Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Letadlo, nebo loď? Ruská „Kaspická příšera“ se vrací do boje

  9:18aktualizováno  9:18
Rychlostí přes 500 km/h letí těsně nad hladinou jako vznášedlo. Dokáže se vznést jako letadlo a plout jako loď. Ekranoplán je ideální stroj na výsadek a bleskové útoky. Rusko znovu plánuje výrobu těchto drahých, ale účinných bojových prostředků.

V devadesátých letech minulého století Rusko kvůli nedostatku financí a všeobecnému chaosu projekt výroby ekranoplánů ukončilo. Teď se “Kaspická příšera” a její příbuzní vracejí na scénu.

Světlo světa už spatřila šedesátitunová maketa a současně se rozběhly práce na pětisettunovém stroji, oznámilo velení ruského námořnictva. Výroba má začít po roce 2020 v Nižním Novgorodu. Rusko je díky svým strojům Orljonok, Lun, Volga 2 a především díky KM, Kaspické příšeře, největšímu ekranoplánu všech dob, nejznámějším stavitelem těchto obdivuhodných strojů na pomezí letadla, vznášedla a lodě. To ale neznamená, že je stavitelem jediným.

Ideální pro výsadky

Rusko začalo ekranoplány vyvíjet v šedesátých letech minulého století; v sovětských časech měl jejich vývoj na starosti tým okolo Rostislava Alexejeva. Ekranoplán se jevil jako nadějná vojenská technologie. Pohyboval se několik metrů nad hladinou jako klasické vznášedlo a díky dynamickému přízemnímu efektu mohl dosahovat rychlosti až 500 kilometrů za hodinu. Na kratší vzdálenosti se dokázal i vznést do letové výšky normálního letadla. Zjednodušeně řečeno - do rychlosti zhruba 70km/h (38 uzlů) se choval jako loď, okolo sta kilometrů za hodinu jako vznášedlo a když rychlost vzrostla nad 150 kilometrů za hodinu, vzlétal do vzduchu jako klasické letadlo.

Tyto vlastnosti dělaly z ekranoplánu potenciálně ideální stroj pro výsadkové operace. Druhá světová válka byla stále ještě v paměti a s ní na jedné straně úspěchy západních Spojenců, ale i Japonců, kteří ostatně jako první začali konstruovat speciální vyloďovací lodě. Na straně druhé si sovětské vojenské špičky dobře uvědomovaly, že jejich vlastní druhoválečné výsadkové operace nekončily žádnými oslnivými úspěchy - a v případě výsadků na území kolabujícího Japonského císařství šlo objektivně řečeno o fiasko.

Ekranoplán se díky výšce letu do deseti metrů nad hladinou dokázal vyhnout minám a zátarasům. Současně byl nezasažitelný torpédy a ze země odpalovanými protiletadlovými a protilodními střelami, zničitelný byl prakticky jen leteckými řízenými střelami - alespoň podle představ konstruktérů, kteří byli jako obvykle v sovětském prostředí optimističtí až k naivitě. To se týkalo i předpokladu, že ekranoplán bude prakticky nezjistitelný radarovou technikou. To možná platilo pro sovětské radary; není vůbec jisté, jak by ekranoplán se svou bohatou architekturou obstál proti tehdejším západním radarům.

Monstrum z Kaspického moře

Stavbu prvního “ostrého” ekranoplánu zadalo sovětské námořnictvo v roce 1963. V loděnici Volga u Nižného Novgorodu začala stavba ekranoplánu KM (Korabl Maket), který se měl stát plnorozměrnou maketou budoucích bojových ekranoplánů. Byl to obrovský stroj s trupem dlouhým 90 metrů a vzletovou hmotností 544 tun. V té době se jednalo o největší létající stroj na světě.

Ekranoplán KM

Ekranoplán KM

Příšera z Kaspického moře, jak se stroji začalo říkat, využívala poznatky ze zkoušek pokusných ekranoplánů SM. Koncepcí se jednalo o středoplošník s ocasními plochami ve tvaru T poháněný dvojicí motorů Dobrynin VD-7 s tahem 107,8 kN upevněných po stranách svislé ocasní plochy. Optimální letová výška byla mezi čtyřmi až 14 metry nad hladinou moře, cestovní rychlost byla 430 km/h, maximální až 500 km/h. Během letových zkoušek prokázal KM dobrou stabilitu a řiditelnost. Navzdory značným rozměrům dokázal zaletět překvapivě těsné zatáčky s velkým náklonem, při kterých se konec křídla na vnitřní straně zatáčky dotýkal hladiny.

KM byl během zkoušek trvajících mnoho let několikrát přestavěn, naposledy v roce 1979. Tato změna byla vynucena jednak velkým opotřebením letových motorů i boosterů vodní tříští a jednak nutností otestovat toto řešení pohonu pro budoucí bojový ekranoplán Lun. Byla to také poslední přestavba, protože o rok později KM padl za oběť havárii.

Případ Lun

“Historie ekranoplánu Lun, jediného, který nesl ofenzivní výzbroj, začala v roce 1970, kdy Alexejevova CKB-SPK (Centarlnoje Konstruktorskoje Bjuro po Sudam na Podvodnych Kryljach) obdržela objednávku na stavbu ekranoplánu vyzbrojeného protilodními řízenými střelami, schopného dosahovat rychlosti 500 km/h,” shrnuje zrod Lunu publicista Radek Panchartek.

Cílem konstruktérů bylo vytvořit prostředek schopný rychlým letem v malé výšce napadat větší hladinové jednotky, případně malá námořní uskupení nebo lodní svazy. Ofenzivním prostředkem byla baterie šesti protilodních řízených střel 3M80 Moskit. Vzhledem k rozměrům odpalovacích kontejnerů bylo jediné vhodné místo k jejich umístění na hřbetě ekranoplánu. Z toho vyplývalo jedno konstrukční omezení.Všech osm dvouproudových motorů Kuzněcov NK-87 s tahem 127,4 kN bylo umístěno na krátkém pylonu těsně za kabinou osádky. Při vzletu fungovalo všech osm motorů jako startovací boostery. Po dosažení letové výšky a rychlosti zůstávaly v chodu jen dva motory a ostatní byly vypnuté. Boostery se potom zapínaly jen při akceleraci nebo překonávání překážek.

Pro obranu ekranoplánu byla na zádi a pod ústím prvního páru odpalovacích kontejnerů střel Moskit namontovaná střelecká stanoviště UKU-9K-502 z dopravního letounu Il-76. Každá věž byla vyzbrojena dvojicí dvojhlavňových kanonů GŠ-23 s kadencí až 4000 ran za minutu.

Operační testy probíhaly na hladině Kaspického moře v letech 1990 až 1991, v rámci 11. letecké skupiny podřízené velitelství Černomořského loďstva. Jejich součástí byly i ostré odpaly řízených střel Moskit.

Po roce 1992 byly lety ekranoplánu kvůli finančním limitům silně omezeny. Lun ležel na základně v Kaspijsku a pomalu chátral. V roce 1998 byla rozhodnutím náčelníka štábu VMF 11. letecká skupina reorganizována na „Leteckou základnu pro uchování ekranoplánu“, která zakonzervovala ekranoplán Lun a starala se o jeho uložení.

Kdyby nemusí být chyby

To by mohl docela dobře být konec příběhu ekranoplánů, nadějné technologie, která se jednoduše ukázala být příliš složitá z technologického hlediska a také příliš finančně nákladná, než aby ji dokázala ustát otřesená postsocialistická ekonomika.

Změna přišla v souvislosti s politickou a geopolitickou dynamikou administrativy Vladimira Putina. Výboje směřující k černomořskému koridoru do Středomoří v jistém aspektu pozoruhodně navázaly na plány, které s ekranoplány měla sovětská marína. Sovětské ekranoplány byly totiž konstruovány právě pro použití ve vnitřních mořích. Transportní ekranoplány Orljonok měly překvapivými výsadky námořní pěchoty zajistit obsazení vstupů respektive výstupů z vnitřních moří, především z Černého, úžinami Bospor a Dardanely.

Ozbrojené ekranoplány Lun pak měly krýt jejich akce před napadením hladinovými plavidly protivníka, případně zničit předsunuté hlídky větších námořních svazů a otevřít tak cestu větším jednotkám námořnictva.

A právě tuto roli by mohly hrát stroje, které by ruské námořnictvo chtělo zařadit do výzbroje někdy po roce 2020. Uvažuje se i o dalším využití těchto strojů. Kdesi na Sibiři se testuje Burevestnik-24, civilní dopravní a záchranný stroj. A je vysoce pravděpodobné, že v ruských konstrukčních kancelářích vznikají i plány na oceánský vojenský ekranoplán. Ten by byl odpovědí na Pelican, koncept ekranoplánu od Boeingu, o kterém od roku 2002 nejsou žádné zprávy - což v žádném případě nutně neznamená, že neprobíhá jeho další vývoj.

Ekranoplánům se ostatně začíná dařit i mimo jejich ruskou pravlast. Třeba Írán zformoval celé jednotky těchto ozbrojených strojů a předvedl je na vojenské přehlídce v roce 2010.

Ekranoplány se jmenují Bavar 2 a jsou to malé stroje. Pro úplnost ale dodejme, že se po íránských ekranoplánech od té doby informačně poněkud slehla země. To nemusí samo o sobě znamenat vůbec nic, stejně tak je ale možné, že Írán potkalo totéž co Rusko. Po velkých očekáváních spousta těžkostí a nakonec zklamání.

Nikdo ale nemůže říct, že ekranoplán skončí jako jedna z mnoha podivností, kterými vojenská historie oplývá. Přinejmenším do té doby, než bude ukončen vývoj projektu, nad kterým si teď lámou hlavy inženýři v novgorodských loděnicích.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Předsunutý DSLAM.
Kratší „poslední míle“ má zrychlit i zoufale pomalé internetové přípojky

Za nízké přenosové rychlosti mnoha telefonních internetových DSL přípojek může jejich velká vzdálenost od ústředny. Vyřešit by to měly takzvané vysunuté...  celý článek

Rekordní výška v rekordním čase. To umělo letadlo SSW D.II
Rekordní výška v rekordním čase. To umělo letadlo SSW D.II

VIDEO 5. srpna 1917 stanovil tovární pilot firmy Siemens Schuckert Werke rekord ve stoupavosti. Se strojem SSW D.II se mu podařilo vystoupat za 35 minut a 30 sekund...  celý článek

Model Vostoku z polské řady sešitů Mały modelarz (1962). Všimněte si prstence s...
Nikdo nevěděl, jak raketa vypadá. Tak vznikl nesmyslný model Vostoku

Pokud jste za minulého režimu zatoužili po nějaké dražší hračce, bylo bez nadsázky jednodušší si ji vystřihnout a slepit z papíru, než ji koupit v obchodě....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.