Jestli se hliník někam odstěhoval, tak na Island. Výroba hliníku je hlavním odvětvím islandského těžkého průmyslu a země je největším výrobcem tohoto kovu na obyvatele na světě. Hliník totiž nelze z rudy získat podobně jako třeba v případě železa, je k tomu zapotřebí nejen velké množství tepla, ale i elektřiny. Obojího má Island nazbyt: kromě prvenství ve výrobě hliníku drží také primát v produkci energie na hlavu.
Je to především díky poloze ostrova, který leží na geologické zlomu uprostřed Atlantiku. Na povrch nebo do jeho blízkosti se tak dostává rozžhavený materiál z nitra Země, který s sebou přináší ohromné množství tepla.
Islanďané ho využívají v hojné míře. Geotermální energie kryje 65 procent celkové islandské energetické spotřeby (tj. elektřiny a tepla dohromady. Samotnou elektřinu vyrábí ze 75% vodní elektrárny, zbytek geotermální). Ale to neznamená, že by se nehledaly způsoby, jak jí získat více. Levná energie je skvělý ekonomický tahák pro zahraniční firmy a Island dokonce uvažuje o jejím exportu pomocí (zatím jen hypotetického) podmořského stejnosměrného vedení až do Británie.
Nové zdroje hledá například projekt "hlubokých vrtů" IDDP (Iceland Deep Drilling Project). Má se dostat do hloubek kolem pěti kilometrů pod povrch a zjistit, zda by se nedaly využít vyšší teploty, které v těchto hloubkách panují. V roce 1985 totiž na Islandu narazili při jednom geotermálním vrtu na kapsu vody v tzv. superkritickém stavu. Ten u vody nastane, když je vystavena teplotě 374 °C a tlaku nad zhruba 22,05 Mpa (zhruba 220násobek atmosférického tlaku). Pak je z ní doslova něco mezi plynem a kapalinou.
Geotermální elektrárna Krafla, na které došlo k navrtání kapsy s magmatem
Superkritická voda by mohla být pro geotermální elektrárny pravým požehnáním. Obecně platí, že čím je pracovní teplota elektrárny vyšší, tím může být vyšší účinnost výroby energie. Dnes některé geotermální projekty pracují s teplotami pouhých 30 °C (v takových případech už nejde o elektrárny, ale využití tepla). Geotermální elektrárny využívají páru dnes zhruba od 100 do 300°C. Zvýšení pracovní teploty zhruba na hodnoty superkritické vody by mohlo znamenat zvýšení účinnosti řady projektů až o jeden řád, odhadují odborníci. Z jednoho vrtu by se tak mohlo dát získat možná až desetkrát více energie.
Projekt IDDP se při hledání superkritické vody vydal hluboko do nitra Země, ale našel něco jiného. V roce 2009 v hloubce 2 100 metrů vrt nečekaně narazil na kapsu žhavého magmatu o teplotě 900 až 1 000 °C. Když se něco takového stalo omylem při průzkumném geologickém vrtu v roce 2007 na Havaji, vrt pro jistotu zabetonovali. Narazit na magma je vzácné, ale když se to někde stane, obvykle to znamená konec vrtu.
Na Islandu magma sice zničilo vrtné zařízení, přesto v něm viděli příležitost. Ve spolupráci s islandskou národní energetickou společností se IDDP rozhodlo investovat miliony dolarů do dalšího zkoumání vrtu a jeho možného využití. Podrobný popis projektu zveřejnil tým v lednu ve speciální sekci časopisu Geothermics.
Průběh vrtu byl změněn tak, aby vedl místech, kde teplota dosahovala jen 400 až 500 °C, pak byl vyztužen a na chvíli "zazátkován", aby se v něm mohla vytvořit dostatečná teplota. Když ho odborníci znovu otevřeli, tryskala z něj po dobu několika měsíců pára, a to pro energetiky pára velmi zajímavá. Dosahovala teplot až kolem 450 °C, což je v oboru geotermální energie s velkým náskokem světový rekord. Aby ne, šlo o první projekt, který přímo využíval tepelné energie magmatu.
Energetici připravili i připojení k turbíně, ale k praktickému využití energie už nedošlo. V roce 2012 - tedy celkem asi tři roky po dokončení vrtu a necelých dvou letech zkoušek - extrémní podmínky ve vrtu poškodily pro bezpečnost důležité ventily a vrt byl raději uzavřen. Nyní se chladí vodou a zvažuje se, zda ho začít znovu využívat, nebo raději například udělat vrt nový v jeho blízkosti.
Protože nad vrtem nebyla zprvu připravena vhodná turbína, musíme se spokojit jen s výpočty, ale podle nich by pára z tohoto jediného vrtu stačila k pohonu turbíny o výkonu 36 megawattů. V porovnání s jedním temelínským reaktorem (1 000 MW) či jedním blokem uhelné elektrárny (100 - 200 MW) to sice není mnoho, ale na jeden geotermální vrt je to skvělý výsledek. A je to zhruba stejně jako špičkový výkon 30 velkých větrných turbín. Ale na rozdíl od nich se spolehlivými dodávkami.
Je jasné, že využití podobných zdrojů by si vyžádalo ještě hodně vývoje a práce. Jak dokládá poškození zařízení na vrtu, dnešní vybavení není na takovou zátěž připraveno. V současnosti také neexistuje spolehlivý způsob, jak objevit kapsy žhavého magmatu.
Termální lázně Modrá laguna u rybářského města Grindavík na Islandu
Otázkou také je, jak bezpečné by bylo vrtat do magmatu či v jeho blízkosti. Geofyzici se domnívají, že veliké nebezpečí nehrozí, v blízkosti větších osídlení by si však se současnými znalostmi téměř určitě nikdo takový vrt udělat netroufl. Největším omezením ovšem je, že podobné magmatické kapsy jsou jen ve vulkanicky aktivních oblastech.
Z těchto i dalších důvodů se i Islanďané stále zaměřují hlavně na hlubší vrty do hloubek kolem pěti kilometrů, kde jsou sice teploty nižší, ale úspěch by měl být pravděpodobnější. Ale náhodný objev IDDP ukazuje, že některé oblasti světa by mohly využít tepla Země v podstatně větší míře a ekonomicky výhodně. Hliníkárny se tedy z Islandu asi jen tak stěhovat nebudou a je to jen další důkaz, že v "obnovitelných zdrojích" si všechny země nejsou rovny.
Island, země banánů. Nebo ne?Už jste slyšeli, že Island je díky skleníkům vytápěným geotermální energií největší evropský producent banánů? Pokud ne, tak máte štěstí. Autor tuto moderní legendu slyšel už před více jak deseti lety a stejně na ni nemůže zapomenout. Není jasné, kdy přesně vznikla, ale hlavně v některých částech světa se stala poměrně populární. Objevila se například v jednom televizním kvízu BBC, odkud pak putovala i na internet, kde přežívá dodnes (i když Wikipedie má stránku založenou jen kvůli jejímu vyvrácení). Jak rozšířená je v Česku, není známo, ale rádi bychom to zjistili alespoň přibližně pomocí ankety na konci článku. Banány se ovšem na Islandu skutečně ve větším měřítku pěstovaly někdy do konce 50. let. Pak odpadly celní bariéry bránící dovozu ovoce ze zahraničí a produkce zkrachovala. Pěstování bylo velmi neúčinné, kvůli nedostatku světla dozrávaly islandské banány celé dva roky. Levná energie v posledních desetiletích neslouží k produkci zeleniny, ale kromě hliníku třeba i zajištění provozu velkých datacenter. Největším evropským producentem banánů je stále Španělsko s podílem přesahujícím 90 procent. Je to ovšem trochu "geografický podvod", většina španělských banánů se pěstuje na Kanárských ostrovech, které leží u afrických břehů a součástí Evropy nejsou. |
Slyšeli jste už moderní pověst, že Island je největší evropský pěstitel banánů?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 23. února 2014. Anketa je uzavřena.
