Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vyhrál Izraeli válku, v mýdle měl bombu. Hledá se hrob slavného špiona

  8:34aktualizováno  8:34
Eliahu Cohen byl jedním z nejlepších špionů Izraele. Syřanům poradil, aby svá palebná postavení osázeli stromy. Budou prý vrhat stín a krýt vojáky. Ve skutečnosti je podle nich přesně zaměřilo izraelské dělostřelectvo a zničilo. Padesát let po smrti špiona chce izraelská vláda konečně dostat Cohenovo tělo do vlasti.

Oběšený Eli Kohen na šibenici uprostřed náměstí v Damašku bezprostředně po popravě 18. května 1965. | foto: Wikimedia Commons

Před půl stoletím popravili Syřané na náměstí v Damašku izraelského špiona Eliahu Cohena (Eli Kohena). Marně nabízela izraelská vláda Sýrii za změnu rozsudku propuštění všech uvězněných Syřanů. Marně v Damašku intervenoval papež Pavel VI. i vlády Francie, Belgie a Kanady. Dodnes se neví, kam Syřané jeho tělo pohřbili. Nyní to chce šéf izraelské tajné služby konečně vypátrat, uvedla v sobotu Česká televize.

Proč Sýrie Cohena popravila? Jaké škody jí způsobil? Jak důležitý to byl vyzvědač?

Tajné služby na stráži

V pondělí 17. května 1965 před půlnocí přišli ve vězení El Maza v Damašku strážci do cely Cohenem: „Oblékněte se. Přišel váš čas.“

Odvezli ho na Náměstí mučedníků, kde se odedávna vykonávají popravy. Čekala tam na něj šibenice. Na náměstí se tlačilo na deset tisíc diváků. Běžely televizní kamery, reportáž přenášely stanice v mnoha arabských zemích.

Ve 3:35 hodiny po půlnoci čtyřicetiletého Eliahu Cohena pověsili. Byl to první izraelský špion, kterého chytili jako Izraelce.

Izraelské tajné služby trénovaly dobrovolníky, kteří by se vydávali do arabských zemí a získávali tam důvěrné informace důležité při dalších střetnutích. Většina těchto agentů zůstala anonymními vojáky tajné války. Jedině když se po zatčení vynořili na prvních stránkách arabských novin, se o nich svět dověděl. Nejvýznamnější byl Elia Cohen.

Stát Izrael, který vznikl v létě 1948, obklopuje nepřátelské arabské moře. Sto šedesát milionů Arabů se nikdy nesmířilo s tím, že v Palestině se zrodil nový stát, který vyhání jejich souvěrce z domovů a z půdy. V první válce však byla jejich vojska poražena. Napětí zůstalo a Izrael musel počítat s dalšími válkami.

Také proto věnoval velké úsilí zřízení výzvědné služby Mosad, založené na jaře 1951, tedy tři roky po vzniku státu. Rozkazy Mosadu udílí premiér; třebaže patří mezi nejmladší rozvědky světa, je považována za jednu z nejlepších. Má své sítě ve všech zemích, jejich základem jsou místní Židé. Coby rozvědka má na práci stejné věci jako například americká CIA, britská MI6 či ruská SVR.

Kromě Mosadu má Izrael ještě dvě hlavní tajné služby. Nejstarší je Šin Bet, kterou založil už v červnu 1948 Iser Har’el jako kontrašpionáž. Od začátku měla bojovat proti arabským a židovským extremistům, stejně jako proti komunistům. I té udílí rozkazy premiér. Její obdobou je americká FBI, britská MI5 nebo ruská FSB.

V roce 1950 se pak zrodila vojenská zpravodajská služba Aman, podléhající ministru obrany a náčelníkovi generálního štábu. V USA zastává tuto roli Obranná zpravodajská služba (Defense Intelligence Agency - DIA), v Rusku GRU.

Zvláštní postavení měl Lakam čili Oddělení vědeckých styků - specializovalo se na získávání vědecko-technických a průmyslových informací a na ochranu vlastních tajemství. Založil ho náměstek ministra obrany Šimon Peres v roce 1957, kdy se rozbíhal vývoj jaderných zbraní. Lakam byl oficiálně rozpuštěn v roce 1986 po tom, co FBI chytila Jonathana Pollarda, zpravodajského analytika amerického námořnictva, který dodával Izraeli tajné informace. Je velmi pravděpodobné, že Lakam působí dodnes - pod jiným názvem anebo jako součást jiné tajné služby.

Patrně nejtajnější je Jednotka 8200, která zachycuje a analyzuje depeše potenciálních nepřátel. Takovou činnost vyvíjí v USA Národní bezpečnostní agentura (National Security Agency – NSA), v Rusku nyní Federální agentura vládního spojení a informací (FAPSI).

Eli Kohen alias Kamala Amin Tábas (uprostřed) s důstojníky syrské armády na Golanských výšinách s výhledem na Izrael. Fotka „na památku“ a zejména pro izraelskou armádu.

Eli Kohen alias Kamala Amin Tábas (uprostřed) s důstojníky syrské armády na Golanských výšinách s výhledem na Izrael. Fotka „na památku“ a zejména pro izraelskou armádu.

Od mládí sionistickým aktivistou

Eliahu ben Ša’ul Cohen se narodil 26. prosince 1924 v egyptské Alexandrii ve zbožné židovské rodině. Měl šest sourozenců, byl druhý nejstarší. Jeho rodiče Žofie a Saul Cohenovi původně bydleli v syrském Aleppu, ale v roce 1914 se odtamtud - stejně jako další Židé - vystěhovali do Egypta. Třebaže se i egyptští muslimové chovali vůči Židům nepřátelsky, žilo se jim tam lépe než v Sýrii. Cohen si otevřel v Alexandrii obchod s kravatami, sám je vyráběl z odstřižků hedvábí, které kupoval ve francouzských textilkách. Jeho kravaty si oblíbili místní elegáni bez ohledu na náboženství.

Rodina ortodoxně zachovávala všechny židovské náboženské zvyky. Chlapec absolvoval školu, kterou vydržovala židovská obec. Měl mimořádnou paměť a rychle se učil cizí řeči, zajímala ho i historie a literatura. Francouzské lyceum absolvoval s vyznamenáním. Rodiče čekali, že se stane rabínem, on si však prosadil studium strojírenství na Farúkově univerzitě.

Spolužáci, kteří patřili k Muslimskému bratrstvu, však Cohena pronásledovali, nemohl pořádně studovat. Nakonec ho v roce 1949 univerzita vyloučila.

Rodiče s dětmi se rozhodli odejít do nově vzniklého Izraele. Stěhovali se tam Židé z celého světa. Jedině Eliahu, zapojený do tajné sionistické bojůvky, však v Egyptě zůstal. Mladí Židé se mstili místním obyvatelům tím, že zakládali požáry a nechali vybuchovat primitivní bomby. V roce 1951, kdy krále svrhla egyptská armáda, zatkla Cohena policie a vyslýchala. Nic mu nedokázala, po několika dnech opustil vězení. Takových podivných podezřelých byly tisíce.

Fotogalerie

V roce 1954 ho požádala izraelská výzvědná služba Mosad, aby pomohl agentům, kteří v Egyptě chystali operaci „Šosana“. V létě vybuchly u několika britských a amerických kulturních institucí bomby, které naštěstí nikoho nezranily. Izraelci chtěli operací „Šosana“ předejít stažení britských vojáků z oblasti Suezského průplavu a jeho předání do rukou egyptských úřadů - vytvořit zdání nestability. Nastrojili to tak, aby podezření padlo na Muslimské bratrstvo, komunisty a jiné živly - tedy působili pod cizí vlajkou.

To se jim nepovedlo. Egyptská policie objevila skutečné původce, zatkla je a vůdci byli popraveni. Také mladý Cohen se dostal za mříže, ale opět na něho nic neměli, takže ho propustili.

V říjnu 1956 zavřeli Cohena na delší dobu do internačního tábora. Spojené ozbrojené síly Izraele, Británie a Francie zaútočily na Egypt, aby se zmocnily Suezského kanálu, který Káhira znárodnila. Vláda proto preventivně zavřela všechny lidi židovského původu. Když krize skončila politickým odsouzením agresorů, zadržené propustila a vyhostila. Takřka všichni zamířili do Izraele.

Egyptský prezident Gamál Násir usiloval o sjednocení všech Arabů proti Izraeli a Spojeným státům. V tomto úsilí ho podporoval Sovětský svaz a další státy jeho bloku hospodářsky a vojensky. V únoru 1958 se mu podařil první krok - Egypt se Sýrií se spojily pod hlavičkou Sjednocené arabské republiky.

Nebylo to šťastné rozhodnutí. Politický systém, životní úroveň, vzdělání a způsob života Syřanů byly na vyšší úrovni než u Egypťanů. Egyptští dělníci dostávali v průměru poloviční mzdu než syrští. Káhira se snažila tento rozdíl na účet Damašku pozvolna vyrovnávat - a to skřípalo. Také se tam pokoušeli implantovat některé prvky socialismu včetně znárodňování velkých podniků, jak jim doporučovali sovětští poradci. Egyptští úředníci a generálové uzurpovali moc v Sýrii, chovali se necitlivě, jako koloniální páni. Soustátí nefungovalo, zmítalo se v krizi.

Přes curyšskou převlékárnu

V pátek 8. února 1957 vystoupil Elia Cohen v haifském přístavu z italské lodi Felippo Grimoni. V Izraeli nikoho neznal. Jel za rodiči, kteří bydleli na předměstí Tel Avivu.

Všechno ho překvapovalo. Hovorová hebrejština zněla jinak, než se ji učil v Alexandrii. Třebaže od pátečního večera, kdy nastává šábes, nesmějí Židé nic dělat, všude jezdily taxíky a soukromá auta - nahrazovaly zastavenou veřejnou dopravu. Židovská víra zakazuje konzumaci vepřového masa, ale ve všech obchodech ho prodávali.

Nevěděl, co má dělat, byl nezaměstnaný. Učil se cizí jazyky a fotografoval. Koncem roku mu nabídla vojenská tajná služba Aman místo analytika a překladatele. Práce ho nebavila, toužil po dobrodružství v Mosadu, požádal tam o přijetí, ale nestáli o něj. Provizorně dělal účetního v obchodní síti Mašbir. Měl dost peněz, a proto v době volna jezdil po celé zemi. V klubu se seznámil s ošetřovatelkou Nadiou, která pocházela z Iráku, zamilovali se do sebe a v srpnu 1959 se vzali. Usadili se ve městě Bát Jam.

Když na podzim 1960 hledal ředitel Mosadu agenta pro Sýrii, našel Cohenovu starou žádost mezi odmítnutými žadateli. Po přečtení jeho životopisu usoudil, že by to mohl být vhodný člověk. A nařídil, aby ho prověřili. Po dvou týdnech dostal zprávu: „Eliahu Cohen se nám hodí!“

Cohen byl nabídkou nadšen. Nechal si narůst vousy, vypadal spíš jako Arab. Ženě se s tím nemohl svěřit. Pouze řekl: „Dostal jsem nové místo. Občas budu muset jet na obchodní cestu do zahraničí. Budu dělat pro ministerstvo obrany.“

Výcvik nového agenta netrval dlouho. Hlavní zásady činnosti v ilegalitě znal Cohen z Egypta. Proto mu stačil zkrácený kurz. Musel se naučit pracovat s vysílačkou a odposlouchávacími aparaturami, utajeně fotografovat, snímkovat dokumenty, bojovat zblízka, střílet z nejrůznějších zbraní, šifrovat a dešifrovat, číst mapy, vyrábět zprávu pro mikrotečku, osvojit si letmou výměnu dokumentů za chůze, zdokonalit se ve sledování a kontrasledování, tedy unikání pronásledovatelům, naučit se tajně proniknout do střeženého objektu, aniž to hlídky zjistí. A hlavně ho profesor, který dlouho žil v Damašku, učil syrskému přízvuku v arabštině namísto jeho egyptského - jinak nebude věrohodný.

Když intenzivní trénink skončil, poslali Cohena do Buenos Aires v Argentině, aby se tam adaptoval. Žilo tam na půl milionu Arabů.

Začínající vyzvědač však neletěl přímo z Tel Avivu. Nejdřív zamířil do Curychu, kde se o něj postaral rezident Mosadu Israel Salinger. Dal mu osobní doklady na jméno Kamala Amina Ta’abeta či Tábase, narozeného v libanonském Bejrútu syrské muslimské rodině. Bejrút nezná, rodiče se v roce 1933 přestěhovali do Alexandrie a v roce 1948 do Argentiny, zněla jeho legenda. Měli obchod s textilem, ale společník je podvedl, takže zkrachovali.

V Curychu se musel převléknout a všechno, co mělo izraelskou značku původu, vyměnil za evropské. Salinger ho naučil zvyklostem a hantýrce obchodního světa. Nakonec mu dal šekovou knížku jedné curyšské banky. Vykazovat se ve světě účtem ve Švýcarsku bylo nejlepší vstupenkou do světa velkého byznysu. A potom přes Paříž zamířil Cohen-Tábas za moře.

Na telavivské letiště ho doprovázela žena Nadia. Na nic se ho neptala. Věděla, že jí nemůže nic prozradit. Doufala, že Jižní Amerika není nebezpečným místem. Netušila, že později se má přesunout do arabského světa. Přes Curych odletěl do Buenos Aires.

Zabydlování mezi Syřany

Argentinská rezidentura Mosadu mu připravila dokonalé krytí - vlastní firmu a byt na dobré adrese, řešila každodenní potíže. Také mu našla učitele španělštiny - musel se v ní zdokonalit, aby mluvil s tamním přízvukem. Do syrské komunity v argentinské metropoli snadno pronikl. Teď musel tyhle vztahy rozvíjet. Vrátil se za několik měsíců.

Začátkem roku 1961 schválil Chaim Herzog, šéf vojenského zpravodajství a budoucí prezident Izraele, Cohenovo nasazení v Sýrii. Přidělili mu krycí jméno „Menaše“. Sloužit bude především Amanu, jeho hlavním úkolem je sbírat údaje o syrské armádě, teprve v druhé řadě o syrských politicích.

Cohen alias Tábas odletěl do Buenos Aires. Samozřejmě přes curyšskou převlékárnu. Žil jako bohatý podnikatel, který hledá nové obchodní příležitosti. Miloval noční život a hostil všechny, kteří se k němu hlásili jako přátelé.

Ovšem musel počítat s tím, že si jeho legendu proklepne syrská kontrašpionáž, která měla v Buenos Aires své agenty. Brzy si všiml, že prohledali jeho byt, nejspíš ofotografovali jeho album s údajnými rodinnými snímky. Na nic závadného nepřišli. Jeho krytí bylo neprůstřelné - to svědčí o perfektní práci Mosadu.

Podnikatel navázal řadu styku s diplomaty ze syrské ambasády, také se syrským vojenským atašé plukovníkem Háfizem Asadem, který patřil k levicovému křídlu Socialistické strany arabské obrody Baas. Spřátelil se rovněž s mnoha diplomaty z ostatních arabských zemí. Navázal kontakt i se šéfredaktorem nejdůležitějšího arabského týdeníku v zemi Al Alam al Arabi Abdalláhem Latífem Ališánem.

Většina jeho nových přátel se shodovala v názoru, že soustátí Sjednocené arabské republiky není šťastné řešení - Egypťané se chovají v Sýrii jako koloniální páni. Tábas říkal, že jakmile to poměry dovolí, rád by se usadil v Sýrii, kterou dosud nepoznal, a pomáhal jejímu rozvoji. Dokonce vstoupil i do strany Baas.

Brzy se mu začaly hrnout nabídky na obchody a investice v Sýrii. V červnu 1961 odletěl do Evropy. Údajně za obchody, ve skutečnosti zamířil přes Londýn, Curych a Mnichov do Izraele. Po krátkém výslechu v centrále Mosadu sepsal podrobné hlášení o svých poznatcích. Musel se zdokonalit i v obsluze vysílačky. A pak dostal několikatýdenní dovolenou, kterou strávil s rodinou.

První kroky v Damašku

Vedení izraelských tajných služeb s vysazením Cohena váhalo. Sýrii ovládali Egypťané - hrozilo nebezpečí, že by ho někdo z egyptských úředníků nebo důstojníků mohl poznat. V září 1961 se Sýrie vojenským pučem, který vedl plukovník Abdel Karím Nahlaví, odtrhla od Egypta. Bezbolestně - egyptského maršála Abdalhakíma Ámera, který zastupoval Násira, poslali domů prvním letadlem. Tím riziko egyptských známých padlo. K moci se drala strana Baas.

Cohen dostával všechny tajné informace o Sýrii, které Mosad získal. Musel znát zákulisí vývoje v zemi.

Začátkem roku 1962 konečně mohl odjet vyzvědač do svého hlavního působiště. Odletěl do Mnichova, kde ho Selinger opět převlékl. Na konzulátu v Curychu si obstaral vstupní vízum do Sýrie. A potom odjel do Janova, kde vstoupil na loď Astoria směřující do libanonského Bejrútu.

Jako bohatý podnikatel měl samozřejmě první třídu. Takoví lidé se snadno seznamují s jinými zazobanci. Tábas si prohlédl seznam cestujících a některé si vytipoval. Turisté v zimě neplují, měl to snadné.

Po vstupu do společenské haly padl na prvního - šejka Magda Al Ardema. Byli si navzájem sympatičtí, sedli si k baru a povídali. Šejk si koupil v Paříži nový luxusní vůz - Peugeot 404. Loni začala továrna tento typ vyrábět a nový majitel na něj byl pyšný. Z lodi vystoupí v Bejrútu a do Damašku dojede po dobrých silnicích. Když mu Tábas odvyprávěl svou legendu o tom, že jako vlastenec chce Sýrii pomáhat, šejk zjihl a nazval ho přítelem.

„Můj dům je od této chvíle i vaším domem,“ prohlásil pateticky. „Protože kdo zve na večeři, musí se postarat i o nocleh. Uvedu vás do společnosti. Mám velké styky, představím vás vlivným lidem.“ A nabídl mu, aby s ním jel jeho novým peugeotem z Bejrútu do Damašku.

Přespali v Bejrútu, většinu noci prohýřili v barech. Potom zamířili k syrským hranicím. Vyzvědač se obával možných potíží. Avšak šejk hravě vyřídil všechny formality pro oba, o novém vozu se domluvil s velitelem celníků, žádné clo nemusel platit. Cohen byl rád, že narazil na skutečně vlivného člověka.

Jeho nabídku, aby u něho bydlel, odmítl. Musí si najít vlastní byt. Zpočátku bude bydlet v hotelu. Požádal však šejka, aby mu pomohl na ministerstvu vnitra - chce změnit turistické vízum za souhlas k trvalému pobytu. Vzápětí se vzdal argentinského státního občanství a přijal syrské.

Byt mu pomohl najít mladý Kámal Ališán, syn šéfredaktora arabského listu v Buenos Aires, jemuž přinesl dopis od otce. Potřeboval apartmán, v němž by bydlel i úřadoval. Nejlépe ve čtvrti Abú Rumana - tam je spousta diplomatických rezidencí, vybavených vysílačkami. V jejich rádiovém šumu by se měla jeho korespondence s centrálou Mosadu ztratit.

Našli byt ve čtvrtém patře činžáku přímo proti budově generálního štábu. Rozbalil kufry, z elektrického mixeru vyndal miniaturní vysílačku velkou jako krabička od cigaret. Na těch 250 kilometrů stačila. V pondělí 12. února 1962 večer odvysílal číslice 88 - to znamenalo, že se v pořádku dostal na místo.

Eukalypty na Golanech přesným cílem

Šestidenní válka

Šestidenní válka (hebrejsky מלחמת ששת הימים, milchemet šešet ha-jamim, resp. třetí arabsko-izraelská válka) z 5.-10. června 1967 bylo vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska. Jednotkami mimo to přispěl Irák, Saúdská Arábie, Súdán, Tunisko, Maroko a Alžírsko.

Válka propukla pátého června úderem izraelského letectva proti leteckým základnám Egypta a skončila 10. června, kdy Izrael ukončil bojové akce. Arabská koalice v ní utrpěla zdrcující porážku - Egypt ztratil Gazu a celou Sinaj, Jordánsko východní Jeruzalém a celý Západní břeh Jordánu a Sýrie Golanské výšiny. Výsledek války ovlivnil geopolitiku regionu až dodnes. Například Sýrie se kvůli prohře ve válce se tehdy ještě více přimkla k tehdejšímu SSSR. Naopak v Izraeli a skrze něj v celém regionu posílil vliv USA.

Zdroj: Wikipedia.cz

V pondělí 19. března se u něho ohlásil poručík Maazi Zaher El-Din z vojenské rozvědky, jehož strýc byl náčelníkem generálního štábu. Cohenovi zatrnulo, ale poručík chtěl slyšet jeho zážitky z Evropy a Latinské Ameriky. A protože před třemi dny se syrští a izraelští vojáci střetli u Tiberiadského čili Galilejského jezera, mluvili i o tomto incidentu. Tábas by se rád podíval na místo, kde se to odehrálo - poručík mu to slíbil.

Po dvou měsících přijel Maazi pro Tábase. Jeli ke Galilejskému jezeru. Vojáci mu ochotně ukázali svá postavení včetně houfnic ráže 122 milimetrů, které dostali z Moskvy. Díky dostřelu devatenácti kilometrů mohly kontrolovat značnou část povodí řeky Jordán. Izraelci takovou zbraň neměli. Proto byla tato informace od vyzvědače „Menaše“ mimořádně důležitá. Rovněž údaje o počtu dalších děl a tanků v této oblasti.

Situace v Sýrii se ještě neuklidnila. Lidé se vraceli do funkcí, které museli za aliance s Egyptem opustit. Vytvářela se nová politická a obchodní spojenectví. Bylo třeba zrestaurovat hospodářství, poničené egyptskými zásahy. Země potřebovala investice.

Firma Export Import Tábas nabízela zprostředkování kontaktů v Evropě i v zámoří. Dělala obchody, ale nebylo jich tolik, aby majitele uživily. To byla patrně chyba, na kterou musela syrská kontrašpionáž později přijít.

Tábas si získal důvěru spousty vládních úředníků a vysokých důstojníků. V jeho bytě probíhaly divoké večírky, na něž si hosté vodili slečny, s nimiž se chtěli vyspat. Při pijatikách všichni volně mluvili bez ohledu na státní tajemství, hostitel však zůstával střízlivý a informace si zapamatovával, aby je druhý den odvysílal do Tel Avivu.

Patřil mezi svobodné pány, na které pořádaly nezadané dívky honbu. Prožil řadu milostných dobrodružství - to patří k životu vyzvědače.

Na Galilejské jezero se Tábas podíval ještě dvakrát. Důstojníci se mu chlubili systémem obrany včetně betonových pevnůstek, kulometných hnízd, postavení dalekonosného dělostřelectva, nástupiště tanků k útoku, protitankových pastí. Všechny tyhle údaje si ukládal do své fenomenální paměti. Se svými přáteli se také všude fotografoval - na památku, ale tak, aby záběry zachycovaly důležité objekty.

Na Golanských výšinách, ze kterých je výhled daleko do Izraele, doporučil svým průvodcům, aby vysázeli eukalypty kolem palebných pozic: „Vojáci budou mít přírodní úkryt před sluncem a izraelskou palbou.“ Syřané to ocenili: „Výborný nápad!“ Netušili, jaká je to past. Když na jeho návrh přistoupili, odvysílal ho do centrály - budou to přesné cíle pro letce a dělostřelce.

Dozvěděl se o dodávce dvou set sovětských tanků T-54. Do Tel Avivu poslal snímky prvních syrských stíhaček MiG-21, o kterých neměli Izraelci ani tušení. Fotografie a plánky ukrýval ve vzorcích různých výrobků, které posílal svému obchodnímu partnerovi do Mnichova - Israeli Selingerovi.

Sbíral údaje o syrských pilotech: jména, krycí jména, přezdívky, rodinné poměry. Mohou se kdykoli hodit.

Skamarádil se s vysokým úředníkem ministerstva informací Georgem Saifem. Jednou seděl u něho v pracovně a pročítal tajný dokument, zatímco Saif telefonoval. Do místnosti vstoupil jeden ředitel odboru. Později vyčetl Saifovi, že spis Tábasovi ukázal. Saif ho umlčel: „Neboj se, tady není žádné riziko. To je prověřený přítel.“

Tel Aviv Cohena-Tábase odvolával z Damašku ke konzultacím domů celkem třikrát. Musel objasňovat spoustu podrobností, které se nedaly vtěsnat do stručných rádiových depeší. A také měl možnost během několikatýdenních dovolených si s rodinou odpočinout.

V březnu 1963 se převratem chopila moci strana Baas. Jedním z vůdců nové Sýrie byl Hafíz Asad, který kdysi sloužil v Buenos Aires. Obchodník Tábas už patřil ke smetánce vládnoucí strany. V říjnu se účastnil stranického okresu. Premiér Asad o něm uvažoval jako o náměstku ministra obrany.

Mapa operací Šestidenní války.

Mapa operací Šestidenní války.

Na Blízkém východě patří mezi strategické zdroje voda. Řeka Jordán, která protéká Galilejským jezerem a vlévá se do Mrtvého moře, dodává pitnou vodu Izraelcům a Jordáncům. Tel Aviv se rozhodl, že část vody odvede do pouště Negev, aby ji zúrodnil. I arabské státy, zejména Sýrie, měly dostat část.

Damašek však nesouhlasil a vypracoval vlastní plán. Byl však tajný, jenom se o něm povšechně mluvilo. Vyzvědač „Menaše“ musel zjistit podrobnosti.

Začátkem roku 1965 je Tábasovi prozradili jeho přátelé, plukovníci Hatouma a Daliho. Řeky Banias a Hasbani, které Jordán zásobují, odkloníme, takže hladina Galilejského jezera rapidně klesne. Během půldruhého roku postavíme kanál dlouhý sedmdesát kilometrů, který vody odvede do jordánské řeky Jarmúk. My a Jordánci tak navždy vyřešíme potíže s vodou. Zato Izraelci budou skomírat.

V polovině dubna 1965 izraelské dělostřelectvo část stavby poničilo. O rok později zkázu dokonaly izraelské přepadové bombardéry Mirage. Bylo jasné, že Tel Aviv tak zásadní změnu vodního režimu nepřipustí. Projekt skončil.

Neznal první súru koránu

Cohen se cítil unaven. Začínal mít strach o svou budoucnost. Při návštěvě Tel Avivu v listopadu žádal nadřízené: „Chtěl bych už skončit.“ Měl nepříjemný pocit z plukovníka Ahmeda Švejdaniho, náčelníka syrské kontrašpionáže - to je nepřítel! Šéfové ho však přesvědčili, aby se do Damašku ještě vrátil. „Potřebujeme tě tam.“

Ve čtvrtek 21. ledna 1965 po osmé hodině ráno vtrhlo několik civilistů s pistolemi do Tábasova bytu. Majitel seděl na rozestlané posteli, právě dokončil ranní relaci do Tel Avivu. Vedle sebe měl zapnutý tranzistor, čekal, že mu centrála potvrdí příjem.

„Ruce vzhůru, Tábasi!“ zakřičel na něho plukovník Švejdani. „Jste zatčen pro podezření ze špionáže ve prospěch cizího státu.“

Tábas se bránil: „Jsem Arab, žil jsem v Buenos Aires.“

„A co je tohle?“ zeptal se plukovník s pohledem na drobnou vysílačku, kterou se Tábas snažil ukrýt pod polštářem.

Zabydlet se v diplomatické čtvrti byl výborný nápad. Avšak vyzvědač si neuvědomil, že by jeho vysílačka mohla rušit rádiovou korespondenci některých ambasád. Indové, kteří měli rezidenci vedle jeho činžáku, si stěžovali na občasné potíže při komunikaci s Dillí. Pošta zjistila, že v okolí pracuje nehlášená stanice.

Ve čtvrti, kde pracuje několik vysílaček zastupitelských úřadů a generálního štábu, však kontrašpionáž těžko hledala vetřelce. Teprve když dostala z Moskvy mobilní aparaturu spojenou s počítačem, mohla za asistence sovětských poradců pátrat efektivněji.

Nejdřív Syřané vyzkoušeli osvědčenou metodu - v době vysílání neznámé stanice vypínali v jednotlivých čtvrtích elektrický proud. Jednou musí neznámý zmlknout. Avšak nic takového nezaregistrovali - „Menaše“ používal aparaturu na baterie. Vypnutí elektřiny si všiml, ale nijak ho to neznepokojilo, netušil, že je to jedna z metod hledání ilegální vysílačky.

Syřané a Sověti nakonec neznámý zdroj přesně zaměřili. Sám jim to usnadnil. Ozýval se vždy ve stejnou dobu, ráno v osm a někdy večer okolo deváté. Zůstával na stejné frekvenci. Někdy vysílal dlouho, až devět minut. Také zbytečně - jednou si rádiem posteskl, že izraelští fotbalisté prohráli turnaj. Neměnil místo. Byl si příliš jistý sám sebou - to je pro každého špiona zničující.

Mezi nájemníky domu Tábas vyčníval - svými večírky, styky, firmou bez velkého obratu. Agenti kontrašpionáže se tajně vloupali do jeho bytu a našli tam pár podezřelých věcí. Teď mohli jít najisto.

Při prohlídce jeho bytu našli řadu usvědčujících předmětů. V kostce mýdla značka Yardley se skrývala výbušnina - v případě nebezpečí měla zničit vysílačku a další věci. Mezi toaletními potřebami byly tři kapsle naplněné cyankáli - vyzvědač si mohl vzít život.

Zatčeného odvezli do vězení na základně 70. tankové brigády poblíž Damašku. Prověřování v Buenos Aires neukázalo nic nápadného. Zřejmě je to Arab, kterého tam Mosad zverboval.

První o jeho odhalení referoval New York Times 26. ledna: „V Sýrii odhalili izraelského vyzvědače. Přišel z Jižní Ameriky. Údajně se jmenuje Kamal Ami Tábas. Původem je Syřan, vycvičila ho izraelská tajná služba a poslala do Sýrie. V jeho bytě se našla vysílačka, různé výbušniny a devizy včetně amerických dolarů. Současně byly zatčeny další osoby. Všichni budou postaveni před vojenský soud a musí počítat s trestem smrti.“

Národní hrdina

Eliahu Cohen je dodnes v Izraeli uctíván jako národní hrdina, neboť přispěl k izraelskému vítězství v šestidenní válce. Na jeho počet byly v Izraeli pojmenovány ulice a městské parky. 

O jeho životě pojednává několik biografií, a to mimo jiné Our Man in Damascus: Elie Cohen („Náš muž v Damašku: Eli Kohen“) od Eli Ben-Chanana, The Shattered Silence („Zdrcující ticho“) od Cvi Aldubiho a Jerrolda Ballingera, The Spy From Israel („Špion z Izraele“) od Bena Dana a Eli Cohen: Le combattant de Damas („Eli Kohen: Bojovník z Damašku“) od Jacquese Merciera.

Cohenův životní příběh byl též zfilmován v televizní snímek The Impossible Spy britského režiséra Jima Goddarda z roku 1987. Postavu Cohena v něm ztvárnil americký herec John Shea.

Jeho jméno je uvedeno v Mezinárodním muzeu špionáže ve Washingtonu D.C. V prosinci 1982 byla na jeho počest vydána poštovní známka o nominální hodnotě tří šekelů (jeden šekel je aktuálně 6,50 Kč), a to v rámci série známek věnovaných dvaceti „mučedníkům boje za izraelskou nezávislost“.

Přestože místo Cohenova hrobu není známé, má však symbolický náhrobek v zahradě pohřešovaných vojáků (גן הנעדרים) na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.

Syrská vláda doposud odmítla všechny žádosti Kohenovy rodiny a Izraele o navrácení jeho ostatků. V únoru 2007 turecká vláda oznámila, že je připravena zprostředkovat návrat ostatků Eliho Kohena ze Sýrie do Izraele

V srpnu 2008 se k jeho osudu vyjádřil Monjer Motsley, bývalý šéf úřadu někdejšího syrského prezidenta Hafíze al-Asada. Uvedl, že nikdo v Sýrii nezná přesné místo Kohenova hrobu, a že v minulosti byly jeho ostatky několikrát pohřbeny na třech různých místech, aby se tak předešlo zásahu izraelských sil mající za cíl získání ostatků. 

Na kampani za repatriaci ostatků se dlouhodobě podílí Kohenova rodina, konkrétně bratři Abraham a Maurice, manželka Nadja a dcera Sofie. 

Počátkem roku 2013 se v souvislosti s probíhající občanskou válkou v Sýrii objevila informace v arabském deníku al Quds al Arabi tvrdící, že Izrael tajně jedná s představiteli syrské opozice o zajištění ostatků Eli Kohena.

Zdroj: Wikipedia.cz

Během výslechů však Syřané zjistili, že vyzvědač neumí první súru koránu, krátkou modlitbu Al Fatiha, kterou musí každý muslim opakovat sedmkrát denně. Narazili na jeho stopu v Alexandrii. Údajně ho krutě mučili, aby z něho dostali podrobnosti o jeho činnosti - to není v arabském světě a v tajných službách nic neobvyklého.

Obžaloba bez možnosti obhajoby

Vyzvědač pochopil, že prohrál: „Jsem Eliahu Cohen, voják izraelské armády.“

Poslední únorový den oznámil damašský rozhlas, že byl zahájen proces s izraelským špionem a jeho šestatřiceti pomahači. Vojenskému soudu předsedal plukovník Dalli, který jednou přišel nezván na večírek k Tábasovi a z něhož měl špion už tehdy neklidné spaní. Líčení bylo tajné, občas však televize přinesla záběry některých obžalovaných včetně šejka al Ardema.

Cohen si nesměl zvolit obhájce. Soud měl nezvratné důkazy o jeho činnosti.

Přelíčení skončilo 19. března. Rozsudek vyhlásili 8. května. Cohena pověsí.

Když skončilo hrozné divadlo na Náměstí mučedníků v Damašku, mrtvola visela na šibenici ještě několik hodin obalená látkou s antisionistickými nápisy. 

Izrael ihned začal usilovat o předání těla svého občana. Údajně byly jeho ostatky postupně pohřbeny na několika místech, aby se předešlo zásahu speciálních izraelských oddílů, které by ho odvezly.

Svému vynikajícímu vyzvědači Izraelci aspoň postavili symbolický náhrobek v oddělení pohřešovaných vojáků na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. V roce 1982 vydali na jeho počest i poštovní známku. V internetovém průzkumu, který proběhl v roce 2005, ho lidé zvolili 26. největším Izraelcem všech dob.

Informace, které Eliahu Cohen předal, přispěly k vítězství izraelské armády během Šestidenní války v červnu 1967.

Když Egypt znovu obsadil demilitarizovaný Sinajský poloostrov a nařídil OSN, aby stáhla své vojáky, Izrael pochopil, že je v ohrožení. Časně ráno 5. června 1967 zaútočila jeho letadla na letiště v Egyptě, vzápětí rovněž na základny v Sýrii a Jordánsku a většinu strojů zničila. Potom izraelská vojska dobyla strategicky důležitá místa včetně východního Jeruzaléma, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a dalších. Na Golanech Izraelci přesně stříleli do míst, kde se pod eukalypty skrývali syrští vojáci. Když se Syřané pokusili zaútočit letadly na Tel Aviv, Mosad jejich posádky vysílačkou varoval: „Jakmile svrhnete pumy na naše města, necháme vaše rodiny zabít.“ Letci prý proto odhodili bomby nad mořem a doma hlásili splnění úkolů.

Šestidenní válkou prokázal Izrael svou vojenskou převahu v regionu. Přitom upevnil vztahy s USA, svým největším protektorem, zatímco Francie, na jejímž území žilo velké množství muslimů, se od něho raději odtáhla.

Zkrácená kapitola z knihy VELKÉ ŠPIONÁŽNÍ OPERACE ČASŮ STUDENÉ VÁLKY (1945–1965). Kniha vyšla v roce 2014.

Autor:


Témata: poprava




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.