Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Letadlo, nebo loď? Ruská „Kaspická příšera“ se vrací do boje

  9:18aktualizováno  9:18
Rychlostí přes 500 km/h letí těsně nad hladinou jako vznášedlo. Dokáže se vznést jako letadlo a plout jako loď. Ekranoplán je ideální stroj na výsadek a bleskové útoky. Rusko znovu plánuje výrobu těchto drahých, ale účinných bojových prostředků.

V devadesátých letech minulého století Rusko kvůli nedostatku financí a všeobecnému chaosu projekt výroby ekranoplánů ukončilo. Teď se “Kaspická příšera” a její příbuzní vracejí na scénu.

Světlo světa už spatřila šedesátitunová maketa a současně se rozběhly práce na pětisettunovém stroji, oznámilo velení ruského námořnictva. Výroba má začít po roce 2020 v Nižním Novgorodu. Rusko je díky svým strojům Orljonok, Lun, Volga 2 a především díky KM, Kaspické příšeře, největšímu ekranoplánu všech dob, nejznámějším stavitelem těchto obdivuhodných strojů na pomezí letadla, vznášedla a lodě. To ale neznamená, že je stavitelem jediným.

Ideální pro výsadky

Rusko začalo ekranoplány vyvíjet v šedesátých letech minulého století; v sovětských časech měl jejich vývoj na starosti tým okolo Rostislava Alexejeva. Ekranoplán se jevil jako nadějná vojenská technologie. Pohyboval se několik metrů nad hladinou jako klasické vznášedlo a díky dynamickému přízemnímu efektu mohl dosahovat rychlosti až 500 kilometrů za hodinu. Na kratší vzdálenosti se dokázal i vznést do letové výšky normálního letadla. Zjednodušeně řečeno - do rychlosti zhruba 70km/h (38 uzlů) se choval jako loď, okolo sta kilometrů za hodinu jako vznášedlo a když rychlost vzrostla nad 150 kilometrů za hodinu, vzlétal do vzduchu jako klasické letadlo.

Tyto vlastnosti dělaly z ekranoplánu potenciálně ideální stroj pro výsadkové operace. Druhá světová válka byla stále ještě v paměti a s ní na jedné straně úspěchy západních Spojenců, ale i Japonců, kteří ostatně jako první začali konstruovat speciální vyloďovací lodě. Na straně druhé si sovětské vojenské špičky dobře uvědomovaly, že jejich vlastní druhoválečné výsadkové operace nekončily žádnými oslnivými úspěchy - a v případě výsadků na území kolabujícího Japonského císařství šlo objektivně řečeno o fiasko.

Ekranoplán se díky výšce letu do deseti metrů nad hladinou dokázal vyhnout minám a zátarasům. Současně byl nezasažitelný torpédy a ze země odpalovanými protiletadlovými a protilodními střelami, zničitelný byl prakticky jen leteckými řízenými střelami - alespoň podle představ konstruktérů, kteří byli jako obvykle v sovětském prostředí optimističtí až k naivitě. To se týkalo i předpokladu, že ekranoplán bude prakticky nezjistitelný radarovou technikou. To možná platilo pro sovětské radary; není vůbec jisté, jak by ekranoplán se svou bohatou architekturou obstál proti tehdejším západním radarům.

Monstrum z Kaspického moře

Stavbu prvního “ostrého” ekranoplánu zadalo sovětské námořnictvo v roce 1963. V loděnici Volga u Nižného Novgorodu začala stavba ekranoplánu KM (Korabl Maket), který se měl stát plnorozměrnou maketou budoucích bojových ekranoplánů. Byl to obrovský stroj s trupem dlouhým 90 metrů a vzletovou hmotností 544 tun. V té době se jednalo o největší létající stroj na světě.

Ekranoplán KM

Ekranoplán KM

Příšera z Kaspického moře, jak se stroji začalo říkat, využívala poznatky ze zkoušek pokusných ekranoplánů SM. Koncepcí se jednalo o středoplošník s ocasními plochami ve tvaru T poháněný dvojicí motorů Dobrynin VD-7 s tahem 107,8 kN upevněných po stranách svislé ocasní plochy. Optimální letová výška byla mezi čtyřmi až 14 metry nad hladinou moře, cestovní rychlost byla 430 km/h, maximální až 500 km/h. Během letových zkoušek prokázal KM dobrou stabilitu a řiditelnost. Navzdory značným rozměrům dokázal zaletět překvapivě těsné zatáčky s velkým náklonem, při kterých se konec křídla na vnitřní straně zatáčky dotýkal hladiny.

KM byl během zkoušek trvajících mnoho let několikrát přestavěn, naposledy v roce 1979. Tato změna byla vynucena jednak velkým opotřebením letových motorů i boosterů vodní tříští a jednak nutností otestovat toto řešení pohonu pro budoucí bojový ekranoplán Lun. Byla to také poslední přestavba, protože o rok později KM padl za oběť havárii.

Případ Lun

“Historie ekranoplánu Lun, jediného, který nesl ofenzivní výzbroj, začala v roce 1970, kdy Alexejevova CKB-SPK (Centarlnoje Konstruktorskoje Bjuro po Sudam na Podvodnych Kryljach) obdržela objednávku na stavbu ekranoplánu vyzbrojeného protilodními řízenými střelami, schopného dosahovat rychlosti 500 km/h,” shrnuje zrod Lunu publicista Radek Panchartek.

Cílem konstruktérů bylo vytvořit prostředek schopný rychlým letem v malé výšce napadat větší hladinové jednotky, případně malá námořní uskupení nebo lodní svazy. Ofenzivním prostředkem byla baterie šesti protilodních řízených střel 3M80 Moskit. Vzhledem k rozměrům odpalovacích kontejnerů bylo jediné vhodné místo k jejich umístění na hřbetě ekranoplánu. Z toho vyplývalo jedno konstrukční omezení.Všech osm dvouproudových motorů Kuzněcov NK-87 s tahem 127,4 kN bylo umístěno na krátkém pylonu těsně za kabinou osádky. Při vzletu fungovalo všech osm motorů jako startovací boostery. Po dosažení letové výšky a rychlosti zůstávaly v chodu jen dva motory a ostatní byly vypnuté. Boostery se potom zapínaly jen při akceleraci nebo překonávání překážek.

Pro obranu ekranoplánu byla na zádi a pod ústím prvního páru odpalovacích kontejnerů střel Moskit namontovaná střelecká stanoviště UKU-9K-502 z dopravního letounu Il-76. Každá věž byla vyzbrojena dvojicí dvojhlavňových kanonů GŠ-23 s kadencí až 4000 ran za minutu.

Operační testy probíhaly na hladině Kaspického moře v letech 1990 až 1991, v rámci 11. letecké skupiny podřízené velitelství Černomořského loďstva. Jejich součástí byly i ostré odpaly řízených střel Moskit.

Po roce 1992 byly lety ekranoplánu kvůli finančním limitům silně omezeny. Lun ležel na základně v Kaspijsku a pomalu chátral. V roce 1998 byla rozhodnutím náčelníka štábu VMF 11. letecká skupina reorganizována na „Leteckou základnu pro uchování ekranoplánu“, která zakonzervovala ekranoplán Lun a starala se o jeho uložení.

Kdyby nemusí být chyby

To by mohl docela dobře být konec příběhu ekranoplánů, nadějné technologie, která se jednoduše ukázala být příliš složitá z technologického hlediska a také příliš finančně nákladná, než aby ji dokázala ustát otřesená postsocialistická ekonomika.

Změna přišla v souvislosti s politickou a geopolitickou dynamikou administrativy Vladimira Putina. Výboje směřující k černomořskému koridoru do Středomoří v jistém aspektu pozoruhodně navázaly na plány, které s ekranoplány měla sovětská marína. Sovětské ekranoplány byly totiž konstruovány právě pro použití ve vnitřních mořích. Transportní ekranoplány Orljonok měly překvapivými výsadky námořní pěchoty zajistit obsazení vstupů respektive výstupů z vnitřních moří, především z Černého, úžinami Bospor a Dardanely.

Ozbrojené ekranoplány Lun pak měly krýt jejich akce před napadením hladinovými plavidly protivníka, případně zničit předsunuté hlídky větších námořních svazů a otevřít tak cestu větším jednotkám námořnictva.

A právě tuto roli by mohly hrát stroje, které by ruské námořnictvo chtělo zařadit do výzbroje někdy po roce 2020. Uvažuje se i o dalším využití těchto strojů. Kdesi na Sibiři se testuje Burevestnik-24, civilní dopravní a záchranný stroj. A je vysoce pravděpodobné, že v ruských konstrukčních kancelářích vznikají i plány na oceánský vojenský ekranoplán. Ten by byl odpovědí na Pelican, koncept ekranoplánu od Boeingu, o kterém od roku 2002 nejsou žádné zprávy - což v žádném případě nutně neznamená, že neprobíhá jeho další vývoj.

Ekranoplánům se ostatně začíná dařit i mimo jejich ruskou pravlast. Třeba Írán zformoval celé jednotky těchto ozbrojených strojů a předvedl je na vojenské přehlídce v roce 2010.

Ekranoplány se jmenují Bavar 2 a jsou to malé stroje. Pro úplnost ale dodejme, že se po íránských ekranoplánech od té doby informačně poněkud slehla země. To nemusí samo o sobě znamenat vůbec nic, stejně tak je ale možné, že Írán potkalo totéž co Rusko. Po velkých očekáváních spousta těžkostí a nakonec zklamání.

Nikdo ale nemůže říct, že ekranoplán skončí jako jedna z mnoha podivností, kterými vojenská historie oplývá. Přinejmenším do té doby, než bude ukončen vývoj projektu, nad kterým si teď lámou hlavy inženýři v novgorodských loděnicích.

Autor:




UNEX a.s.
Kontrolor jakosti (Uničov

UNEX a.s.
Jihomoravský kraj, Zlínský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.