žádné místní komunity, ať izraelské, nebo židovské, ale že budou muset spoléhat jenom na sebe, až budou řešit tři zásadní hlavolamy: jak se zmocnit zločince bez jediného pochybení, jak ho udržet v soukromém zajetí po dobu, jejíž trvání nelze předem odhadnout, a jak ho tajně dopravit do Izraele, jakmile k tomu nastanou příznivé podmínky. V každé z těchto fází, ale především v té poslední, vyvstanou před komandem problémy, o nichž může rozhodnout jedině nejvyšší velení.“ A proto se Harel rozhodl, že celou operaci bude na místě řídit sám.

Únos musí provést dvě jednotky. Zaprvé předvoj, který bezpečně zjistí, že se jedná o Eichmanna, a připraví všechny podmínky. A potom operační skupina, která únos provede, zajistí hlídání tohoto esesáka a dopraví ho do Izraele. Ovšem další podmínkou při jejich výběru, o které s nikým nemluvil, bylo, aby těm lidem nikdo z bezprostředního okolí v německých koncentrácích nezahynul, aby se nestalo, že někdo z nich se bude chtít na Eichmannovi sám pomstít. Tak spravedlnost nefunguje!

„Operační tým se mohl rekrutovat jenom z jediného zdroje: ze skupiny agentů, kteří od prvopočátku vynikali v odvážných akcích a osvědčovali přitom mimořádnou vynalézavost.“ Museli riskovat život v tajné akci, aniž by z toho měli nějakou osobní slávu.

Harel musel poslat do Argentiny nového člověka. Vybral Cvi Aharoniho, německého Žida, který za války jako britský důstojník Josef Kenet vyšetřoval zajatce. Rodiny Eichmannů a Lieblových v Evropě měl prozkoumat tým vedený Ezrou Ešetem.

Teď musel o stavu vyšetřování uvědomit Bena Guriona. Premiéra velice potěšil. Souhlasil s dopravou Eichmanna do Izraele a s tím, že ho postaví před soud. Nicméně podrobnosti musel domluvit s právním poradcem vlády Chaimem Cohenem. Právník šéfzpravodajce ujistil, že akce by byla legální.

Začátkem dubna se Aharoni vrátil s Eichmannovými snímky do Tel Avivu. Ukázali je několika lidem, kteří měli Eichmanna znát. Všichni potvrdili jeho totožnost.

Jak Eichmanna přivézt? Žádná izraelská loď do Argentiny nemířila. Navíc zpáteční cesta by se protáhla na dva měsíce, se zastávkami v různých přístavech, těžko tak dlouho držet zajatce v podpalubí ve vězení. Zbývá jedině letadlo. Ale aerolinie El Al do Buenos Aires nelétaly. Až si v novinách Harel přečetl, že v květnu 1960 chystá Argentina velké oslavy 160. let nezávislosti. Na ministerstvu zahraničí v Tel Avivu mu potvrdili, že se tam vypraví rovněž vládní delegace. Začal tedy jednat se šéfy letecké společnosti. Generální ředitel Efraim Ben Arci slíbil všestrannou pomoc. Neměl však letoun, který by tak dalekou cestu zvládl. Firma to vyřešila nákupem nového stroje Bristol Britannia s kabinou pro 40 cestujících a dlouhým doletem.

Členové prvního týmu, který měl únos připravit, přiletěli do Buenos Aires různými letadly ve dnech od 22. do 24. dubna 1960. Studovali Eichmannův způsob života, projížděli trasy, jimiž ho povezou, hledali únikové cesty, zajišťovali konspirativní byty.

Vedením akce pověřil Harel Rafiho Ejtana, který se osvědčil v armádě a po zranění přešel k tajné službě. Potom vybrali další lidi, všichni museli potvrdit, že do toho jdou dobrovolně. Celkem se na tom podílelo v Argentině přes 67 mužů a žen z Mosadu a Šabatu. Dále čtrnáct zaměstnanců El Al, které informovali postupně. V Izraeli o tom vědělo šest lidí včetně premiéra.

Jakmile vyšel únos najevo, vznikl mezinárodní skandál. Zpravodajci operovali na cizím území bez souhlasu místní vlády. Ovšem to je základ činnosti výzvědných služeb. Argentina žádala Izrael o vydání Eichmanna zpátky. Izraelci odmítli. I to je v tomto světě v příšeří zvykem.

Ve dnech od 11. dubna do 14. srpna 1961 proběhlo v Jeruzalémě přelíčení s Eichmannem, které sledoval celý svět. Architekta holocaustu poslal soud na šibenici. Druhá soudní instance rozsudek potvrdila.

Podplukovníka SS pověsili 31. května 1962 krátce před půlnocí. Jeho tělo spálili a popel rozházelo letadlo nad Středozemním mořem. Byl to jediný člověk, kterého v Izraeli popravili.

Izraelské zpravodajské služby stejně jako tajné služby celého světa skrývají mnohá tajemství. Raviv a Melman v knize Izraelské tajné služby napsali, že jejich komanda zabila dva lidi z východní Evropy, kteří za války kolaborovali s nacisty, a jednoho Poláka, bývalého dozorce v koncentráku. Vzápětí daly na vědomí jejich rodinám důvody těchto poprav.

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)

Protest proti odchodu memune

Koncem padesátých let si Egypt najal skupinu německých inženýrů, kteří měli zkušenosti s balistickou střelou V-2, aby pro něj postavili bojové rakety. Izraelské vedení si uvědomilo, že by to ohrozilo bezpečnost země. Harel chtěl, aby se na zastavení prací dohodli politici, Ben Gurion trval na zásahu Mosadu. Premiér požadoval zastrašování Němců, které by je přimělo k opuštění Egypta.

Mosad zahájil spolu se Šin Bet operaci Damokles. Němcům posílali výhrůžné dopisy. Sekretářka vedoucího odborníků Wolfganga Pilze rozbalovala v listopadu 1962 balík, který vybuchl a zranil ji – byl to pekelný stroj. Další zásilka zabila v továrně Heliopolis pět Egypťanů. Následovalo několik útoků na specialisty v Německu, kteří byli spjatí s egyptským raketovým programem, ale ne všechny se povedly. Šéf jedné mnichovské zbrojařské firmy zmizel, patrně byl zavražděn. Švýcarská policie zatkla dva agenty Mosadu, kteří vyhrožovali dceři německého elektronika zaměstnaného v Egyptě, aby otce přiměla k návratu. Jeden izraelský zpravodajec přišel o zrak, když mu pod rukama vybuchla bomba, kterou připravoval.

Egypt je pro nás velkou hrozbou, psaly izraelské noviny, které Harel informoval. Ben Gurion se na něj rozčílil: „Vyzrazujete tajné informace!“ Vypukl skandál. Hodně vadil ministryni zahraničí Goldě Meirové, která chtěla vybudovat nové vztahy s Německem.

Harel podal 25. března 1963 rezignaci. Myslel si, že je jako memune nepostradatelný, a proto ji premiér nepřijme. Hluboce se mýlil. Ben Gurion byl rád, že se šéfa tajné služby, který mu přerůstal přes hlavu, zbaví.

Jeho nástupcem jmenoval generála Meira Amita. Když mu Harel druhý den předával s několika chladnými slovy funkci, jeho tři sekretářky propukly v pláč.

Vzápětí přišel do sídla Mosadu dálnopis, ve kterém nejvyšší velitelé v Evropě proti odchodu legendárního šéfa protestovali: „Je nutné vyvinout veškeré úsilí, aby se vrátil na své místo.“

Generál Amit jako voják protesty nesnášel. „Vaše jednání je nepřijatelné,“ napsal signatářům. „Nejsem zvyklý na kolektivní protesty.“

Nicméně tichá opozice proti novému šéfovi v Mosadu zůstala.

Vláda zřídila zvláštní komisi na přešetření akcí proti německým odborníkům v Egyptě. Amit na základě toho tvrdil, že Harel egyptské nebezpečí přecenil.

Spor se nikdy neurovnal. Do dvou let z tajné služby odešli všichni vysocí důstojníci spjatí s Harelem. Generál je nahrazoval vlastními lidmi, většinou vojáky, které dobře znal. Centrálu nechal přestěhovat ze skromných baráků na předměstí Kirji do nových prostorů ve výškové budově Hadar Dafna. Asketickou pracovnu po Harelovi s chutí opustil do přepychového kabinetu v novém komplexu. Službu postupně modernizoval podle amerického vzoru: dával menší důraz na práci v terénu, zato zaváděl profesionální způsob výběru a výcviku nových lidí, nakoupil počítače a další technické novinky.

Čtvrt roku nato odešel z premiérského křesla kvůli vnitropolitickým problémům Ben Gurion. Egypťané práci na raketách sami ukončili, později dováželi moderní zbraně ze Sovětského svazu a Československa.

Harel se vrhl do politiky. V roce 1969 ho zvolili poslancem za Gurionovu stranu Rešima mamlachtit. V knesetu vydržel čtyři roky, potom už se tam nedostal.

Také sepsal historii Eichmannova únosu pod názvem Dům v Garibaldiho ulici. Třebaže rukopis dokončil už v roce 1965, vydali ho až po deseti letech. Přeložili ho do mnoha jazyků, stal se bestsellerem a námětem pro hraný film. Také dva z únosců zveřejnili své vzpomínky, ve kterých Harela z různých důvodů kritizovali.

Dcera Miriam šla ve šlépějích svého otce, začala pracovat v agentuře Šin Ben.

Iser Harel zemřel 18. února 2003 ve věku jednadevadesáti let. Do své smrti ho všichni oslavovali jako „muže, který dopadl Eichmanna“. Někteří členové komanda mu vyčítali, že na sebe strhl všechnu slávu, ovšem i to je mezi lidmi normální.

Autor:






Hlavní zprávy

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.