Na začátku asi nejžhavější vědecké přestřelky letošního roku byl Brusel. Přesněji letošní zpráva Evropské komise o regulaci látek označovaných souhrnně jako endokrinní disruptory. Tyto látky se vyskytují v našem životním prostředí a pokud se dostanou do organismu živočichů nebo člověka, mohou narušit jejich křehkou vnitřní hormonální rovnováhu. Nejsou to tedy přímo hormony, ale mohou z různých důvodů v těle živočichů podobným způsobem fungovat nebo narušovat funkci skutečných hormonů.
Endokrinní disruptory se tak významně podílejí na vzniku mnoha onemocnění a vývojových poruch. Mohou přispívat k neplodnosti, obezitě nebo vzniku zhoubných nádorů. Vlastnosti endokrinních disruptorů mají nejrůznější látky od ochranných postřiků proti hmyzu a plevelům přes komponenty umělých hmot až k iontům těžkých kovů.
Kde škodí disruptory?Endokrinní disruptory jsou drsnou realitou všedního dne i v koutech světa, které naivně považujeme za panenskou přírodu nenarušenou činností člověka. Když se pacifičtí lososi táhnou třít proti proudu řek kanadské provincie Britská Kolumbie, je mezi samicemi více než 80 procent ryb, které přišly na svět jako samečkové. Dnes jsou z nich samice, které na trdlištích v horských potocích vypustí jikry a nechají je oplodnit mlíčím samců. Změnu pohlaví u nich zřejmě vyvolaly endokrinní disruptory. Snad k tomu došlo na dolním toku řeky, když malí lososi migrovali z trdlišť do moře, snad je na vině znečištění vod Pacifiku, kde lososi dospívají. Možná se tu kombinují oba vlivy. Kdo ví. U člověka mohou stát endokrinní disruptory v pozadí neplodnosti, vývojových poruch (např. nesestoupení varlat do šourku u chlapců), náchylnosti k nádorovým onemocněním, (např. k rakovině prostaty nebo prsu) a významně přispívají zřejmě i k pandemii obezity. Někteří experti podezírají endokrinní disruptory i z podílu na stoupajících počtech duševních onemocnění a poruch, např. autismu. |
Snaha Evropské komise regulovat používání endokrinních disruptorů a chránit zdraví lidí i přírodu před jejich devastujícími účinky je chvályhodná. Na tom se shodují prakticky všichni. Ale významná část odborníků považuje cestu, kterou si Evropská komise pro regulaci zvolila, za příslovečnou cestu do pekel vydlážděnou dobrými úmysly.
První výstřel
Co se vědcům (tedy některým) nelíbilo? Evropská komise podle nich chce moc. Její návrh prý "zcela ignoruje zavedené učebnicové principy farmakologie a toxikologie". To napsalo 18 šéfredaktorů významných vědeckých časopisů, kteří patří zároveň i k předním světovým osobnostem na poli toxikologie, v úvodníku otištěném ve vědeckém časopise Food and Chemical Toxicology.
Zároveň se vědečtí šéfredaktoři a mnozí další odborníci obrátili i na eurokomisařku pro vědu Anne Gloverovou. V otevřeném dopise ji na problematické aspekty připravované evropské regulace endokrinních disruptorů upozorňují a požadují korekci záměrů Evropské komise.
Do čela nespokojenců se postavil toxikolog Daniel Dietrich z německé Universität Konstanz. Ten v materiálech Evropské komise poukazuje například na to, že jakákoli data o chemikáliích, z nichž bude patrné, že se tyto látky mohou chovat jako endokrinní disruptory, budou automaticky brána jako relevantní pro odhad rizik u člověka. To platí i pro data získaná pokusy na jakýchkoli živočiších.
Pokud budou chtít výrobci chemikálie dosáhnout toho, aby se data z pokusů na živočiších "nepočítala", budou muset předložit důkazy o tom, že člověka tato látka neohrožuje. "Myšlenka, že budete muset dokázat, že látka není endokrinní disruptor, je absurdní," komentuje záměr Evropské komise Dietrich. Nejen podle něj takové výsledky v podstatě pořídit nelze, nebo alespoň ne bez absurdně velkých nákladů.
Dietricha a další odborníky také rozhořčil návrh Evropské komise, aby se pro endokrinní disruptory nestanovovala dolní bezpečná hranice "výskytu", tedy koncentrace, nebo dávka, pod kterou už endokrinní disruptor neškodí. "Evropská komise ignoruje závažné vědecké důkazy o tom, že pro všechny látky včetně endokrinních disruptorů existuje spodní bezpečná hranice," říká Dietrich.
Vliv endokrinních disruptorů je nejlépe doložen na populacích vodních živočichů, a to ryb i obojživelníků. Postiženi jsou zřejmě i lososi, i když ten na snímku pochází ze sádky a právě se poprvé dostal do přírody, v tomto případě řeky Kamenice.
Hon na hejkala
To, co tak "vytočilo" přední světové toxikology, ovšem není v Evropě nic nového. Podobný přístup má Evropa a její obyvatelé k celé řadě problémů. Například pro příměsi dosud neschválených geneticky modifikovaných plodin v krmivech pro zvířata a v potravinách pro lidi razila ještě zcela nedávno zásadu "nulové tolerance", což v praxi znamenalo, že nález jediného zrnka v Evropě neschválené geneticky modifikované kukuřice v nákladu po okraje naplněné námořní lodi mohl být důvodem pro vrácení celé zásilky.
Také požadavek na "důkaz neexistence rizika" znají pěstitelé genetických plodin velmi dobře. "Dokažte, že tyto plodiny nikomu a ničemu neublíží ani za sto padesát let," vyžadují odpůrci geneticky modifikovaných plodin.
Věda neumí podávat absolutní důkazy neexistence čehokoli, neboť absence důkazu není důkazem absence a nikdy jím nebude. Hezkým příkladem to demonstruje profesor Jaroslav Flegr, když říká, že ani sto neúspěšných expedic pátrajících na Petříně po hejkalovi nedokazuje, že se tam tato pohádková bytost nevyskytuje.
Věda je naopak velmi zdatná v poskytování důkazů existence. Takže první expedice, která na Petříně hejkala odchytí, odebere mu vzorky tkání, oskenuje jeho genom a vše publikuje v prestižním týdeníku Nature, podá jasný důkaz existence bájného strašidla.
Toxikologové vs. endokrinologové
V případě endokrinních disruptorů je však situace skutečně komplikovaná. Dokazuje to druhý tábor, tvořený převážně endokrinology a vedený Andreou Goreovou. Ti reagovali na otevřený dopis Ditricha a spol. otevřenou odpovědí na stránkách vědeckého časopisu Endocrinology. Upozorňují, že endokrinní disruptory vyžadují při hodnocení rizik zvláštní ohledy, protože se často chovají jinak, než bývá obvyklé u "klasických jedů".
Odborný svět se tak v otázce endokrinních disruptorů a zásad jejich regulace ještě více polarizoval. Jak naznačuje Andrea Goreová, někdy tato polarizace posouvá spor za hranice běžné vědecké diskuse. Stáváme se svědky přístupů, jež jsou mnohem běžnější v politice, kde aktéři "diskusí" dělí zúčastněné na blbce a ty, co s nimi souhlasí.
Proč je v otázce endokrinních disruptorů tak těžké dosáhnout vědeckého konsenzu? Odhaduje se, že lidstvo vyrábí snad 100 tisíc různých chemikálií a ty se mohou dostat do životního prostředí i do lidského těla. Asi tisícovka z těchto látek by mohla mít vlastnosti endokrinních disruptorů. To znamená, že se v lidském nebo zvířecím organismu a jejich hormonálních systémech chovají jako slon v porcelánu. Následky mohou být vážné, dokonce i fatální. Nabízí se proto otázka, proč přesně nevíme, které látky se jako endokrinní disruptory chovají a které nikoli. Před uvedením chemikálie na trh se přeci provádí celá baterie "bezpečnostních testů".
Kde selhává selský rozum
Tím se dostáváme k první zvláštnosti endokrinních disruptorů. Z chemické struktury se často nedá předem uhodnout, že se látka jako endokrinní disruptor projeví, protože po chemické stránce nemá třeba s "přírodními" hormony nic společného.
Další zádrhel při odhalování endokrinních disrutprů kví v tom, že často účinkují ve velmi nízkých koncentracích, mnohem nižších, než jaké jsou potřebné pro projevy toxických účinků. Teprve v nepatrných dávkách, kdy se chemikálie už dávno nechová jako jed, odhalí svou dosud skrytou endokrinně-disrupční tvář. Testy mnoha chemikálií zacílené především na jejich "jedovatost" proto nejednou skončily dřív, než mohly identifikovat testovanou látku jako endokrinní disruptor.
Efekt endokrinních disruptorů odporuje tomu, co tak rádi označujeme za "zdravý selský rozum", i v tom, že má tzv. nemonotónní průběh. Jeden příklad za všechny. Hojně rozšířená složka některých umělých hmot, tzv. bisfenol A, posiluje růst nádorů u myší. Pokud myš pije vodu s bisfenolem A v koncentraci 25 mikrogramů na litr, pak rostou její nádory dvakrát rychleji. Pokud dostává v litru vody 250 mikrogramů bisfenolu A, nebo dokonce 2 500 mikrogramů této látky, rostou její nádory stejně rychle, jako kdyby pila čistou vodu bez bisfenolu A.
Další zrada endokrinních disruptorů spočívá v tom, že často mají na organismus devastující účinky jen v určitém období, např. krátce po narození. Předtím ani potom žádné škody nepáchají. Navíc nemusí být bezprostředně po "zásahu" endokrinním disruptorem napáchané škody patrné. Neblahé následky se dostaví až s odstupem času. A samozřejmostí je, že se jednotlivci liší silou reakce na endokrinní disruptor. Co někomu ublíží, jinému nevadí a dalšímu to snad může dokonce prospět. Rozdílně mohou na stejnou dávku endokrinního disruptoru reagovat například lidé obézní a hubení.
Ani tím výčty záludností endokrinních disruptorů nekončí. Jejich efekt je vícegenerační. Potomci mohou platit krutou daň za to, že se s endokrinním disruptorem potkal jejich prarodič, i když další pokolení předků už s touto látkou nepřišla do styku. Ve Francii byl například prokázán zvýšený výskyt defektů ve vývoji pohlavních orgánů u vnuků žen, které byly v polovině minulého století léčeny proti riziku potratu silným endokrinním disruptorem dietylstilbestrolem.
Diskuse o endokrinních disruptorech už se stala veřejnou záležitostí. Na snímku jsou děti na happeningu Greenpeace za zákaz bisfenolu A obsaženého v některých kojeneckých lahvích v září 2010. Ne, že by podobná gesta nějak přispěla k racionální debatě...
Kdyby tímto trable s nevypočitatelnými endokrinními disruptory končily, byl by svět celkem fajn. Bohužel, lidstvo stihlo proměnit životní prostředí v pestrý koktejl endokrinních disruptorů a jejich výsledné působení na lidi a zvířata je těžké předem odhadnout. Zdravý selský rozum je tu opět špatný rádce, protože účinky několika endokrinních disruptorů se mohou navzájem sčítat, násobit, ale také oslabovat.
Navíc se stejné směsi endkrinních disruptorů nechovají vždycky stejně. Například "přírodní" endokrinní disruptor genistein, vyskytující se v sóji, může v dospělosti zesilovat negativní účinky "syntetického" endokrinního disruptoru vinklozolinu, který se používá k hubení plísní při pěstování ovoce a zeleniny. Ale pokud je stejné směsi vystaven plod, pak ho genistein před neblahými efekty vinklozolinu naopak chrání.
Zcela nedávno se některé endokrinní disruptory projevily jako zombie. Přes den je v životním prostředí rozkládá sluneční svit a ekologové z toho čerpali naději, že tyto látky z našeho okolí poměrně rychle mizí. Bohužel, v noci se chod chemických reakcí obrací. Co se za světla rozkládalo, to se pod rouškou tmy zase skládá. Ráno je ve vodě více endokrinního disruptoru, než jej tam bylo večer.
Nejistit se na 110 procent
Najít pro tak "zrádné" látky, jako jsou endokrinní disruptory, nějaká jednoduchá pravidla regulace představuje zapeklitý problém. Pokud by výrobci skutečně museli předkládat důkazy o tom, že jimi na trh uváděná látka NENÍ endokrinní disruptor, nakupila by se nám vedle nezanedbatelné haldy reálných endokrinních disruptorů, jako je bisfenol A nebo vinklozolin, i hora potenciálních endokrinních disruptorů. S těmi bychom na základě v Evropě tak oblíbeného principu předběžné opatrnosti nakládali jako se skutečnými endokrinními disruptory. Nikdo dnes není schopen odhadnout, jak obrovskou zátěž by to představovalo a zda by to přinášelo i nějaké pozitivní efekty.
Lidé od přírody tíhnou k tomu, aby se jistili na 110 procent. Nebyla by to špatná zásada, kdybychom měli pro takové "superjištění" neomezené zdroje. Ty bohužel k dispozici nejsou. A pokud vyházíme peníze na přehnané zabezpečení před čímkoli, od atomových elektráren přes geneticky modifikované plodiny až po endokrinní disruptory, nezbudou nám už prostředky na řešení jiných skutečně naléhavých problémů.
Tady lze obavy Dietricha a spol. chápat. Zvláště když máme kolem sebe bezpočet příkladů, kdy populističtí politici vyhazují prostředky za iracionální "bezpečnostní" opatření, jen aby získali sympatie davu a volební hlasy.
Také další spory o položky v seznamu opatření Evropské komise pro regulaci endokrinních disruptorů lze asi vyřešit. Zvláště když zhusta jde o nedorozumění. Příkladem je hádka o stanovení spodního bezpečného limitu. Dietrich a spol. mají bezesporu pravdu v tom, že takové limity existují a výjimkou nejsou ani endokrinní disruptory. Pokud bychom tento argument neuznali, dostali bychom se na jednu loď s vyznavači homeopatie, kteří tvrdí, že látky v roztoku působí, i když tam fakticky vůbec nejsou přítomny.
Jaroslav PetrJe vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské univerzitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz. |
Andrea Goreová a desítky vědců, které má na své straně, zcela jistě nehodlají zavést do toxikologie principy homeopatie. Na druhé straně i z toho mála, co jsme si o endokrinních disruptorech uvedli, je jasné, že nejnižší bezpečnou dávku není u těchto látek jednoduché určit. Jedna a tatáž molekula může být bezpečná, nebo nebezpečná v závislosti na tom, v jakém stádiu života je jí organismus vystaven nebo jaké další látky s ní spojily síly. Může se stát, že po zvážení všech okolností dojdeme nakonec pro daný endokrinní disruptor k limitu tak nízkému, že rozdíl mezi "nulou" a "nenulovým limitem" bude jen těžko zjistitelný běžně dostupnými aparaturami.
Existují pádné důvody pro důkladnou a účinnou regulaci výroby, distribuce a využívání endokrinních disruptorů. Zároveň by si však Evropa neměla uplést regulační oprátku, na které by sama sebe zardousila zbytečnými a přehnaně drahými opatřeními. Riziko, že k tomu dojde, je poměrně vysoké.
Evropští politici často naslouchají "hlasu lidu" jako "hlasu božímu" i v situacích, kdy je vědecká obec celkem zajedno. Nejednou padají politická rozhodnutí, jež jsou v rozporu s "tvrdými" vědeckými daty. V případě endokrinních disruptorů je prostor pro řešení hodná kocourkovských radních o to větší, že ani vědecká veřejnost není momentálně jednotná a slovutní profesoři předních světových univerzit se hádají na stránkách vědeckých žurnálů jako hokyně.
